KOMUNIKAČNÍ VÝPOVĚDNÍ FORMA  (ilokuční výpovědní forma)

Základní

Podle Grepla (v , 1998) ztvárnění obsahu výpovědi tak, aby už z její gramatické podoby, tj. bez zření ke komunikační situaci, v níž je vyslovena n. napsána, bylo příjemci víceméně zřejmé, s jakým záměrem (cílem) mluvčí svou výpověď v dané komunikační situaci vzhledem k adresátovi produkuje (jak ji míní). Vznikají tak v procesech komunikace ustálené výpovědní útvary konvencializované s různou mírou jednoznačnosti pro realizaci a indikaci nějaké ↗komunikační funkce, např.:

(1)

Co bych se mu omlouval!?

(2)

Ne abys přišel pozdě // Chraň se přijít pozdě // Běda ti přijít pozdě

(3)

Takys mi mohl zavolat // Měls mi zavolat! // Žes mi nezavolal!

K.v.f. typu (1) dost jednoznačně, „příznakově“ signalizuje komunikační akt „odmítnutí“, k.v.f. typu (2) akt „varování“ n. „výhrůžky“, k.v.f. typu (3) akt „výčitky“ aj. Na konstituování takových k.v.f. se podílejí ve vzájemné souhře (kooperaci) prostředky lexikální, gramatické a prozodické; viz ↗indikátory komunikačních funkcí výpovědi. Obecně platí, že čím specifičtější komunikační funkci mluvčí svou výpovědí realizuje, tím příznakovější realizační formu (způsob) k její indikaci má k dispozici. Naopak platí, že k.v.f. konstatační, interogativní a imperativní nemusejí vždy indikovat funkci „sdělení“, „otázky“ n. „výzvy“; viz ↗oznamovací výpověď, ↗tázací výpověď, ↗výzvová výpověď. Greplův pojem k.v.f. má v německé lingvistice 80. let obdobu v (jednom užívání) pojmu Satzmodus (např. ✍Altmann, 1993); o jeho pojímání o dvacet let později viz ✍Zaefferer (2006).

Rozšiřující
Literatura
  • Altmann, H. Satzmodus. In Jacobs, J. & A. von Stechow ad. (eds.), Syntax. Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung, 1993, 1006–1029.
  • Běličova, H. Modální báze jednoduché věty a souvětí, 1983.
  • Brdar-Szabó, R. & E. Knipf-Kolmósi ad. (eds.) An der Grenze zwischen Grammatik und Pragmatik, 2009.
  • Flídrová, H. Verbální výzvové komunikáty a rozkazovací věty. ČSR 24, 1919, 13–18.
  • Flídrová, H. Otázky ve výzvové platnosti. ČSR 26, 1981, 118–122.
  • Grepl, M. Jak dál v syntaxi, 2011.
  • Meibauer, J. (ed.) Satzmodus zwischen Grammatik und Pragmatik, 1987.
  • Mötsch, W. Satzmodi und illokutive Funktionen. Linguistische Arbeitsberichte 44, 1984, 10–22.
  • , 1998.
  • Searle, J. R. Indirect Speech Acts. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 59–82.
  • Sökeland, W. Indirektheit von Sprechhandlungen, 1980.
  • Zaefferer, D. Conteptualizing Sentence Mood – Two Decades Later. In Brandt, P. & E. Fuss (eds.), Form, Structure, and Grammar, 2006, 367–382.
Citace
Miroslav Grepl (2017): KOMUNIKAČNÍ VÝPOVĚDNÍ FORMA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOMUNIKAČNÍ VÝPOVĚDNÍ FORMA (poslední přístup: 13. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka