PRAGMATICKÁ PRESUPOZICE

Základní

Soubor takových situačně relevantních faktorů a předpokladů, které mluvčí má (měl by) při způsobu (volbě) formulace svého komunikátu respektovat, aby to byl komunikát (včetně elementárních výpovědí) úspěšný, zdařilý; tím se míní zejm.: (a) porozumění obsahu a cíli (intenci) komunikátu (výpovědi); viz ↗komunikační funkce výpovědi; (b) přijatelnost komunikátu, a to jak z hlediska jeho cíle, tak z hlediska jeho formy (jazykového ztvárnění). Např. pro akt „výzvy“ je jednou z takových p.p. předpoklad mluvčího o tom, že adresát je schopen vykonat to, co se po něm chce (Vrať se × Šťastně se vrať; Brzy se uzdrav), pro akt „oznámení“, „sdělení“ předpoklad, že adresát nezná sdělovanou informaci: z výpovědi Máte ještě dvě nezletilé děti se adresát nic nového nedovídá a mluvčí jejím případným užitím sleduje nějaký jiný cíl než „oznámení“, např. „nabádání“, „výtku“. K p.p. patří také komunikační konvence a normy platné (obvyklé) v různých typech komunikačních situací (prostředích) pro způsoby realizace (formulace) daného komunikačního (ilokučního) aktu; nelze např. „pozdravit“ výrazem Ahoj při vstupu do pracovny nadřízeného apod.

Významnou měrou k vymezení pojmu p.p. přispěli ✍Keenan (1971) a hlavně Stalnaker (např. ✍Stalnaker, 1974; přesnější formulace v ✍Stalnakerovi, 1998). Ten pozoruje, že pro lingvistiku je zásadní nikoli to, co presuponují slova ve větě n. celé věty (východisko klasické formálně logicky konstruované teorie ↗presupozice, tzv. sémantické presupozice), nýbrž co presuponují lidé, když mluví, tj. p.p. Podle Stalnakera je třeba jako p.p. chápat komplexy takových interakčních podmínek, které jsou nutné a dostačující k úspěšnému uskutečnění komunikačních záměrů (potřeb, cílů) mluvčího. Podstatný rozdíl mezi p.p. a presupozicemi sémantickými vidí v tom, že nositeli (subjekty) p.p. jsou účastníci komunikace (lidé), nikoli propozice (propoziční obsahy) vět. Nadto zdůraznil, že povahy p.p. nabývá také všechno to, co už bylo řečeno a s jakými ilokučními záměry (cíli) to bylo řečeno, tedy kontexty, neboť tím (jimi) se mění už existující a nastolují se nové interakční podmínky komunikačních procesů; každá výpovědně realizovaná propozice (včetně jejích sémantických presupozic) nabývá v komunikačních procesech povahy p.p. Tím se otevírá cesta k rozlišování výpovědí iniciačních (stimulativních) a reaktivních (stimulovaných): „návrh“ – „souhlas“; „otázka“ – „odpověď“; „prosba“ – „slib“ aj.; viz ✍Wunderlich (1976).

č. lingvistice se pojem p.p. využívá v Greplově pojetí ↗mluvních aktů (např. v , 1998) a koresponduje do značné míry s tzv. podmínkami úspěšnosti (happiness conditions) v pojetí Searlově; viz ↗komunikační funkce výpovědi. V tomto užším smyslu je možné chápat p.p. jako soubor situačních (včetně kontextových) podmínek relevantních pro realizaci toho kterého ↗ilokučního aktu. P.p. jsou však závažné (respektování hodné) nejen pro úspěšnou realizaci jednotlivých výpovědí, ale i pro úspěšnost komplexnějších komunikátů (textů, projevů), a to nejen z hlediska porozumění, nýbrž i z hledisek jiných: strategie, akceptovatelnosti, ↗zdvořilosti, tzv. „mlžení“, estetického (uměleckého) aspektu aj.

Ve světové lingvistice se p.p. v návaznosti na ✍Stalnakera (1974)✍Gazdara (1979) a na teorii konverzačních implikatur (✍Grice, 1975) stávají lingvisticky atraktivní alternativou presupozic logicko‑sémantických; jejich společným jmenovatelem je např. to, že jsou (na rozdíl od presupozic logicko‑sémantických) v diskurzu zrušitelné. Existuje mnoho různých koncepcí, u nás zatím nereflektovaných; srov. např. ✍Simons(ová) (2001), ✍Abusch(ová) (2002), ✍Schlenker (2008) aj.

Rozšiřující
Literatura
  • Abusch, D. Lexical Alternatives as a Source of Pragmatic Presuppositions. In Jackson, B. (ed.), Proceedings of SALT XII, 2002, 1–20.
  • Čejka, M. Rozkaz a negace. SaS 39, 1978, 341–348.
  • Gazdar, G. Pragmatics: Implicature, Presupposition and Logical Form, 1979.
  • Grepl, M. K problematice klasifikace ilokučních aktů I. SPFFBU A 45, 1997, 55–62.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 41–58.
  • Keenan, E. L. Two Kinds of Presuppositions in Natural Language. In Fillmore, Ch. J. & D. T. Langendoen (eds.), Studies in Linguistic Semantics, 1971, 45–52.
  • Lambrecht, K. Information Structure and Sentence Form, 1994.
  • , 1998.
  • Searle, J. R. Speech Acts, 1969.
  • Schlenker, P. Be Articulate: A Pragmatic Theory of Presupposition. Theoretical Linguistics 34, 2008, 157–212.
  • Simons, M. On the Conversational Basis of some Presuppositions. In Hastings, R. & B. Jackson ad. (eds.), Proceedings of Semantics and Linguistics Theory 11, 2001, 431–448.
  • Stalnaker, R. C. Pragmatics. Synthese 22, 1970, 272–289.
  • Stalnaker, R. C. Pragmatic Presuppositions. In Munitz, M. & P. Unger (eds.), Semantics and Philosophy, 1974, 197–214.
  • Stalnaker, R. C. On the Representation of Context. Journal of Logic, Language and Information 7, 1998, 3–19.
  • Wunderlich, D. Studien zur Sprechakttheorie, 1976.
Citace
Miroslav Grepl (2017): PRAGMATICKÁ PRESUPOZICE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRAGMATICKÁ PRESUPOZICE (poslední přístup: 5. 8. 2020)

Další pojmy:

pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka