PRÉTERITUM VE STARŠÍ ČEŠTINĚ

Základní

Složený čas, který se během vývoje češtiny stal základním prostředkem vyjadřování minulosti; viz ↗préteritum. Tvary p. byly v č. od jejích počátků tvořeny kombinací ‑l‑ového participia a prézentních forem slovesa býti. Participium ‑l‑ové se tvořilo z infinitivního kmene pomocí sufixu ‑l‑, k němuž se připojovaly koncovky jmenné deklinace vyjadřující rysy rodu a čísla jako projev subjekt-predikátové shody; viz ‑l‑ové participium. Tím se ↗‑l‑ové verbální participium odlišilo i formálně od ↗‑l‑ového adjektivního participia rezultativního (Já jsem zmokl × Já jsem zmoklý), tvořeného již ve stč. především od dok. ↗neakuzativního slovesa: Já jsem přišel × *Já jsem přišlý (HMČ, 1986:309). Podoby stč. préterita ilustruje následující tabulka:

Singulár

1.os.

jsem

dal‑Ø, ‑a, ‑o

2.os.

jsi

dal‑Ø, ‑a, ‑o

3.os.

jest / je

dal‑Ø, ‑a, ‑o

Duál

1.os.

jsvě / jsva

+dal‑a, +‑e, +‑e

2.os.

+jsta

dal‑a, ‑e, ‑e

3.os.

jsta

dal‑a, ‑e, +‑e

Plurál

1.os.

jsme / jsmy

dal‑i, ‑y, ‑a

2.os.

jste

dal‑i, ‑y, ‑a

3.os.

sú / jsú

dal‑i, ‑y, ‑a

Obvykle se předpokládá, že v ↗praslovanštině měla kombinace prézentních forem slovesa býti s tvary ‑l‑ového participia platnost přísudku jmenného se sponou, jehož jmenná část dodávala danému přísudku rezultativní význam. Kombinace participia a prézentních forem slovesa býti měla tedy vyjadřovat stav, který je výsledkem předchozího děje (✍Kopečný, 1950; HiMČ II/2, 1967:64; HMČ 1986:194–195, 244). I když Komárek interpretuje původní psl. spojení dalъ jesmь ve významu ‘jsem ten, kdo dal’ (NMV, 1976:18), zdá se, že v psl. měla tato konstrukce význam interpretovatelný ve smyslu ‘jsem davší’, tzn. že v psl. mělo ‑l‑ové participium syntaktický status adjektiva (o původní ie. substantivní a adjektivní platnosti ‑l‑ového participia viz ✍Aitzetmüller, 1978:245). Zbytky tohoto rezultativního významu demonstruje Šlosar ještě na stč. formě jsi sstúpil, kterou interpretuje ve významu ‘jsi sestoupivší’ (HMČ, 1986:244). V období pozdní psl. byl význam přítomného času verbálního komplexu reanalyzován ve význam času minulého s perfektovým významem neboli perfektum. Spojení ‑l‑ového participia s prézentními formami slovesa býti mělo tedy jazykově ztvárňovat minulou událost, jejíž konsekvence se dotýkají okamžiku promluvy. Tento perfektový význam je zachycen ve stsl. (✍Večerka, 2006:191), i když ✍Trost (1972) se domnívá, že byl vlastní jen stsl. nedurativním slovesům typu umrьlъ jestъ ‘umřel’, zatímco analytické formy sloves durativních typu žilъ jesi ‘žils’ měly význam tzv. komplexního aoristu (✍Trost, 1972; podobně ✍Aitzetmüller, 1978:195). Perfektový význam složených slovesných forem typu jsi sstúpil se hledá a nachází také ve stč.: Pavel dal jest zem’u ListLit, Nechci tobě ni jinému,nebo sem slíbila býti v čistotě až do mé smrti Hrad; Avšak svědčí Písmo o tom, | jakože to město potom,opět sě jest opravilo,jakž, čsož tu pohanstva bylo,to vše přišlo k svatéj vieře, Alx (přejato z HMJČ IV, 1929:550; ✍Kvítková, 1991:241). Ve stč. se završil proces jaz. změny perfekta v základní minulý čas bez rezultativního významu – préteritum. Tento proces byl podpořen faktem, že jednoduché minulé časy (↗aorist asigmatický, ↗aorist sigmatický↗imperfektum) během 14. a 15. stol. zanikly. Vedle toho se ve stč. objevoval ještě jeden typ opisného minulého času, který byl tvořen formami minulých časů pomocného slovesa býti a ‑l‑ového participia, tj. ↗plusquamperfektum. Za výhodu p. před syntetickými minulými časy se obvykle považuje to, (i) že se mohlo tvořit jak od dokonavých, tak nedokonavých sloves, (ii) netrpělo homonymií 2. a 3. os. sg. příznačnou pro oba typy aoristů, (iii) shodovalo se s podmětem v gramatické kategorii rodu a čísla (✍Vintr, 2001:213).

Podle ✍Damborského (1967) má ‑l‑ové participium svůj původ v protoindoevropských adj. se sufixem +‑lo‑. Adj. patřící do této třídy měla specifickou sémantiku a ✍Damborský (1967:145) je podle tohoto významu charakterizuje jako „náchylnostní a možnostní adjektiva“; v nč. jsou zbytky jako dbalý, znalý a (ne)jedlý. +‑lo‑ adj. byla taky užívána v některých ie. jaz. jako kmen pro nomina agentis, v č. chlubil, tlachal, břídil, a pro propria, v č. příjmení Běhal, Dočkal, Kvapil (✍Damborský, 1967:126,146). V slovanských jazycích (a v arménštině a tocharštině, zčásti i jinde) některá +‑lo‑ adj. byla reinterpretována a reanalyzována jako participia v konstituujících se složených časech, a kombinují se zde s auxiliárem ESSE, nikoli, jak je z typologického hlediska běžnější, s auxiliárem HABERE; srov. ✍Hewson & Bubenik (1997:74).

Pro další vývoj č. p. je příznačná série proměn prézentních forem slovesa býti, která je interpretovatelná jako změna ↗spony↗auxiliár (a někdy také dále jako proces proměny auxiliárního slovesa býti ve volný morfém, srov. ↗gramatikalizace): (a) Již od 14. stol. začaly být sg. formy 3. os. dal jest (je) a pl. formy dali sú (jsú) nahrazovány formami s nulovou realizací auxiliáru (tj. v sg. dal, v pl. dali); starší formy typu dal jest / dal je, dali sú jsou podle Gebauera (HMJČ III/2,1898:421), Trávníčka (HMČs, 1935:421) a Šlosara (HMČ, 1986) od počátku 16. stol. vzácné. Nulová realizace auxiliáru 3. os. byla umožněna jednak tím, že forma 1. a 2. os. je obligatorně vyjádřena formou auxiliáru (sg. dal jsem – dal jsi / dals – dal Ø; pl. dali jsmedali jste – dali Ø), jednak tím, že gramatická kategorie čísla je vyjádřena flexí ‑l‑ového participia. (b) Na rozdíl od stč. se v nč. auxiliárové formy slovesa býti nemohou pojit s negací: stč. věty typu nejsem volal (HMJČ IV, 1929:649) jsou v nč. negramatické. (c) Na rozdíl od stč. jsou nč. auxiliární formy slovesa býti plně enklitické: stč. věty typu jste-li vstalis Kristem jsou v nč. negramatické. (d) Redukovaná podoba 2. os. sg. js / s měla distribuci zpravidla omezenu na préteritum: Že js přěpustil ‘žes dopustil’ AlxBM, uvedls ny ‘uvedls nás’ ŽaltWittb (přejato z HMJČ III/2, 1898:414); od nejstarších dob je užití redukované formy js / s ve funkci lexikálního slovesa n. spony velmi neobvyklé: Zdrávas Maria ( 2, 1986:413414). (e) Od stč. období se objevila v některých památkách tendence využít kolísavý výskyt iniciálního j‑ k odlišení forem lexikálního a sponového býti od forem auxiliárních: rozdělil sem, chodili sme × již jsem stár, jenž jsi v nebesích (přejato z HMJČ III/2, 1898:412). Tato tendence se projevila zejména v střč., a to pod vlivem gramatických výkladů J. Blahoslava (✍Čejka & Šlosar ad. (eds.), 1991:116), které zohlednili překladatelé Bible kralické. Toto pravidlo se však v jaz. úzu střč. neprosadilo. Zčásti je toto pravidlo přítomno v mluvené formě moderní spisovné č.: i když se v pravopisných pravidlech současné spis. č. předepisuje psát prézentní tvary slovesa býti pouze s náslovným j‑, kolísavý výskyt js‑ × s‑ v běžně mluveném úzu toleruje nč. ortoepie v případě funkčního odlišení auxiliárních forem ([byl sem veselí]) od forem sponových a lexikálních ([jsem veselí], [myslím tedy jsem]); viz ✍Palková (1994:337), PMČ (1995:58).

V nespisovných útvarech nč., včetně jejích dialektů, je možno sledovat další projevy svébytného vývoje p., které moderní spisovný jaz. (svou kodifikací založený na jaz. stavu č. 16. stol.) nereflektuje. Zejm. na území Čech a přilehlých částí západní Moravy se v 1. os. objevuje podobně jako ve 3. os. sg. a pl. nulová realizace auxiliáru. Pro vyjádření osoby je pak ovšem ve větě nutno realizovat osobní zájmeno: tam včera byl, My tam včera byli. Mluvené útvary č. nadto ukazují disparátní vývoj prézentních forem lexikálního a sponového slovesa býti na jedné straně a auxiliárních forem slovesa býti na straně druhé: moravská podoba 1. os. sg. su a regionální podoba 2. os. sg. seš (lokalizovaná ČJA 4, 2002:604, na východní polovinu Čech a západní polovinu Moravy) se nemohou kombinovat s ‑l‑ovým participiem (dal sem × *dal su; dal si / dals / tys dal × *dal seš). V části č. dialektů na území severní Moravy a přiléhajících částí Slezska se vyskytuje enklitická forma auxiliáru 1. os. sg ‑ch / ‑ech / ‑žech: jach šel, včerach tam šel, mělach kravu, jožech šel (ČJA 4, 2002:593–594): tato podoba vznikla nejspíš kontaminací starého aoristového ‑ch obsaženého ve formě č. kondicionálového auxiliáru s osobními koncovkami auxiliáru préterita. Kondicionálová forma (↗kondicionál ve starší češtině) je interpretovatelná kompozicionálně jako by‑ch, tj. jako forma obsahující dva morfy: první vyjadřující gramatický význam kondicionálu, tj. by‑, a druhý vyjadřující gramatický význam osoby a čísla, tj. ‑ch (HMJČ III/2, 1898:423; ČJA 4, 2002:592–593; ✍Kopečný & Šaur ad., 1980:109). Morf ‑ch vyjadřující 1. os. sg. se ve jmenovaných dialektech „osamostatnil“ a následně se stal ve formě 1. os. sg. préterita exponentem kategorie osoby a čísla (jako takový se pak stal součástí složených forem 1. os. sg. lexikálního slovesa býti: jach je – ČJA 4, 2002:604–605). Viz také ↗préteritum, ↗slovesný čas.

Rozšiřující
Literatura
  • Aitzetmüller, R. Altbulgarische Grammatik als Einführung in die slavische Sprachwissenschaft, 1978.
  • Čejka, M. & D. Šlosar ad. (eds.) Grammatica česká J. Blahoslava, 1991.
  • ČJA 4, 2002.
  • Damborský, J. Participium l-ové ve slovanštině, 1967.
  • Dostál, A. Studie o vidovém systému v staroslověnštině, 1954.
  • Galton, H. From Indo-European Perfect to Slavic Perfect to Slavic Preterite. In Ramat, A. G. & O. Carruba ad. (eds.), Papers from the 7th International Conference on Historical Linguistics, 1987, 251‒265.
  • Giger, M. Typ „šel jest, šli jsú“ v slovenčině a češtině 16.–18. storočia. In Nábělková, M. (ed.), Česko-slovenská súčasnosť a česká slovakistika 7, 2006, 189–201.
  • Hewson, J. & V. Bubenik. Tense and Aspect in Indo-European Languages: Theory, Typology, Diachrony, 1997.
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • Kopečný, F. Povaha českého praeterita. 34, 1950, 85–89.
  • Kopečný, F. & V. Šaur ad. Etymologický slovník slovanských jazyků ‒ Slova gramatická a zájmena 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia, 1980.
  • Kvítková, N. K užívání préterit ve staré češtině. LF 114, 1991, 237–242.
  • Kvítková, N. Proměny textu a jazyka Dalimilovy kroniky ve 14. a 15. století, 1992.
  • 2, 1986.
  • NMV, 1976.
  • PMČ, 1995.
  • Migdalski, K. The Syntax of Compound Tenses in Slavic, 2006.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny: s obecným úvodem do problematiky oboru, 1994.
  • Sedláček, J. K otázce významové charakteristiky mluvnických tvarů, zvl. forem časových (na materiálu slovanských jazyků). In Bosák, C. & A. V. Isačenko ad. (eds.), Rusko-české studie, 1960, 57–67.
  • Sedláček, M. Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)? 77, 1994, 27–43.
  • Słoński, S. Tak zwane perfektum w językach słowiańskich. Prace filologiczne 10, 1923.
  • Stieber, Z. Zarys gramatyki porównawczej języków słowiańskich. Fleksja werbalna, 1973.
  • Trost, K. Perfekt und Konditional im Altkirchenslavischen, 1972.
  • Večerka, R. Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků, 2006.
  • Vintr, J. Das Tschechische: Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2001.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
  • Viz též Préteritum, Slovesný čas.
Citace
Pavel Kosek (2017): PRÉTERITUM VE STARŠÍ ČEŠTINĚ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRÉTERITUM VE STARŠÍ ČEŠTINĚ (poslední přístup: 24. 10. 2020)

Další pojmy:

gramatika diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka