PERFORMATIVNÍ HYPOTÉZA  (performativní analýza)

Základní

V 70. letech 20. stol. v souvislosti s rozvojem generativní sémantiky navržená hypotéza, že každá věta bez performativně užitého slovesa, zejm. věta konstativní, obsahuje ve své „hloubkové struktuře“ performativní prefix (v podobě maticové věty) vyjadřující její ilokuční sílu. To znamená, že indikace ↗ilokuční síly (pragmatická informace) a sémantická struktura (reprezentace věty) se mohou prolínat a informace o ilokuční síle se nevysunuje do její dimenze pragmatické. ✍Ross (1970) u konstativních (prostě sdělovacích) výpovědí, např. Ceny pohonných hmot klesly, počítal s tím, že jsou komplementem „neviditelné“ (hloubkové) performativní klauze, v níž je subjektem , objektem/adresátem ty a predikátem performativně užité nespecifikované ↗verbum dicendi sdělovacího významu (I hereby SAY, STATE to you / já SDĚLUJI tobě/vám); pro imperativní věty se předpokládala přítomnost abstraktního slovesa direktivního. Výpovědi Sděluji vám, že ceny pohonných hmot kleslyCeny pohonných hmot klesly by měly jakožto ilokuční akty nejen stejnou platnost, ale i stejnou sémantickou strukturu F(p), kdy indikátor ilokuční síly F je v prvním případě povrchový/viditelný, ve druhém „hloubkový“. Performativní analýza vzbudila kritické ohlasy už v 70. letech (mj. je např. obtížné vztáhnout ji na jiné než sdělovací, tázací a direktivní výpovědi). V současné lingvistice se s p.h. nepočítá. Argumenty proti p.h. viz např. ✍Lycan (1984). Viz také ↗explicitní performativní formule, ↗performativní negace.

Rozšiřující

Existenci hloubkové performativní klauze (následně odstraněné operací tzv. performativního vymazání) se subjektem ✍Ross (1970) vysvětluje gramatičnost angl. vět Physicists like myself are not happy with this principle; As for myself, I won´t be invited; This is a story about myself, v nichž reflexivum myself nemá viditelný antecedent. Tento argument byl vyvracen s poukazem na existenci konstrukcí, kdy spojení as for myself, as for me předcházejí větě, v níž je performativně užité sloveso (a v angl. povinně vyjádřený subjekt, v tomto případě I): As for myself, I authorize that / Pokud jde o mě (samého), já to schvaluji; As for me, I promise that… / Za sebe vám slibuji, že… Jako další protiargument se uváděla skutečnost, že performativně užitá slovesa jsou formou indikativy, tj. formálně tvoří věty oznamovací/konstativní, tudíž i u nich by pak bylo nutné předpokládat hloubkovou performativní klauzi, což ovšem zpětně likviduje rozdíl mezi performativními a neperformativními výpověďmi. Rovněž srovnání variantních větných struktur s evidentní pragmaticky chápanou funkcí žádosti (Zavři dveře; Chci, abys zavřel dveře; Musím tě požádat, abys zavřel dveře; Proč nezavřeš dveře?; Můžeš zavřít dveře?) nedává, s výjimkou první imperativní věty, žádnou možnost, jak je analogicky odvodit z „hloubkové“ klauze já ŽÁDÁM tebe (bylo by např. nutné počítat s jedním abstraktním slovesem pro „žádost“ a s dalšími pro „sdělení“ n. „otázku“).

Postulování performativní hypotézy vedlo rovněž ke vzniku tzv. performativního paradoxu, který se týká zjišťování pravdivostní hodnoty explicitních sdělení. V klasické koncepci mluvních/řečových aktů (✍Austin, 1962; ✍Searle, 1969) se počítá s tím, že pouze sdělovací/reprezentativní výpovědi typu (1) Sděluji ti/vám (tímto), že jsem nikdy nebyl v Londýně jsou posuzovatelné na ose pravdivost – nepravdivost. Ostatní ilokuční typy se hodnotí jako úspěšné, n. neúspěšné. Tj. např. slib (2) Slibuji, že tu knihu do zítřka vrátím je hodnocen jako úspěšný (nedefektní), je‑li pronesen s platností příslušné podmínky upřímnosti (v případě slibu jde o podmínku nutnou/podstatnou), že podavatel výpovědi má vskutku v úmyslu uskutečnit propoziční obsah p. (Jako úspěšné však sotva lze hodnotit sliby, u nichž je p v příliš velkém nesouladu s realitou, např. (3) Slibuji, že toho psa naučím zpívat, pokud nejde o specificky příznakový n. obrazný diskurs; podobně lze uvažovat o úspěšnosti/reálnosti varování: (4) Jestli toho psa nenecháš na pokoji, kousne tě je zcela akceptabilní, zatímco (5) Jestli ho nepozdravíš, zkameníš je v nepříznakové komunikaci nepřijatelné.) U explicitních sdělení/reprezentativů však splnění podmínek úspěšnosti nepostačuje, protože pak by bylo třeba považovat za pravdivé výpovědi jako (6) Sděluji (ti/vám) (tímto), že jsem vynalezl elektřinu, resp. obdobné neexplicitní výpovědi (bez performativní klauze), pokud jsou mluvčím jako sdělení proneseny a míněny. Podstata performativního paradoxu spočívá v tom, že performativně užitá slovesa v explicitních sděleních nemohou být běžným způsobem sémanticky interpretována, a tudíž se od jejich interpretace upouští (povrchová performativní klauze F se např. považovala za „transparentní“ a zejména u sdělovacích výpovědí se její ne/přítomnost pokládala za irelevantní, srov. ✍Récanati, 1987), nebo, pokud tato interpretace uplatněna je, dostává se do rozporu s interpretací propozičního obsahu příslušné výpovědi. Srovnáme‑li výpovědi (7) Sníh je zelený; (8) Sděluji (ti/vám) (tímto), že sníh je zelený; (9) Sdělil jsem (ti/vám), že sníh je zelený, nelze popřít, že (8) a (9) obsahují v úvodní klauzi totožné sloveso, a pokud bychom počítali s platností performativní hypotézy, je toto sloveso (podpovrchovou) složkou také výpovědi (7). Výpovědi (7) a (8) by měly mít identickou strukturu, a tedy i stejnou sémantickou interpretaci. V tom případě by výpověď (8) byla pravdivá už v okamžiku, kdy by byla pronesena a míněna jako sdělení, tj. její pravdivost by závisela na „úspěšnosti“ realizace ilokučního aktu. Tento předpoklad nebere v úvahu pravdivostní hodnotu propozičního komponentu p a může vést k nesmyslným výsledkům, viz (3), (5), (6). Posouzení pravdivostní hodnoty takovýchto výpovědí můžeme ovšem opřít o pravdivost/nepravdivost propozičního obsahu p. Pak ale (8) představuje výpověď, jejíž jedna část je pravdivá (jde o „úspěšné“ sdělení), druhá („sníh je zelený“) nepravdivá. Je rovněž možné nebrat performativní klauzi v úvahu vůbec a opírat se pouze o p, pak se ale dostáváme do rozporu jak s výpovědí (7), tak s výpovědí (9). U (7) bychom totiž, počítáme‑li zde s podpovrchovou performativní klauzí, měli uvažovat o analogické interpretaci, tj. ztotožnit její pravdivost s „úspěšností“ ilokučního aktu sdělení, což je v tomto případě kontrafaktuální, n. ji považovat, na základě obsahu p, pouze za nepravdivou, a tedy odlišnou od (8). Pravdivostní hodnota (9) pak nebude na pravdivosti komplementu p závislá – výpověď (9) je pravdivá, protože její hierarchicky nejvyšší klauze pouze tvrdí, že akt sdělení byl realizován. V tom případě ale v (8) sloveso sdělovat sémanticky interpretujeme jinak než v (9) – bude „transparentní“, viz výše. Jeden z pokusů, jak tomuto sémantickému problému uniknout, představuje koncepce počítající se dvěma typy pravdivostních podmínek, totiž s ne/pravdivostí T1, která se týká všech propozic, a s pragmatickou ne/pravdivostí T2, která se týká pouze explicitních nebo neexplicitních sdělovacích výpovědí. Podrobný rozbor viz ✍Levinson (1983:251–263), ✍Lycan (1984:135–147).

S odkazem na p.h. pracuje také ↗funkční gramatika ✍Dika (1997), kde se ve struktuře klauze počítá s ilokuční vrstvou. Primární ilokuce klauze je zakódována jazykovým výrazem – prostřednictvím ilokučních operátorů (modus slovesný) a/nebo ilokučních satelitů (pojmenování ilokuční síly) je dotvořena jako ↗mluvní akt. Jak operátory, tak satelity mohou v některých klauzích zůstat nespecifikovány. Primární ilokuce (např. sdělení (10) Okno je zavřené) pak může být několika způsoby „konvertována“ do dalších ilokučních hodnot/smyslů: (a) pragmatickou konverzí na úrovni intence mluvčího a interpretace na straně adresáta ((10) bude míněno a interpretováno jako žádost „otevři okno“); tato konverze se neodráží v jazykové deskripci, ale pouze na rovině pragmatické teorie verbální interakce; (b) lexikální konverzí, kdy je ilokuce specifikována explicitním performativním slovesem n. jiným výrazem ((10a) Žádám tě, abys otevřel okno); (c) konverzí, kterou Dik označuje jako gramatickou, kdy se např. z výpovědi se sdělovací ilokucí připojením ↗ověřovací otázky stává výpověď s funkcí interogativní ((11) To je ale hezké děvče, že?) n. žádací ((12) Otevřeš to okno, ano?). Performativní hypotézu v Rossově pojetí Dik odmítá zejména proto, že nevidí žádnou možnost, jak uskutečnit operaci „performativního vymazání“.

Pokud se v posledních dvou desetiletích hovoří o „neo‑performativní hypotéze“ (✍Holmberg, 2010), nejde o oživení Rossova konceptu, ale o spekulace týkající se existence nadřazeného subjektu přítomného v C‑doméně věty.

Literatura
  • Austin, J. L. How to Do Things with Words, 1962 (č. překlad: Jak udělat něco slovy, 2000).
  • Běličová, H. Modální báze jednoduché věty a souvětí, 1983.
  • Dik, S. C. The Theory of Functional Grammar I, II, 1997.
  • Flídrová, H. Otázky ve výzvové platnosti. ČSR 26, 1981, 118–122.
  • Gazdar, G. Pragmatics. Implicature, Presupposition and Logical Form, 1990.
  • Grepl, M. Interogativní forma zjišťovací ve výzvové funkci. In Karlík, P. & M. Krčmová (eds.), Jazyk a kultura vyjadřování, 1981, 145–149.
  • Grewendorf, G. Sprache ohne Kontext. Zur Kritik der performativen Analyse. In Linguistische Pragmatik, 1972, 144–182.
  • Hirschová, M. Tzv. performativní paradox a důsledky jeho (ne)řešení pro popis typů ilokučních funkcí. In Č-US 4, 2002, 177–188.
  • Holmberg, A. How to Refer to Yourself when Talking to Yourself. Newcastle Working Papers in Linguistics 16, 2010, 57–65.
  • Levinson, S. C. Pragmatics, 1983.
  • Lycan, W. G. Logical Form in Natural Language, 1984.
  • Récanati, F. Meaning and Force, 1987.
  • Ross, J. R. On Declarative Sentences. In Jacobs, R. A. & P. S. Rosenbaum (eds.), Readings in English Transformational Grammar, 1970, 222–277.
  • Searle, J. R. Speech Acts, 1969.
  • Zimek, R. Modaľnosť vyskazyvanija i jeje glubinnaja struktura. In OSS 3, 1973, 111–119.
Citace
Milada Hirschová (2017): PERFORMATIVNÍ HYPOTÉZA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PERFORMATIVNÍ HYPOTÉZA (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka