PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA  (lokální adverbiále)

Základní

Typ ↗příslovečného určení. Podle tradičních gramatik označuje umístění nějakého (živého nebo neživého, konkrétního nebo abstraktního) objekt v prostoru, v němž je lokalizována událost. Vyjadřuje se zvl. (a) místními adverbii (doma, venku, zde …), včetně zájmenných (kam, tam …), (b) předložkovými skupinami obsahující předložku s místním významem, která přiděluju jménu v předložkové skupině pád: kdevlokPraze × kamdogenPrahy); p.u.m. vyjádřené jménem v pádě prostém (např. šel lesem) se nejvýstižněji analyzují jako předložkové skupiny s nulovou předložkou (šel kudyP → instrlesem), protože sloveso šelinstr. nepřiděluje (srov. šel kudypřesakuzles); č. jazykověda to ovšem nebere v potaz. Standardní je klasifikace, která na základě sémantických a syntaktických vlastností struktur s p.u.m. rozlišuje:

(1) p.u.m. (a) statická, odpovídající na otázku kde? (Petr pracuje tady / na poště / tam, kde pracuje i jeho tatínek), a (b) dynamická; ta se dělí na (b1) direktivní/směrová, a to (b1a) na otázku kam? (Postav tu vázu sem / na stůl / tam, kde stála ráno) a (b1b) na otázku odkud? (Sundej ten obraz odsud / ze zdi / odtud, kam jsi ho pověsil), a na (b2) nedirektivní/dráhová na otázku kudy? (Protáhl se tudy / dírou v plotě / tudy, kudy by se neprotáhl ani pes). Bez manifestace projevující se v morfologické formě je rozdíl mezi p.u.m. valenčním a nevalenčním: (a) valenční: Nachází se *(tam / v Brně) × nevalenční: Oslavuje (tam / v Brně); (b1a) valenční: Vplížil se *(sem / do sklepa) × nevalenční: Prší (sem / do sklepa) apod.;

(2) p.u.m. lokalizující (a) v rámci udaného místa (Bydlí v Brně = ‘na místě, které se nachází uvnitř místa, k němuž referuje výraz Brno’), (b) mimo rámec udaného místa (Bydlí u Brna = ‘na místě, které se nachází vně místa, k němuž referuje výraz Brno, a které je nedaleko od něho’; Bydlí za Brnem = ‘na místě, které se nachází vně místa, k němuž referuje výraz Brno, a které je lokalizováno z hlediska mluvčího za Brnem’).

V mnoha pracích se výrazy, které tradiční větněčlenská gramatika analyzuje jako p.u.m., hodnotí i z dalších hledisek, např.:

(a) z hlediska toho, co je perspektivou/východiskem (origo) lokalizace: (a1) orientace vzhledem k (i) mluvčímu (tzv. deiktická orientace) × (ii) nějakému objektu, prostřednictvím jehož je něco lokalizováno (tzv. intrinzitní orientace): Eva stojí před radnicí = (i) ‘Eva stojí na místě, které se nachází vzhledem k místu, kde je mluvčí, před radnicí’; (ii) ‘Eva stojí na místě, které se nachází vzhledem k místu, kde je radnice, před ním’ – tato distinkce se uplatňuje u objektů, které mají tzv. kanonickou orientaci (přední strana radnice je ta, kde se nachází hlavní vchod) × Eva stojí před plotem = jen (i); (a2) orientace vzhledem k (i) mluvčímu × (ii) orientace vzhledem k adresátovi: Petr stojí na protějším břehu řeky = (i) i (ii) × Stojím na protějším břehu řeky = jen (ii);

(b) z hlediska toho, jak je který rys trojdimenzionálního prostoru jazykově fixován: (i) poziční orientace (zde, sem, odtud) × (ii) dimenzionální orientace (vertikální: nahoře, dole), horizontální, a to stranová (nespecifikovaná: vedle – specifikovaná: vpravo, vlevo) a přímá (nespecifikovaná: 0 – specifikovaná: vpředu, vzadu); v nepřímé řeči se výrazy (i) mění z perspektivy citovaného do perspektivy citujícího (Tady prší → On říkal, že tam / *tady prší), zatímco výrazy (ii) se nemění (Stůl stojí nalevo od okna → On říkal, že stůl stojí nalevo / *napravo od okna). Viz též ↗prostorová sémantika.

Syntaktické klasifikace p.u.m. nejsou (u nás) tak propracovány jako klasifikace významové. V podstatě lze rozlišovat tři základní syntaktické typy těchto adverbiálii: (a) vztahující se k slovesu (Vstoupil do pokoje), (b) vztahující se k slovesné skupině/slovesnému komplexu (Postavil vázu na stůl), (c) vztahující se k celé větě (V parlamentu poslanci kouří v předsálí). Objevují se snahy (a) a (b) interpretovat jako příslovečné určení typu adjekt, (c) typu situant (✍Adamec, 1968); běžně se (c) se označuje jako frame adverbiále. Z hlediska významové stavby věty rozebírá p.u.m. ✍Panevová (1980).

Platí za empiricky dobře ověřené, že lokální adverbiále je slovesem mnohem častěji selektováno než časové adverbiále. Ve valenčních syntaxích se proto rozlišují slovesa, která selektují p.u.m. na otázku kde? (Petr se objevil *(v Praze); Bydlí (na venkově)), na otázku kam? (Rota vnikla *(na okupované území); Pacient vstoupil (do ordinace)), na otázku kudy? (Proběhl *(tudy); Petr přešel (přes potok)); valence, které mohou zůstat nevyjádřeny, diagnostikuje test Panevové (viz ↗valence). Specifické rysy ukazuje určení na otázku odkud? (a) Je typicky určením fakultativní (Vymanil se *(z pasti) × Odešel (z bytu), Vyndal ruku (z kapsy)); (b) v inventáři výrazů chybějí některé protějšky těch, které odpovídají na otázku kam?: Položil to pod stůlVzal to zpod stolu × Položil to mezi dva stromy – Vzal to *zpomezi dvou stolů.

Citlivost p.u.m. k rysům obsaženým ve slovese ukazuje distribuce (i) direkcionální předložkové skupiny a (ii) lokativní předložkové skupiny v kombinaci se slovesy přemísťování a změny polohy, známá už z klasické mluvnice: Postavil vázu (i)k oknu (přemístění) × Postavil vázu (ii)u okna (změna polohy). ✍Taraldsen & Medová (2007) dále pozorují, že tato distribuce zůstává zachována v dějovém pasivu (Váza byla postavena k oknu × Váza byla postavena u okna), ale ve stavovém pasivu je k dispozici jen lokativní předložková skupina: Váza je postavená k *oknu / u okna.

Centrálním problémem novějších teorií je, zda se lokalizace pomocí adverbiálií místa týká (a) objektů, n. (b) situací. Při jeho řešení se uplatňují jak sémantická, tak syntaktická hlediska. Daný problém má řadu dimenzí, např.: (1) Zatímco u sloves, která ve své sémantické struktuře obsahují sublexikální predikát/primitiv, který implikuje adv. místa jako ↗komplement, se obecně přiznává, že jde o lokalizaci typu (a), u sloves, která adv. místa nevyžadují, a adv. místa zde má tedy povahu ↗adjunktu, se vychází z toho, že jde o lokalizaci (b); teorií je pak vynuceno buď to, že místo, které zaujímají aktanty/participanty situace, je část místa, kam je lokalizována situace, a pokud tomu tak není, je situace lokalizována jen parciálně, n. to, že vztah mezi lokalizací situace a lokalizací příslušných objektů jazyk nereflektuje (✍Maiernborn(ová), 1996). S řešením tohoto problému souvisí i řešení různých kontrastů, např.

(1): (a) Petr našel zapalovač na zahradě (implikuje ‘zapalovač byl na zahradě’ i ‘Petr byl na zahradě’) × (b) Petr našel zapalovač v kapse (impl. ‘zapalovač byl v kapse’, ale neimpl. ‘Petr byl v kapse’), (a1) Petr hledal zapalovač na zahradě (impl. ‘Petr byl na zahradě’, ale neimpl. ‘zapalovač byl na zahradě’) × (b1) Petr hledal zapalovač v kapse (neimpl. ‘zapalovač byl v kapse’, ani ‘Petr byl v kapse’).

(2) Jinou dimenzi problému, čeho se lokalizace týká, reprezentuje kontrast: (a) Petr si zašpinil kalhoty v rozkroku × (b) Petr si zašpinil kalhoty v lese (srov. i z toho plynoucí dvojznačnost (c) Petr si zašpinil kalhoty tady). Zatímco v (b) adv. místa označuje region, který se vztahuje k celé situaci, v (a) adv. místa označuje region, který se vztahuje ke kalhotám.

(3) Další dimenzi problému reprezentuje kontrast (a) Karel May byl v USA šťastný a (b) Karel May byl v USA slavný; věta (a) implikuje, že Karel May byl v USA, kdežto věta (b) to neimplikuje. Tento kontrast se zpravidla vykládá na bázi rozlišování tzv. individual level predikátů (označují stálé vlastnosti), tj. případ (a), a tzv. stage level predikátů (označují nestálé, dočasné vlastnosti), tj. případ (b); více viz stage level predikát × individual level predikát.

Za výrazový prostředek p.u.m. se často pokládají vedlejší věty místní: Sednu si, kde bude místo / kam budeš chtít. Odlišují se od jiných příslovečných vět zvl. ve dvou rysech: (i) jsou to jen věty vztažné (uvozené vztažným příslovcem) a (ii) označují nějakou situaci, jejímž vyjádřením se referuje k události, ale relativum zajišťuje, že tato událost je chápána jako vlastnost místa, a tím i referenci těmito větami k místu; v  3 (1987) se proto nazývají propozice popisně jmenovací. Zatímco sémantický a funkční výklad těchto vět je vcelku jednotný, výklad syntaktický je naopak diametrálně různý. Je důsledkem toho, jak se chápe rozdíl mezi spojením (a) bez tzv. odkazovacího pronominálního příslovečného výrazu (Sednu si, kde bude místo) a (b) s odkazovacím pronominálním výrazem (Sednu si tam, kde bude místo). Existuje několik koncepcí, které lze převést na dvě základní stanoviska: (1) místní věty ve spojeních (a) a (b) jsou syntakticky různé: v (a) jde o typ tzv. ↗vztažných vět bez hlavy, v (b) o ↗vztažné věty s lehkou hlavou; (2) místní věty ve spojeních (a) i (b) jsou syntakticky stejné, v (a) jde jen o elipsu odkazovacího výrazu přítomného v (b); jak zjistila ✍Panevová (1975), tento výraz je specifický tím, že je relevantní pro sémantiku věty, jeho funkcí není jen odkazování (Přišli tam × odtamtud, kde hořelo). Také názory na funkci odkazovacího výrazu ve spojeních (b) jsou různé; rozlišuje se zvl. funkce anticipační a resumační. Místní věty ve spojení (c) s adverbii (Sednu si vlevo, kde bude volno) se hodnotí často jako apoziční, n. jako atributivní, ve spojení (d) s nominální skupinou jako atributivní (Sednu si na místo, kde bude volno); o místních větách ve spojeních typu Seznámili jsme se v Praze. A bylo to právě tam, kde jsme se poprvé políbili viz ↗důrazově vytýkací konstrukce.

Viz též ↗příslovečné určení, ↗adjunkt.

Rozšiřující
Literatura
  • Adamec, P. K otázce uplatnění větných členů v strukturních popisech jazyka. In OSS II, 1968, 111–114.
  • Běličová-Křížková, H. K systému prostorových vztahů v současných slovanských jazycích. Sl 47, 1978, 122–142.
  • Daneš, F. Zpracování souvětí v nové mluvnici češtiny. SlSlov 12, 1977, 244–252.
  • Konečná, D. O významech pádů v současné češtině, zejména v místních určeních. SaS 30, 1969, 347–357.
  • Maienborn, C. Situation und Lokation, 1996.
  • 3, 1987, 77–99, 518–520.
  • Panevová, J. Tzv. vedlejší věty místní a jejich významová stavba. SaS 37, 1975, 284–290.
  • Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
  • Sou, 1972, 118–120.
  • Taraldsen, T. & L. Medová. The Czech Locative Chameleon. In Bašić, M. & M. Pantcheva ad. (eds.), Nordlyd 32. Special Issue on Space, Motion and Result, 2007, 200–238.
  • VT, 1985, 64–73.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ MÍSTA (poslední přístup: 22. 6. 2018)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka