POOBROZENSKÁ ČEŠTINA 19. STOL.

Základní

Obrozená čeština (viz ↗obrozenská čeština) vyvíjející se v průběhu 19. stol. opět na základě vnitřních vývojových zákonitostí; viz ↗periodizace vývoje češtiny. Počínaje 40. lety 19. stol. užívání spis.jaz. nebylo už záležitostí úzké vrstvy vzdělanců. Rozvíjela se publicistika, divadlo, později také č. střední školství. Č. pronikala i do vnitřní administrativy a počet jejích aktivních uživatelů výrazně vzrostl. Začala se formovat její mluvená forma. V Čechách stíráním nář. rozdílů vznikala obecná čeština, ponechávající si hláskové podoby společné všem dial. na území Čech (diftongizaci ýej a úžení éí, protetické v) i některé jevy morfologické jako unifikované koncovky ‑ama/‑emapl. deklinaci jmen. Spisovná čeština se začala opět přirozeně vyvíjet podle vnitřních vývojových zákonitostí a začala se vzdalovat obrozenské kodifikaci založené na jaz. humanistickém (viz ↗humanistická čeština). Skladba souvětí se zjednodušovala, nastal pozvolný ústup přechodníků, za obrození výrazně oživených. Rozvíjela se a ustalovala frazeologie mluveného jaz. a rozšiřovalo stylistické rozpětí spis. jaz. Doplňovala se slovní zásoba, především v okruzích terminologických, nově vznikající terminologie byla kodifikována a zaváděna do škol. Po rozdělení pražské univerzity na českou a německou r. 1882 pronikla č. i do univerzitní výuky. Tento vývoj přijímala dobová jaz. teorie jen zčásti, v oblasti slovní zásoby, nejednotné však byly názory na rozvoj gramatické a syntaktické stavby spis. č. Většina jazykovědců zastávala i v 60. letech a později názor, že kritériem jaz. správnosti je ↗humanistická čeština, odchylky od ní považovala proto za nežádoucí a viděla v nich znak úpadku. Do 90. let byl tento názor obecně přijímán. Toto stanovisko bylo překonáno teprve Gebauerem a jeho školou.

Básnický jazyk byl doveden k modernějšímu výrazu již Máchou na konci období obrozenského. Od Máchova básnického jaz. vede pak přímá cesta k jaz. Hálkovu a Nerudovu, který jej rozvíjí dále, především aktualizací sémantické stránky. Neruda přitom využívá kontrastu tradičních poetismů s lexikem lidovým z pražského mluveného jaz. Máchovská eufonie načas ustupuje do pozadí a rozvíjejí ji pak lumírovci, pro něž je dominantou básnického jaz. vedle lexikálních poetismů právě větná melodie. Lumírovská škola vnesla do básnického jaz. přejatá slova, jak evropské internacionalismy, tak zejména lexikální prvky z oblasti románské. Ve 40. letech se začal výrazně rozvíjet i jazyk prózy. Důležitou úlohu tu sehrál Tyl. Jistým předstupněm přitom byl jaz. jeho divadelních her ze současnosti. Tyl si uvědomoval, že spis. č. obrozenského standardu působí v dialozích nepřirozeně, a proto začal postavy charakterizovat řečí, přičemž bohatě využíval frazeologie mluveného jaz., a dokonce některé lidové postavy náznakově charakterizoval hláskovými a lexikálními prvky obecné č. Své povídky vydával Tyl ve 30. letech původně časopisecky, r. 1844 pak sám připravil jejich knižní vydání ve svých sebraných spisech. To se jazykově v mnoha ohledech liší od původní časopisecké verze: celkově je možno rozdíly charakterizovat jako projev ústupu neživotných, knižních prostředků. Úpravy se týkají tvarosloví (např. odstraňování arch. tvarů min. času typu bývali jsou), syntaxe (odstraňování archaických spojek nobrž, an, jakkoliv, odstraňování genitivních slovesných rekcí, vazeb akuzativu s infinitivem, modálních konstrukcí typu dativ se sponou a infinitiv) i slovosledu (přeřazování verba finita z koncového postavení do pozice podle aktuálního členění, příklonky se na druhé místo ve větě). Tuto modernizaci jaz. ještě nepochopili Tylovi současníci, ale až generace následující (Havlíček a Neruda). V próze však Tyl (stejně jako např. Mácha) zůstával v mezích spis. jaz. Prvky jaz. lidového začala přejímat teprve Němcová. Byla dobrou znalkyní lidového jaz., zejména č.dial. severovýchodního z kraje svého dětství a dial. chodského z okolí Domažlic (viz ↗česká nářeční skupina). K využívání nář. prvků se rozhodla při vydávání 2. a zejména 3. svazku Národních báchorek a pověstí (např. bandury ʻbrambory’, hamonění ʻtlachání’, výdunek ʻvyfouknuté vejce’; hláskové podoby jako charpa ʻchrpa’, týle ʻtele’, povědít). K tomu přistupuje i využívání lidové frazeologie v dialozích. Část dobové kritiky přijala tento krok s nepochopením. Užívání dialektismů jako prostředků charakterizujících postavy n. prostředí se však šířilo a vyvrcholilo v realistické próze a dramatu na sklonku stol.

O modernizaci jazyka publicistiky se zasloužil Havlíček Borovský jednak syntaktickým zživotněním jaz., jednak jeho obohacením o evropské internacionalismy, jako absolutismus, demokracie, kompromis, propaganda, o slova přejatá z francouzštiny, jako debata, pikantní, žoviální, a dokonce – v rozporu s dobovými tendencemi – i z něm., jako balast, šlendrián, špicl. Jeho záměr je patrný z toho, že nově přejatá slova vysvětluje českými ekvivalenty n. parafrázemi, a tak připravuje půdu pro jejich zdomácnění. Tak byly překonány puristické tendence z počátku obrození (viz ↗purismus). Znamenalo to rozšíření výrazových a stylistických možností publicistického jaz. a překonání lexikální izolace č. publicistiky vůči jaz. jiným, neslovanským i slovanským.

Hudební terminologie byla dotvořena a shrnuta Škroupem v díle Počátky hudební – Názvosloví hudebního umění, otištěném jako příloha Časopisu Musea Království českého r. 1850. Škroup se v předmluvě distancuje od purismu. Mohl navázat na základy položené J. J. Rybou a vytvořit spolehlivou pojmovou soustavu, na níž pak další období nemuselo nic podstatného měnit. R. 1850 vyšla i další důležitá kodifikační práce pro terminologii státní správy a veřejného života: Juridisch-politische Terminologie für die slavischen Sprachen Österreichs. Deutsch-böhmische Ausgabe (Právní a politická terminologie pro slovanské národy Rakouska. Německo-české vydání), zpracovaná komisí, v níž byli zastoupeni i Šafařík, Erben, Kollár a Šembera. Znamenala doplnění tradiční právní terminologie novými slovy, zčásti mezinárodními, zčásti č., a to zejména tam, kde měla být užívána širšími vrstvami (četník, dražba, služné, úrok, ústava, závěť). Velký význam měl Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy, vydaný r. 1853, protože umožnil šíření kodifikované terminologie mezi široké vrstvy obyvatelstva. Tento slovník např. kodifikoval užívání řady sufixů ‑ný, ‑natý, ‑itý, ‑ičitý, ‑ičný/‑ečný, ‑ový, ‑istý, ‑ičelý v názvech chemických složenin podle mocenství prvků. Racionálně byla založena i Tyršova tělocvičná terminologie: každému formantu byl přiřazen pevný význam, např. bezformantová dějová jména jako leh, klek, vis pojmenovávala polohy, dějová jména se sufixem ‑ka (skrčka, roznožka) tělocvičné úkony, slovesné prefixy měly přesně vymezené významy prostorové (upažit, vzpažit, předpažit, zapažit, připažit), sufix ‑mo způsob provedení (skrčmo, roznožmo, ležmo). Tato otevřená soustava dovolovala plynulé doplňování. Byla zavedena v tělocvičné organizaci Sokol, rychle se rozšířila a s malými úpravami se jí užívá dodnes. Odborný styl využíval komplikovaného souvětí s početnými vedlejšími větami, věty však ještě byly v průměru kratší než později a stupeň kondenzace nízký.

Pohyb v normě: U sloves typu krýtikupovati pronikají do spis.jaz. analogické tvary 1. os. sg. kryju a 3. os. pl. kryjou, následná Gebauerovská kodifikace je však nepřijala. Jistý vývojový pohyb je patrný v užívání ↗přechodníků. Byly prostředkem pouze jaz. psaného, jak je patrné např. z rozdílů ve frekvenci přechodníků v Tylových dramatech: v dialozích se vyskytují velmi zřídka, ve scénických poznámkách jsou však běžné. Do konce stol. zcela vyšel z úzu přechodník minulý imperfektivních sloves (volav, volavši, volavše) a výrazně se zmenšila frekvence přechodníku přítomného sloves perfektivních, užívaného k vyjadřování předčasnosti ve futuru n. i předčasnosti v minulosti (spatře, spatříc, spatříce). Užívání zbylých tvarů přechodníků (tj. přechodníku přítomného imperfektiv a přechodníku minulého perfektiv) se stalo řidším a do konce stol. nabylo stylistického příznaku knižnosti. Došlo k rozkolísání derivace relačních adj. sufixy ‑ní a ‑ný. Šafařík, veden svým slovenským jaz. povědomím, prosazoval sufix ‑ný. Ten se načas zčásti ujal, zejména při derivaci z cizích základů (adjektivný, passivný, normálný), ale i od konkrét původu domácího (očný, silničný), nejčastěji ovšem s dubletami na ‑ní. Ke konci stol. se pak ustálil stav, v němž má převážná většina relačních adj. sufix ‑ní.

Rychlý lexikální rozvoj, rozšiřování stylového rozpětí spis.jaz., vývoj frazeologie a zejména skutečnost, že se úzus v některých aspektech vzdaloval prvoobrozenské kodifikaci, podnítily kritické hlasy, podle nichž měl přirozený rozvoj jazyka rysy úpadku. Výrazem postoje většiny jazykovědců bylo vydávání matičních Brusů jazyka českého (Brus jazyka českého, 1877; Brus jazyka českého, 1881; Brus jazyka českého, 1894). Kritériem správnosti měla být stará č. až do doby Komenského, lidová mluva a analogie k jiným slovanským jaz. Z nového jaz. byly uznávány jen podoby užívané obrozenci v 1. pol. stol. až po Jungmanna. Brusy mívaly dvě části: tvarosloví a slovník. V tvarosloví se vycházelo z předpokladu přímočarého historického vývoje, nikoli ze současného úzu. Doporučovaly se proto např. podoby kosťhosť, podporovaly se alternace kvantity při skloňování, nerealisticky se doporučovalo velmi komplikované čtení matematických výrazů. Rozsáhlý dodatek se pokoušel kodifikovat deklinaci přejatých slov a vlastních jmen v podobě co nejbližší jaz. výchozím, zvl. lat. a ř. Slovníková část zamítala ↗kalkyněm. jako obmeziti, obdivovati, podmiňovati, přeháněti, sděliti, plnoletý, vlastnoruční, ale také slova, pro která pouze nebyly doklady ze starého jaz., jako sloveso líčiti ʻklást nástrahu’, podceniti, podezřívati, poškoditi, adj. kýžený, řadovou číslovku miliontý. Často se slovníková část pokoušela obnovit stč. vazby, jako např. doufati čeho, čekati čeho, žádati čeho, dlužiti se v něco apod. Pozdější vydání, zejména třetí, od těchto požadavků zčásti ustoupila. V poměru k přejatým slovům zastávaly Brusy puristické stanovisko: i užívání cizích slov, která neměla č. protějšky, jako politika, statistika, magnetický apod., považovaly za dočasné provizorium do doby, než budou č. protějšky vytvořeny. Brusy byly zčásti úspěšné v odstraňování germanismů, jaz. praxi ovlivňovaly jen málo. Neúspěšné byly tam, kde se jejich doporučení zakládala na nepochopení zákonitostí jaz. vývoje, n. kde vedla k zúžení výrazových schopností jaz. Četné příručky brusičské povahy od jiných autorů (Bartoše, Praska, Hattaly) se zčásti opíraly o nářečí a jaz. lidový, ale společným jejich rysem s Brusy matičními bylo nedbání živého úzu, měnících se potřeb jaz. a snaha usměrňovat jaz. zvenčí. Z množství autorů snažících se tehdy zasáhnout do jaz. dění bylo jen málo těch, kteří se propracovali k hlubším teoretickým východiskům. Patřil k nim Durdík. Ve spise Kallilogie čili o výslovnosti (1873) zastává často stanovisko odlišné: jaz. musí mít volnost, nelze jej spoutávat uměle, apriorně stanovenými zákony. Jaz. zákony jsou podle Durdíka srozumitelnost a libozvučnost. O výsledcích jaz. vývoje nerozhodují jazykovědci v polemikách, ale „živá jazyková skutečnost, totiž dobří spisovatelé“. Durdíkovy originální myšlenky neměly široký vliv, ale zčásti jimi byl ovlivněn Bačkovský, který zaujímal realističtější stanovisko než autoři Brusů; viz též ↗purismus.

jazykovědné produkce poobrozenské doby před Gebauerem měla trvalý význam první samostatná syntax č. Skladba jazyka českého F. Zikmunda z r. 1863, Šemberův popis dialektů Základové dialektologie česko-slovanskér. 1864 a Bartošův popis Dialektologie moravská III z let 1886–1895. Hlubší poznání zákonitostí vývoje jaz. spolu s odklonem společenského vědomí od historismu dovolilo Gebauerovi položit spolehlivější základy pro popis současného jaz. stavu. Jeho Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské III (1890) vytvořila kodifikační základ pro další období. Chápání současného jaz. jako výsledku historického vývoje je nejzřetelnější v hláskosloví, kde se po stanovení inventáře hlásek vypočítávají všechny historické změny, jimiž mohly projít. Obdobně je tomu v tvarosloví, kde se deklinační paradigmata stanoví podle někdejší kmenotvorné hlásky. Avšak historický přístup přinesl i pozitivní hodnoty: popis hláskosloví je mnohem zevrubnější než v kterékoli dřívější gramatice, tvaroslovný popis se vyrovnává i s nepravidelnostmi a výjimkami. Gebauer přihlíží i k dobovému živému úzu, a proto např. odstraňuje Brusy uměle zaváděnou měkkost posledního konsonantu u jmen typu kost, kodifikuje deklinaci posesivního zájmena její, odmítá uměle prosazovanou deklinaci příjmení typu Martinů (tj. gen. Martinova, dat. Martinovu ...). Běžně uvádí tvarové dublety, živé uzuální formy přitom někdy označuje jako novotvary, ale připouští jejich koexistenci. Syntax pojednává jak o syntaktických funkcích slov a tvarů, tak o větných členech a o souvětí. Zde je Gebauer poměrně archaický, doporučuje udržování gen. rekcí, starých funkcí inf.; na druhé straně odmítá humanistickou vazbu ↗akuzativu s inf. Syntaktická část znamená pokrok v soustavnosti popisu; viz ↗gramatiky češtiny.

Ze sklonku stol. se datuje pokus o shrnutí dobové slovní zásoby. Podnikl jej F. Š. Kott Česko-německým slovníkem, zvláště gramaticko-fraseologickým. V sedmi dílech a třech svazcích tzv. Příspěvků, které vyšly v letech 1878–1906 (podrobněji viz ↗slovníky češtiny), sepsal slovní zásobu včetně archaismů, výrazů nář. a frazeologismů. (Vydatně přitom čerpal ze slovníku Jungmannova.) Jeho nevýhodou byla jednak neujasněnost lexikografické teorie, v jejímž důsledku jsou uváděna vedle sebe slova různé provenience a různých funkcí, jednak dodatečné doplňování vedoucí k tomu, že se abecední řazení ve slovníku několikrát opakuje. Tyto vlastnosti způsobily, že slovník měl malý dosah pro praxi.

Č. vstupovala do 20. stol. jako spis. jaz. funkčně diferencovaný a stabilizovaný; viz ↗čeština 1. poloviny 20. století.

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, R. Předmluva II. In Adam, R. & M. Pokorná ad. (eds.), Božena Němcová. Korespondence III. 1857–1858, 2006a, 21–36.
  • Adam, R. Jazykové okolí Boženy Němcové: Podoby češtiny v listech Němcové adresovaných. In Horký, M. & R. Horký (eds.), Božena Němcováživot, dílo, doba, 2006b, 12–20.
  • Adam, R. Korespondenční postoje a dopisové podoby dětí Boženy Němcové. In van Leeuwen-Turnovcová, J. & S. Rudolf ad. (eds.), Standardisierung und Destandardisierung. (De)Standardisierungsphänomene im Russischen und Tschechischen, 2008, 81–93.
  • Brus jazyka českého, 1877.
  • Brus jazyka českého, 1881.
  • Brus jazyka českého, 1894.
  • Dvořák. E. Přechodníkové konstrukce v nové češtině, 1983.
  • Grepl, M. Vývoj spisovné češtiny za obrození a jazyková theorie. SPFFBU A 6, 1958, 74–87.
  • Grepl, M. Vývoj slovosledu v Tylově próze. SaS 20, 1959, 247–260.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Hujer, O. (ed.), Československá vlastivěda, řada 2, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 1–144.
  • Havránek, B. Studie o spisovném jazyce, 1963.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 1980.
  • Horálek, K. K jazyku a stylu B. Němcové. In Horálek, K. Studie o populární literatuře českého obrození, 1990, 160–175.
  • Hošnová, E. K vývoji české syntaxe (ve vědeckých textech z poslední čtvrtiny 19. století), 1994.
  • Hošnová, E. Slovosled v dopisech Boženy Němcové. In Adam, R. (ed.), Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu, 2007, 68–77.
  • Nekula, M. & L. Rychnovská. Jakou češtinu užíval Bedřich Smetana? / Bedřich Smetana’s Use of the Czech Language. Musicalia IV, 2012, 1–2, 6–38.
  • Nekula, M. & L. Rychnovská. Jazyková biografie Bedřicha Smetany a jazyk jeho korespondence se zřetelem ke gramatickým jevům. In Hladká, Z. a kol. Soukromá korespondence jako lingvistický pramen, 2013, 99–36.
  • Rychnovská, L. Čeština Bedřicha Smetany. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy ze XLIV. běhu LŠSS, 2011, 175–185.
  • Stich, A. Přejaté a cizí prvky v lexiku Havlíčkovy novinářské prózy. StS I, 1974, 95–139.
  • Stich, A. O počátcích moderní spisovné češtiny. 74, 1991, 57–62.
  • Syllaba, T. Jan Gebauer, 1986, 105–160.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Vintr, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2005.
Citace
Dušan Šlosar (2017): POOBROZENSKÁ ČEŠTINA 19. STOL.. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/POOBROZENSKÁ ČEŠTINA 19. STOL. (poslední přístup: 23. 5. 2018)

Další pojmy:

dějiny češtiny diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka