POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE  (polopredikativní konstrukce, polovětná vazba, útvar polovětný)

Základní

Termíny klasické gramatiky pro výrazy, které ve větě vyjadřují skrytou predikaci // implicitní predikaci, tj. predikaci vyjádřenou nikoli slovesným přísudkem (tj. slovesem ve tvaru určitém); viz ↗predikace. Typický školský příklad z č. mluvnic je (se stylisticky velmi příznakovým jmenným tvarem adjektiva):

(1)

Chlapec chodí bos

Hlavní predikace: ‘Chlapec chodí’ (vyjádřen subjekt i přísudek); skrytá predikace: ‘Chlapec je bos(ý)’; ačkoli je vyjádřen jen posponový neslovesný člen bos, (1) poskytuje interpretaci dvou predikací s významem ‘Chlapec chodí a v době, kdy chodí, je bos(ý)’. Dvě predikace explicitně dokazují např. struktury s reflexivem typu (1a), neboť reflexivum získává referenci typicky od subjektu věty, v níž se objevuje, a byla-li by (1a) jedna predikace, muselo by být sebe koreferentní s Petr; protože je ale koreferentní s Eva, struktura (1a) nutně musí obsahovat ještě jeden subjekt, který poskytuje reflexivu referenci, a tedy i skrytou predikaci:

(1a)

Petr si představil Evu pyšnou na sebe

č. lingvistice je autorem stále ještě vlivného vymezení p.k. ✍Hrabě (1964), který za p.k. pokládá výrazy vyjadřující implicitní predikaci, jež tvoří samostatný úsek (oddělené tedy nekoncovými předěly/čárkami). Tyto výrazy mají povahu konstrukce (syntaktické skupiny), jejichž jádrem je: (a) infinitiv v biklauzálních strukturách; viz ↗infinitiv: Nikdy nezakolísat, tomu se musíme teprve učit; Měl jedinou touhu, podívat se k moři; (b) ↗přechodník: Utíkají, bojíce se pronásledování; (c) slovesné adjektivum: film, hraný od zítřka v kině Blaník; (d) substantivum: Jiří z Poděbrad, tehdy ještě správce zemský. Za p.k. jsou považovány proto, že zvl. v konstrukcích (a) a (b) se uplatňuje dějovost neurčitých tvarů slovesných, které jsou jejich jádrem, možnost jejich rozvíjení přímým předmětem, příslovečným určením i doplňkem, ale i relativní časové zařazení toho, co označují, vzhledem k hlavnímu ději/stavu, v konstrukcích (c) a (d) možné časové zařazení časovými adverbiáliemi, tedy vlastnosti, které je sbližují s přísudkovými finitními slovesy vedlejších vět. Takové vymezení p.k. představovalo problém v případech, když syntaktické konstrukce (a)–(d) byly do struktury integrovány „intonačně splývavě“, a tedy (v daném rámci popisu) neukazovaly vlastnosti vět, ale vlastnosti větných členů: Musíme se teprve učit nikdy nezakolísat × Nikdy nezakolísat, tomu se musíme teprve učit; srov. Sbg (1980).

V novější lingvistice se za skrytou predikaci // implicitní predikaci pokládá vyjádření predikace konstrukcemi, jejichž jádrem je adjektivum, substantivum n. předložka, a jsou-li tyto konstrukce syntakticky začleněny do struktury s hlavní predikací, označují se termínem sekundární predikace // vedlejší predikace.

S.p. se tradičně z hlediska jejich syntaktické integrace do struktury s hlavní predikací dělí na:

(a) ↗komplementy, a to subjektově orientované (2a) a objektově orientované (2a):

(2)

a.

Petr se vydával za policistu / za mrtvého / poškozeného

b.

Sousedé pokládali Petra za policistu / mrtvého / poškozeného

(b) ↗adjunkty, a to subjektově orientované (3a) a objektově orientované (3b). Podle ZČSk (1962) zřídka i orientované k nepřímému objektu (3c) a k adjunktu, ať už s P(ředložkou) bez fonetické realizace (3d), n. s overtní P (3d'); jsou-li tyto struktury v pořádku, č. (a další slov.jaz.) se liší od jiných jaz., např. od angl., která takové sekundární predikace nedovoluje (3e); bezpochyby správné jsou adjunkty orientované k dativním proživatelům (3h):

(3)

a.

Petr navštívil babičku nemocný

b.

Petr navštívil babičku nemocnou

c.

Petr mi pomohl ubohému

d.

Jiříček jedl rukama špinavými

d'.

Do pokoje se Petr vrátil už (??do) uklizeného

e.

*I gave Mary the meat hungry × ??/*Dal jsem Marii maso hladové

e'.

*I talked to Sue drunk × ??/*Mluvil jsem s Marií opilou

h.

Petrovi je nejlíp samotnému

Když se ve struktuře objeví subjektově orientovaný a objektově orientovaný adjunkt, je jejich pořadí následující: Petr navštívil babičku nemocnou unavený × *Petr navštívil babičku unavený nemocnou.

(c) apozice (4):

(4)

Unaven po celodenní túře, Petr celou neděli odpočíval

Sekundární predikáty mohou mít formu:

(a) adjektivní fráze, přičemž v č. jejich flexe ukazuje stejné rysy rodu a čísla a rysy pádu jako jejich antecedens; nom. má k dispozici tvary dlouhé i krátké (5a), akuz. jen dlouhé (5b); č. (a jiné slov. jazyky) nedovolují adjektivní rezultativa (viz dále); srov. kontrast v (5c):

(5)

a.

Náš učitel chodí do školy neoholen / neoholený

b.

Potkal jsem našeho učitele *neoholena / neoholeného

c.

She hammered the metal flat × *Obarvil vajíčka modrá

(b) předložkové fráze, přičemž v komplementových sekundárních predikacích uvnitř předložkové fráze je nominální fráze DP (6a) n. adjektivní fráze (6b), jíž pád přiděluje předložka, rysy rodu a čísla „dědí“ od subjektu n. objektu. Naproti tomu v rezultativních adjunktech je uvnitř předložkové fráze slovo s nominální flexí, přičemž předložka mu přiděluje pád, ale rysy rodu a čísla jsou default hodnoty (neutr., sg.), viz dále; (6c):

(6)

a.

Petr se vydával za policistu

Eva se vydávala za policistku

b.

Petr se vydával za mrtvého

Eva se vydávala za mrtvou

c.

Uvařil vajíčka natvrdo

Obloha se zbarvila do modra

(c) nominální fráze (v č. velmi ojediněle) (7a), běžně potřebují podporu partikule jako n. co(by) (7a):

(7)

a.

On zemřel hrdina

b.

On zemřel jako // coby // co hrdina

Tradičně se rozlišují dva základní typy: (a) depiktivy, které jsou syntakticky mainstreamově analyzovány jako adjunkty (8), (b) rezultativy, které jsou mainstreamově analyzovány jako komplementy (9). Rozdílné syntaxi odpovídá i různá sémantika: depiktivy vyjadřují, že stav vyjádřený sekundární predikací je vůči události hlavní predikace časově inkluzivní, zatímco rezultativy vyjadřují, že stav vyjádřený sekundární predikací je výsledek způsobený událostí hlavní predikace:

(8)

Petr navštívil babičku nemocný / Petr navštívil babičku nemocnou

(9)

Petr uvařil vajíčka natvrdo

Navíc je rezultativní sekundární predikace v kontextu nedokonavého slovesa interpretována jako co do pravdivosti otevřená (Petr natíral zdi na bílo = ‘aby stěny byly bílé’), zatímco v kontextu dokonavého slovesa jako pravda: Petr natřel zdi na bílo = ‘stěny jsou bílé’.

Pokládá se za empiricky ověřené, že zatímco depiktivy mohou být subjektově orientované i objektově orientované; viz (8), rezultativy jsou jen objektově orientované (a apozice jsou jen subjektově orientované).

Důležitý rozdíl mezi depiktivy a rezultativy je v tom, že depiktivy vyjadřují vždy individual level predikát, ne stage level predikát (viz stage level predikát × individual level predikát):

(10)

a.

Petr se vrátil smutný

b.

*Petr se vrátil inteligentní

To znamená, že depiktivní syntaktická struktura vynucuje reinterpretaci stage level predikátu na individual level predikát: věta (10b) je tedy ok., vynucujíc inferenci ‘Petr dřív nebyl inteligentní’. Hlavní rozdíl mezi depiktivy a apozicemi spočívá v tom, že depiktivy vyjadřují stav, který je časově inkluzivní vůči události vyjadřované hlavní predikací, apozice nikoli nutně; srov. kontrast (10a) × (10c):

(10)

c.

Petr, obvykle veselý, se tentokrát vrátil domů smutný

č. tradici se sekundární predikace analyzují různě. Klasické je dělení na (a) ty, které jsou vyjádřeny adjektivem; považují se za typ ↗doplňku (Eva se vrátila z dovolené těžce nemocná), (b) ty, které jsou vyjádřeny adverbiálem tvořeným předložkovou frází; považují se za příslovečné určení (Eva se vrátila z dovolené s těžkou nemocí), (c) ty, které jsou vyjádřeny předložkovou skupinou a jsou obligátní, se pokládají za typ doplňku (Pokládají ho za blázna). 3 (1987), zakotvenou ve funkčně sémantickém přístupu, vede intuice napovídající významovou blízkost vět Vrátila se těžce nemocnáVrátila se s těžkou nemocí k jednotné analýze výrazů těžce nemocnás těžkou nemocí jako příslovečného určení komitativního. V  (1998) se sekundární predikace nazývají kopredikáty a dělí se na komplementy a adjunkty. Obecně platí, že (a) adjektivní sekundární predikace mají jiné vlastnosti než adjektivní atributy (srov. např. různé chování viditelné na ↗klitikách: [Smutný Petr] se vrátil domů – *Smutný se Petr vrátil domů × Petr se vrátil domů [smutný] – Smutný se Petr vrátil domů); (b) adjektivní sekundární predikace mají jiné vlastnosti než adjunkty tvořené adverbii se stejným základem (srov. Petr se vrátil domů šťastný = ‘Petr byl šťastný’ × Petr se vrátil domů šťastně ≠ ‘Petr byl šťastný’, nýbrž = ‘vrátil se se štěstím’). Analýza některých předložkových frází jako sekundárních predikací umožňuje vysvětlit víceznačnost syntaktických struktur, danou tím, že předložková fráze nevyjadřuje rysy rodu čísla a pádu, a tedy ani to, zda jde o subjektově n. objektově orientovanou sekundární predikaci. Známý příklad je Petr vyfotografoval Evu na pláži = (a) ‘Petr vyfotografoval Evu a byl přitom na pláži (kde byla Eva, se neříká)’ × (b) ‘Petr vyfotografoval Evu a Eva byla přitom na pláži (kde byl Petr, se neříká)’. Pro podrobný rozbor analýzy sekundárních predikací v č. viz Daneš ve VT (1985:73–86).

Rozšiřující

V zahraniční literatuře jsou struktury označované termínem sekundární predikace analyzovány velmi rozdílně; společnou vlastností všech hlavních přístupů je rozlišování ↗depiktivů a ↗rezultativů. Shoda ovšem panuje pouze v tom, že depiktiva a rezultativa se liší sémanticky (viz výše), zatímco názory na jejich syntax jsou rozdílné: různou syntax rezultativů a depiktivů navrhuje většina autorů, pro stejnou strukturu depiktivů a rezultativů naopak argumentuje podstatně méně autorů; např. ✍Smith & Cormack(ová) (1999) pro angl. přepokládajíce asymetrickou koordinaci, ✍Legendre(ová) (1997) pro francouzštinu předpokládajíc adjunkci, ✍Imiria(ová) (2005) pro románské i pro slovanské jaz. předpokládajíc komplement V.

Analýzy vnitřní struktury sekundárních predikací se standardně inspirují stylem ✍Stowellovy (1981) analýzy small clauses (SC) – č. malé věty n. větičky – jako projekcí jejich predikativní hlavy (původní idea sekvence [NP XP] analyzovat jako konstituent pochází nicméně už od ✍Jespersena, 1909). Konkurují si (minimálně) tři linie analýzy:

(a) Subjekt SC je (z interně teoretických důvodů ↗G&B, viz ↗theta teorie) PRO:

(11)

Shei ate the meal [SC PROi hungry]

She ate the meali [SC PROi raw]

She hammered the metali [SC PROi flat]

(b) Subjekt SC je (z teoretických důvodů; viz ↗teorie kontroly jako posunu) t (stopa) n. c (copy):

(12)

Shei ate the meal [SC ti hungry]

She ate the meali [SC ti raw]

She hammered the metali [SC ti flat]

(c) Subjekt SC je (jako důsledek analýzy syntaktické struktury SC) DP s fonetickou realizací:

(13)

She ate [SC the meal hungry]

She ate [SC the meal raw]

She hammered [SC the metal flat]

Analýzy v linii (c) vysvětlují časově charakterizované spojení stavu denotovaného adjektivem a hlavní události. Styl analýzy vychází od ✍Pylkännen(ové) (2002)✍Kratzer(ové) (2005), pro něž jsou sekundární predikace projekcí funkční hlavy sekundárního predikátu (SP), který konvertuje AP na predikát a který se realizuje ve dvou variantách: Dep(iktiv) a Rez(ultativ); srov. i ✍Marušič & Marvin(ová) ad. (2003).

Problém pro všechny analýzy stále představuje přidělení pádu predikátové XP (i proto, že teorie pádu je teorií pádu pro NP a pád pro AP je teoreticky dobře zajišťován v pozicích premodifikátoru NP, nedostatečně pro konfigurace jiné [cop AP], a ještě hůře pro [NP AP]). Mnoho z návrhů se ukazuje nadto i jako neadekvátní empiricky; např. řešení ✍Richardson(ové) (2001) analyzující ruské shodné sekundární predikáty jako konjunkce dvou TP sice podává (byť nepřesvědčivé) vysvětlení identického pádu, ale pro č. neplatí, protože platí-li coordinate structure constraint (✍Ross, 1967), tak predikce z této hypotézy říká, že *Syrové1 ona jedla ráda maso t1, ale ve skutečnosti je Syrové1 ona jedla ráda maso1, tedy že č. shodné sekundární predikace nejsou konjunkce. Elegantní řešení nabízí v rámci ↗DM pro ruštinu ✍Matushansky(ová) (2008), č. ovšem řeší přidělení pádu zjevně jinak než ruština, srov. kontrast: Ja sčitaju jeje Instrkrasavicej × Pokládám ji PPza krasavici.

Deskriptivně viděno, typickou vlastností č. sekundárních predikátů je to, že AP (n. NP) ukazuje flexí stejné Φ-rysy (rod a číslo) a stejný pád jako jejich antecedens v depiktivech a všude jinde musí být AP n. NP uvnitř PP. Č. tedy ukazuje stejné chování jako rom. jazyky, např. francouzština (Pierre a peint [les murs en blanc] / Petr namaloval [zdi na bílo]), protože vyžaduje, aby adjektivum bylo uvnitř PP, a to na rozdíl např. od angl.n. němčiny, srov. např. něm. Peter mahlte [die Wand weiß]. Je otázka, proč v depiktivech adj. podporu P nepotřebuje, a to ani v objektově orientovaných (Petr navštívil babičku nemocný / Petr navštívil babičku nemocnou) a jinde ano: komplement: Petr ho pokládá za šílence / za šíleného; adjunkt: Petr se / Evu svlékl do naha. Je ovšem rozdíl mezi komplementem a adjunktem. Deskriptivně: komplement za šílence/za šíleného je PP obsahující desémantizovanou, slovesem selektovanou předložku a komplement XP, který získává v relaci head – komplement od P pád a od objektu SC rysy rodu a čísla (dobře je to vidět, je-li XP = AP, např. Petr ho pokládá za šíleného × Petr ji pokládá za šílenou). Naproti tomu adjunkt do naha je PP obsahující předložku s rysem [direktivnost] (do přidělující gen., na přidělující akuz.) a komplement XP, který získává v relaci head – komplement od P pád, ale nezískává od objektu rysy rodu a čísla, takže jsou použity jejich default hodnoty (neutr., sg). Jaký je kategoriální status této XP, je předmětem diskusí: pro NP mluví nominální flexe, pro AP a proti NP mluví např. kontrast: Svlékl se úplně do naha × *Svlékl se do úplného naha, pro ADV, že je odpovědí na adjunkt: Jak se svlékl? – Do naha. Podporu získává analýza této XP jako AP od slov s vnitřní strukturou obsahující adjektivizační sufix, srov. např. frazém: Vyspal se do růž‑ov‑a. V pozici adjunktu se tyto PP adverbializují; viz pozici adverbiálního modifikátoru: Vyspal se skoro [do růžova] × Pokládá ho [za skoro šíleného].

Literatura
  • Bowers, J. A Binary Analysis of Resultatives. In Blight, R. C. & M. Moosally (eds.), Texas Linguistics Forum 38: The Syntax and Semantics of Predication, 1997, 43–58.
  • Cardinaletti, A. & M. T. Guasti. (eds.) Syntax and Semantics 28. Small Clauses, 1995.
  • Carrier, J. & J. H. Randall. The Argument Structure and Syntactic Structure of Resultatives. LI 23, 1992, 173–234.
  • Hrabě, V. Polovětné vazby a kondenzace „druhého sdělení“ v ruštině a češtině, 1964.
  • Hrabě, V. Je polovětná konstrukce obecně jazykovou kategorií? SlavPrag 11, 1969, 47–53.
  • Irimia, M.-A. Types of Secondary Predication. Toronto Working Papers in Linguistics 25, 2005, 20–29.
  • Jespersen, O. A Modern English Grammar on Historical Principles, 1909.
  • Kratzer, A. Building Resultatives. In Maienborn, C. & A. Wöllstein (eds.), Event Arguments: Foundations and Applications, 2005, 177–212.
  • Legendre, G. Secondary Predication and Functional Projections in French. NLLT 15, 1997, 43–87.
  • Marková, M. K problematice tzv. polopredikativních konstrukcí. SaS 28, 1967, 245–255.
  • Marušič, F. & T. Marvin ad. Depictive Secondary Predication in Slovenian. FASL 11, 2003, 373–392.
  • Matushansky, O. A Case Study of Predication. In Marušič, F & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics. Contributions from Formal Description of Slavic Languages 6.5, 2008, 213–239.
  • 3, 1987.
  • Oravcová, A. Obsah a forma v polovetných konštrukciách. 31, 1980, 35–40.
  • Panevová, J. K otázkám druhé predikace v generativním popisu. SlavPrag 8, 1966, 339–346.
  • Pylkkänen, L. Introducing Arguments. PhD. diss., MIT, 2002.
  • Rappaport, T. G. Verbs in Depictives and Resultatives. In Pustejowsky, J. (eds.), Semantics and the Lexicon, 1993, 163–184.
  • Richardson, K. What Secondary Predicates in Russian Tell Us about the Link between Tense, Aspect and Case. In Zhang, N. (ed.), Syntax of Predication, 2001, 171–195.
  • Ross, J. R. Constraints on Variables in Syntax. PhD. diss., MIT, 1967.
  • Sbg, 1980.
  • , 1998.
  • Smith, N. V. & A. Cormack. Why are Depictives Different from Resultatives? UCL Working Papers in Linguistics 11, 1999, 251–284.
  • Stowell, T. Origins of Phrase Structure. PhD. diss., MIT, 1981.
  • Svozilová, N. Vedlejší věta, nebo polovětná vazba. 51, 1968, 53–55.
  • Uličný, O. O polopredikativních konstrukcích z hlediska dvojzákladové transformace a komplexní kondenzace. SaS 30, 1969, 138–149.
  • VT, 1985.
  • ZČSk, 1962.
Citace
Petr Karlík (2017): POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/POLOVĚTNÁ KONSTRUKCE (poslední přístup: 10. 10. 2024)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka