OFICIÁLNÍ OSOBNÍ JMÉNO  (osobní jméno)

Základní

↗Antroponymum, které slouží v době tzv. jednojmennosti k identifikaci jedince na veřejnosti. Za období jednojmennosti, tj. kdy stačí k identifikaci osoby na oficiální úrovni jediné jméno (Martin, Bezděd), je v č. zemích tradičně považováno časové rozmezí 11.–13. stol. Soudobé (lat. psané) administrativní listiny vyhotovené na č. území však ukazují, že o.o.j. byla často provázena zpřesňujícím, většinou nepropriálním doplněním, které přispívalo k jednoznačné identifikaci osob na veřejnosti: např. tři muži se stejným o.o.j. Jan jsou v lat. listině z r. 1192 rozlišováni jako Jan frater Golas [J. bratr Golase], Jan iudex Bilzinensis [J. soudce/rychtář plzeňský], Jan de Natunic [J. z Natunic]; viz ✍Pleskalová (2011:39). V listinách ze 13. stol. už byla identifikace osoby pouhým ↗antroponymem (tj. bez dalšího doplnění) zcela ojedinělá.

Repertoár o.o.j. tvoří jak jména domácí, tj. psl. původu nebo utvořená v č. podle psl. vzorů, tak jména cizí, přejatá. (1) V rámci domácích o.o.j. se rozlišují: (i) jména vyjadřující charakteristiku pojmenovávané osoby na základě některé její vlastnosti: Črnek ʻčlověk tmavé pleti n. vlasů’, Bradáč, Dobrák, Milouj ʻmilý strýc’; (ii) jména charakterizující pojmenovanou osobu na základě její určité činnosti n. události s ní spojené: Rváč, Hovora; (iii) jména vyjadřující vztah k jiným osobám, rodině, bohu: Čach (< Čáslav), Michálek, Janota, Bogumil (později Bohumil); (iv) jména motivovaná vztahem k místu (prozatím jsou ojedinělá): Podles. (2) Mezi o.o.j. cizími a přejatými mají významné postavení jména řecká, latinská, hebrejská, která do č. zemí pronikla s křesťanstvím (ř. Petr, lat. Pavel, hebr. Jan), a dále jména něm. přicházející do č. zemí v rámci nejrůznějších česko-německých kontaktů včetně velké vnější (někdy též nazývané německé) kolonizace ve 13. stol. (Konrád). Velkou část přejatých jmen tvoří jména světecká, ta jsou pod vlivem prosazujícího se křesťanství upřednostňována při křtu a jako ↗křestní jména postupně přejímají funkci oficiálního osobního jména a plní ji až do uzákonění ↗příjmení (r. 1786), zatímco jména pohanská, tj. převážná většina domácích jmen (kromě jmen VáclavLudmila, jež patřila č. světcům), z této funkce ustupují a v dalším vývoji nacházejí uplatnění jako ↗příjmí.

Rozšiřující
Literatura
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Pleskalová, J. Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010, 2011.
  • Svoboda, J. Staročeská osobní jména a naše příjmení, 1964, 13.
  • Šmilauer, V. Úvodem. In Kopečný, F. Průvodce našimi jmény, 1974, 9–29.
  • TSO, 1973, 176.
Citace
Jana Pleskalová (2017): OFICIÁLNÍ OSOBNÍ JMÉNO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OFICIÁLNÍ OSOBNÍ JMÉNO (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

onomastika lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka