POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE (polopredikativní konstrukce, polovětná vazba, útvar polovětný)
Termíny klasické gramatiky pro výrazy, které ve větě vyjadřují skrytou predikaci // implicitní predikaci, tj. predikaci vyjádřenou nikoli slovesným přísudkem (tj. slovesem ve tvaru určitém); viz ↗predikace. Typický školský příklad z č. mluvnic je (se stylisticky velmi příznakovým jmenným tvarem adjektiva):
(1) | Chlapec chodí bos |
Hlavní predikace: ‘Chlapec chodí’ (vyjádřen subjekt i přísudek); skrytá predikace: ‘Chlapec je bos(ý)’; ačkoli je vyjádřen jen posponový neslovesný člen bos, (1) poskytuje interpretaci dvou predikací s významem ‘Chlapec chodí a v době, kdy chodí, je bos(ý)’. Dvě predikace explicitně dokazují např. struktury s reflexivem typu (1a), neboť reflexivum získává referenci typicky od subjektu věty, v níž se objevuje, a byla-li by (1a) jedna predikace, muselo by být sebe koreferentní s Petr; protože je ale koreferentní s Eva, struktura (1a) nutně musí obsahovat ještě jeden subjekt, který poskytuje reflexivu referenci, a tedy i skrytou predikaci:
(1a) | Petr si představil Evu pyšnou na sebe |
V č. lingvistice je autorem stále ještě vlivného vymezení p.k. ✍Hrabě (1964), který za p.k. pokládá výrazy vyjadřující implicitní predikaci, jež tvoří samostatný úsek (oddělené tedy nekoncovými předěly/čárkami). Tyto výrazy mají povahu konstrukce (syntaktické skupiny), jejichž jádrem je: (a) infinitiv v biklauzálních strukturách; viz ↗infinitiv: Nikdy nezakolísat, tomu se musíme teprve učit; Měl jedinou touhu, podívat se k moři; (b) ↗přechodník: Utíkají, bojíce se pronásledování; (c) slovesné adjektivum: film, hraný od zítřka v kině Blaník; (d) substantivum: Jiří z Poděbrad, tehdy ještě správce zemský. Za p.k. jsou považovány proto, že zvl. v konstrukcích (a) a (b) se uplatňuje dějovost neurčitých tvarů slovesných, které jsou jejich jádrem, možnost jejich rozvíjení přímým předmětem, příslovečným určením i doplňkem, ale i relativní časové zařazení toho, co označují, vzhledem k hlavnímu ději/stavu, v konstrukcích (c) a (d) možné časové zařazení časovými adverbiáliemi, tedy vlastnosti, které je sbližují s přísudkovými finitními slovesy vedlejších vět. Takové vymezení p.k. představovalo problém v případech, když syntaktické konstrukce (a)–(d) byly do struktury integrovány „intonačně splývavě“, a tedy (v daném rámci popisu) neukazovaly vlastnosti vět, ale vlastnosti větných členů: Musíme se teprve učit nikdy nezakolísat × Nikdy nezakolísat, tomu se musíme teprve učit; srov. ✍Sbg (1980).
V novější lingvistice se za skrytou predikaci // implicitní predikaci pokládá vyjádření predikace konstrukcemi, jejichž jádrem je adjektivum, substantivum n. předložka, a jsou-li tyto konstrukce syntakticky začleněny do struktury s hlavní predikací, označují se termínem sekundární predikace // vedlejší predikace.
S.p. se tradičně z hlediska jejich syntaktické integrace do struktury s hlavní predikací dělí na:
(a) ↗komplementy, a to subjektově orientované (2a) a objektově orientované (2a):
(2) | a. | Petr se vydával za policistu / za mrtvého / poškozeného |
b. | Sousedé pokládali Petra za policistu / mrtvého / poškozeného |
(b) ↗adjunkty, a to subjektově orientované (3a) a objektově orientované (3b). Podle ✍ZČSk (1962) zřídka i orientované k nepřímému objektu (3c) a k adjunktu, ať už s P(ředložkou) bez fonetické realizace (3d), n. s overtní P (3d'); jsou-li tyto struktury v pořádku, č. (a další slov.jaz.) se liší od jiných jaz., např. od angl., která takové sekundární predikace nedovoluje (3e); bezpochyby správné jsou adjunkty orientované k dativním proživatelům (3h):
(3) | a. | Petr navštívil babičku nemocný |
b. | Petr navštívil babičku nemocnou | |
c. | Petr mi pomohl ubohému | |
d. | Jiříček jedl rukama špinavými | |
d'. | Do pokoje se Petr vrátil už (??do) uklizeného | |
e. | *I gave Mary the meat hungry × ??/*Dal jsem Marii maso hladové | |
e'. | *I talked to Sue drunk × ??/*Mluvil jsem s Marií opilou | |
h. | Petrovi je nejlíp samotnému |
Když se ve struktuře objeví subjektově orientovaný a objektově orientovaný adjunkt, je jejich pořadí následující: Petr navštívil babičku nemocnou unavený × *Petr navštívil babičku unavený nemocnou.
(c) apozice (4):
(4) | Unaven po celodenní túře, Petr celou neděli odpočíval |
Sekundární predikáty mohou mít formu:
(a) adjektivní fráze, přičemž v č. jejich flexe ukazuje stejné rysy rodu a čísla a rysy pádu jako jejich antecedens; nom. má k dispozici tvary dlouhé i krátké (5a), akuz. jen dlouhé (5b); č. (a jiné slov. jazyky) nedovolují adjektivní rezultativa (viz dále); srov. kontrast v (5c):
(5) | a. | Náš učitel chodí do školy neoholen / neoholený |
b. | Potkal jsem našeho učitele *neoholena / neoholeného | |
c. | She hammered the metal flat × *Obarvil vajíčka modrá |
(b) předložkové fráze, přičemž v komplementových sekundárních predikacích uvnitř předložkové fráze je nominální fráze DP (6a) n. adjektivní fráze (6b), jíž pád přiděluje předložka, rysy rodu a čísla „dědí“ od subjektu n. objektu. Naproti tomu v rezultativních adjunktech je uvnitř předložkové fráze slovo s nominální flexí, přičemž předložka mu přiděluje pád, ale rysy rodu a čísla jsou default hodnoty (neutr., sg.), viz dále; (6c):
(6) | a. | Petr se vydával za policistu | – | Eva se vydávala za policistku | ||
b. | Petr se vydával za mrtvého | – | Eva se vydávala za mrtvou | |||
c. | Uvařil vajíčka natvrdo | |||||
Obloha se zbarvila do modra |
(c) nominální fráze (v č. velmi ojediněle) (7a), běžně potřebují podporu partikule jako n. co(by) (7a):
(7) | a. | On zemřel hrdina |
b. | On zemřel jako // coby // co hrdina |
Tradičně se rozlišují dva základní typy: (a) depiktivy, které jsou syntakticky mainstreamově analyzovány jako adjunkty (8), (b) rezultativy, které jsou mainstreamově analyzovány jako komplementy (9). Rozdílné syntaxi odpovídá i různá sémantika: depiktivy vyjadřují, že stav vyjádřený sekundární predikací je vůči události hlavní predikace časově inkluzivní, zatímco rezultativy vyjadřují, že stav vyjádřený sekundární predikací je výsledek způsobený událostí hlavní predikace:
(8) | Petr navštívil babičku nemocný / Petr navštívil babičku nemocnou |
(9) | Petr uvařil vajíčka natvrdo |
Navíc je rezultativní sekundární predikace v kontextu nedokonavého slovesa interpretována jako co do pravdivosti otevřená (Petr natíral zdi na bílo = ‘aby stěny byly bílé’), zatímco v kontextu dokonavého slovesa jako pravda: Petr natřel zdi na bílo = ‘stěny jsou bílé’.
Pokládá se za empiricky ověřené, že zatímco depiktivy mohou být subjektově orientované i objektově orientované; viz (8), rezultativy jsou jen objektově orientované (a apozice jsou jen subjektově orientované).
Důležitý rozdíl mezi depiktivy a rezultativy je v tom, že depiktivy vyjadřují vždy individual level predikát, ne stage level predikát (viz ↗stage level predikát × individual level predikát):
(10) | a. | Petr se vrátil smutný |
b. | *Petr se vrátil inteligentní |
To znamená, že depiktivní syntaktická struktura vynucuje reinterpretaci stage level predikátu na individual level predikát: věta (10b) je tedy ok., vynucujíc inferenci ‘Petr dřív nebyl inteligentní’. Hlavní rozdíl mezi depiktivy a apozicemi spočívá v tom, že depiktivy vyjadřují stav, který je časově inkluzivní vůči události vyjadřované hlavní predikací, apozice nikoli nutně; srov. kontrast (10a) × (10c):
(10) | c. | Petr, obvykle veselý, se tentokrát vrátil domů smutný |
V č. tradici se sekundární predikace analyzují různě. Klasické je dělení na (a) ty, které jsou vyjádřeny adjektivem; považují se za typ ↗doplňku (Eva se vrátila z dovolené těžce nemocná), (b) ty, které jsou vyjádřeny adverbiálem tvořeným předložkovou frází; považují se za příslovečné určení (Eva se vrátila z dovolené s těžkou nemocí), (c) ty, které jsou vyjádřeny předložkovou skupinou a jsou obligátní, se pokládají za typ doplňku (Pokládají ho za blázna). ✍MČ 3 (1987), zakotvenou ve funkčně sémantickém přístupu, vede intuice napovídající významovou blízkost vět Vrátila se těžce nemocná a Vrátila se s těžkou nemocí k jednotné analýze výrazů těžce nemocná i s těžkou nemocí jako příslovečného určení komitativního. V ✍SČ (1998) se sekundární predikace nazývají kopredikáty a dělí se na komplementy a adjunkty. Obecně platí, že (a) adjektivní sekundární predikace mají jiné vlastnosti než adjektivní atributy (srov. např. různé chování viditelné na ↗klitikách: [Smutný Petr] se vrátil domů – *Smutný se Petr vrátil domů × Petr se vrátil domů [smutný] – Smutný se Petr vrátil domů); (b) adjektivní sekundární predikace mají jiné vlastnosti než adjunkty tvořené adverbii se stejným základem (srov. Petr se vrátil domů šťastný = ‘Petr byl šťastný’ × Petr se vrátil domů šťastně ≠ ‘Petr byl šťastný’, nýbrž = ‘vrátil se se štěstím’). Analýza některých předložkových frází jako sekundárních predikací umožňuje vysvětlit víceznačnost syntaktických struktur, danou tím, že předložková fráze nevyjadřuje rysy rodu čísla a pádu, a tedy ani to, zda jde o subjektově n. objektově orientovanou sekundární predikaci. Známý příklad je Petr vyfotografoval Evu na pláži = (a) ‘Petr vyfotografoval Evu a byl přitom na pláži (kde byla Eva, se neříká)’ × (b) ‘Petr vyfotografoval Evu a Eva byla přitom na pláži (kde byl Petr, se neříká)’. Pro podrobný rozbor analýzy sekundárních predikací v č. viz Daneš ve ✍VT (1985:73–86).
V zahraniční literatuře jsou struktury označované termínem sekundární predikace analyzovány velmi rozdílně; společnou vlastností všech hlavních přístupů je rozlišování ↗depiktivů a ↗rezultativů. Shoda ovšem panuje pouze v tom, že depiktiva a rezultativa se liší sémanticky (viz výše), zatímco názory na jejich syntax jsou rozdílné: různou syntax rezultativů a depiktivů navrhuje většina autorů, pro stejnou strukturu depiktivů a rezultativů naopak argumentuje podstatně méně autorů; např. ✍Smith & Cormack(ová) (1999) pro angl. přepokládajíce asymetrickou koordinaci, ✍Legendre(ová) (1997) pro francouzštinu předpokládajíc adjunkci, ✍Imiria(ová) (2005) pro románské i pro slovanské jaz. předpokládajíc komplement V.
Analýzy vnitřní struktury sekundárních predikací se standardně inspirují stylem ✍Stowellovy (1981) analýzy ↗small clauses (SC) – č. malé věty n. větičky – jako projekcí jejich predikativní hlavy (původní idea sekvence [NP XP] analyzovat jako konstituent pochází nicméně už od ✍Jespersena, 1909). Konkurují si (minimálně) tři linie analýzy:
(a) Subjekt SC je (z interně teoretických důvodů ↗G&B, viz ↗theta teorie) PRO:
(11) | Shei ate the meal [SC PROi hungry] | |
She ate the meali [SC PROi raw] | ||
She hammered the metali [SC PROi flat] |
(b) Subjekt SC je (z teoretických důvodů; viz ↗teorie kontroly jako posunu) t (stopa) n. c (copy):
(12) | Shei ate the meal [SC ti hungry] |
She ate the meali [SC ti raw] | |
She hammered the metali [SC ti flat] |
(c) Subjekt SC je (jako důsledek analýzy syntaktické struktury SC) DP s fonetickou realizací:
(13) | She ate [SC the meal hungry] |
She ate [SC the meal raw] | |
She hammered [SC the metal flat] |
Analýzy v linii (c) vysvětlují časově charakterizované spojení stavu denotovaného adjektivem a hlavní události. Styl analýzy vychází od ✍Pylkännen(ové) (2002) a ✍Kratzer(ové) (2005), pro něž jsou sekundární predikace projekcí funkční hlavy sekundárního predikátu (SP), který konvertuje AP na predikát a který se realizuje ve dvou variantách: Dep(iktiv) a Rez(ultativ); srov. i ✍Marušič & Marvin(ová) ad. (2003).
Problém pro všechny analýzy stále představuje přidělení pádu predikátové XP (i proto, že teorie pádu je teorií pádu pro NP a pád pro AP je teoreticky dobře zajišťován v pozicích premodifikátoru NP, nedostatečně pro konfigurace jiné [cop AP], a ještě hůře pro [NP AP]). Mnoho z návrhů se ukazuje nadto i jako neadekvátní empiricky; např. řešení ✍Richardson(ové) (2001) analyzující ruské shodné sekundární predikáty jako konjunkce dvou TP sice podává (byť nepřesvědčivé) vysvětlení identického pádu, ale pro č. neplatí, protože platí-li coordinate structure constraint (✍Ross, 1967), tak predikce z této hypotézy říká, že *Syrové1 ona jedla ráda maso t1, ale ve skutečnosti je Syrové1 ona jedla ráda maso1, tedy že č. shodné sekundární predikace nejsou konjunkce. Elegantní řešení nabízí v rámci ↗DM pro ruštinu ✍Matushansky(ová) (2008), č. ovšem řeší přidělení pádu zjevně jinak než ruština, srov. kontrast: Ja sčitaju jeje Instrkrasavicej × Pokládám ji PPza krasavici.
Deskriptivně viděno, typickou vlastností č. sekundárních predikátů je to, že AP (n. NP) ukazuje flexí stejné Φ-rysy (rod a číslo) a stejný pád jako jejich antecedens v depiktivech a všude jinde musí být AP n. NP uvnitř PP. Č. tedy ukazuje stejné chování jako rom. jazyky, např. francouzština (Pierre a peint [les murs en blanc] / Petr namaloval [zdi na bílo]), protože vyžaduje, aby adjektivum bylo uvnitř PP, a to na rozdíl např. od angl.n. němčiny, srov. např. něm. Peter mahlte [die Wand weiß]. Je otázka, proč v depiktivech adj. podporu P nepotřebuje, a to ani v objektově orientovaných (Petr navštívil babičku nemocný / Petr navštívil babičku nemocnou) a jinde ano: komplement: Petr ho pokládá za šílence / za šíleného; adjunkt: Petr se / Evu svlékl do naha. Je ovšem rozdíl mezi komplementem a adjunktem. Deskriptivně: komplement za šílence/za šíleného je PP obsahující desémantizovanou, slovesem selektovanou předložku a komplement XP, který získává v relaci head – komplement od P pád a od objektu SC rysy rodu a čísla (dobře je to vidět, je-li XP = AP, např. Petr ho pokládá za šíleného × Petr ji pokládá za šílenou). Naproti tomu adjunkt do naha je PP obsahující předložku s rysem [direktivnost] (do přidělující gen., na přidělující akuz.) a komplement XP, který získává v relaci head – komplement od P pád, ale nezískává od objektu rysy rodu a čísla, takže jsou použity jejich default hodnoty (neutr., sg). Jaký je kategoriální status této XP, je předmětem diskusí: pro NP mluví nominální flexe, pro AP a proti NP mluví např. kontrast: Svlékl se úplně do naha × *Svlékl se do úplného naha, pro ADV, že je odpovědí na adjunkt: Jak se svlékl? – Do naha. Podporu získává analýza této XP jako AP od slov s vnitřní strukturou obsahující adjektivizační sufix, srov. např. frazém: Vyspal se do růž‑ov‑a. V pozici adjunktu se tyto PP adverbializují; viz pozici adverbiálního modifikátoru: Vyspal se skoro [do růžova] × Pokládá ho [za skoro šíleného].
- Bowers, J. A Binary Analysis of Resultatives. In Blight, R. C. & M. Moosally (eds.), Texas Linguistics Forum 38: The Syntax and Semantics of Predication, 1997, 43–58.
- Cardinaletti, A. & M. T. Guasti. (eds.) Syntax and Semantics 28. Small Clauses, 1995.
- Carrier, J. & J. H. Randall. The Argument Structure and Syntactic Structure of Resultatives. LI 23, 1992, 173–234.
- Hrabě, V. Polovětné vazby a kondenzace „druhého sdělení“ v ruštině a češtině, 1964.
- Hrabě, V. Je polovětná konstrukce obecně jazykovou kategorií? SlavPrag 11, 1969, 47–53.
- Irimia, M.-A. Types of Secondary Predication. Toronto Working Papers in Linguistics 25, 2005, 20–29.
- Jespersen, O. A Modern English Grammar on Historical Principles, 1909.
- Kratzer, A. Building Resultatives. In Maienborn, C. & A. Wöllstein (eds.), Event Arguments: Foundations and Applications, 2005, 177–212.
- Legendre, G. Secondary Predication and Functional Projections in French. NLLT 15, 1997, 43–87.
- Marková, M. K problematice tzv. polopredikativních konstrukcí. SaS 28, 1967, 245–255.
- Marušič, F. & T. Marvin ad. Depictive Secondary Predication in Slovenian. FASL 11, 2003, 373–392.
- Matushansky, O. A Case Study of Predication. In Marušič, F & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics. Contributions from Formal Description of Slavic Languages 6.5, 2008, 213–239.
- MČ 3, 1987.
- Oravcová, A. Obsah a forma v polovetných konštrukciách. JČ 31, 1980, 35–40.
- Panevová, J. K otázkám druhé predikace v generativním popisu. SlavPrag 8, 1966, 339–346.
- Pylkkänen, L. Introducing Arguments. PhD. diss., MIT, 2002.
- Rappaport, T. G. Verbs in Depictives and Resultatives. In Pustejowsky, J. (eds.), Semantics and the Lexicon, 1993, 163–184.
- Richardson, K. What Secondary Predicates in Russian Tell Us about the Link between Tense, Aspect and Case. In Zhang, N. (ed.), Syntax of Predication, 2001, 171–195.
- Ross, J. R. Constraints on Variables in Syntax. PhD. diss., MIT, 1967.
- Sbg, 1980.
- SČ, 1998.
- Smith, N. V. & A. Cormack. Why are Depictives Different from Resultatives? UCL Working Papers in Linguistics 11, 1999, 251–284.
- Stowell, T. Origins of Phrase Structure. PhD. diss., MIT, 1981.
- Svozilová, N. Vedlejší věta, nebo polovětná vazba. NŘ 51, 1968, 53–55.
- Uličný, O. O polopredikativních konstrukcích z hlediska dvojzákladové transformace a komplexní kondenzace. SaS 30, 1969, 138–149.
- VT, 1985.
- ZČSk, 1962.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE (poslední přístup: 10. 10. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka