LITERÁRNÍ ONOMASTIKA
Vychází z obecně onomastických teoretických východisek; její „literární“ zřetel proniká prostřednictvím textologických vlastností jmen, tj. především jejich funkcí v textu. Obecně přijímaný výčet funkcí literárních jmen nebyl dosud podán. Zpravidla se rozlišují jednak funkce týkající se literárních postav, jednak funkce týkající se postavení a úlohy vlastních jmen v textu. Vedle základní (a) pojmenovací a identifikační funkce (✍Knappová, 1992), vyvolávající též různou míru „iluze“ o existenci jména v reálném světě, se obvykle ještě vyčleňují: (b) Funkce sociálně klasifikující, a to z hlediska etnického, regionálního, společenského, chronologického, náboženského aj., dodává dílu historický kolorit uváděním autentických jmen (✍Dvořáková, 2010a) a pomáhá zařadit postavy z hlediska časového. Např. v č. románech z 19. stol. jsou pro venkov typická jména jako Mařka, Tonička, v satiře S. Čecha časově lokalizované do 15. stol. se vyskytuje Janek od Zvonu, v historických románech A. Pludka vystupuje egyptský faraon Achnaton. Dobové pojmenovací zvyklosti mohou časem ustrnout ve stereotyp a klišé a stávat se i zdrojem parodie (Skalský, Dubský ve filmu Pytlákova schovanka). (c) Funkce charakterizační, jde o tzv. jména mluvící, např. fiktivní osobní jména, opírající se o apelativní sémantiku základu (Lesana, řezník Masorád, Hrdopyška). (d) Funkce asociační, evokační, popř. konotační, odkazující na objekty známé z historie, z literárních děl apod. (Napoleon, Barunka, Metuzalém), popř. na jejich symboliku, pro niž je někdy vyčleňována tzv. funkce mytizační (Blaník, Bivoj). (e) Funkce estetická, poetická, opírající se o formu (znění) jména (loupežník Rumcajs, Eulálie Čubíková). Se zamýšlenou funkcí jmen je v díle svázána (✍Dvořáková, 2012) autorská poetika a žánrové zařazení konkrétního díla, přičemž dobovou poetiku chápeme jako souhrn uměleckých zásad převažujících v době vzniku literárního díla. Při konfrontaci literární a reálné ↗onymie se zkoumá, zda jsou literární jména zvolena v souladu s pojmenovacími zvyklostmi dané doby a zda jsou fiktivní jména tvořena s ohledem na danou epochu či naopak v kontrastu k ní. Ukazuje se, že vztah literární a reálné onymie není jednosměrný, literární onymie se sice do značné míry inspiruje reálnými jmény, ale reálná onymie je zpětně ovlivňována módou literární (přejetí jmen Esmeralda a Emanuela z telenovel pro pojmenovávání dětí). Viz též ↗onymická funkce, ↗onomastika.
- David, J. „[…] slova jsou hvězdy, jež se rozněcují na temném nebi vědomí.“ (Literární antroponymie a toponymie v díle Vladislava Vančury). AOn 46, 2005, 29–42.
- Debus, F. Dichter über Namen und ihr Umgang mit ihnen. OSG 23, 1998, 33–59.
- Dvořáková, Ž. Asociační funkce vlastních jmen v literatuře. In David, J. & M. Čornejová ad. (eds.), Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky, 2010a, 138–145.
- Dvořáková, Ž. Česká teorie literární onomastiky. AOn 51, 2010b, 447–452.
- Dvořáková, Ž. Specifika literárních antroponym. AOn 51, 2010c, 453–465.
- Dvořáková, Ž. Synchronní a diachronní pohledy na literární antroponyma. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu diachronním a synchronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český, 2012, 537–542.
- Gutschmidt, K. Eigennamen in der Literatur. In Gorek, Ch. (ed.), Namenkundliche Studien, Berichte 5, 1984, 5–38.
- Knappová, M. Rodné jméno v jazyce a společnosti, 1989, 59–66.
- Knappová, M. Funkce vlastních jmen v literárních textech. In Blicha, M. (ed.), Acta facultatis paedagogicae Universitatis Šafarikanae, Slavistika 28, 1992, 12–16.
- Pastyřík, S. Vlastní jména v literatuře a škola, 2000, 6–11.
- Šrámek, R. K teorii literární onomastiky. OZ 26, 1985, 510–516.
- ÚOO, 1999, 24–25.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/LITERÁRNÍ ONOMASTIKA (poslední přístup: 14. 12. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka