Označuje jazyk se zjednodušenou gramatikou a omezenou slovní zásobou, který slouží politické moci k propagaci její ideologie, manipulaci s realitou a ovládání společnosti. Termín n. poprvé použil britský novinář a spisovatel G. Orwell v antiutopickém románu Nineteen Eighty‑Four (1949), kde jím označil jazyk politické moci angsocu (anglického socialismu), jenž je v protikladu k moderní angličtině, označované jako oldspeak n. archilekt. V č. prostředí se výraz n. překládá jako novořeč n. neolekt, srov. polsky nowomowa (✍Głowiński, 1991), rusky neojazyk, novojaz, popř. derevjannyj jazyk (vlivem pol. překladu Drewniany język fr. monografie La langue de bois, ✍Thom, 1987). Analogicky byl vytvořen výraz nukespeak, označující specifický jazyk diskusí o atomových zbraních a využití atomové energie.

Existence n. je reflektována rovněž v umělecké literatuře, kde se objevují fiktivní umělé jazykové systémy sloužící manipulaci s lidmi, srov. např. Orwellův newspeak: „Neolekt měl nejen posloužit jako prostředek k vyjádření světonázorového i obecného smýšlení, jež příslušelo zastáncům angsocu, ale zároveň měl bránit všem ostatním způsobům uvažování,“ (✍Orwell, 1949; cit. podle ✍Orwell, 2013:495), Havlovo ptydepe: „[...] jazyk syntetický, budovaný na přísně vědeckém základě, s maximálně racionální gramatikou a neobyčejně rozsáhlou slovní zásobou,“ (✍Havel, 1965; cit. podle ✍Havel, 1991:55), srov. též Karinthyho epepe (✍Karinthy, 1970).

✍Orwell (2013:492–515) v Dodatku ke svému románu popsal principy n., kterými jsou: (1) cíleně omezovaná slovní zásoba, kolokabilita a sémantika lexikálních jednotek (zejm. synonymie a polysémie), (2) omezení slovotvorby na minimální počet kořenů a slovotvorných prostředků, (3) pravidelná gramatická struktura a eliminace všech výjimek, (4) ideologicky příznakové kompozitní neologismy sloužící k politické kontrole myšlení, (5) zavádění zkratek a zkratkových slov, (6) kategorizace lexika: (a) omezovaná původní slovní zásoba (oldspeak/archilekt), (b) kompozitní neologismy spojené s jazykem politické moci, (c) terminologie omezená vždy jen na daný obor a obecně nesrozumitelná.

Pro n. ve smyslu označení jazyka politické moci, zejména totalitní, ale také např. posttotalitní konzumní společnosti, je typický: (1) axiologický přístup k jaz. jednotkám, např. oni × my, starý × nový, sedlák × zemědělec, západní × východní, Wall Street × Moskva; (2) politická moc určuje pravidla komunikace (rituál) a zasahuje do vývoje jazyka, např. absence dialogu, nahrazování výrazů (požárník místo hasič, oslovení soudruh místo pán), odstraňování „nevhodných“ výrazů (srov. ↗politická korektnost), např. dočasný zákaz slova strojvůdce v období protektorátu, včetně změn vlastních jmen, zejména ↗toponym a ↗chrématonym, např. Altstädter Ring > náměstí Dr. E. Beneše > Adolf Hitler Platz > náměstí Dr. E. Beneše > náměstí Bojovníků za mír > náměstí Dr. E. Beneše (Liberec), Zlín > Gottwaldov, Podkarpatská Rus > Zakarpatská Ukrajina, divadlo Husa na provázku > Divadlo na provázku (Brno), Společenský dům > Hotel Moskva (Zlín; srov. také ↗honorifikační motiv, ↗urbanonymum); (3) změny sémantiky a kolokability lexikálních jednotek, sémantická devalvace, např. zúžení významu výrazů strana a partaj (pouze komunistická strana), přívlastky předmnichovská / lidová / socialistická demokracie, nadužívání výrazů družební, geniální, největší, vůdce apod., (4) lživé ↗eufemismy, např. konečné řešení židovské otázky (vyhlazení Židů), zkrácení fronty / odsuvný pohyb / zahuštění obrany (německý ústup), připojení k Říši / bratrská pomoc (okupace, r. 1939/1968), opuštění republiky (emigrace), úzký profil (nedostatkové zboží); (5) využití náboženských a válečných výrazů, např. svatá válka, mučedník, Jidáš, boj o zrno / za mír, tábor socialismu, mobilizace sil, kulturní fronta; (6) denunciační strategie, např. označení prezidenta E. Beneše v protektorátním tisku výrazy ničema, londýnský Jidáš, zbabělec, národní nepřítel č. 1, signatářů Charty 77 v Rudém právu výrazy štváči, zaprodanci, samozvanci, zrádci, škrabáci apod.

Popis n. bývá obvykle omezen pouze na jazyk vládnoucí politické moci, ale jeho součástí je i jazyk ovládané společnosti, jež n. nejen přijímá, ale také přetváří a reaguje na něj – politický humor jazykové hříčky, sémantické posuny, specifika totalitní každodennosti vyjádřená jazykem, slang opozice, argot politických vězňů apod., srov. např. výrazy z prostředí tzv. mlčící většiny období po r. 1948: melouch (práce na černo), papaláš (vysoký funkcionář), prduch (pracující důchodce), šedý mor (gumové přezůvky/hlídač městského pořádku), Husákův prst / Husákovo ticho / Husákovy děti (žižkovská televizní věž / Těšnovský tunel / generace narozená v polovině 70. let 20 stol.), n. z prostředí Charty 77: Barťák (sídlo policie v Bartolomějské ulici), katouš (katolík), olop (obránce lidských a občanských práv), štika (aktivní chartista). Viz také ↗totalitní čeština.