NÁŘEČNÍ ŠTĚPENÍ PRASLOVANŠTINY

Základní

Zjednodušeně proces vznikání jednotlivých ↗slovanských jazyků z pův. ↗praslovanštiny. V souvislosti s rozcházením slovanských kmenů ze ↗slovanské pravlasti se narušovaly plynulé jaz. kontakty mezi nimi, takže některé procesy neproběhly na celém teritoriu slovanských jazyků, jiné proběhly s různými výsledky.

Rozšiřující

K nejstarším jevům diferencujícím psl. patří:

1. Rozdíly ve výsledcích 2. a 3. ↗palatalizace velár:

(a) Sekvence kv‑, gv‑ na začátku slova před ě/i < åi̯ zůstala na zsl. území zachována, na území jsl.vsl. je palatalizována v cv‑, (d)zv‑; např. č. květ, hvězda, p. kwiat, gwiazda × stsl. cvětъ, (d)zvězda, r. zvezdá.

(b) Za ch je v zsl. jaz. š, ale v jsl.vsl.jaz. je ś/s; např. č. všechen, slk. všetok × stsl. vьsь, r. ves’.

(c) Za sk, zg před ě diftongického původu je v zsl. jaz. šč (> šť), ždž (> žď), ale v jsl. (a vsl.) jaz. je sc (> ), zdz (> ); např. stč. u vojště (nč. sekundárně ve vojsku), stč. na dště (stč.nom. sg. dska; nč. sekundárně na desce), stč. w mieždě (stč.nom. sg. miezha) ‘v míze’, p. w Polsce ‘v Polsku’ × stsl. na dъscě // dъstě (stsl.nom. sg. dъska) ‘na desce’, vъ dręzd(z)ě) (stsl.nom. sg. dręzga) ‘v lese’.

2. Rozdíly ve vývoji pův. sekvencí dl, tl:

zsl.jaz. zůstalo dl, tl zachováno (např. č. mýdlo, pletla), ale v jsl.vsl.jaz. je zjednodušeno v l (např. r. mýlo, plelá). Teritoriální přesahy: v některých nář.slk. > l(l), zčásti však i za dl, tl sekundární, vzniklé po zániku ↗jeru mezi členy dané sekvence (+metьla > metla > mella); v r. pskovských nář. dl, tl > gl, kl.

3. Rozdíly v rozšíření tzv. l epentetického (viz ↗praslovanština):

l epentetické v zsl.jaz. (až na ojedinělé stopy) od přelomu prehistorické a historické fáze chybí (buď že prehistoricky zaniklo, n. že se vůbec pravidelně nevyvinulo), historicky zaniklo v b.mk., v ostatních jsl. a ve vsl. zůstalo zachováno; odtud diference typu č. země, p. ziemia, b. zemjá, mk. zemja × r. zemljá, srb., ch. zèmlja atd.

4. Rozdíly ve střídnicích za pův. tj (i kt) a dj:

Z pův. tj (kt) a dj zprvu asi vzniklo t’, d’, resp. t’t’, d’d’ (reduplikované buď rovnou, n. až ze stupně t’, d’), z něhož jsou střídnice různé: zsl. c (srov. č. svíce, p. świeca, zsl. noc), zprvu též dz, to však (asi už v 9. stol.!) v luž.č. změněno v z (srov. dl. mjaza, č. mez × slk. medza, p. miedza); vsl. č, ž (srov. r. svečá, noč’, mežá) (ukr.nář. též dz); jsl. diferencovaně: b. st, žd (svešt, nošt, meždá), mk. , ǵ (sveḱa, noḱ, meǵa), srb., ch. ć, đ (v grafice vedle đ též dj) (v srb. cyrilici zvl. grafémy ħ místo ć, ђ místo đ) (svéća/svijèća, noć, mèđa/medja), sln. č, j (svéča, nȏč, méja).

5. Rozdíly při tzv. metatezi likvid (viz ↗praslovanština):

(a) Na začátku slova za pův. sekvenci ort‑, olt‑ (resp. ărt‑, ălt‑ n. årt‑, ålt‑) (tradiční zápis sekvence, v němž t označuje libovolnou souhlásku) je v jsl. metateze likvidy a samohlásky a její dloužení v a (tedy /ā/) bez ohledu na pův. intonaci, tedy rat‑, lat‑; v ssl. je týž vývoj jen za pův. akut, kdežto za pův. cirkumflex (viz ↗slabičná intonace) je metateze bez dloužení, tedy rot‑, lot‑; např. +órmę/+órmo, +õrvьnъ, +ólkomъ, +õlkъtь > č. rámě, rovn(ý), lakom(ý), loket (srov. též r. róvnyj, lókot’) × sln. rámo, ráven, lákom, láket (přesah jsl. typu do středoslk.nář.).

(b) Uvnitř slova je za pův. sekvenci ‑tort‑, ‑tolt‑ (resp. ‑tărt‑, ‑tălt‑ n. ‑tårt‑, ‑tålt‑), ‑tert‑, ‑telt‑ (α) metateze a dloužení vokálu v jsl.jaz. a ve skupině č.slk., tj. ‑trat‑, ‑tlat‑ > ‑trět‑, ‑tlět‑; např. +gordъ, +golva, +bergъ, +melko > č. hrad, hlava, břeh (< stč. břěh), mléko (< pč. +mlěko), b. grad, glavá, brjág (< brěgъ), mljáko (< mlěko); (β) metateze bez starého dloužení v zsl.jaz. (bez č.slk. a bez okrajů zsl. teritoria); srov. p. gród, głowa, brzeg, mleko; (γ) tzv. plnohlasí ve vsl.jaz., srov. r. górod, golová, béreg, molokó; (δ) bez metateze na okrajích zsl. teritoria, srov. plb. korvo × č. kráva, p. krowa, r. koróva aj.

6. Rozdíly v koncovkách gen. sg. a nom.–akuz. pl. ja‑kmenů a akuz. pl. m. jo‑kmenů:

jsl. ‑ę (srov. stsl. dušę, mǫžę) × ssl. ‑ě (viz ↗jať „třetí“) (srov. č. duše < stč. dušě, muže < mužě).

7. Rozdíly v koncovkách instr. sg. o‑kmenů a jo‑kmenů:

jsl. ‑omь, ‑emь (srov. stsl. rabomь, mǫžemь) × ssl. ‑ъmь, ‑ьmь (srov. č. pánem < ‑ъmь, mužem, pro jehož původ z ‑ьmь svědčí paralela s tvrdým typem, ale i ještě v str. památkách doložené ‑ьmь).

8. Rozdíly v koncovce nom. sg. mask. part. préz. činného od sloves 1. a 2. tř.:

jsl. ‑y (srov. stsl. vedy) × ssl. ‑a (srov. č., str. veda) (dodatečně zastřeno dalším vývojem, srov. dnešní r. vedja, p. ‑ąc, srb., ch. ‑ući atd.).

9. Rozdíly v tvaru ↗aoristu sigmatického mladšího od souhl. sloves 1. a 2. tř. (zformoval se asi až v 10. stol.):

jsl. a vsl. ‑ochъ (srov. stsl. i str. vedochъ) × zsl. ‑ech(ъ) (srov. stč. vedech).

10. Rozdíly v rozšíření prefixu vy‑:

Prefix vy‑ není jsl. (tam jen jьz-), ale jen ssl. (s přesahem do ssln. nář.), srov. č. vyhnat × stsl. izgъnati (= jьzgъnati).

11. Rozdíly ve výsledcích vokalizace ↗jerů a denazalizace ↗nosovek:

Tyto procesy byly zahájeny na samém konci psl. období a přispěly k nářečnímu štěpení psl. (viz ↗jery, ↗nosovky).

Literatura
  • Birnbaum, H. The Dialects of Common Slavic. In Birnbaum, H. & J. Puhvel (eds.), Ancient Indo-European Dialects, 1966, 153–197.
  • Čekmonas, V. Vvedenije v slavjanskuju filologiju, 1988.
  • Durnovo, N. N. K voprosu o vremeni raspadenija obščeslavjanskogo jazyka. In Horák, J. & M. Murko ad. (eds.), Sborník prací I. sjezdu slovanských filologů v Praze 1929, 2, 1932, 514–526.
  • Furdal, A. Rozpad języka prasłowiańskiego w świetle rozwoju głosowego, 1961.
  • Holzer, G. Die Einheitlichkeit des Slavischen um 600 n. Chr. und ihr Zerfall. WSJ 41, 1995, 55–89.
  • Holzer, G. Zum gemeinslavischen Dialektkontinuum. WSJ 43, 1997, 87–102.
  • Horálek, K. Úvod do studia slovanských jazyků, 1962.
  • Hujer, O. Úvod do dějin jazyka českého, 1946.
  • Kurkina, L. V. Dialektnaja struktura praslavjanskogo jazyka po dannym južnoslavjanskoj leksiki, 1992.
  • Mareš, F. V. Diachronische Phonologie des Ur- und Frühslavischen, 1999.
  • Moszyński, L. Wstęp do filologii słowiańskiej, 1984.
  • Nahtigal, R. Uvod v slovansko filologijo, 1949.
  • Petr, J. Základy slavistiky, 1984.
  • Piper, P. Uvod u slavistiku 1, 1991.
  • Suprun, A. Je. & A. M. Kaljuta. Vvedenije v slavjanskuju filologiju, 1981.
  • Townsend, Ch. E. & L. A. Janda. Common and Comparative Slavic: Phonology and Inflection with Special Attention to Russian, Polish, Czech, Serbo-Croatian, Bulgarian, 1996.
  • van Wijk, N. Les langues slaves: de l' unité a la pluralité, 1956.
  • Viz také Pračeština, Praslovanština, Slovanské jazyky.
Citace
Radoslav Večerka (2017): NÁŘEČNÍ ŠTĚPENÍ PRASLOVANŠTINY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NÁŘEČNÍ ŠTĚPENÍ PRASLOVANŠTINY (poslední přístup: 20. 8. 2019)

Další pojmy:

diachronie slavistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka