KONDICIONÁL VE STARŠÍ ČEŠTINĚ

Základní

Tvary kondicionálu přítomného (viz ↗kondicionál) jsou v češtině od jejích počátků tvořeny kombinací ‑l‑ového participia a původně aoristových forem slovesa býti (tj. geneticky ↗aoristu sigmatického derivovaného z ie. kmene +bhū‑); viz tabulku č. 1. Participium se derivovalo z infinitivního kmene pomocí sufixu ‑l‑, k němuž se připojovaly koncovky jmenné deklinace; viz taky ↗préteritum, ↗préteritum ve starší češtině, ↗kondicionál.

Stč. ↗kondicionálový auxiliár (AuxK) se odlišoval od AuxK ve stsl., který měl specifické kondicionálové formy: sg.: 1.os. bimь/bichъ, 2.os. bi, 3.os. bi, du.: 1.os. +bivě/bichově, 2.os. +bita/bista, 3.os. +bite/biste, pl.: 1.os. bimъ/bichomъ, 2.os. biste, 3.os. bǫ/bišę (viz ↗staroslověnština). Vedle kondicionálu přítomného (KP) typu bych dal se ve stč. zřídka objevovaly formy kondicionálu minulého (KM) – (viz ↗kondicionál), které navíc obsahovaly kongruentní formu ‑l‑ového participia slovesa býtibyl, ‑a, ‑o“: by ty byl chodil v cestě božie, byl by bydlil u věčném pokoji Bar 3,13 BiblOl ‘Kdybys byl šel po cestě Boží, bydlel bys ve věčném pokoji‘ (HMJČ IV, 1929:562). Podle Komárka (NMV, 1976:127) byl KM v památkách 14. a 15. stol. vzácný a rozšířil se až v době pozdější (tento proces lze předpokládat spíše v psaném jaz.). Funkci KM, který stejně jako v nč. vyjadřoval ↗kontrafaktovost, tak obvykle plnil KP.

Tabulka č. 1: Formy staročeského kondicionálu

osoba

singulár

1.

bych + dal‑Ø, ‑a, ‑o

2.

by + dal‑Ø, ‑a, ‑o

3.

by + dal‑Ø, ‑a, ‑o

duál

1.

bych(o)vě / bych(o)va + dal‑a, +‑e, +‑e

2.

bysta / byšta + dal‑a, +‑e, +‑e

3.

bysta / byšta / by + dal‑a, ‑e, +‑e

plurál

1.

bychom / bych(o)me / bych(o)my + dal‑i, ‑y, ‑a

2.

byšte / byste / by / by jste + dal‑i, ‑y, ‑a

3.

bychu / by + dal‑i, ‑ly, ‑la

Soudě podle původních funkcí jednotlivých komponentů se stč. k. vyvinul z aoristového plusquamperfekta či spíše antepréterita (↗antepréteritum). Jelikož je AuxK původem sigmatický aorist slovesa býti, vyznačuje se jeho morfologie některými vlastnostmi typickými pro staročeský aorist: zejména to platí pro koncovky, které do aoristu pronikly z imperfekta (viz ↗imperfektum): (1) variantní formy 2. a 3.os.du. a 2.os.pl. obsahující ‑š‑ (byšte, byšta); (2) tvar 3.os.pl. bychu (namísto +psl. byšę). Změna aoristového antepréterita v kondicionál patrně vrcholila v období ↗rané staré češtiny, neboť si v některých stč. dokladech spojení aoristového auxiliáru a ‑l‑ového participia uchovává zbytky svého předminulého významu: (Darius) tak sě by vypravil hirdě ‘tak se byl hrdě vydal na cestu’ AlxH (HMJČ III/2, 1898:424). Součástí a také výsledkem procesu velmi komplikované a dosud nejasné proměny analytického aoristového antepréterita v analytický kondicionál byla kromě řady změn flektivní morfologie auxiliárního slovesa býti (viz dále) především (1) ztráta časového rysu minulosti, (2) proměna jeho slovosledu v typické postiniciální (Wackernagelova ↗enklitika, tj. enklitika, která se obvykle klade za první přízvučný člen věty a která se nemůže spojit s negací). Klitizace AuxK se završila již ve stč. období.

Forma AuxK podlehla během historického vývoje č. řadě změn, které (a) jsou mnohdy regionálně diferencované, (b) způsobují variantnost současné spis. č.

Tabulka č. 2 demonstruje podstatné vývojové změny stč. AuxK, jak se projevují ve staré, střední a nové č. (podoby s křížkem x jsou současnou kodifikací hodnoceny jako nespisovné, nicméně jsou evidovány mluvenými i psanými subkorpusy ↗ČNK, viz ✍Čmejrková, 2005):

Tabulka č. 2: Proměny a variantnost formální morfologie kondicionálového auxiliáru ve vývoji češtiny

střč.

nč.

singulár

1. os.

bych

bych / xbysem (xby jsem)

2. os.

bysi (by jsi) / bys

bys (by ses / sis) / xbysi (xby jsi)

3. os.

by

by

plurál

1. os.

bychom / bychme / bysme (by jsme)

bychom / xbysme (xby jsme)

2. os.

byste (by jste) / byšte

byste

3. os.

by

by

Pro celkový vývoj AuxK v č. je příznačné přehodnocení (reanalýza) jeho forem na dvě části: na část by‑, která vyjadřuje rys slovesného způsobu, a na část flexivní, která vyjadřuje rysy osoby a čísla na základě shody s podmětem. Všechny změny AuxK jsou založeny jednak na zařazení jeho formální (původně aoristové) morfologie do konjugačního systému č., jednak na vzájemném vyrovnávání jednotlivých osobních forem: (1) Stč. k. forma 3.os.pl. nesli bychu byla nahrazena formou nesli by (podobně také pl. forma bystedu. forma bysta bývaly někdy ve stč. nahrazovány formou by; viz Gebauer (HMJČ III/2, 1898:429‒430)). Po provedení této změny začala být shodová kategorie osoby v 3.os.pl. AuxK realizována nulovou formou (číslo signalizoval kongruentní tvar participia). Tradiční podoba nesli bychu byla ve stč. řídká a zdá se, že zanikla již před rokem 1300; viz Komárek (NMV, 1976:127). (2) V 1.os.pl. se vedle původní podoby bychom objevuje od nejstarších dob forma bychme (bychmy), která je interpretovatelná jako výsledek derivace z 1.os.sg. bych pomocí osobní pl. koncovky 1. osoby ‑me. Stejným způsobem se ve stč. utváří nové formy 1.os.du. bychvě, bychva, jejichž vnitřní struktura obsahuje (bi)morf bych a koncovku 1.os.duálu ‑va, ‑vě. (3) Podobně je interpretovatelná vnitřní struktura novější formy bysme (objevující se v č. od 17. stol.), v tomto případě jako výsledek derivace provedené ze základu 2.os.pl. byste, tj. bys‑, koncovkou 1.os.pl. ‑me. (4) Pro č. konjugaci netypická homonymie 2. a 3.os.sg. se ve stč. textech obvykle řešila vyjádřením zájmena 2.os. ty, tj. Ty by nesl: že by ty zde byla BiblBen (přejato z HMJČ III/2, 1898:428). Realizace subjektu zájmenem však není v tomto kontextu závazná, jak ukazují staročeské doklady typu: Pomni na den sobotní, aby jej světil BiblKral (přejato z HMJČ III/2, 1898:428). Avšak od 17. stol. se na základě reanalýzy 2.os.pl. byste na byste objevuje ve 2.os.sg. podoba by‑si (by jsi), která se záhy ustaluje ve formě bys (o paralelní existenci forem bysi / bys podávají svědectví pobělohorské gramatiky, např. Rosova Čechořečnost (✍Rosa, 1672:180 – viz heslo ↗gramatiky češtiny). Forma auxiliáru préterita (j)si / s, která je zřejmě původem auxiliár 2.os.sg. préterita přišel jsi / přišels, byla zpočátku pevně spjata s kondicionálovým by, jak dosvědčuje fakt, že se na rozdíl od nč. nemohla v č. 17. a 18. stol. kombinovat s enklitickými formami reflexiva (✍Sedláček, 1994:31‒34): …laskavý čtenáři… uvažúj, které jest to náboženství, z kterého bys se v hodinu smrti těšiti… mohl Zj, předmluva, Bible svatováclavská 1677. Teprve až v průběhu 19. stol. se ve spis.jaz. rozšířilo, po jistých obtížích (✍Sedláček, 1994:31‒34), umísťování ‑s za reflexivum: Ráno bys mohl vstávat později × Ráno by ses mohl probudit později. (5) Jakmile se v mluveném jaz. ustálily formy sg. 2.os. by‑si / by‑s, 3.os. by‑Ø, pl. 1.os. by‑sme, 2.os. by‑ste, 3.os. by‑Ø, vytvořily se podmínky pro další změnu: uvedené formy AuxK, jak již bylo řečeno, jsou zakončeny koncovkou nesoucí rys slovesné osoby a čísla, a tím se podobají formám auxiliáru préterita (sg. 2.os. přišel bysi/bys ~ přišel (j)si/s, 3.os. přišel byØ ~ přišel Ø, pl. 1.os. přišli bysme ~ přišli (j)sme, 2.os. přišli byste ~ přišli (j)ste, 3. os. přišli byØ ~ přišli Ø); po vzoru těchto tvarů AuxK se vytvořila nová forma 1.os.sg. by‑sem, která je známá ze západních částí č. dialektů v užším smyslu a východních úseků slezských dialektů (ČJA 4, 2002:596) a která je ve spis.č. považována za výrazně substandardní (✍Čmejrková, 2005:23‒24). (6) Vliv auxiliárních forem préterita se uplatňuje ve střední a nové č. ještě v jednom momentu: po vzoru kolísání náslovného j‑ ve formách přišel jsem / přišel sem, přišel jsi / si, přišli jsme / sme se objevují formy obsahující j také v AuxK: sg.: 1.os. přišel by jsem, 2.os. přišel by jsi, pl.: 1.os. přišli by jsme, 2.os. přišli by jste (✍Čmejrková, 2005). Tyto tvary, které se výjimečně objevují již od 15. stol. (Gebauer v HMJČ III/2, 1898:430) a které jsou zavrhovány již některými gramatikami č. střední doby (✍Rosa, 1672:160–161), jsou současnou kodifikací příkře odmítány coby hyperkorektní. (7) O dekompozici původních aoristových forem AuxK a vydělení morfu by signalizujícího nefaktovost opět podávají další svědectví nespisovné mluvené variety č.: v západní části č. dialektů v užším smyslu a východních úsecích slezských dialektů se v případě vyjádření zájmena 1.os. realizuje osobní koncovka v nulové formě: by‑Ø nesl, my by‑Ø nesli (ČJA 4, 2002:596).

Vývoj významu k. od stč. do nč. je velmi komplikovaný a diferencovaný v závislosti na modálním a syntaktickém statusu věty. Zjednodušeně lze říci, že k. slouží ve stč. podobně jako v nč. převážně pro vyjádření nereálnosti (nefaktovosti), tj. že daný děj / stav je hypotetický, nereálný či nějak podmíněný. Na rozdíl od současné č. se mnohem více uplatňoval ve větách, které poskytují interpretaci, že děj / stav je zamýšlený, jeho realizace je žádoucí či že mluvčí má o jeho platnosti pochyby. To se projevuje např. (1) jeho užíváním ve stč. větách zvolacích, často po citoslovci ó: by mi to kto ráčil pověděti ‘kdyby mi to tak ráčil někdo povědět!’ (NMV, 1976: 137), Ó by Ismahel živ byl před tebú BiblPad ‘kéž by Ismael žil blízko tebe’ (StčS, heslo ó); (2) jeho užíváním ve stč. ↗kompletivních větách deklarativních a tázacích, v nichž signalizuje, že děj / stav zanořené věty je „nemožný, nejistý, nepravdivý, popíraný či domnělý“ (✍Bauer, 1960:143‒152): Přěd Děvín sě bráchu, mniece, by dievky měchýřem zahnali ‘domnívajíce se, že zaženou’ DalL (op. cit., 144); a otázal jich, byla-li by to pravda CestMil (✍Karlík, 1982:127). Ad (1) Jak ukazuje citovaný doklad Ó by Ismahel živ byl před tebú, v této funkci se AuxK objevoval zpravidla po citoslovci ó: v této kombinaci se ještě vyskytoval v č. střední doby, a dokonce se lze setkat s jistými náběhy k jejich gramatikalizaci do formy oby (např. ✍Rosa, 1672:179‒180 tvary typu obych mohl, obys mohl … považuje za formy optativní, podobně ✍Jandit, 1704:72). Vývoj kondicionálu v zanořených větách starší č. je odlišný v závislosti na typech jednotlivých zanořených vět. Lapidárně lze tento vývoj popsat tak, že užití k. v kompletivních, resp. vůbec zanořených větách, se v dalším vývoji č. psané komunikace spíše rozšiřovalo a kulminovalo v ↗češtině období humanismu. V tomto období se objevila nová distribuce k.: 1. v kompletivních větách se spojkou že signalizoval nezaručené sdělení: … víš, jakýť jsou zde noviny nejistý, i taky praví, že by měli sem soldátipřitáhnouti ČernZ 10 (✍Bauer, 1960:151), 2. v kompletivních větách se spojkou aby (jejíž byl AuxK součástí) byl diktován negovanou formou VF maticové věty: kterýž snad sobě toho nemyslí, abych v takové vuoli byla anebo v úmyslu, jakož jsem ‘že bych’ HynRozpr 220a (✍Bauer, 1960:150). Tento vývoj č. kondicionálu v humanistické č. bývá tradičně interpretován jako výsledek vlivu latinského konjunktivu, tzn. kondicionál je zde chápán jako gramatický signál toho, že daná věta je zanořená (✍Karlík, 1982; srov. také ↗vliv latiny na češtinu). Někteří autoři soudí, že pro tuto „konjunktivní“ funkci existovaly vnitřní (tj. domácí) předpoklady již od období stč. (ibid.). Během 19. stol. se užití k. v zanořených větách ustálilo do podoby známé v nč.

AuxK se během vývoje č. podílel na vzniku nových spojek: (I) Pro stč. je typické, že prostý AuxK se v iniciální pozici své klauze, tj. v neklitické pozici, stal: (a) ↗subjunktorem ↗vět kompletivních, ve kterých se v nč. užívá subjunktor aby (jě sě s pláčem prositi, by mu to bóh odpustil ‘aby mu to bůh odpustil’ DalL ‒ ✍Bauer, 1960:175) n. subjunktor že (srov. výše citovanou větu a před Děvín sě brachu, mniece, by dievky měchýřem zahnali), (b) subjunktorem ↗vět příslovečných, ve kterých se v nč. užívá buď aby (např. v účelových větách: jemuž jej byl král poručil, by jej čsti, múdrosti učil ‘aby jej cti a moudrosti učil’ AlxV (✍Bauer, 1960:301)), n. kdyby/i kdyby (v podmínkových větách: kak by mi to pomohlo, by mi sě to státi mohlo ‘kdyby se mi to státi mohlo’ LegPil (✍Bauer, 1960:318), v přípustkových větách: by mi opat v uoheň kázal, já bych neodpověděl ‘i kdyby mi opat poroučel {skočit} do ohně’ OtcB (✍Bauer, 1960:326)). (II) V kombinaci s dalším původně také samostatným elementem (částicí n. relativem) se AuxK podílel na vzniku nových subjunktorů: (a) a‑by ve větách kompletivních (viz výše citovaný doklad kterýž snad sobě toho nemyslí, abych v takové vuoli byla), (b) a‑by ve větách příslovečných (např. v. účelových Vlasta jim da u pití mieru, aby tlustosti zbyly – ‘aby nebyly tlusté’ op. cit., 301), (c) kdy‑by ve větách podmínkových: co bychom my vieře křesťanské rozoměli, kdybychom jie od svých starost neposlúchali? ‘kdybychom ji od svých starců neposlouchali’ ŠtítBud – op. cit., 320), (d) by‑ť ve větách přípustkových: Bychť pak měl s tebou i umříti, nikoli nezapřím tebe ‘i kdybych měl s tebou umřít‘ Mt 26, 35, Bible kralická, 1613). Pro vývoj č. je příznačná tendence nahradit subjunktor typu (I), tj. by, subjunktory typu (II), tj. aby, (i) kdyby, byť: tento proces probíhá od konce 14. stol. (✍Bauer, 1960:147, 173, 175‒176, 300, 319, 326‒327). I když se chronologie procesu náhrady by novými subjunktory mírně liší případ od případu, v zásadě platí, že od 15. stol. až do 19. stol. se v rámci tohoto procesu subjunktor by postupně stává prostředkem jaz. psané komunikace (s příznakem prostředku vysokého stylu). V současné č. má subjunktor by výrazně archaické zabarvení.

Všechny subjunktory typu II se objevují již ve ↗staré češtině, tj. od 14. stol. V subjunktorech typu (II) a) b) c), tj. aby, (i) kdyby, jsou v nč. stále patrné stopy původní kompozicionálnosti, neboť si v nich AuxK stále uchovává status auxiliáru, což se projevuje tím, že (1) realizuje v těchto subjunktorech shodové kategorie osoby a čísla (věty typu Poručil, abych/abys/aby mu uvařil večeři; Kdybych/Kdybys/Kdyby mu uvařil večeři včas, byl by spokojený), (2) v klauzích s těmito subjunktory se nemůže objevit AuxK: *Poručil, aby bych mu uvařil večeři; *Kdyby bych mu uvařil večeři včas, byl by spokojený), (3) v klauzích s těmito subjunktory se může objevit sloveso pouze ve formě ‑l‑ového participia (klauze s jinou formou slovesa jsou negramatické *Poručil, abych mu uvařit / uvařen / uvařím večeři). Odlišnému vývoji však podlehl subjunktor typu (II) d), tj. byť, který svou původní platnost AuxK ztratil, jak demonstrují jeho vlastnosti v nč.: (1) byť nerealizuje flexi: výše citovaná věta z Bible kralické obsahující formu bychť měl umříti je v nč. negramatická, (2) pokud má sloveso zanořené věty s byť formu kondicionálu, vyžaduje realizaci samostatného AuxK (jak dokumentuje doklad ze SYN2005: dokud mi to nikdo nedokázal, nemohu uvěřit opačnému tvrzení, byť bych si to přál sebevíc), (3) byť nevyžaduje ve své klauzi pouze kondicionálovou formu slovesa, ale (opět dokládají formy SYN2005) i indikativ prézentu Ovšem, inteligent může být kunčoft, byť loňské sako n. indikativ futura Hlavní problém je v tom, že sedmipatrový dům do vilové čtvrti prostě nepatří – byť bude stát pouze na jejím okraji. Tato ztráta kondicionálové platnosti byť proběhla v č. 18. stol. Viz také ↗kondicionál, ↗slovesný způsob, ↗auxiliár.

Rozšiřující
Literatura
  • Bauer, J. Vývoj českého souvětí, 1960.
  • ČJA 4, 2002.
  • Čmejrková, S. Bychom, nebo bysme? 88, 2005, 1836.
  • Fici, F. Periphrastic Constructions. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages, 2009, 200–209.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • Chrakovskij, V. S. The Conditional. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages, 2009, 275–281.
  • Jandit, V. Grammatica linguae Bëmicae, 1704.
  • Karlík, P. Má čeština konjunktiv? SPFFBU 31, 1982, 123–130.
  • Kopečný, F. & V. Šaur ad. Etymologický slovník slovanských jazyků – Slova gramatická a zájmena 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia, 1980.
  • Kosek, P. Slovosled kondicionálového auxiliáru v Bibli svatováclavské. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 205–229.
  • Kosek, P. Word Order of Conditional Auxiliary Clitics in the Czech Language of the Baroque Period. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar, 2012, 100–118.
  • NMV, 1976.
  • Panzer, B. Der slavische Konditional, 1987.
  • Rosa, V. J. Čechořečnost, 1672.
  • Sedláček, M. Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)? 77, 1994, 2743.
  • StčS, 1968–2008.
  • Ševčíková, M. Funkce kondicionálu z hlediska významové roviny, 2009.
  • Šlosar, D. Poloha enklitik jako kritérion k hodnocení staročeské interpunkce. LF 91, 1967, 251258.
  • Trost, K. Perfekt und Konditional im Altkirchenslavischen, 1972.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
  • Viz také Kondicionál, Slovesný způsob, Auxiliár.
Citace
Pavel Kosek (2017): KONDICIONÁL VE STARŠÍ ČEŠTINĚ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KONDICIONÁL VE STARŠÍ ČEŠTINĚ (poslední přístup: 27. 5. 2020)

Další pojmy:

gramatika diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka