MLUVNÍ TAKT  (stress group, přízvukový takt, zvukové slovo)

Základní

Zvuková jednotka, která v hierarchii prozodické stavby reprezentuje nejbližší úroveň nad ↗slabikou a také první jednotku rytmu řeči. Výzkum zvukových vlastností taktu přinesl zjištění, která vyžadují modifikaci starších představ. Tradičně je m.t. vymezován jako skupina slabik s jedním ↗slovním přízvukem, slovní přízvuk však často nemá v č. podobu reálné zvukové prominence. Zvukovou charakteristiku nese m.t. jako lineární celek (viz § 2.1). Z hlediska výraznosti této jednotky pro percepci uživatele jaz. je podstatné, že m.t. má v č. těsnou vazbou ke ↗slovu. Nejčastějším jaz. základem taktu je víceslabičné slovo, i když v krajním případě může takt tvořit jak slovo jednoslabičné, tak celá výpověď. Rozdíly v segmentaci na slova a na takty způsobují slova jednoslabičná, která zůstávají samostatnými takty zřídka. Reálné zvukové charakteristiky, které se podílejí na rozpoznání m.t. v linearitě textu, podporují možnost rozpoznat hranici slova a usnadňují sluchovou percepci souvislé řeči.

Rozšiřující

1 Takt a slovo v segmentaci textu

Vztah členění na slova a na m.t. není vlastnostmi textu jednoznačně podmíněn. Tendence, jež se v něm uplatňují, jsou však do té míry pravidelné, že je např. možno vytvořit pravidla pro automatický přepis textu do taktového členění v automatické ↗syntéze text-to-speech (✍Palková, 2004b). Aplikace programu na delší texty vede k dobře přijatelné variantě syntézy a představuje určitou formu ověření zde uváděných tendencí. Pro povahu problematiky členění v této vrstvě rytmické organizace je příznačné, že základem těchto tendencí a východiskem při jejich formulaci jsou rozměr, tj. délka vznikajících jednotek, pozice jednotek ve vyšším celku (tj. v ↗promluvovém úseku) a sémantické zatížení slov, a to v uvedeném pořadí co do četnosti a váhy.

K tradičnímu pohledu na problematiku přízvučnosti monosylab (jednoslabičných slov) patří představa, že rozhoduje především sémantické zatížení slova; krajním případem jsou tzv. ↗příklonky (monosylaba s obecným, zejména gramatickým významem), které jsou považovány za slova, jež nemohou přebírat na sebe přízvuk a vždy se váží ke slovu sousednímu; naopak se předpokládá, že slovesa či substantiva si přízvuk v zásadě zachovávají. Při analýze reálného zvukového materiálu tato představa neobstojí. Jak bylo řečeno, první (přízvučná) slabika slova nemívá reálnou zvukovou prominenci a základem popisu na této rovině zvukové stavby je takt jako lineární jednotka členění. Rozdíl v sémantickém zatížení slov představuje jen jednu z tendencí: lze předpokládat, že mluvčí i posluchač jsou nakloněni přičítat plnovýznamovým slovům více samostatnosti, zejména v určitém věcném kontextu. Vliv mají však i další vlastnosti textu a mluvní situace, jako je kontext struktury větné, tempo, plynulost projevu, mluvní stereotypy atd. Obecně je nutno počítat s tím, že jakékoli jednoslabičné slovo se může stát první (tzv. přízvučnou) slabikou víceslabičného taktu, n. naopak jeho vnitřní či koncovou (tzv. nepřízvučnou) složkou. Rozdíly jsou pak v pravděpodobnosti, že ta či ona situace nastane.

1.1 Základní typy taktů z hlediska vztahu takt – slovo

Variabilita vzniká výskytem jednoslabičného slova. Ve variantách b-c-d je jednoslabičné slovo slabikou složeného taktu, která není nositelem potenciálního přízvuku. Ve variantách e-f-g se jednoslabičné slovo stává první slabikou složeného taktu, a může tedy být nositelem potenciálního přízvuku (viz i ✍Palková, 2013). (V příkladech / označuje hranici taktu, // hranici promluvového úseku, tučně je vyznačen nukleus tzv. přízvučné slabiky.)

a) Vedle sebe stojící víceslabičná slova tvoří samostatné takty.

Př.

Zítra / přijedeme / domů / později.

b) Jednoslabičné slovo se váže do jednoho taktu se slovem předcházejícím jako jeho koncová slabika.

Př.

Zítra se / pojede / domů. era tam / nepřijeli. Večer byl / unavený.

c) Do jednoho taktu s předcházejícím slovem se jako jeho koncová část váže více jednoslabičných slov za sebou.

Př.

Zítra se tam / pojede / podívat. era tam už / nepřijeli. Večer už byl / unavený.

d) Jednoslabičné slovo se váže k následujícímu taktu jako nepřízvučná předrážka (anakruze, viz níže, označujeme_ ).

Př.

išel / pozdě / a_ ani se / neomluvil. Přece / oznámil, // že_ijde / později.

Tento typ se objevuje především na začátku promluvového úseku.

e) Dvě n. více jednoslabičných slov vytvoří samostatný takt. První z nich se stává nositelem (potenciálního) přízvuku. Bývá to alternativní řešení k případům (c).

Př.

era / tam už / nepřijeli. Večer / už byl / unavený. Zítra / se tam / podíváme. Byl mu / vděčný.

f) Jednoslabičné slovo, kterým je ↗předložka, se váže do taktu s následujícím slovem víceslabičným a stává se první (tzv. přízvučnou) slabikou taktu. Tato varianta je kodifikována jako základní standard u jednoslabičných předložek pravých (na, nad, pod, u, za, před, do, ve, při, přes, se, ze).

Př.

Zítra / pojedou / se všemi / dětmi / na výlet / do Prahy.

g) Jednoslabičné slovo se váže do taktu s následujícím slovem víceslabičným a stává se první slabikou taktu. Daným slovem není v tomto případě předložka. Bývá to alternativní řešení k případům (d).

Př.

ece / oznámil, / že přijde / později. Až přijde / domů, / ozve se.

h) Jednoslabičné slovo zůstává přízvučné a je samostatným taktem. Bývá tomu v koncové pozici v úseku.

Př.

Zítra / přijede / domů / sám. Vracel se / domů / každý / den.

1.2 Délka taktu

Délku taktu zjišťovala již J. Ondráčková (✍Ondráčková, 1954, ✍Ondráčková, 1962), a to na základě svého členění čteného textu krásné prózy. Vlastní analýzu kontrolovala poslechem alespoň jedné další osoby. Výsledky ukázaly největší četnost taktů dvouslabičných (38,7 %) a tříslabičných (31,9 %); následovaly takty čtyřslabičné (13,3 %), jednoslabičné (7,8 %), pětislabičné (3 %), šestislabičné (0,54 %) a delší (0,06 %). Totéž pořadí Ondráčková potvrzuje v pozdějším výzkumu na menším vzorku slov (✍Ondráčková, 1983).

Statistika délky slova v odborném textu, publikovaná ve výsledcích M. Těšitelové (✍Těšitelová ad., 1985) ukazuje největší četnost slov dvouslabičných (34,6 %), jednoslabičných (30 %) a tříslabičných (20 %); následují slova čtyřslabičná (10 %), pětislabičná (5 %) a šestislabičná (0,45 %). Ačkoli je zdrojový materiál odlišný, souvislost mezi taktem a slovem je zřejmá a porovnání odpovídá hypotéze o nesamostatnosti monosylab. Lze také soudit, že takty vzniklé připojováním monosylab nepřesáhnou délku šesti slabik. (Tuto hypotéza byla úspěšně aplikována v programu automatické syntézy; ✍Palková, 2004b). Častěji lze ovšem očekávat uskupení do taktů kratších.

Př.

Odpoledne sem už / nepojedeme. Odpoledne / sem už / nepojedeme.

Odpoledne / sem snad už / nepojedeme. Odpoledne sem / snad už / nepojedeme.

Odpoledne / už sem snad / nepojedeme.

1.3 Pravidelnosti a modifikace základních tendencí

Rozčlenění konkrétního textu na takty nebývá při výskytu monosylab jednoznačné, určité tendence jsou však silnější než jiné. Jistým dokladem toho je fakt, že jejich zanedbání může v některých případech na posluchače působit jako nepravděpodobná realizace textu.

a) Předložková spojení

Vazba jednoslabičné předložky se jmenným výrazem, který řídí (typ 1.1-f), představuje asi nejpevnější spojení dvou slov v jednom taktu v povědomí uživatele jaz. Soudržnost předložkové vazby jistě podporuje i shoda inventáře předložek a předpon. Zvuková podoba složeného taktu se neliší od zvukové podoby taktu jednoslovného, začátek jména není prozodicky signalizován. Dvojice odvoz ‒ od vos, dokola ‒ do kola, dosedla ‒ do sedla nelze odlišit. V běžné komunikaci bývá zvuková vazba předložky se jménem spontánně dodržována, nicméně kolísání nelze vyloučit.

V čteném projevu a v jaz. složitém výkladu se předložky občas realizují jako předrážky (typ 1.1-d). I kodifikace přijímá tuto variantu jako alternativní možnost v případě, že následuje velmi dlouhé slovo (5–6 slabik) n. se na výraz po předložce klade větný důraz (na nejneobvyklejším / místě). Časté opakování nepřízvučné předložky v čteném textu však posluchač snadno pociťuje jako snížení stylu a v projevu profesionálních mluvčích hodnotí jako nedostatek jejich způsobilosti.

Zejména na materiálu z mluvené řeči lze pozorovat rozdíl v těsnosti předložkové vazby podle vzdálenosti a druhu slova, které řídí. Velmi těsná je bezprostřední vazba předložky s jediným jménem, především zájmenem n. substantivem. Volnější je spojení s adjektivním výrazem, který řízené jméno rozvíjí. Přesun začátku taktu z předložky na zájmeno, zejména osobní, posluchač většinou registruje jako projev vybočení z přirozené rytmiky řeči, ať už vlivem nedostatečné kompetence mluvčího (v čteném projevu) n. v důsledku aktuální poruchy v plynulosti řečového myšlení. Jistě k tomu přispívá i skutečnost, že zájmenné tvary jsou často jedno- a dvouslabičné.

Př.

zavolal / na něho; poslali ho / za vámi; ještě / o nás / uslyší; chtěli se / na něco / zeptat; neptali se / na nikoho atd.

Také mezi předložkou a substantivem se v běžné řeči obvykle pevná vazba zachovává.

Př.

spali / pod stromem; jeli / na nádraží; hleděli / do daleka; sto let / za opicemi; případně sto / let / za opicemi

Přenesení přízvuku na jméno bývá pociťováno jako kontrastivní zdůraznění, což může být obsahově nevhodné.

Př.

vypálil / na branku; občas / přišel / na návštěvu

Spojení předložky a adjektiva před substantivem, jehož význam doplňuje, bývá ve spontánním mluveném projevu volnější, ze strany mluvčího i posluchače. Mluvčí v okamžiku vyslovení předložky někdy ještě hledá vhodné adjektivum k následujícímu jménu; posluchač pak posun přízvuku na adjektivum přijímá více jako aktuální ozvláštnění než důraz, protože celek větného členu – často intonačního promluvového úseku – doplní následující jméno.

Př.

Přišli / se_společným / mětem

Nežádoucí deformaci pozitivních tendencí v relaci takt ‒ slovo, která může snížit přehlednost textu, představuje připojení předložky na konec předcházejícího taktu n. vytvoření taktu s předcházejícím jednoslabičným slovem.

Př.

Byli na / večerní / procházce.

Obvykle / se na / vody / šili. Pravděpodobně / se na / koupališti / uvidíme.

Dodávali / tam na / objednávku / chleba.

b) Některé další tendence při spojování monosylab do taktů

Omezujícím rámcem pro platnost těchto tendencí je intonační jednotka nadřazená taktu, tedy ↗promluvový úsek. Také funkční váhu větných prominencí (důrazů) posuzuje posluchač v rámci této jednotky. Tendence ve vazbě monosylab jsou zřetelné zejména v promluvových úsecích, jež tvoří krátká jednovětá výpověď. Uvedeme jen několik orientačních tendencí z hlediska distribuce v linearitě textu, tedy rozdíly podle umístění monosylaba v úseku. Rozlišíme tři základní pozice, iniciální (I), mediální (M) a finální (F).

ba) V iniciální pozici promluvového úseku (I) jsou jednotlivá monosylaba často realizována i vnímána jako předrážka (typ 1.1-d). Zároveň lze říci, že jako předrážka je jednoslabičné slovo vnímáno především v pozici I. Korelace obou hledisek tuto tendenci posiluje, i když je zřejmě jen částečná. Intonačním signálem začátku druhého slova může být např. výrazná změna výšky mezi první a druhou slabikou úseku, stoupnutí n. pokles s větším intervalem, než je pro daného mluvčího obvyklé v jednom taktu. Jednoslabičné slovo v této pozici může mít rychlejší artikulační tempo než následující takt a může být oslabeno ↗desonorizací. Tendenci tvořit zvukovou „nepřízvučnou“ předrážkou mají slova s obecným významem (spojky, zájmena atd.) stejně jako slova sémanticky bohatá.

Př.

Jen_každý / druhý / uspěl.

Byl_pozdní / večer, // první / máj //…

Měl_radost, // že_nemusel / znovu / do nemocnice.

bb) Ve finální pozici promluvového úseku (F) zůstávají jednotlivá monosylaba často samostatným taktem (typ 1.1-h). V tom případě je jejich zřetelnou charakteristikou melodická kontura, protože se stávají nositelem ↗melodému.

Př.

// večerní máj, // byl_ lásky / čas //

Výjimku z této tendence tvoří skupina slov, která bývala řazena mezi klasická ↗enklitika (především krátké tvary zájmen a slovesa býti ve funkci spony). Tato slova zůstávají vázána k předcházejícímu taktu (typ 1.1-b).

Př.

echno / věděli / předem // ale / nepozvali nás. //

bc) V mediální pozici promluvového úseku (M) jsou jednotlivá monosylaba nejčastěji vázána k předcházejícímu taktu jako jeho poslední slabika (1.1-b). Zvuková charakteristika celku opět není v zásadě odlišitelná od sekvence slabik jediného slova. Obvykle nelze rozlišit případy jako:

Př.

některé mu / nevěří – některému / nevěří

zato pil / po ránu ‒ zatopil / po ránu

d) Sekvence dvou a více monosylab vytvářejících samostatný takt (typ 1.1-e) se vyskytuje zejména v pozici I a M. Nemá prozodické charakteristiky, které by signalizovaly mezislovní ↗předěl, začátek druhého či dalšího slova není prozodicky naznačen.

Př.

/ Dá vám / přihlášku /. ‒ / Dávám / přihlášku /.

/ Ale / dá mu / něco / jiného /. ‒ / Ale / dámu / něco / zdrželo /.

V mediální pozici je tento typ 1.1-e častější, než varianta 1.1-c, tj. vazba více monosylab k předcházejícímu víceslabičnému slovu.

Př.

/ Chtěli mu to / odpustit /. / Ale / chtěli / mu to / odpustit /.

Při konkrétnějším popisu preferencí podle pozice by bylo nutno brát v úvahu možnosti a varianty slovosledu.

2 Mluvní takt ‒ zvuková charakteristika

Výzkum ukázal, že tradiční představa taktu založená na opakujícím se výskytu prominence (přízvučné iniciální slabiky slova) nemá v č. reálnou oporu ve zvukové materii; při analýzách reálných zvukových textů nelze najít nějaké relativně pravidelné vlastnosti v hodnotách fyzikálních veličin výška, síla, případně trvání, vázaných k první slabice taktu, ať už samotné n. v relaci k slabikám bezprostředně sousedním (zejm. ✍Janota, 1967; ✍Janota & Palková, 1974ad.). Vhodnější je činit východiskem analýzy segmentaci na takty jakožto lineární jednotky charakterizované průběhem zvukových kvalit po celé jejich délce (✍Palková, 1987b, v přehledu ✍Palková, 2004a). Relevantní vlastností je zejména kontura ↗F0 (✍Palková & Volín, 2003; viz dále §2.1). Podíl mohou mít i další zvukové charakteristiky, zejména rozdíly ve vzájemných temporálních proporcích sousedících jednotek. Zvukovou charakteristiku má takt, hranice slov uvnitř složeného taktu nejsou prozodicky signalizovány. Vlastní specifické rysy odlišují častěji pouze předrážku. Prozodické rysy v č. vymezují soudržnost víceslabičných celků a lze je vztahovat jen k určitým hranicím slov. Vliv na percepční určení taktu jako jednotky může mít delší zvukový kontext (✍Palková, 2010). Směrodatné jsou opět zejména melodické kontury v sousedících taktech. Nalezení dalších charakteristik, zejména relace v temporální rovině, je předmětem probíhajícího výzkumu.

2.1 Melodická kontura taktu

Uvádíme několik zjištění z průběžného výzkumu (podrobněji ✍Palková, 2004a; ✍Palková & Volín, 2003; ✍Palková, 2010). Předmětem zkoumání jsou reálné poměry v řeči a jeho cílem je nalezení tendencí vedoucích k reálné, percepčně podložené segmentaci zvukového kontinua na takty (zvuková slova). V běžném mluveném projevu je patrně hlavní zvukovou charakteristikou taktu (zvukového slova) v č. průběh ↗melodie. Teprve při vědomém zdůrazňování se častěji uplatní např. zesílení první slabiky. Variabilita melodie (pohybu F0) v taktech je značná, má však omezení. Některé kontury jsou signálem toho, že řetěz slabik tvoří uzavřenou jednotku, jiné kontury takovou možnost oslabují. Tendence melodické podoby taktů pro potřeby elementárního popisu je přitom třeba formulovat na pozadí umístění taktu ve vyšší jednotce, tj. v ↗promluvovém úseku. Primárně je třeba odlišovat takt v iniciální n. mediální pozici úseku či výpovědi a proti tomu takt ve finální pozici nesoucí melodém, tedy funkční schéma z roviny ↗intonace věty. (V příkladech nahrazujeme grafické zobrazení často užívaným dvoupísmenným kódem H = vysoký tón (high), L = nízký tón (low), jehož pomocí zde naznačujeme směr pohybu melodie v jednotlivém taktu.)

a) Takty v iniciální n. mediální pozici v úseku, tedy v libovolné pozici mimo ↗melodém, nesou v neutrálním projevu často jednu z následujících tří variant průběhu F0: konturu lineárně klesavou, lineárně stoupavou n. rovnou. Pro dvouslabičné takty jsou to kontury základní.

Při analýze čtených textů lze vysledovat určité preference ve využívání jednotlivých variant pro určitou pozici, přičemž často záleží na počtu taktů v promluvovém úseku. Registrujeme např. vyšší četnost stoupavé kontury v iniciální pozici či rovné kontury na druhé n. třetí pozici mediální, je-li úsek čtyřtaktový, atd. Dosavadní výzkum však zatím neposkytuje dostatečný objem dat.

b) Takt může mít také konturu stoupavo-klesavou:

U tříslabičných a delších taktů je to velmi častý typ realizace. Vzestup bývá na druhé slabice taktu, ne však výlučně. U delšího slova může po průběžném stoupání následovat mírný pokles na konci taktu. Zdá se, že takový průběh mají především takty složené z více slov. Stoupavo-klesavá kontura F0 jakožto podoba taktu může být snadno pociťována jako projev expresivního modu řeči. O tom, zda je n. není pro posluchače neutrální, záleží na výraznosti výškového intervalu a také na pozici v úseku. Jako příznaková je méně často hodnocena v iniciální pozici než v pozici mediální. Podstatná je dále skutečnost, že stoupavo-klesavá kontura se objevuje také na rovině větné jako jedna z variant melodému, a to varianta příznaková, realizující zároveň i větné zdůraznění slova. V rámci strukturního popisu je třeba zachovat rozdíl hierarchicky odlišených rovin, slovní a větné, při analýze reálných textů však nutně nacházíme přechodové případy. Dosavadní výzkum zatím nedostačuje.

c) V žádné pozici s výjimkou melodému není v č. obvyklou podobou taktu kontura klesavo-stoupavá. Výskyt klesavo-stoupavého průběhu F0 v řetězu slabik evokuje mezislovní předěl uvnitř tohoto řetězu.

Testy zaměřené na percepční hodnocení dvojznačných slabičných sekvencí, v nichž o významu rozhoduje segmentace na takty (např. proti / vnějším × protivnějším) ukázaly, že tato kontura je silným zvukovým prostředkem negativně ovlivňujícím kohezi taktu (✍Palková & Volín, 2003). Uvedený popis zachycuje vždy jen tendence a empiricky je doložen zatím na materiálu převážně dvou až pětislabičných taktů. Nicméně se zdá, že klesavo-stoupavý průběh F0 (hlasivkového tónu) můžeme přiřadit k jevům, které se v č. mohou stát signálem hranice mezi takty a tedy i slovy. Do jisté míry je ověřen i vliv kontextu různé délky na percepční dojem posluchače.

2.2 Příklady

Příklady 1–5 ukazují dvojice dvojznačných sekvencí slabik (vždy záznam a průběh melodie). V levé polovině jsou uvedeny varianty, které byly hodnoceny posluchači se shodou nad 75 % jako 2 takty, jsou označeny (2) u čísla položky testu. V pravé polovině jsou varianty, hodnocené jako 1 takt, jsou označeny (1) u čísla položky testu. Každá dvojice pochází vždy z řeči téhož mluvčího; průběh F0 na ose y je uveden v půltónech, průběh intenzity v dB; analýza pomocí programu Praat 4.3.04 (✍Boersma & Weenink, 2005).

Obr. 1–5: Kontury F0 u dvojznačných slabičných sekvencí v příkladech: vlevo kontury podporující členění textu, vpravo kontury podporující kohezi taktu. Horní část každého grafu obsahuje záznam zvuku s označením segmentů, hlavní, střední část ukazuje relevantní intonační průběh (konturu F0 na půltónové stupnici), třetí část doplňuje informaci o průběh dynamiky. Čísla u konkrétních taktů a spojení odkazují ke zvukovým ukázkám.

Audio ukázky

pro sto / duší  ×
prostoduší 

asi / milovali  ×
asimilovali 

proti / vnějším  ×
protivnějším 

pro myš / lenost  ×
promyšlenost 

mimo / chodník  ×
mimochodník 

3 Mluvní rytmus v češtině

Rytmizační jevy v řeči jsou variabilním produktem variabilního komplexu faktorů. Mají podobu tendencí a snaha založit typizaci intuitivně pociťovaných rozdílů na analýze ↗zvukového spektra vede jen k novým diskusím o počtu stupňů hodných rozlišování. Zařazení č. k jednomu ze dvou základních typů mluvního rytmu (↗taktově izochronní↗slabičně izochronní) na základě časových proporcí získaných měřením segmentů ve stavbě slabiky a taktu (viz ✍Ramus ad., 1999ad.) také neposkytuje jednoznačné řešení (viz ✍Dankovičová & Delwo, 2007). Některé vlastnosti č., jako je plná výslovnost vokálů ve všech slabikách slova a neexistence redukcí, jsou charakteristické pro typ slabičně izochronní; variabilní trvání slabik vlivem bohatých a různě početných konsonantických skupin, jejichž realizace v řeči je také poměrně stabilní, naopak č. tomuto typu vzdaluje.

Sledování rytmických charakteristik na materiálu č. vede k tomu, že si uvědomíme další aspekt problematiky. Původní klasifikace na dva základní typy upozornila na odlišné chování řečové stavby jaz. vůči přirozeným rytmickým tendencím obsaženým v produkci řeči. Mluvní rytmus souvisí s tím, že se souvislý proud slabik člení na skupiny (takty), které jsou si navzájem podobné nějakou zvukovou charakteristikou, ale také svou velikostí, představují zvukové jednotky téhož řádu, což je podstatné. Odsuňme otázku, zda je toto členění ve vztahu k percepčně pociťované rytmičnosti důsledkem n. příčinnou. Rytmický aspekt produkce řeči jakožto pohybu v čase však zřejmě obsahuje obecnou tendenci poněkud vyrovnávat rozdíly v trvání těchto jednotek, zjednodušeně řečeno např. zrychlovat jednotky s větším počtem slabik a zpomalovat n. protahovat jednotky krátké. Svědčí o tom vedle praktické zkušenosti mluvčího také např. experimenty sledující fenomén rytmu na základě synchronních imitací rytmických dějů (např. ✍Cummins, 2009, pro č. např. ✍Černá, 2013).

Při hledání charakteristik pro rozlišování typů řečového rytmu je třeba vzít v úvahu, že to je způsob, jakým se jaz. vyrovnávají s touto přirozenou tendencí. Srovnávání jaz. z tohoto zorného úhlu zkresluje skutečnost, že se v klasifikaci, jak se dnes nejčastěji aplikuje, hledá časová izochronie na úrovních nestejné složitosti: typ taktově izochronní (stress-timed) je charakterizován vlastností celku složeného ze sekvence slabik, zbývající dva typy (syllable-timed a mora-timed) zůstávají v rovině slabiky samé. Přístup ze strany percipienta však vyžaduje porovnávání na úrovni jednotek stejného řádu, tedy v rovině nad slabikou. Jaz. označované jako stress-timed (taktově či přízvukově izochronní) obsahují tendenci k časovému vyrovnávání jednotek (taktů) jako charakteristickou vlastnost své zvukové stavby, délka intervalu mezi dvěma přízvukovými vrcholy je poměřována časovým trváním. V jiných jaz. je tendence ke změnám slabičného tempa v závislosti na délce jednotek slabá, zůstává mimo rámec strukturního popisu, např. jako jev podmíněný mluvní situací (např. ↗slangem, individuálním návykem mluvčího atd.). Slabika pak může sloužit jako jednotka časového intervalu v řeči. To samo o sobě zřejmě platí pro jaz. označované jako syllable-timed (slabičně izochronní). Z pohledu rytmu je však podstatné, na základě čeho je pociťována podobnost jednotky na vyšší úrovni, tedy taktu jako slabičné sekvence. V taktově izochronních jaz. je to zřejmě trvání intervalu mezi přízvukovými vrcholy. V jaz., které časový úsek mezi slovními prominencemi nevyrovnávají a kde si slabika zachovává stabilní rozměr, může dojem podobnosti vznikat také na základě počtu slabik v taktu, ať už takt určujeme jako sled slabik mezi dvěma prominencemi n. jako jinak vymezený celek.

Mluvní rytmus v č. má zřejmě tento základ. Pro percepční podobnost zvukových jednotek v doméně slova je určující počet slabik v m.t. Přitom nezáleží na délce (trvání) slabik jednotlivě. Popis tendencí ve vztahu takt – slovo lze založit na sledování počtu slabik, bez ohledu na jejich strukturu. Není náhodou, že stejný princip se uplatňuje ve standardním popisu č. (sylabotónického) verše. Členění textu na zvukové jednotky, m.t., se opírá o dvě hlavní tendence: Víceslabičná slova zachovávají zvukovou samostatnost, nestojí-li v sousedství slov jednoslabičných; jednoslabičná slova jsou nejčastěji zvukově nesamostatná, váží se různým způsobem do vyššího rytmického celku. Rozdíl mezi taktem a slovem vynikne, začneme-li mluvit „výrazněji“, obvykle při pomalejším tempu řeči. V tom případě se víceslabičná slova následující za sebou zřetelněji oddělují, takty vytvořené spojením s jednoslabičnými slovy zůstávají zachovány.

Předpoklad o zachovávání přízvuku u víceslabičných slov je ve fonetických popisech obecně přijímán, jak je vidět především z interpretace příkladů (srov. ✍Hála, 1948; ✍Hála, 1962; ✍Ondráčková, 1954; ✍Romportl, 1973; I, 1986; ✍Palková, 1994). Odchylný přístup nacházíme spíše v pracích, které nerozlišovaly slovní a větnou úroveň popisu (✍Zich, 1920; ✍Trávníček, 1951).

Z toho, co víme o zvukových vlastnostech taktu jako elementární jednotky řečového rytmu, můžeme pro č. shrnout:

a) Takt je základní jednotkou rytmické stavby, slabika je základním krokem jeho charakteristiky; počet slabik v taktu je pro českého posluchače relevantní hodnota.

b) Jako „těžká“ doba se v teoretickém popisu uplatňuje první slabika taktu; lze také říci, že je to nositel strukturní (potenciální) taktové prominence; v řeči může n. nemusí získat reálnou zvukovou charakteristiku.

c) Rozdíly v trvání slabiky se mohou uplatnit jako druhotná modifikace rytmických jednotek, ne však jako základní princip pro jejich vznik. Délka samohlásky je pociťována především jako vlastnost segmentální, nikoli suprasegmentální roviny; ani bohatá souhlásková skupina není hodnocena jako taktová prominence.

d) Vazba přízvuku k první slabice slova má za následek, že snadno vzniká rytmický spád sestupný, nesnadno vzestupný n. obstupný.

V popisu na základě metrických stop mohou být v č. pouze stopy sestupné podloženy jednoslovnými celky. Ostatní typy mohou vzniknout jen jako složené takty s předrážkou. Např. větu Jel sám a sám až na kraj světa lze podložit schématem /∪⊥ /∪⊥ / ∪⊥ /⊥ . (Viz ↗vedlejší přízvuk.)

Uvažujeme-li o zařazení č. k jednomu ze základních typů rytmu, nejvíce skutečnosti odpovídá charakteristika, že č. není jaz. taktově izochronním (stress-timed). S jaz. slabičně izochronními má společné to, že slabika se při percepci mluvního rytmu uplatňuje jako podstatná jednotka, ne však sama, nýbrž jako směrodatná součást charakteristiky m.t.

Podporu tomuto názoru poskytuje i mluvní praxe. Pro snadnou srozumitelnost řeči je v č. podstatné, aby posluchač neztratil přehled o počtu slabik zvukových slov (taktů) v průběhu mluveného textu. Přílišné podléhání rytmizační tendenci v individuálním úzu konkrétního mluvčího patří k nežádoucím deformacím (až poruchám) techniky řeči a snižuje úspěšnost komunikace.

Audio ukázky

úryvek z veřejné rozhlasové debaty 

úryvek z delšího polopřipraveného projevu (vyprávění pohádky dle obrázků) 1 

úryvek z delšího polopřipraveného projevu (vyprávění pohádky dle obrázků) 2 

Lze připojit zkušenost z empirického výzkumu. Při modelování prozodických charakteristik č. pro difonovou ↗syntézu text-to-speech byla aplikována modifikace trvání segmentů v difonech v závislosti na počtu fonémů v m.t. Temporální změny byly realizovány na základě empiricky odvozeného vzorce M. Ptáčka:

T(n) / T(m) = (m/n) 0.12

kde T (n) je průměrné trvání segmentu v taktu o délce n fonémů a T(m) je průměrné trvání segmentu v referenčním taktu obsahujícím m fonémů; vzhledem k převažující struktuře difonů v materiálu bylo zvoleno m = 5.

Použitá relace byla vybrána po předběžných poslechových testech, které ověřovaly percepční přijatelnosti výsledku. Varianty napodobující rytmizační tendence známé z angličtiny či němčiny, např. s použitím relace T(n) / T(m) = (m/n) 0.41, byly pro posluchače zcela nepřijatelné jako nemotivované změny tempa a příznak nečeské ↗artikulační báze (viz ✍Palková & Ptáček, 1995; ✍Palková & Ptáček, 1997).

Viz též ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗intonace v popisu prozodie, ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗větný přízvuk, ↗větná intonace.

Literatura
  • Boersma, P. & D. Weenink. Praat, Doing Phonetics by Computer Version 4.3, 2005 (http://www.fon.hum.uva.nl).
  • Cummins, F. Rhythm as Entrainment: The Case of Synchronous Speech. Journal of Phonetics 37, 2009, 16–28.
  • Černá, M. Schopnost imitace řečového rytmu u filologicky orientovaných osob, 2013.
  • Dankovičová, J. & V. Delwo. Czech Speech Rhythm and the Rhythm Class Hypothesis. In Trouvain, J. & W. Barry (eds.), Proceedings of the 16th International Congress of Phonetic Sciences, 2007, 1241–1244.
  • Hála, B. Úvod do fonetiky, 1948.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962.
  • Janota, P. An Experiment Concerning the Perception of Stress by Czech Listeners. Phonetica Pragensia 1, 1967, 45–68.
  • Janota, P. & Z. Palková. Auditory Evaluation of Stress under the Influence of Context. Phonetica Pragansia 4, 1974, 29–60.
  • 1, 1986.
  • Ondráčková, J. O mluvním rytmu v češtině. SaS 15, 1954, 25–29, 145–157.
  • Ondráčková, J. K analýze přízvučnosti, zvláště v češtině. SlavPrag IV, 1962, 81–88.
  • Ondráčková, J. Words and Rhythmical Units in Czech. In Dahlstedt ad. (eds.), From Sounds to Words, 1983, 207–213.
  • Palková, Z. Einige Beziehungen zwischen prosodischen Merkmalen im Tschechischen. In Bahner, W. & J. Schildt ad. (eds.), Proceedings of the 14th International Congress of Linguists, Vol. l, 1987, 507–510.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1994.
  • Palková, Z. Přízvukový takt ve struktuře češtiny. In Č-US 5, 2004, 399–408.
  • Palková, Z. The Set of Phonetic Rules as a Basis for the Prosodic Component of an Automatic TTS Synthesis in Czech. Phonetica Pragensia 10, 2004, 33–46.
  • Palková, Z. The Influence of Context on Perception of the Prosodic Word. Phonetica Pragensia 12, 2010, 7–20.
  • Palková, Z. Prozodické vlastnosti češtiny ve vztahu k mezislovnímu sandhi. In Uličný, O. & M. Prošek (eds.), K české fonetice a pravopisu. Studie k moderní mluvnici češtiny 5, 2013, 106–118.
  • Palková, Z. & M. Ptáček. Prosodic Issues in Czech: an Application in TTS. In Elenius, K. & P. Branderud (eds.), Proceedings of the 13th International Congress of Phonetic Science, Vol., 4. 1995, 380–383.
  • Palková, Z. & M. Ptáček. Modelling Prosody in TTS Diphone Synthesis in Czech. Forum Phoneticum 63, 1997, 59–77.
  • Palková, Z. & J. Volín. The Role of F0 Contours in Determining Foot Boundaries in Czech. In Solé, M. J. & J. Romero (eds.), Proceedings of the 15th International Congress of Phonetic Sciences, Vol. , 2, 2003, 1783–1786.
  • Ramus, F. & M. Nespor ad. Correlates of Linguistic Rhythm in the Speech Signal. Cognition 73, 1999, 265–292.
  • Romportl, M. Základy fonetiky, 1973.
  • Těšitelová, M. ad. Kvantitativní charakteristiky současné češtiny, 1985.
  • Trávníček, P. Mluvnice spisovné češtiny, 1951.
  • Zich, O. O rytmu české prózy. Živé slovo I, 1920, 65–78.
Citace
Zdena Palková (2017): MLUVNÍ TAKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MLUVNÍ TAKT (poslední přístup: 20. 4. 2024)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka