MINIMALISTICKÝ PROGRAM  (MP, minimalismus)

Základní
Rozšiřující

Fáze vývoje generativní gramatiky od konce 80. let 20. stol. do současnosti. Název je odvozen od ✍Chomského (1995) kolekce čtyř článků, jeden z nich psaný společně s H. Lasnikem. Zatímco první tři kapitoly publikované již dříve (✍Chomsky, 1989; ✍Chomsky, 1992; ✍Chomsky & Lasnik, 1993) jsou přechodem od teorie ↗G&B, za základ teorie m.p. se považuje kapitola čtvrtá.

M.p. je reakcí na pozdní fáze ↗G&B, v nichž výrazně vzrostl počet gramatických pravidel. Původním účelem programu bylo zredukovat rozsáhlé množství pravidel a nahradit je pravidly obecnějšími, v ideálním případě pravidly obecně kognitivního charakteru (např. pravidly komputační ekonomie a maximálně efektivní interpretace struktur). M.p. se stejně jako předchozí generativní teorie koncentruje na I‑jazyk, totiž na jazyk jednotlivce (místo E‑jazyka, který odpovídá abstraktnější formě jazyka reprezentované skupinou jednotlivců). M.p. také zachovává distinkci mezi syntaxí a externími moduly (sensoricko‑motorickým a koncepčně‑intenčním), ale výrazně zjednodušuje komplexitu reprezentací tím, že ruší rozdíl mezi tzv. hloubkovou a povrchovou strukturou. Tj. v m.p. nejsou žádné meziroviny reprezentace. Místo toho se navrhuje, že existuje pouze jediná rovina interpretace a ta přímo interaguje s fonetickými a interpretačními principy.

M.p. předpokládá, že vlastní komputační systém kombinuje jednotky z lexikonu, přesněji z jejich specifického výběru (enumerace). Jakmile je základní kombinační proces ukončen, výsledná struktura se přesune na artikulačně‑interpretační rozhraní (Spell‑Out). Rané fáze m.p. předpokládaly, že po přesunu dochází k dalším kombinatorickým operacím, které jsou relevantní jen pro interpretační rozhraní (tzv. logická forma, LF), ale pozdější fáze od koncepce LF odstoupily, a během přesunu se tak struktura vytvořená v komputačním systému mapuje na obě rozhraní.

Kombinatorický proces ve vlastním komputačním systému není nutně deterministický, protože jenom výsledná struktura, která se mapuje na artikulačně‑percepční rozhraní, a v dřívějších fázích m.p. i struktura, která se mapuje na interpretační rozhraní, je relevantní pro derivaci. Výsledný systém je tak architektonicky bližší derivačně‑reprezentačním teoriím, jako je ↗LFG n. ↗HPSG, než ↗G&B. Podle Chomského je komputační systém (CHL) společný všem přirozeným jazykům. Tento systém se skládá ze dvou základních mechanismů: výběru jednotek z lexikonu a operace sloučení (Merge). Tyto dvě operace jsou ekonomické a jejich použití nezvyšuje výpočetní komplexitu derivace. Použití těchto dvou základních operací je omezeno obecnými principy na derivaci, totiž na to, aby derivace proběhla úspěšně – byla konvertní – a aby byla vytvořena s co nejmenším úsilím, tj. aby nebyla komputačně náročnější, než je nezbytně nutné. Na rozdíl od ↗G&B se tak syntaktická omezení neformulují v termínech podmínek na výslednou reprezentaci, ale v omezení na derivaci.

V centru komputačního systému je operace sloučení (Merge), která je definována jako operace množinového sjednocení dvou syntaktických jednotek, tj. pokud se sloučí X a Y, vznikne množina α, která má dva prvky, tj. X a Y, α = {X, Y}. Operace sloučení se může aplikovat buď na jednotky atomické, tedy vyjmuté z lexikonu, n. na jednotky vytvořené předchozí aplikací (n. aplikacemi) operace sloučení. Pokud se sloučení aplikuje na jednotky, které operaci sloučení ještě nepodstoupily, jedná se o tzv. externí sloučení (external Merge). Pokud se sloučení aplikuje na jednotku, která už operaci sloučení podstoupila, jedná se o tzv. interní sloučení (internal Merge), α = {X, {…X…}}. Technicky interní sloučení obsahuje operace dvě, totiž operaci kopírování a teprve poté operaci sloučení. Pokud jednotka podstoupí dvě n. více operací sloučení, vznikne tak několik kopií téže jednotky v rámci jedné derivace. Tyto jednotky tvoří derivační řetězec a typicky jen jedna z nich je realizovaná foneticky (kde foneticky nutně neznamená zvukovou realizaci, ale jakýkoli výstup sensoricko‑motorického rozhraní), totiž ta poslední vytvořená v rámci derivace. To, která jednotka se realizuje sensoricko‑motoricky, záleží na fonetickém rozhraní. Podle Chomského tak operace interního sloučení nahradila a koncepčně zjednodušila dřívější operaci syntaktického posunu, protože zatímco dřívější teorie posunu vyžadovala speciální operaci, která by umožnila interpretaci tzv. stopy, v tzv. kopírovací teorii posunu tento problém nenastává, protože interpretační rozhraní interpretuje kopírovací řetězec. Této teorii posunu se říká kopírovací teorie posunu (copy theory of movement). Takto vzniklá struktura je tak v principu ideální pro sémantickou interpretaci, ale klade větší nároky na sensoricko‑motorické rozhraní, což je podle Chomského empiricky motivované našimi současnými znalostmi o osvojování jaz. (✍Chomsky, 2013) a tím, že jazyk se podle Chomského nominalistického vnímání nevyvinul pro potřeby komunikace. Ta je podle něj funkcí sekundární (viz také ↗jazyková kompetence člověka). Minimalistická literatura se rozchází v tom, jestli operace sloučení nutně obsahuje operaci kopírování. Podle některých autorů je možné syntaktickou jednotku sloučit paralelně, tedy bez vytvoření kopie (např. ✍Starke, 2001, a ✍Citko(vá), 2005, s daty ze slovanských jaz.). Teoriím, které předpokládají paralelní sloučení, se také říká násobně‑dominantní, protože předpokládají, že syntaktický strom může technicky mít více než jeden kořen. Oba přístupy vyžadují nezávislou teorii, která by určila, v jakém pořadí se jednotky v řetězci n. paralelně sloučené jednotky realizují foneticky. Protože výsledkem operace sloučení je množina, tj. hierarchická struktura bez vnitřního řazení, součástí mapování na artikulačně‑sensoricko‑motorické rozhraní musí být linearizační algoritmus, který jednoznačně určí pořadí jednotek po přesunu (viz ↗linearizace).

Další koncepční změnou, kterou přinesla již první fáze m.p., je to, že rozdíl mezi syntaktickou a lexikální informací přestává být rozdílem mezi dvěma typy reprezentace, a místo toho je reprezentován přímo v syntaktické struktuře ve formě tzv. interpretovatelných a neinterpretovatelných syntaktických rysů. Výsledná struktura je tak svým rozdělením práce podobná teoriím generativních sémantiků z počátků 70. let (J. R. Ross, P. Postal, J. McCawley, G. Lakoff). Zavedení rozdílu mezi interpretovatelnými a neinterpretovatelnými rysy je přímým důsledkem prací z 80. let, které se začaly zaměřovat na detailní korelace mezi morfosyntaktickou strukturou a interpretací, a to jak v rovině větné (✍Pollock, 1989), tak v rámci jednotlivých kategoriálních projekcí (✍Marantz, 1984; ✍Abney, 1987; ✍Larson, 1988). Výsledkem těchto studií bylo rozdělení syntaktických projekcí, které víceméně odpovídaly gramatickým kategoriím tradičních gramatik, na poměrně velké množství funkčních projekcí, které se snažily zachytit jemnější morfosyntaktické korelace a víceméně odpovídaly atomickým syntaktickým rysům. InflP, obecná projekce pro verbální flexi, se tak rozdělila na projekci pro slovesný čas, T(ense)P, a projekci pro verbální shodu, Agr(eement)P, vnitřní struktura tradiční nominální fráze se rozdělila na projekci nominální, NP, a projekci spojenou s funkcemi nominálních determinátorů, DP, vnitřní struktura verbální fráze se rozdělila na vlastní verbální projekci, VP, a projekci pro objektovou shodu (AgrOP), která byla později ztotožněna s funkcí, která je sémanticky a syntakticky zodpovědná za uvedení externího argumentu do struktury, vP (✍Chomsky, 1995; ✍Kratzer(ová), 1996; ✍Wurmbrand(ová), 2001), viz stromy 1 a 2. Viz také ↗funkční kategorie. Vzhledem k tomu, že pořadí funkčních frází ve struktuře se podle těchto teorií určuje c‑selekcí, reprezentace jednotlivých funkčních kategorií se postupně přesunula do reprezentace jednotlivých rysů, které tvoří dané kategorie.

Strom 1: Funkční projekce věty (bez projekcí uvnitř jednotlivých „velkých“ projekcí)

Strom 2: Vnitřní struktura nominální fráze (bez projekcí uvnitř DP)

Centrální částí komputačního systému je operace shody (Agree), která manipuluje se syntaktickými rysy. Shoda je operace, během níž syntaktická jednotka, která obsahuje rys, jehož hodnota není specifikovaná, hledá ve struktuře jednotku, v níž má daný rys hodnotu specifikovanou. Tak např. tzv. Φ‑rysy, tj. rys osoby, čísla a rodu, na inflekční verbální hlavě (TP) jsou nejprve bez specifické hodnoty, ale poté získají hodnotu ze subjektové nominální fráze, která má Φ‑rysy specifikované. Pokud mezi rysem A a rysem B proběhne operace shody, jejich společné rysy se označí (ohodnocení rysů (feature checking)), a pokud jde o rysy neinterpretovatelné, tak se vymažou. Pouze interpretovatelné rysy se s derivací přesunou na interpretační rozhraní

Strom 3: Shoda mezi TP a DP

Operace shody je nutným předpokladem pro operaci sloučení. Ke sloučení, a to jak externímu, tak internímu, může dojít pouze tehdy, pokud mezi X a Y dojde k operaci shody. Okamžitým důsledkem tohoto teoretického předpokladu je, že shoda jako taková nevyžaduje interní operaci sloučení. Dřívější fáze teorie předkládala, že rysy mohou být v principu slabé a silné, a zatímco slabé rysy se mohou shodovat v jakékoli syntaktické konfiguraci (samozřejmě pokud jedna jednotka c‑komanduje druhou), silné rysy se mohou shodovat pouze v sesterské konfiguraci, což v některých případech je možné pouze tehdy, pokud dojde k syntaktickému posunu. Novější verze teorie od rozlišení rysů na slabé a silné odstoupila. K tomu, aby k operaci interního sloučení došlo, musí být ve struktuře přítomný ještě další rys, který motivuje interní sloučení. Tomuto rysu se v novější verzi minimalismu říká hranový rys (edge feature), (✍Chomsky, 2004; ✍Chomsky, 2008; ✍Chomsky, 2013). Vzhledem k tomu, že operace sloučení je operace, která vytvoří dvouprvkovou množinu, jako taková ještě neurčí syntaktickou kategorii nově vytvořeného objektu. V tomto procesu hraje důležitou roli operace shody, protože interakce mezi rysy určí, který prvek v dané množině bude projektovat svoje rysy, tj. určí kategorii nové množiny (labeling) (např. ✍Adger, 2013; ✍Chomsky, 2013). Jednotka, která plně projektuje svoje rysy, odpovídá staršímu pojmu syntaktické hlavy. Jednotka, která se neprojektuje, odpovídá syntaktickému komplementu. Takto vytvořené struktuře se říká holá frázová struktura (bare phrase structure), protože neobsahuje informaci o frázových rovinách přítomnou v ↗G&B. Tak byla nahrazena ↗X‑bar struktura z G&B, která je reprezentativní, strukturou derivační.

Zatímco rozdíl mezi tradičním konceptem syntaktické hlavy a ↗komplementu automaticky vyplývá z teorie založené na operaci shody a slučování, tradiční koncept ↗adjunktu vyžaduje speciální typ reprezentace, totiž operaci slučování, která vytvoří souřadnou množinu (pair‑set merge). Důvodem pro tento speciální typ reprezentace je to, že operace shody neurčí, které rysy se budou projektovat. Zatímco shoda směřuje od adjunktu k sesterské frázi, v tomto typu sloučení se projektují rysy sesterské fráze. Tradiční koncept specifikátoru (viz ↗X-bar teorie) nehraje v Chomského verzi m.p., hlavně v jeho nejnovějším vývoji, žádnou roli, kromě užitečné popisné zkratky (✍Chomsky, 2013).

Rozvoj teorie rysů se ale nesoustředil pouze na morfosyntaktické a syntakticko‑sémantické rysy. Modelování syntaktických jednotek jako souboru rysů, se kterými může komputační systém manipulovat, umožnilo vytvoření rysů, které jsou specifické pro daný modul, tj. rozdělení rysů na rysy, které jsou relevantní pro syntax, rysy pro sémantickou interpretaci a rysy, které jsou striktně pro fonetické rozhraní, tzv. P‑rysů a S‑rysů (viz ✍Taraldsen, 1996, pro kritickou diskusi). Syntax tak v principu může manipulovat syntaktickými jednotkami podle toho, jestli budou n. nebudou foneticky realizovatelné (např. ✍Holmberg, 2000, pro stylistické předřazování v islandštině, ne nepodobné přesunům v levé periferii v č., jako v Neřekla jsem mu to × To jsem mu neřekla × Jemu jsem to neřekla; srov. ✍Kučerová, 2012). Podle jiných autorů, např. ✍Rezace (2004) pro č., P‑rysy nehrají v komputačním systému žádnou roli a dají se redukovat na obecnější typ rysu, tj. rysy kategorické.

Dalším důsledkem reprezentování syntaktických jednotek jako skupin rysů je postupný odklon od lexikalistických teorií (viz ↗lexikalistická hypotéza), tj. teorií, které předpokládají, že syntax manipuluje morfémy, k teoriím realizačním, které předpokládají, že morfologie je výsledkem mapování na syntaktické struktury rysů (viz ↗nelexikalistická hypotéza); sem se v první řadě hlásí teorie ↗distribuované morfologie, např. ✍Halle & Marantz (1993).

Vzhledem k tomu, že minimalismus je reprezentačně‑derivační teorie, a vzhledem k tomu, že v jeho novější verzi není rozdíl v komplexnosti externí a interní operace sloučení, podstatná část výzkumu v rámci m.p. se zaměřuje na cyklické lokální domény, tzv. ↗fáze (phases), viz ✍Chomsky (2001), ✍Chomsky (2004), ✍Chomsky (2008), ✍Chomsky (2013). Fáze jsou sémanticky kompletní (✍Larson, 2011; ✍Arsnijević & Hinzen, 2012) části syntaktické struktury, které se po svém dokončení přesunou na interpretační rozhraní. Každá fáze má svou fázovou hlavu, tj. funkční projekci, která označuje hranici fáze a reguluje, zda se daná fáze přesune na interpretační rozhraní. Hlavní fáze jsou vP, která sémanticky odpovídá události, CP, která sémanticky odpovídá propozici, a DP, která sémanticky odpovídá referenčnímu objektu. Ne každá fáze se nutně přesune na rozhraní. Tak podle Chomského pouze takzvaná silná vP (*vP) vyvolá přesun, zatímco slabé vP, které odpovídají intranzitivním a pasivním strukturám, přesun nevyvolají (✍Legate(ová), 2003). Podle některých autorů je velikost fáze flexibilní a závisí na jejích fonetických a interpretačních vlastnostech (viz např. ✍Fox & Pesetsky, 2005; ✍den Dikken, 2007; ✍Kučerová, 2013).

Podle novější verze teorie fázové hlavy také přináší do derivace rysy, které se dědí na strukturně nižší funkční hlavy (dědění rysů (feature inheritance)), viz ✍Richards (2007), ✍Chomsky (2013). Tak např. rysy, které se tradičně asociují s hlavou T, jako čas n. Φ‑rysy, tak podle těchto autorů začínají na hlavě C. Pokud se realizují na hlavě T, je to pouze proto, že T tyto rysy zdědilo od C. Rysy, které přijdou do derivace před fázovou hlavou, nemají ještě určenou hodnotu (jsou neohodnoceny (unvalued)).

Strom 4: Udílení rysů fázovou hlavou C

Rysy bez určené hodnoty tak motivují prohledávání struktury a jsou důvodem inherentní asymetrie mezi vnitřkem fáze, která se buduje vnitřní operací sloučení, a hranou fáze, kde dochází k interní operaci sloučení.

Zatímco všechny verze minimalismu se shodují v tom, že k operaci shody dochází pouze tehdy, pokud α ovládá (c‑commands) β, jednotlivé teorie se liší v tom, jestli α ohodnocuje rysy na β, n. zda β může také ohodnocovat rysy na α. Podle ✍Chomského (1995)✍Adgera (2003) jsou mapování rysů (matching) a ohodnocení rysů (valuation) na sobě nezávislé, a k ohodnocení tak může docházet v obou směrech. Strom 5 ukazuje mapování a ohodnocení rysů na T. Jak je vidět, rysy osoby a čísla jsou ohodnoceny z nižší projekce, zatímco hodnota času je určena projekcí vyšší. Šipky označují směr mapování rysů, hodnoty ve čtverečku jsou rysy, které ohodnocují neohodnocené rysy v daném řetězci.

Strom 5: Rozdíl mezi mapováním rysů a ohodnocením rysů na T

Syntaktická struktura se může poslat na rozhraní pouze tehdy, pokud jsou všechny rysy v rámci fáze ohodnocené. Pokud ohodnocení není možné, např. proto, že hodnoty rysů nejsou kompatibilní, daný rys se může realizovat s neutrální hodnotou (✍Preminger, 2011). Rané verze teorie pracovaly se striktním rozlišením tzv. interpretovatelných a neinterpretovatelných rysů a s tím, že neintepretovatelné rysy se nejen musí ohodnotit, ale také vymazat (viz ✍Adger, 2003). Ve stromě 5 jsou všechny rysy interpretovatelné, ale pokud by se předpokládalo, že DP má neinterpretovatelný rys pádu (Case), který se mapuje a ohodnotí neinterpretovatelným rysem na T, tak tento rys by se před přesunem na rozhraní musel vymazat. V novějších verzích teorie, v nichž se klade zvýšený důraz na koncepčně‑interpretační rozhraní (✍Narita 2011; ✍Chomsky, 2013), se od tohoto rozlišení víceméně upustilo.

Součástí minimálního prohledávání struktury (minimal search) je tak i projektování hlavových rysů (labeling; ✍Chomsky, 2013). Takto vytvořená struktura tak není nutně endocentrická, ale může být i exocentrická, pokud je to v souladu s danou kombinaci rysů ve struktuře.

Posun ke strukturám založených primárně na rysech, v kombinaci s realizačním přístupem k morfologii, se pojí se zvýšeným zájmem o studium makrovariací v syntaktické struktuře. To, že syntaktická hlava není syntaktický primitiv, ale struktura, která vzniká kombinací rysů, znamená, že jednotlivé jazyky n. dialekty se mohou lišit v tom, které rysy se realizují v rámci jedné hlavy. Tak např. ✍Bobaljik & Thráinsson (1998) tvrdí, že odlišné realizace Agr projekce způsobují odlišné posuny hlav v germánských jazycích (podobný typ mikrovariace je pravděpodobně zodpovědný za syntaktické rozdíly mezi slovanskými jazyky, a v č. za odlišnou distribuci býtmít jako pomocných sloves v moravských × českých dialektech), zatímco podle ✍Pylkkänen(ové) (2008) rozdílné slučování rysů v tzv. voice hlavě (zodpovědné za slovesné rod) a causer hlavě (hlavě přítomné v kauzativních konstrukcích) způsobuje mikrovariaci v ditranzitivních alternacích (viz ↗sloveso ditranzitivní), pasívních konstrukcí (viz ↗pasivum) a tzv. etických dativech (viz ↗dativ).

Dalším koncepčním důsledkem zvýšené orientace na struktury rysů je, že některé tradiční pojmy považované za atomické jednotky syntaktické struktury ztratily svoje opodstatnění, což umožňuje lépe zachytit některé rozdíly napříč jazyky, např. v realizaci subjektů a nulových subjektů (✍Svenonius, 2002; ✍Kučerová, 2012; ✍Kučerová, 2014, pro č.).

Centrální vlastností m.p. je, že je to program, tedy kolekce principů, a ne vypracovaná teorie jako taková. V důsledku toho se minimalismus stále ještě proměňuje a vyvíjí. Součástí tohoto vývoje jsou různé modifikované verze teorie, které se odklánějí od základních strukturních principů minimalismu, a to buď z empirických důvodů (pro analýzu č. je významná ↗nanosyntax), n. z interně‑teoretických důvodů (pro č. je významný radikální minimalismus; ✍Krivochen & Kosta, 2013). M.p. se také stal předmětem kritiky již od konce 90. let, srov. ✍Johnson & Lappin (1997) a reakci na ni v Natural Language and Linguistic Theory, 18 (2000). Pro obecný přehled m.p. srov. např. ✍Uriagereka (1998), ✍Grewendorf (2002), ✍Adger (2003), ✍Radford (2004), ✍Hornstein & Nunes ad. (2005), ✍Lasnik & Uriagereka ad. (2005), ✍Boeckx (2006), ✍Bošković & Lasnik (eds.) (2006). Pro vývoj chomskyánské ↗teorie principů a parametrů od ↗G&Bm.p. viz např. ✍Webelhuth (ed.) (1995), ✍Hornstein (1995), ✍Veselovská (2001). Analýzy č. dat v rámci m.p., které přispívají k vývoji teorie, předložili P. Biskup, J. Dotlačil, H. Gruet‑Škrabalová, P. Kosta, I. Kučerová, M. Rezac, R. Šimík, L. Veselovská ad.

Literatura
  • Abney, S. P. The English Noun Phrase in its Sentential Aspect. PhD. diss., MIT, 1987.
  • Adger, D. Core Syntax. A Minimalist Approach, 2003.
  • Adger, D. A Syntax of Substance, 2013.
  • Arsenijević, B. & W. Hinzen. On the Absence of X-within-X Recursion in Human Grammar. LI 43, 2012, 423–440.
  • Bobaljik, J. D. & H. Thráinsson. Two Heads aren’t Always Better Than One. Syntax 1, 1998, 37–71.
  • Boeckx, C. Linguistic Minimalism. Origins, Concepts, Methods and Aims, 2006.
  • Bošković, Ž. & H. Lasnik. (eds.) Minimalist Syntax: The Essential Readings, 2006.
  • Citko, B. On the Nature of Merge: External Merge, Internal Merge, and Parallel Merge. LI 36, 2005, 475–496.
  • den Dikken, M. Phase Extension Contours of a Theory of the Role of Head Movement in Phrasal Extraction. ThL 33, 2007, 1–41.
  • Fox, D. & D. Pesetsky. Cyclic Linearization of Syntactic Structure. ThL 31, 2005, 1–45.
  • Grewendorf, G. Minimalistische Syntax, 2002.
  • Halle, M. & A. Marantz. Distributed Morphology and the Pieces in Inflection. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20. Essays in Linguistics in Honor of Sylvain Bromberger, 1993, 111–176.
  • Holmberg, A. Scandinavian Stylistic Fronting: How Any Category Can Become an Expletive. LI 31, 2000, 445–483.
  • Hornstein, N. Logical Form. From GB to Minimalism, 1995.
  • Hornstein, N. & J. Nunes ad. Understanding Minimalism, 2005.
  • Chomsky, N. Some Notes on Economy of Derivation and Representation. MIT Working Papers in Linguistics 10, 1989, 43–74.
  • Chomsky, N. A Minimalist Program for Linguistic Theory. MIT Occasional Papers in Linguistics 1, 1992.
  • Chomsky, N. The Minimalist Program, 1995.
  • Chomsky, N. Derivation by Phase. In Kenstowicz, M. (ed.), Ken Hale: A Life in Language, 2001, 1–52.
  • Chomsky, N. Beyond Explanatory Adequacy. In Belletti, A. (ed.), Structures and Beyond. The Cartography of Syntactic Structures 3, 2004, 104–113.
  • Chomsky, N. On Phases. In Freidin R. & C. P. Otero ad. (eds.), Foundational Issues in Linguistic Theory. Essays in Honor of Jean-Roger Vergnaud, 2008, 133–166.
  • Chomsky, N. Problems of Projection. Lga 130, 2013, 33–49.
  • Chomsky, N. & H. Lasnik. The Theory of Principles and Parameters. In Jacobs, J. & A. von Stechow ad. (eds.), Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung / Syntax: An International Handbook of Contemporary Research, 1993, 506–569.
  • Johnson, D. E. & S. Lappin. A Critique of the Minimalist Program. Linguistics and Philosophy 20, 1997, 273–333.
  • Kratzer, A. Severing the External Argument from Its Verb. In Rooryck, J. & L. Zaring (eds.), Phrase Structure and the Lexicon, 1996, 109–137.
  • Krivochen, D. & P. Kosta. Eliminating Empty Categories: A Radically Minimalist View on their Ontology and Justification, 2013.
  • Kučerová, I. The T-Extension Condition. Canadian Journal of Linguistics 57, 2012, 387–426.
  • Kučerová, I. Perfect Dependent Case. In FASL 20, 2013, 117–136.
  • Kučerová, I. The Syntax of Null Subjects. Syntax 17, 2014, 132–167.
  • Larson, R. On the Double Object Construction. LI 1988, 335–391.
  • Larson, R. Clauses, Propositions, and Phases. In Di Scullo, A. M. & C. Boeckx (eds.), The Biolinguistic Enterprise: New Perspectives on the Evolution and Nature of the Human Language, 2011, 366–391.
  • Lasnik, H. & J. Uriagereka ad. A Course in Minimalist Syntax, 2005.
  • Legate, J. A. Some Interface Properties of the Phase. LI 34, 2003, 506–515.
  • Marantz, A. On the Nature of Grammatical Relations, 1984.
  • Narita, H. Phasing in Full Interpretation. PhD. diss., Harvard, 2011.
  • Osborne, T. & M. Putnam ad. Bare Phrase Structure, Label-less Structures, and Specifier-less Syntax: Is Minimalism Becoming a Dependency Grammar? The Linguistic Review 28, 2011, 315–364.
  • Pollock, J.-Y. Verb Novement, Universal Grammar, and the Structure of IP. LI 1989, 365–424.
  • Preminger, O. Agreement as a Fallible Operation. PhD. diss., MIT, 2011.
  • Pylkkänen, L. Introducing Arguments, 2008.
  • Radford, A. Minimalist Syntax: Exploring the Structure of English, 2004.
  • Rezac, M. The EPP in Breton: An Unvalued Categorial Feature. In Breitbarth, A. & H. van Riemsdijk (eds.), Triggers, 2004, 451–492.
  • Richards, M. D. On Feature Inheritance: An Argument from the Phase Impenetrability Condition. LI 38, 2007, 563–572.
  • Starke, M. Move Dissolves into Merge: A Theory of Locality. PhD. diss., University of Geneva, 2001.
  • Svenonius, P. (ed.) Subjects, Expletives, and the EPP, 2002.
  • Taraldsen, T. How to Keep Linguists Happy: A Review of the Minimalist Program. Glot International 2, 1996, 12–15.
  • Uriagereka, J. Rhyme and Reason. An Introduction to Minimalist Syntax, 1998.
  • Veselovská, L. Od bariér k minimalismu: Některé aspekty poslední vývojové změny chomskyánského modelu jazyka. SaS 62, 2001, 274–292.
  • Webelhuth, G. (ed.) Government and Binding Theory and the Minimalist Program: Principles and Parameters in Syntactic Theory, 1995.
  • Wurmbrand, S. Infinitives: Restructuring and Clause Structure, 2001.
Citace
Ivona Kučerová (2017): MINIMALISTICKÝ PROGRAM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MINIMALISTICKÝ PROGRAM (poslední přístup: 13. 8. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka