REPRODUKOVANÁ ŘEČ

Základní

Promluvai o vyslovené / napsané promluvěj uskutečněné v čase Tj, která se realizuje v čase Ti (= tj + n); tzn. okamžik promluvyj časově předchází časovému okamžiku promluvyi. Mluvčíi může být totožný s mluvčímj, může tedy reprodukovat vlastní promluvu, a totožný může být za určitých předpokladů (např. žádost o opakování n. předchozí neporozumění) i původní adresátj (tedy Mi = j → Ai = j), běžnější jsou však kombinace Mi = j → Ak n. Mi ≠ j → Ak. Primární funkcí r.ř. je předat obsah promluvyj. U r.ř. lze sledovat způsob uspořádání signalizace faktu, že jde o reprodukci, a předávané promluvy:

(1) uvozená řeč přímá (zkráceně přímá řeč): tzv. uvozovací věta oddělená dvojtečkou n. jiným znaménkem a doslovný citát, který může být v uvozovkách, např. (Mi) Janj mii řekl: „Večer tii zavolámj); v uvozovacích větách typicky vystupují ↗verba dicendi;

(2) uvozená řeč nepřímá (zkráceně nepřímá řeč): z uvozovací věty se stává maticová věta a citát je její komplementovou klauzí; např. (Mi) Janj mii řekl, že mii večer zavoláj; citátová indikativní věta se uvozuje spojkou že, imperativní n. přací věta spojkou aby; citát ve formě otázky zjišťovací spojkami zda(li), ‑li, jestli; u otázek doplňovacích se spojovacím prostředkem stává tázací slovo; viz ↗obsahová věta.

(3) nevlastní přímá řeč: nemusí mít uvozovací větu a není vyznačena uvozovkami, např. Jan se odvrátil. Pokud budu živ, neznám tě; užívá se zejm. v beletristických textech.

(4) polopřímá řeč: stírá hranici mezi Mi a Mj, resp. mezi řečí autorskou a řečí postav, např. „Jak se máte?“ řekl vesele. Ne, nejde služebně, jenom se chce na něco zeptat.

Další varianty signalizace r.ř. bez uvozovací věty představuje užití částic prý n. jako v kombinaci se spojkami n. bez nich: A on prý že mám jít taky; A on prý pojď s námi; A on jako abych šel taky; A on jako pojď taky. Doslovné reprodukování se liší od parafráze, kdy reprodukující mluvčí předává pouze (podle svého hodnocení) základní prvky obsahu původní promluvy.

r.ř. se však může komunikační strategie Mi přesouvat na další aspekty reprodukování, a to (a) na zdroj předávaného obsahu (Mj), kdy jeho ne/určitá identifikace a charakteristika může být jednou z evidencí podporujících věrohodnost citátu; (b) na specifikování ↗ilokuční n. ↗perlokuční funkce r.ř. Zejména u (b) se projevuje, jak se Mi orientuje na adresáta r.ř. a jak se způsobem reprodukování může snažit ovlivnit jeho přijetí (hodnocení) obsahu citátu, tedy jeho postoj ke komunikátu jiné osoby. V případech (a)–(b) lze funkce r.ř. označit za metapragmatické, tj. takové, které poskytují informaci o sociální znalosti mechanismů tvoření a recepce komunikátů; často se navzájem překrývají a způsob reprodukování může být nástrojem manipulace vůči adresátovi/adresátům. Samostatná témata představují (c) analýzy r.ř. z hlediska reference vyskytujících se ↗indexů a ↗deiktik. Viz také ↗reprodukce prvotních výpovědí.

Rozšiřující

(a) Mmůže Mj jakožto zdroj/původce prvotní promluvy identifikovat tak, aby měl pro A jedinečnou referenci: osobním jménem, uvedením funkční pozice, popř. kombinací obojího, u (metonymických) neosobních produktorů přesným označením: Honza mi volal, že …; mluvčí Českých drah (J.P.) sdělila novinářům, že …; server BBC.com 18.5. uvedl, že …; podle iDnes se MŠMT rozhodlo k …; apod., tím se adresátovi sugeruje jednak to, že obsah předávané informace je věrohodný, jednak to, že je reprodukován přesně; popř. může Mzdroj dále pozitivně charakterizovat, aby důvěryhodnost obsahu reprodukované promluvy zvýšil: Přední český neurolog prof. B. říká, že …, apod. Je-li referování ke zdroji prvotní promluvy záměrně neurčité (Někdo mi říkal …; Jsou lidé, kteří tvrdí …; Pracovník ministerstva, který si nepřál být jmenován, uvedl …; Podle některých zdrojů z komise …), snižuje to věrohodnost obsahu r.ř. a také zbavuje Mi odpovědnosti za pravdivost obsahu vůči adresátovi.

(b) Mi může při reprodukování vyjádřit pouze skutečnost, že došlo k projevu artikulovanou řečí (Mj říká, povídá, tvrdil, sdělil), zachytit zvukovou charakteristiku reprodukované promluvy (Mj za/šeptal, za/mumlal, za/řval, zabručel, zasyčel, utrhl se (na někoho)); případně zachytit též prostředek komunikace (telefonoval) n. fázi komunikace, v níž se r.ř. nacházela (dodal), viz ↗verbum dicendi. Mmůže do r.ř. vnášet také reflexi ilokuční funkce (prosil) n. perlokučního efektu (postěžoval si) reprodukované promluvy. Může buď doslovně reprodukovat tzv. ↗explicitní performativní formuli (např. slibuji ti, že … ‒ slíbil mi, že …), n. předložit svou interpretaci, do níž opět mohou prostřednictvím hodnocení (často s užitím adverbií) vstupovat prvky manipulace (požádal – slušně požádal – striktně vyžadoval; přiznal – zdráhavě připustil) viditelné zvláště v těch případech, kdy je k reprodukci užito verbum dicendi označující ilokuční funkci z hlediska společenských konvencí negativně přijímanou (nadával, pomlouval, zastrašoval, vyhrožoval, urážel, vysmíval se). Komunikační záměr Mj může také být v r.ř. reflektován pouze nepřímo, odkazem na mimiku (usmál se, zvedl obočí, zamračil se), gesta (zamnul si ruce, zaťal pěsti) n. jiné složky řeči těla (strnul, ošíval se), zvláště pokud jde o projevy, které mají konvenčně ustálenou interpretaci (pokrčil rameny, zavrtěl hlavou); v takových případech bývá interpretace komunikační intence Mj ze strany Mi, které se Mi snaží adresátovi předat, ponechána právě na presuponované znalosti mechanismů komunikace.

(c) Volba mezi přímou, nevlastní přímou n. nepřímou řečí je rozhodující pro referenci vyskytujících se ↗indexů a ↗deiktických výrazů. Jak již bylo uvedeno, u r.ř. je nutno rozlišovat reprodukujícího Mi a autora r.ř. Mj. Reprodukující výpověď předává r.ř. z perspektivy Mi a je ukotvena indexovými koordinátami i (= Mi), zdei a teďi, srov. ✍Bühlerovo (1934) origo, do nějž lze zahrnout i Ai = tyi. Ukotvující perspektivu Mi je možné abstraktně reprezentovat foneticky prázdnou větou Si se subjektem/agentem jái a objektem/patientem tyi,. Si je míněna jako entita sémanticko-pragmatická, nikoli jako syntaktické obsazení levé periferie reprodukované věty/promluvy Sj (tj. nikoli jako projekce SaP (speech act projection) v tzv. neoperformativní hypotéze (✍Speas(ová) & Tenny(ová), 2003) n. U (utterance) projekce u ✍Delfitto & Fiorin (2014), proto lze její predikát chápat pouze jako abstraktní koncept „komunikační aktivita“. Si stanovuje perspektivu reprodukující promluvy a odvíjí se od ní reference k mluvčím Mi a Mj a k adresátovi Ai a referenční posuny, k nimž dochází v kontextu promluvy reprodukované. (O rozdílu mezi perspektivou a kontextem ✍Safir, 2005.) V uvozené přímé řeči n. v nevlastní přímé řeči nedochází k posunu, pokud jde o Mi a Mj, dochází však k posunu situační reference časové; k posunu v referenci indexů srov. také ✍Karlík (2014):

(1a)

((Si)

(Sj)

Janj mivčeratj řeklj: „Jáj zítratj + 1 přijduj na řadu.“)

(1b)

((Si)

(Sj)

Janj mii včeratj řeklj, Jáj zítratj + 1 přijduj na řadu.)

(1c)

((Si)

(Sj)

Janj mii včeratj řeklj: „Tyi přijdeši zítratj + 1 na řadu.“)

Posun se ovšem objeví v situaci, pokud Mi reprodukuje i perspektivu Mj a kdy Mj mluví o Ai (Ai není účastníkem, nýbrž objektem reprodukované promluvy) a referentem ty může být jak Mi, tak Ai:

(1d)

((Si)

(Sj)

Janj mii včeratj řeklj, tyMi/Ai přijdešMi/Ai zítratj + 1 na řadu.)

V nepřímé řeči dochází k posunu reference indexů pravidelně. Je-li v komplementu maticové věty 2.os.sg. bez slovního vyjádření subjektu, jde o referenci k Ai (2c); děje se i změna situační deixe časové:

(2a)

((Si)

(Sj)

Janj mii včeratj řeklj, že dnesti přijdej na řadu)

(2b)

((Si)

(Sj)

Janj mii včeratj řeklj, že dnesti přijdui na řadu)

(2c)

((Si)

(Sj)

Janj mii včeratj řeklj, že dnesti přijdešAi na řadu)

(ti = čas reprodukující promluvy, tj = čas promluvy reprodukované; č. nemá tzv. souslednost časovou, která je jinak referenčnímu posunu analogická.)

U (2a) ovšem lze počítat i s tím, že subjektem přijde je antecedent předcházející subjektu foneticky realizované uvozovací věty, tj. že (2a) má potenciálně širší kontext:

(2a')

(Mluvili jsme o tom, kdy budou operovat Pavlak.) Jan mi včera řekl, že dnes přijdej/k na řadu

Č., na rozdíl od některých jaz., nemá specifický prostředek, který by rozlišil referenci k subjektu maticové věty (tzv. logoforický marker, odkazující k logoforickému antecedentu), a jiný referenčně dostupný subjekt 3. os., jímž by ve (2a') byl Pavel; srov. ✍Siewierska (2004:201–204). Přijmeme-li existenci abstraktní věty Si, vzniká otázka, zda o logoforičnosti nelze v (1a,b) a (2a,a',b) uvažovat také u všech výrazů koindexovatelných k této větě, srov. také ✍Sigurdsson (2004), to je ovšem v rozporu s ustáleným chápáním logoforičnosti.

Literatura
  • Bianchi, V. On the Syntax of Personal Arguments. Lga 116, 2006, 2023–2067.
  • Bianchi, V. & K. Safir. Introduction: The Syntax and Interpretation of Person Features. Rivista di Linguistica – Italian Journal of Linguistics 16, 2004, 35–61.
  • Bublitz, W. & M. Bednarek. Reported Speech: Pragmatic Aspects. In Mey, J. L. (ed.), Concise Encyclopedia of Pragmatics, 2006, 861–864.
  • Bühler, K. Sprachtheorie, 1934.
  • Daneš, F. Verba dicendi a výpovědní funkce. SlavPrag 14, 1973, 115–124.
  • Delfitto, D. & G. Fiorin. Indexicality and Left Periphery. Rivista di Linguistica – Italian Journal of Linguistics 26, 2014, 59–92.
  • Fukushima, K. Syntax-Pragmatics Interface: Overview. In Mey, J. L. (ed.), Concise Encyclopedia of Pragmatics, 2006, 1055–1061.
  • Grepl, M. Reprodukce prvotních výpovědí. SPFFBU A 36, 1988, 52–57.
  • Hirschová, M. K některým otázkám reprodukování cizích výpovědí. AUPO, Philologica 46, 1982, 97–102.
  • Chierchia, G. Anaphora and Attitudes De Se. In Bartsch, R. & J. van Benthem ad. (eds.), Semantics and Contextual Expression, 1989, 1–31.
  • Kaplan, D. Themes from Kaplan, 1989.
  • Karlík, P. Gramatika a lexikon češtiny, 2014.
  • Safir, K. Person, Context and Perspective. Rivista di Linguistica – Italian Journal of Linguistics 16, 2004, 107–153.
  • Schlenker, P. A Plea for Monsters. L&P 261, 2003, 29–120.
  • Schlenker, P. Person and Binding (A Partial Survey). Rivista di Linguistica – Italian Journal of Linguistics 16, 2004, 155–218.
  • Siewierska, A. Person, 2004.
  • Sigurdsson, H. A. The Syntax of Person, Tense, and Speech Features. Rivista di Linguistica – Italian Journal of Linguistics 16, 2004, 219–251.
  • Speas, M. & C. Tenny. Configurational Properties of Point of View Roles. In Di Sciullo, A. M. (ed.), Asymmetry in Grammar, 2003, 315–344.
  • Šoltys, O. Verba dicendi a metajazyková informace, 1983.
Citace
Milada Hirschová (2017): REPRODUKOVANÁ ŘEČ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/REPRODUKOVANÁ ŘEČ (poslední přístup: 13. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka