Může být jak ↗zjišťovací otázka, tak ↗doplňovací otázka. Funkčně lze rozlišovat: (1) antiotázky; reagují na něčí otázku: (a) mluvčí jimi dává najevo, že neví (není rozhodnut), zda n. co má odpovědět: A: O čem se tam jednalo? – B: O čem se tam jednalo? Ale o ničem; mají ↗antikadenci; (b) signalizují snahu mluvčího vyhnout se přímé, jednoznačné odpovědi: A: Kam se chystáš? - B: Kam bych se chystal? / Kam bych se měl chystat?; mají kond. a často se v nich hovorově užívá modálního slovesa mít; (2) odmítací otázky; reagují negativně na něčí návrh n. sdělení: (a) typickou zápornou (odmítací) reakci na něčí návrh představují v č. následující otázkové formy: A: Pojďme na fotbal – B: Já a na fotbal?; A: Kup mi šunku – B: Tady a šunku? Uvedená interogativní forma však není obligátní; (b) na sdělení se negativně reaguje prostou otázkovou výpovědí s častými lexikálními elementy: A: Zítra pojedeme na Macochu – B: (Zase) Na Macochu?; (3) echo-otázky; reagují na oznámení: A: Babička přijede v pátek – B.: Babička přijede kdy?, n. na výzvu (pak se v nich objevuje modální sloveso): A: Kup mu adidasky – B.: Koupit mu mám co?; viz ↗echo-otázka.