PŘEDSOUVÁNÍ

Základní

1. Opak ↗parcelace. Častým cílem p. je výraz vytknout, zdůraznit. Ve starší lingvistické literatuře se proto mluví o vytýkání větných členů. Diskutovalo se o tom, zda je možné předsunout (vytknout) nejen výraz povahy ↗tematické, ale i výrazy ↗rematické (viz ✍Ružička, 1961; ✍Pauliny, 1963). Ukázalo se, že předsunout je možné téma i réma, oba typy se však výrazně liší využitím prozodických prostředků (intonace a přízvuku); viz ↗aktuální členění větné.

(1) Při p. výrazů východiskových // tematických má předsunutý (vytčený) výraz ↗polokadenci, popř. ↗antikadenci, a zájmenný výraz, většinou demonstrativní povahy, nemůže nést ↗větný přízvukO tom vrahovi, o tom jsem četl v novinách // O tom vrahovi? O tom jsem četl v novinách; Do Prahy – tam jezdím nerad // Do Prahy? Tam jezdím nerad. V mluvených projevech, zvl. nářečních, mívá předsunutý výraz často formu nom. (✍Šipková, 1993): Ten vrah, o tom jsem četl v novinách. Při p. výrazu označujícího osoby se užívá často zájmena on: S mým bratrem // můj bratr – s tím // s ním není žádná zábava. Východisková (tematická) povaha předsunutého výrazu bývá navíc signalizována užitím odkazovacích, popř. ukazovacích identifikačních zájmen typu ten, takový, onn. různých částic: Ten svetr, na ten jsem úplně zapomněl. Odkazovací výrazy typu ten, on ve vlastní výpovědi bývají v běžných mluvených projevech nahrazeny neutrálním to: Ten kabát, to mám po babičce. Nutné je odkazovací to při p. infinitivu a adverbia: Pozdravit, to neumí; Zítra, to se mi nehodí. Časté je odkazovací to při antepozici obsahových vět: Abych přišel, (toneříkal.

Opakuje‑li mluvčí nějaký výraz z projevu partnera, bývá v předsunuté pozici oddělen od jeho výpovědi koncovým úsekovým předělem s ↗kadencín. s ↗antikadencí: A: Popros Pepíka – B: Pepík! Ten má svých starostí dost. Takové typy p. bývají většinou projevem kladného n. záporného emocionálního postoje mluvčího.

(2) P. výrazů povahy jádrové // rematické předpokládá tzv. ↗subjektivní slovosled (pořadí): vyplývá většinou z polemického rázu replik, z jejich kontrastivní, konfrontační povahy: Copak ta zahrada, tu bych oželel, ale ten barák, ten mě mrzí; Ale tak do Prahy, tam bych se chtěla ještě podívat. Předsunutý výraz rematické povahy bývá uzavřen kadencí, zpravidla stoupavě klesavou (zvolací), odkazovací zájmenný výraz nese vždy větný přízvuk. Může mít podobu přízvučného (důrazového) to: Ale tak do Prahy, to bych se chtěla ještě podívatNáš Miloš, to není žádný chlap – Zato náš Zdeněk, to je pane chlap!

Speciální typ p. reprezentuje vytýkání hodnotících přísudkových výrazů: Výborné, to růžově víno! (= To růžové víno je výborné); Pašák, ten Pavel! Zájmenné výrazy tu neodkazují k předsunutému výrazu, proto nenesou větný přízvuk.

2. Vkládání konsonantu na začátek slova; ↗proteze.

Rozšiřující
Literatura
  • 3, 1973, 424–425.
  • Pauliny, E. O tzv. vytýčenom vetnom člene. SR 28, 1963, 280–289.
  • Ružička, J. O podstatě vytýčeného větného člena. SR 26, 1961, 291–299.
  • Ružička, J. Poznámka o vytýčenom vetnom členu. SR 28, 1963, 346–349.
  • Sbg, 1972, 164–170.
  • , 1998, 395–396.
  • Šipková, M. Stavba věty v mluvených projevech. Syntax hanáckých nářečí, 1993, 146–151.
Citace
Miroslav Grepl (2017): PŘEDSOUVÁNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘEDSOUVÁNÍ (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka