PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU  (temporální adverbiále)

Základní

Termín tradiční gramatiky pro výrazy, které umísťují obsah věty v čase. Nejobvyklejší je rozlišování p.u.č. (a) časově lokalizující, odpovídající na otázku kdy? (Petr pracuje teď / v noci /, když přijde z fakulty); (b) časově limitující; a to (b1) na otázku odkdy? (Petr pracuje odteďka / od včerejška / od té doby, co se vrátil z nemocnice) a (b2) na otázku dokdy? (Petr pracuje doteďka / do rána /, dokud neusne); (c) časově kvantitativní, která jsou buď (c1) durativní, na otázku jak dlouho? (Petr pracuje stále / celou noc), n. (c2) frekventativní, na otázku jak často? (Petr pracuje denně / každý den / den co den). Popis výrazových prostředků p.u.č. např.  3 (1987). Na rozdíl od ↗příslovečného určení místa je p.u.č. valenčně vázaným doplněním jen u několika sloves: určení místa, n. času, a to typu (a), vyžaduje např. sloveso konat se (Koncert se koná v pátek, n. Koncert se koná v parku), určení času, a to typu (b) a (c1), vyžaduje sloveso trvat (Přednáška trvala hodinu).

P.u.č. ukazuje distribuci regulovanou slovesem, a to tři základní případy: (a) distribuce p.u.č. je regulována sémantikou slovesa n. slovesně-jmenného predikátu: ve větách s tzv. individual level predikátem se p.u.č. neobjevuje (kromě durativ typu vždycky, po celý život (*Petr byl dnes inteligentní)), zatímco ve větách s tzv. stage level predikátem se p.u.č. objevuje (Petr byl dnes opilý; viz stage level predikát × individual level predikát); (b) distribuce výrazů vyjadřujících p.u.č. je regulována slovesným časem (n. časem s danou formou slovesa asociovaným (např. u imperativu)): Neutrální jsou konstrukce, v nichž p.u.č. vyjadřuje časový význam, který je možné umístit do času vyjadřovaného slovesem: včera / v noci / jsem hrál šachy – #včera / v noci budu hrát šachy × zítra / v noci budu hrát šachy – #zítra / v noci jsem hrál šachy; Hraj zítra / #včera; (c) distribuce sémantických typů p.u.č. je regulována slovesným videm: píšu / psal jsem / budu psát dopis hodinu × napíšu / napsal jsem dopis *hodinu (viz dále).

V novějších pracích se snaha přihlížet k syntakticky relevantním lexikálněsémantickým rysům promítá v klasifikacích, v nichž se často základní rozdíl vidí mezi adverbiálii (1) časově lokalizujícími, tj. (a), (2) durativními, tj. (b) a (c1), a (3) frekventativními, tj. (c2). Klasifikace tohoto druhu reflektují to, že jen typ (1) časově zařazuje události.

(1) Časově lokalizující adverbiália, tj. typ (a), časově zařazují události buď prostřednictvím jejich vztahu k jiným událostem: [Když vařila kávu, // Při vaření kávy] poslouchala rádio, n. jejich vztažením ke kalendářní chronometrii: [20. ledna] poslouchala rádio, n. k nějakému opěrnému bodu, buď momentu promluvy: [Včera / Před hodinou / Minulý týden] poslouchala rádio, n. momentu známému z kontextu: [Hodinu předtím] poslouchala rádio. Časová adverbiália při vyjadřování časového zařazení události kooperují se systémem morfologické kategorie ↗času, ↗způsobu a ↗vidu; k popisu se tradičně využívá – dnes jako východisko řady koncepcí – ✍Reichenbachovo (1947) rozlišení „point of speech“ (moment promluvy), „point of event“ (moment události) a „point of reference“ (moment, k němuž se událost vztahuje jako současná n. nesoučasná); viz ↗slovesný čas.

Při časovém zařazení události prostřednictvím jejího vztahu k jiné události se rozlišuje časová lokalizace jako současnost (Když vařila kávu, // Při vaření kávy poslouchala rádio = ‘poslouchala rádio v době, která se (částečně/zcela) kryje s dobou, kdy vařila kávu’), n. jako předčasnost (Když uvařila kávu, // Po uvaření kávy poslouchala rádio), či následnost (Než vařila / uvařila kávu, // Před (u)vařením kávy poslouchala rádio).

(2) Durativní adverbiália, tj. typ (b) a (c1), nelokalizují událost v čase, nýbrž udávají její kvantitativní charakteristiku, a to buď prosté trvání (Četla hodinu / dlouho), n. trvání vymezené bodem počátku a konce (Četla od rána do večera); jsou proto možná i ve strukturách s adverbiálii typu (1): Včera četla hodinu. Adverbiália typu (2) jsou daleko silněji vázána na sémantiku slovesa než typu (1). Vychází-li se z generalizace, že událost může být jen jednou (spatio-)temporálně omezena, vyplývá z toho, že tato adverbiália jsou vzhledem ke svému významu možná zpravidla pouze u nedok. sloves, nikoli u sloves dok., která vyjadřují omezení svým významem: Psala dopis dlouho × *Napsala dopis dlouho. Příklady typu Zdřímnu si hodinu; Chvilku si zahraji na klavír ukazují, že temporálně omezitelná jsou i dok. slovesa, pokud to nejsou telická slovesa; viz ↗vid. Dále se tato p.u.č. dělí podle toho, odpovídají-li na otázku jak dlouho? (Četl hodinu?), za jak dlouho? (Napsala dopis za sobotu) a na jak dlouho? (Půjčím ti to na tento víkend). Spojitelnost s dok. slovesy a nespojitelnost se slovesy nedok. ukazuje, že časová adverbiália neodpovídající na otázku jak dlouho nejsou durativní: Napsala dopis za sobotu – *Psala dopis za sobotu.

(3) Frekventativní adverbiália, tj. typu (c2), vyjadřují četnost události, a to buď s využitím chronometrických (kalendářových a hodinových) veličin + kvantifikátorů: [Denně / Každý den / Den co den / Třikrát ročně] napíši dopis, n. jen časových četnostních výrazů: [Zřídka / Často / Mockrát] napíši dopis.

Do kategorie p.u.č. se někdy řadí i vyjadřování (4) doby do nástupu děje: Rychle zaplatíme (= ‘hned zaplatíme’); Pomalu zaplatíme (= ‘za chvilku zaplatíme’).

Třídění protějšků p.u.č. ve významové stavbě věty podává ✍Panevová (1980).

Za výrazový prostředek p.u.č. se často pokládají vedlejší věty časové: Když jsem se vrátil domů, všichni už spali. Jejich sémantický výklad je vcelku shodný: je založen na významu spojek a na jejich kooperaci s dalšími morfologickými, syntaktickými a lexikálními prostředky (vid a způsob slovesného děje slovesa, příslovce a partikule tvořící se spojkou spojovací prostředek typu až když, jen co aj.). V rámci časově lokalizujících větných adverbiálií se z tohoto hlediska jazykově odlišuje vyjadřování (i) současnosti a (ii) předčasnosti – obě relace umožňuje vyjádřit univerzální spojka když, pro budoucnost ; pro opakovanost kdykoli(v), významové nuance relace v rámci (i) např. zatímco, jak, v rámci (ii) např. jakmile, sotva – od (iii) následnosti (spojka než). Spojky dále existují pro vyjádření časově limitujících větných adverbiálií odpovídajících na otázku dokdy? (dokud, než, ). Jiné významy se v rámci větných adverbiálií vyjadřují konstrukcí obsahující jméno s časovým významem a relativum typu od té doby, co / kdy; po tu dobu, co / kdy. Popis časových souvětí obsahuje každá č. mluvnice.

Od časových vět s funkcí p.u.č. se odlišují časové věty typu Mohlo být k půlnoci, když ho probudil šramot; tradičně se tu vágně mluví o obráceném poměru vět (věta hlavní vyjadřuje časový údaj, věta vedlejší vlastní děj). Jejich syntaktický výklad navrhl Svoboda v Sou (1972): když není spojkou, nýbrž vztažné časové příslovce, a vedlejší věta je tedy vztažná věta časová patřící do stejné kategorie vět jako věty s což: Mohlo být k půlnoci, když ho probudil šramot / v kteréžto době ho probudil šramot. Viz též ↗příslovečné určení, ↗adjunkt, ↗slovesný čas.

Rozšiřující
Literatura
  • Bauer, J. Časové souvětí v ruštině a v češtině. Sovětská jazykověda 5, 1955, 321–339.
  • Běličová-Křížková, H. K systému temporální determinace v současných slovanských jazycích. Studie ze slovanské jazykovědy 1, 1978, 5–41.
  • Cascio, V. L. & C. Vet. (eds.) Temporal Structure in Sentence and Discourse, 1986.
  • 3, 1987, 87–99, 472–479.
  • NS, 1969, 267–277.
  • Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
  • PMČ, 1996.
  • Reichenbach, H. Elements of Symbolic Logic, 1947.
  • Rojzenzon, L. I. K časovému souvětí v dnešní češtině. SaS 20, 1959, 10–18.
  • , 1998.
  • Sou, 1972.
  • SS, 1990, 92–112.
  • Štěpán, J. Čas ve větě a textu, 1986.
  • Štěpán, J. K složeným příslovečným určením prostoru a času. SaS 50, 1989, 10–14.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ČASU (poslední přístup: 21. 10. 2021)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka