INTONACE V POPISU PROZODIE

Základní
Rozšiřující

Zvukovou charakteristikou, které je v jaz. nejvíc využito jako modulačního prostředku prozodické stavby, jsou průběžné změny ve výšce ↗základního (hlasivkového) tónu (F0). Názorným dokladem je např. existence tzv. ↗tónových jazyků. Č. patří k tzv. intonačním jazykům, průběh F0 má funkční využití až na supralexikální úrovni. Pojmy a termíny používané v souvislosti s touto modulací uvedeme s primárním ohledem na pojetí, kterého je zapotřebí pro popis č.

1 Pojem intonace

Pojem intonace patří k nejstarším pojmům popisu v rovině větné ↗prozodie. Základem je právě průběh výšky tónu ve větě n. její části, tj. melodické změny hlasu, které uživatel jaz. hodnotí jako součást výpovědi (n. její části). Intonace se řadí mezi univerzální charakteristiky struktury jaz. a ve všech jaz., včetně jaz. tónových, je jí využito k vyjadřování určitých gramatických funkcí. Podstatné je zejména gramatikalizované a v popisech jaz. zachycované užití intonace k rozlišení různé komunikační platnosti větných celků. Zjednodušeně řečeno, určitý průběh intonace je příznakem věty určitého typu. Podle intonace poznáme ukončenou a neukončenou výpověď, v řadě jaz. odlišíme otázku od sdělení atd. Stupeň využití intonace není vždy stejný ani uvnitř jednoho jaz. systému, ani při srovnání mezi jaz. Někdy je intonační průběh plně funkční, tj. je jediným prostředkem, který rozlišuje jinak shodné větné celky, jindy působí paralelně s prostředky dalšími (slovosled, pomocné slovo ap.). V č. např. kontrast tzv. klesavé a stoupavé kadence odlišuje oznamovací větu od zjišťovací otázky. V němčině nacházíme týž intonační rozdíl, otázka je však zároveň signalizována změnou slovosledu. Podobně univerzální, ale naopak jen málo popsáno je využití intonace k vyjádření aktuálních postojů mluvčího v dané mluvní situaci (někdy se tato oblast zahrnuje do tzv. pragmalingvistiky). Určitou modifikací základního intonačního schématu může neutrální sdělení získat emocionální charakteristiku (výraz souhlasu, nesouhlasu, ironie atd.).

2 Intonace a melodie

Pojem intonace má z velké části percepční základ, opírá se o „dojem“ uživatele jaz. Zvukovou kvalitou, která tento dojem rozhodujícím způsobem ovlivňuje, je výška základního (hlasivkového) tónu, nepůsobí však izolovaně od ostatních kvalit zvuku. Hodnocení intonačního průběhu může do určité míry modifikovat i síla základního tónu, změny trvání či témbru. Proto se v popisu někdy rozlišuje „intonace“ a „melodie“: intonace je chápána jako komplexní zvuková kvalita (zahrnující především tónovou, ale i silovou a temporální modulaci), termínem melodie se označuje výhradně průběh výšky základního tónu. V tom smyslu tvoří tedy melodie (základní) složku intonace. V případě potřeby lze užít i zcela jednoznačného označení „průběh základního tónu (F0)“.

3 Intonační kadence jako stavební prvek popisu intonace

Popis intonace spočívá v tom, že z velké variability konkrétních intonačních průběhů abstrahujeme určité obecné charakteristiky, jež jsou jim společné a zůstávají zachovány za určitých (popsatelných) podmínek. Tyto charakteristiky se týkají především směru výškových změn, určení jejich místa v celkovém intonačním průběhu a eventuálně také limitních údajů o intervalu výškových rozdílů. Klasickým pojmem intonačního popisu je tzv. intonační kadence (tone‑pattern, tune‑pattern, pitch configuration, intonation pattern). Je to nejmenší abstraktní melodické schéma, které v souvislém průběhu intonace při popisu vyčleňujeme. Pro stanovení kadencí je podstatnou vlastností jejich zvuková jednoduchost a způsob, jak v intonačním průběhu určujeme některou z jejich hranic. Pojmu kadence se při popisu intonace užívá v zásadě dvojím způsobem, jako schéma zvukově popisné n. jako schéma zvukově funkční.

a) Kadence jako zvukově popisné schéma

Kadence může být charakterizována výhradně zvukovými vlastnostmi, a to především přítomností změny ve výšce tónu a směrem této změny. Její délku obvykle omezuje požadavek, aby uvnitř téže kadence nenastala více než jedna změna ve směru výšky tónu. Základní inventář tvoří pak kadence stoupavá, klesavá a rovná (tj. vesměs kadence bez vnitřní změny směru) a dále doplňující kadence stoupavo‑klesavá a klesavo‑stoupavá. Průběh intonace v souvislém textu si můžeme teoreticky představit jako řetěz kadencí. Tento způsob charakteristiky kadencí umožňuje podat zjednodušený popis souvislého intonačního průběhu především tehdy, je‑li jasně určena výchozí hranice, od níž rozklad na kadence začneme provádět, tedy např. v kratší výpovědi n. sledu kratších výpovědí, kde koresponduje rozčlenění syntaktické se zvukovým členěním pauzami. Používá se např. při nácviku intonace v jaz. kurzech.

b) Kadence jako schéma zvukově funkční

Při tomto přístupu je východiskem vztah intonačního průběhu ke stavbě jaz. Kadence je chápána jako abstraktní melodické schéma, které se v jaz. stabilizovalo v určité funkci (srov. např. ✍Daneš, 1957). Rozsah (délka) kadence je určován podle toho, jaký úsek intonace je pro zajištění dané funkce relevantní. Také inventář kadencí se stanoví nejčastěji podle rozlišitelných funkcí, nikoli jen podle rozdílu intonačních kontur. Určitý typ kadence mívá pak v jaz. několik variant. Tento způsob popisu se uplatňuje např. v tradičním popisu syntaxe při charakteristice rozdílu v intonaci jednotlivých typů vět.

c) Aktualizace pro češtinu

Dvojí pojetí pojmu kadence je třeba rozlišovat, protože při téměř shodné terminologii vzniká nebezpečí nedorozumění. Např. v č. kadence charakterizující zjišťovací otázku, tzv. stoupavá (v pojetí funkčním), má dvě základní varianty, stoupavou a stoupavě‑klesavou (v pojetí popisném). Kadence charakterizující oznamovací větu, tzv. klesavá (v pojetí funkčním), má mezi svými variantami rovněž stoupavo‑klesavý průběh (v pojetí popisném), teprve podrobnější charakteristika ukáže, že se tyto stoupavo‑klesavé kadence navzájem liší. Proto se v popisu č. ponechává termín kadence pro schematický popis intonačního průběhu v pojetí (a), pro funkční zvukové schéma v pojetí (b) se používá termín melodém (✍Romportl, 1973; podrobněji např. ✍Palková, 1994; viz ↗větná intonace).

4 Rozdíly v přístupu k popisu melodie

Úkolem popisu větné intonace je převést individuální průběžnou variabilitu melodie uvnitř větného celku do podoby obecných charakteristik a podmínek jejich lokalizace tak, aby byly aplikovatelné v jakémkoli textu n. alespoň v textu téhož typu. Měly by být dostatečně konkrétní, aby mohly např. posloužit jako základ pro příslušnou část algoritmu v ↗syntéze řeči. Větná intonace patří k nejvíce sledovaným úsekům suprasegmentální problematiky a početnost různých způsobů řešení je v mnohém směru důsledkem specifičnosti jednotlivých jaz. Přesto je možné koncepce do jisté míry třídit podle přístupu k některým obecným problémům, zejména podle toho, jak se vyrovnávají s relativností v percepčním hodnocení výškových změn i v posuzování významu jejich vazby na text. Z tohoto hlediska nacházíme dvojí klasifikaci.

a) Koncepce vrstvené a lineární

Tzv. vrstvené koncepce činí východiskem skutečnost, že jednotlivé domény (vrstvy) jaz. stavby mají samostatně popsatelné prozodické charakteristiky (prominence ve slově, intonační hranice fráze, prominence věty atd.). Model tyto charakteristiky zobecňuje, přiřazuje je k textu, řeší jejich vzájemnou interferenci a vliv na výsledný intonační průběh. Význam a interpretace výškových změn jsou opřeny o znalost větné jednotky v celku. Příkladem může být model švédštiny ✍Gårding(ové) (1983). Tzv. lineární koncepce popisují intonační modulaci postupně v lineárním sledu, jako sekvenci charakteristik s perspektivou pokračování. Hodnocení určitého výškového kroku je podmíněno podobou kroku předchozího a samo ovlivňuje posouzení kroku následujícího. Pouze vstupní kontura je nezávislá. Vztah k jaz. stavbě textu je obvykle zajišťován tím, že model sleduje zvukové charakteristiky vázané na zvolené pozice, např. na slabiky nesoucí přízvuk. Příkladem může být popis americké angličtiny ✍Pierrehumbert(ové) (1980).

b) Popis konfigurační a úrovňový

Tzv. konfigurační popis zachycuje při schematizaci melodického průběhu jako relevantní charakteristiku směr kontury a body jeho změny (např. ✍Gårding(ová), 1983). Tzv. úrovňový popis sleduje dosažené cílové body kontury a ve schématu znamenává jejich úroveň na zvolené stupnici (např. ✍Pierrehumbert(ová), 1980). Diskusi k přednostem a nevýhodám přístupů v obou dichotomiích viz ✍Ladd (1996), ✍Hirst & DiCristo (1998), ✍Cruttenden (1997). Komentář k nejznámějším modelům viz zejména ✍Ladd (1996). Vstupní literatura k těmto modelům viz ✍Pierrehumbert(ová) (1980), ✍Gårding(ová) (1983), ✍Fujisaki (1983), ✍Fujisaki & Ohno ad. (1998); pro model IPO viz zejména ✍Hart & Collier ad. (1990).

5 Popis melodie v autosegmentálně-metrické koncepci

Princip ↗autosegmentálního fonologického popisu spočívá v tom, že jev, který je předmětem zkoumání, vyčleníme do samostatné vrstvy popisu a provedeme jeho nezávislou analýzu. Zároveň je formulován aparát asociací, které umožní výsledek analýzy zpětně propojit s ostatními vrstvami struktury. Koncepce byla na počátku určena k řešení fonologické problematiky tónových jaz., v nichž je třeba brát v úvahu vztah segmentální a prozodické složky na úrovni slova (morfému). Charakteristiky (autosegmenty) pro zachycení vlastností tónů jsou zde vyčleněny do samostatné vrstvy (vrstev) nad řetězem fonémů (✍Goldsmith, 1990, a další). Autosegmentální pohled na popis intonace v netónových jaz. se začal uplatňovat od konce 70. let a měl více podob (zejm. ✍Liberman, 1975; ✍Pierrehumbert(ová), 1980). Postupně se prosadila především tzv. autosegmentálně-metrická teorie popisu (AM). Stěžejní výklad viz ✍Ladd (1996). Shrneme základní charakteristiky:

1) Tónová struktura je popisována jako sekvence diskrétních prvků (lokálních tónových jevů či charakteristik), které jsou vázány na určitá místa textu (body segmentálního řetězu); mezi nimi jsou nespecifikované přechody.

2) V popisu angličtiny jsou základními charakteristikami výškové prominence, vázané na přízvučné slabiky (pitch accents), a tzv. okrajové tóny, vázané na konce intonačních domén různé úrovně (edge tones). Intonační vzorce jsou tvořeny sledem výškových akcentů a okrajových tónů. Koncepce interpretuje výškové prominence (akcenty) jako součást intonační kontury. Mají sice vazbu na slabiky nesoucí slovní přízvuk (stres), nejsou však považovány za jeho zvukovou realizaci. Analýza výškových akcentů je omezena na jednoduchou dvoustupňovou hierarchii H‒L, tón vysoký (H) ‒ tón nízký (L). Tento postup, použitý původně v monografii ✍Pierrehumbert(ové) (1980), byl postupně modifikován a aplikován na materiál řady jaz. a používá ho transkripce ↗ToBI.

3) Relevantní intonační prominence jsou zobrazeny pomocí výběru z inventáře malého počtu charakteristik převážně získaných dvoučlennými kombinacemi obou výškových úrovní s přihlédnutím k místu přízvučné slabiky. (Často: H*, L*, L*+H, L+H*, H*+L, H+L*; slabika nesoucí přízvuk je značena *). Podobně jsou zavedeny charakteristiky pro zobrazení okrajových tónů.

4) Použití dvoustupňového kontrastu je při analýze výšky tónu v současném popisu větné intonace velmi rozšířeným postupem. S různými obměnami se objevuje i v popisech s jiným teoretickým základem, než je autosegmentálně-metrická koncepce. Na druhé straně vznikají diskuse, zda dvoustupňová analýza dostačuje pro každý jaz.

5) Aplikaci ↗AM koncepce na popis č. znesnadňuje skutečnost, že v č. jsou zobecnitelné (charakteristické) kontury F0 ve větné frázi závislé více na sledu dílčích jednotek textu jako lineárních celků (↗mluvní takt) než na prominentnosti tzv. přízvučných vrcholů (↗slovní přízvuk). To vyžaduje obvykle posuny proti pojetí AM teorie, jak v interpretaci zvukových kontur s platností prominence (pitch accent), tak v interpretaci vztahu mezi prominencemi a hranicemi jednotek.

Popis intonačních jevů v přímé návaznosti na AM uplatnil vícekrát T. Duběda (např. ✍Duběda, 2010a; ✍Duběda, 2010b; ✍Duběda, 2011). Dvouúrovňovou charakteristiku výšky F0 při popisu intonace aplikovala někdy Z. Palková, především jako způsob zápisu kontur (např. ✍Palková, 2005; ✍Palková, 2013).

Viz též ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗slabika, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗slovní přízvuk – zvukové charakteristiky v češtině, ↗mluvní takt, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗promluvový úsek, ↗větný přízvuk, ↗větná intonace.

Literatura
  • Cruttenden, A. Intonation, 1997.
  • Daneš, F. Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957.
  • Duběda, T. Fonetická a fonologická hlediska při zkoumání české intonace. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Užívání a prožívání jazyka, 2010a, 111‒114.
  • Duběda, T. Positional Variability of Pitch Accents in Czech. In Kobayashi, T. & K. Hirose ad. (eds.), Proceedings of Interspeech, 2010b, 1760‒1763.
  • Duběda, T. Towards an Inventory of Pitch Accents for Read Czech. SaS 72, 2011, 3‒12.
  • Fujisaki, H. Dynamic Characteristics of Voice Fundamental Frequency in Speech and Singing. In MacNeilage, P. F. (ed.), The Production of Speech, 1983, 39‒55.
  • Fujisaki, H. & S. Ohno ad. A Command‑Response Model for F0 Contour Generation in Multilingual Speech Synthesis. In Edgington, M. (ed.), Proceedings of the Third ESCA, Cocosda Workshop on Speech Synthesis, CD, 1998, Session J: Intonation, J2.
  • Gårding, E. Model of Intonation. In Cutler, A. & D. R. Ladd (eds.), Prosody: Models and Measurements, 1983, 11‒26.
  • Goldsmith, J. A. Autosegmental and Metrical Phonology, 1990.
  • Hart, J. & R. Collier ad. A Perceptual Study of Intonation,1990.
  • Hirst, D. & A. Di Cristo. A Survey of Intonation Systems. In Hirst, D. & A. Di Cristo (eds.), Intonation Systems, 1998, 1‒44.
  • Ladd, D. R. Intonational Phonology, 1996.
  • Liberman, M. The Intonation System of English. PhD. diss., MIT, 1975.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1994.
  • Palková, Z. Výslovnost a intonace (včetně příkladů intonačních kontur). In Holub, J. ad. (eds.), Čeština jako cizí jazyk, 2005.
  • Palková, Z. Melodems in Speech: Their Stability and Confusions. Phonetica Pragensia 13, 2013, 55‒68.
  • Pierrehumbert, J. The Phonology and Phonetics of English Intonation. PhD. diss., MIT, 1980.
  • Romportl, M. Základy fonetiky, 1973.
Citace
Zdena Palková (2017): INTONACE V POPISU PROZODIE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/INTONACE V POPISU PROZODIE (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka