HPSG

Základní
Rozšiřující

Standardní zkratka lingvistické teorie Head‑driven Phrase Structure Grammar (č. ekvivalent názvu teorie ani jeho zkratka neexistují). Jedna z teorií, které pomocí formálního aparátu popisují a modelují především gramatické aspekty jaz., podobně jako jiné generativní teorie, např. Chomského ↗TGG, Bresnan(ové) & Kaplanova ↗LFG n. ↗CxG v „berkeleyovské“ verzi (✍Kay & Fillmore, 1997). Od svých počátků v 80. letech 20. stol. (✍Pollard & Sag, 1987; ✍Pollard & Sag, 1994) vychází z generativistické tradice, založené na složkové struktuře s důležitou rolí řídícího členu (hlavy) a významným vkladem alternativních teorií: např. zobecněné frázové gramatiky (GPSG; (✍Gazdar & Klein ad., 1985)) – neohraničené závislosti, LFG – lexikální pravidla, kategoriální gramatiky (CG; (✍Ades & Steedman, 1982)) – naplňování valenčního rámce. HPSG se vyznačuje jednotným formalismem, který umožňuje mimo jiné (i) považovat gramatiku za jeden celek obsahující pravidla i slovník, (ii) analyzovat libovolné výrazy (větu, syntagma i slovo) na více rovinách popisu jazyka současně (včetně fonologie, morfologie, sémantiky i pragmatiky), a to jako jazykový znak, (iii) uspořádat popis jazyka do lingvisticky motivovaných modulů (např. řešit větněčlenskou strukturu a slovosled odděleně) a (iv) využít lingvistický popis jazyka v počítačových aplikacích. Podobně jako LFG, CG a CxG je i HPSG teorie silně lexikalistická – slovník přebírá v mnoha ohledech úlohu pravidel, která jsou málo početná a velmi obecná, např. valence slovesa je ve slovníku specifikována tak, že obecné pravidlo jen stanoví, jak se argumenty, příp. modifikátory slovesa realizují ve větě; viz ↗lexikalismus. HPSG je teorií nederivační, tj. má deklarativní, nikoli procedurální formalismus: gramatika popisuje stav, nikoli operace vedoucí k výsledku. Nepoužívají se tedy mechanismy cyklické derivace struktury (jako je např. mergemove v TGG) ani přesunovací pravidla a podobné operace (jako je scrambling v TGG), které mění slovosledné postavení nebo jiné vlastnosti větných členů; viz ↗skrembling. Např. vztah mezi tázacím zájmenem koho a jeho řídícím slovesem pozvala ve větě Koho myslíš, že Lucka pozvala se nevyjadřuje přesunem zájmena ve stylu TGG Kohoi myslíš, že Lucka pozvala ti, ale prostředky formálně ekvivalentními bezkontextové gramatice – statickým vyjádřením identity zájmena s lokálně nenaplněným valenčním požadavkem ve všech uzlech složkového stromu na cestě od slovesné fráze pozvala až po slovesnou frázi s hlavou myslíš, kde je požadavek naplněn. K vyjádření shody mezi podmětem a přísudkem se místo přesunu některých rysů od subjektu k přísudku pouze vyžaduje, aby podmět a přísudek měly u odpovídajících morfologických kategorií identickou hodnotu, viz (3) níže. Velký důraz se klade na formální přesnost a explicitnost, také proto se někdy odděluje HPSG jako formalismus a jako teorie, takže v některých případech lze použít HPSG jako formalismus pro jiné teorie a naopak.

Gramatika ve smyslu HPSG je množina omezení (constraints), příklady viz (2)–(7) níže, které musí být splněny analýzami (reprezentacemi) jaz. výrazů, viz (1) níže. Analýzy obsahují všechny relevantní informace a mají podobu objektů různých typů s předem určenými vlastnostmi, např. typ substantiva musí mít atributy určující jeho číslo, jmenný rod a pád, u typu finitního slovesa nesmí chybět atributy čísla a osoby. Typy pro slovo, syntagma a větu mají velmi podobnou strukturu, všechny mohou obsahovat atributy sémantické i pragmatické, a liší se od sebe jen tím, že slovo, na rozdíl od syntagmatu a věty, neobsahuje atributy specifikující syntaktickou strukturu.

1 Teoretická východiska

HPSG se při svém zrodu i později inspirovala z více různých zdrojů: GPSG (✍Gazdar & Klein ad., 1985), CG (✍Ades & Steedman, 1982), ↗LFG (✍Kaplan & Bresnan(ová), 1982), ↗G&B (Government and Binding // teorie řízení a vázání) (✍Chomsky, 1981). Spojovacím článkem mezi HPSG a ↗CxG (✍Kay & Fillmore, 1997) je sign‑based construction grammar (SBCG) ✍Boase & Saga (2012). Libovolný jazykový výraz – morfém, slovní tvar, syntagma, věta – se v HPSG chápe jako znak v saussurovském smyslu (česky: ✍de Saussure, 1989), tedy jako dvojice formy a významu. Spolu se syntaktickými vlastnostmi znaku jsou jeho forma a význam reprezentovány jediným komplexně strukturovaným objektem typu sign, obvykle s podtypy wordphrase. Typ sign se skládá z částí, které odpovídají teoretickým rovinám popisu (fonologie, morfologie, syntax, sémantika, pragmatika). Žádná rovina nemá privilegované postavení a údaje z jednotlivých rovin jsou navzájem provázány. Např. u sloves se povrchové valenci přiřazují odpovídající sémantické argumenty. Jiný příklad: zdvořilé zájmeno vy má kromě požadavku na existenci zdvořilého vztahu mezi mluvčím a oslovovaným také dvojí specifikaci čísla pro shodu s finitním slovesem nebo jmenným tvarem v přísudku (participii, adjektivy) a vztažným zájmenem.

2 Formalismus, notace

Aby bylo možné ověřit deskriptivní a explanatorní adekvátnost dané gramatiky a umožnit její efektivní implementaci, klade HPSG důraz na formální přesnost a explicitnost analýz i na solidní logické a implementační základy formalismu. Ten má být podle HPSG dostatečně expresivní a nemá autorovi konkrétní gramatiky předem vnucovat omezení vyplývající až z popisu konkrétního jazyka. Vzhledem k cíli zachytit znalost jazyka (langue, jazykovou kompetenci) bez ohledu na způsob jejího užívání (parole, jazyková performance), tedy zda se znalost jazyka uplatňuje v procesu produkce n. percepce, při jazykové hře aj., nepřipouští HPSG při formulaci gramatiky proceduralitu. Pravidla a slovník chápe staticky jako soubor podmínek, které výraz jazyka musí splňovat. Nepracuje s operacemi, které mění podobu reprezentace. Umožňuje tak modularizovat popis jazyka v souladu s lingvistickými předpoklady a zachovat vazbu mezi rovinami popisu jazyka např. i pro interpretaci nedokončených výpovědí. Konkrétní gramatika podle teorie HPSG je také lokální v tom smyslu, že nemá přístup ke všem analýzám téhož výrazu najednou, takže je nemůže navzájem porovnávat a vybírat z nich (srov. globální omezení – ↗MP, ↗OT). Taková strategie je z pohledu HPSG psychologicky nerealistická, protože klade příliš vysoké nároky na mentální i komputační zdroje.

Z formálního hlediska se gramatika skládá (i) z tzv. signatury, tj. definice abstraktních objektů modelu, představujících výrazy jazyka a lingvistické kategorie spolu s jejich vlastnostmi, a (ii) z tzv. teorie – podmínek vymezujících přípustnost jednotlivých objektů modelu, které odpovídají slovním formám i jejich kombinacím v syntagmatech a větách. Typy objektů jsou v signatuře uspořádány hierarchicky podle míry obecnosti, přičemž specifičtější typy objektů dědí vlastnosti (atributy, rysy) jednoho nebo více typů obecnějších. Více nadtypů umožňuje klasifikovat objekty podle více hledisek, např. deverbativní substantivum může dědit některé vlastnosti sloves i substantiv. Kromě hierarchie typů se v signatuře definují i jejich atributy spolu s typem přípustných hodnot. Takto definované objekty musí splňovat všechna omezení uvedená v teorii. Teorie obsahuje: (a) slovník (omezení např. na objekty typu lexém nebo na objekty typu slovní tvar s odpovídajícími vlastnostmi na všech rovinách), (b) lexikální pravidla (k odvozování diatezí a tvarů podle pravidel derivační a flektivní morfologie), (c) schémata pro složkové syntaktické struktury (omezení na objekty typu fráze, určující vztah mezi posloupností forem a syntaktickou strukturou), (d) slovosledná pravidla (omezení na posloupnost forem ve frázích), (e) principy (obecně platná omezení, např. ke sdílení některých vlastností řídícího členu v jeho frázových projekcích nebo k naplňování valenčního rámce). Jednoduchá gramatika HPSG, použitá v oddíle 3, obsahuje jen slovník (a), schéma (c) a několik principů (e).

3 Příklad

Pro první přiblížení HPSG uvedeme reprezentaci věty Pepa spí (1) podle teorie složené ze slovníku (2) a gramatiky (3–7). Příklad slouží spíše pro pochopení základních mechanismů HPSG než jako prototyp lingvistické analýzy, proto v zájmu stručnosti nerespektuje obvyklé konvence HPSG, neuvádí ani definici signatury. Uvažuje také pouze binární větvení syntaktického stromu a zjednodušenou podobu sémantické interpretace.

Objekt (1) typu phrase (označení typu je vždy vlevo nahoře) reprezentuje celou větu a má tyto atributy: PHON(OLOGY) pro posloupnost slovních forem, již daný objekt reprezentuje, dokonalejší gramatika by zde mohla mít posloupnost fonémů; CAT(EGORY) pro popis syntaktických vlastností výrazu; CONT(ENT) pro sémantickou interpretaci výrazu; HEAD_DTR ‘head daughter’ pro řídící dceru (hlavu) fráze; a NONH_DTR ‘nonhead daughter’ pro další dceru, která není řídící, zde pro substantivum ve funkci podmětu. Obě syntaktické dcery jsou zde slova (objekty typu word), ale mohly by to být i fráze (objekty typu phrase).

Číslo v rámečku (index) vyjadřuje identitu hodnot atributů v rámci jedné struktury. Hodnota může být určena objektem následujícím po indexu. Takto jsou koindexovány tvary Pepaspí jako hodnoty atributu PHON u celé věty a jednotlivých částí. Lomené závorky uzavírají posloupnost objektů (seznam). Hodnotou atributu CAT je objekt typu cat (atribut a typ jeho hodnoty se jmenují stejně jen pro přehlednost), který má sám dva atributy: HEAD a VAL. Hodnoty atributů HEAD u syntaktické matky a řídící dcery (hlavy, viz HEAD_DTR | CAT | HEAD) jsou identické. Jde tedy o objekt, který je určen lexikálně a beze změny se projeví v maximální (frázové) projekci lexikální hlavy jako hodnota atributu HEAD. V příkladu vyjadřuje tuto identitu index [1]. Nezáleží na tom, kde je indexovaný objekt uveden, podstatné je, že koindexace vyjadřuje identitu hodnot atributů označených stejným indexem (viz Princip řídících rysů (5)). Hodnota atributu HEAD je zde blíže určena jako typ vfin (finitní sloveso) s atributem VFORM, určujícím prézentní formu slovesa, a dalším atributem AGR, který sdružuje morfologické kategorie důležité pro shodu mezi podmětem a přísudkem. Stejné kategorie musí mít podmět, viz HEAD | CAT | HEAD | AGR. Objekt agr je přitom obsažen v objektu vfin, který je součástí syntaktické matky i řídící dcery, takže shodu mezi podmětem a přísudkem může zaručit omezení, které se týká jen řídící dcery a jejích valenčních požadavků (viz Princip shody podmětu s přísudkem (3)). Lexikální specifikace slovesa spí přitom nese jen údaj o tom, že jde o třetí osobu (2). Údaj o rodu a čísle se v objektu vfin objeví díky ztotožnění objektů agr u podmětu a u slovesa v rámci celé věty. Valenční rámec VAL výrazu Pepa spí je prázdný, valence jeho řídícího členu je už naplněna podmětem [5]. Hodnotou atributu CONT je objekt typu sleep' s atributem ARG1. (Toto vyjádření je ekvivalentní výrazu sleep'(joe') v predikátové logice.) Sémantická interpretace je v tomto případě identická u syntaktické matky jako u řídící dcery (6). Argument je určen lexikálně, a to koindexací sémantické interpretace podmětu ve valenčním rámci a hodnoty argumentu ARG1 (2). Hodnotami atributů HEAD_DTR a NONH_DTR jsou syntaktické dcery. Ve valenčním rámci slovesa je požadavek na podmět [5] ztotožněn s výrazem, který jako podmět ve větě vystupuje.

(1) Reprezentace věty Pepa spí

Slovník v této jednoduché podobě je jediné omezení na typ word. Šipku je třeba interpretovat jako logickou implikaci: pro každý objekt typu word musí platit tvrzení za šipkou; zde jde o disjunkci dvou možných slovníkových hesel. Vedle formy PHON a významu CONT se uvádějí morfologické a syntaktické vlastnosti slova CAT | HEAD včetně valenčního rámce CAT | VAL v podobě seznamu valenčních požadavků. Pokud lze valenční požadavek s objektem reprezentujícím daný člen ztotožnit (tj. pokud neobsahují vzájemně si odporující informace), valenční požadavek je uspokojen a u syntaktické matky se již neobjeví (viz valenční princip (7)).

(2) Slovník

word

Obecnými principy gramatiky se vyjadřují i další vztahy, které ve slovníku není třeba uvádět, např. identitu hodnoty atributu agr u slovesa a podmětu, kterou u finitních sloves s podmětem zajišťuje princip shody podmětu s přísudkem (3). Podobným způsobem lze zobecnit např. specifikaci pádu podmětu.

Existenci podmětu zajišťuje neprázdný valenční rámec (ignoruje se zde možnost bezpodmětových sloves s jiným valenčním požadavkem). Princip dále předpokládá, že podmět je ve valenčním rámci na prvním místě. Další valenční požadavky se skrývají pod indexem [0], který může zastupovat i prázdný seznam. Operátor ⊕ vyjadřuje zřetězení dvou seznamů.

(3) Princip shody podmětu s přísudkem

Frázovým schématem se řídí vztah mezi syntaktickou strukturou a formou výrazu. Operátor O vyjadřuje možnost seřadit operandy v uvedeném nebo opačném pořadí. Gramatika tak připouští volný slovosled.

(4) Frázové schéma

Další vlastnosti frází jsou určeny zvláštními principy (5–6).

(5) Princip řídících rysů

(6) Sémantický princip

Valenční princip (7) ztotožňuje libovolný valenční požadavek řídící dcery ([2]) s její syntaktickou sestrou. U syntaktické matky pak tento valenční požadavek mizí.

(7) Valenční princip

4 Řešení specifických jevů

4.1 Fonologie

Atribut PHONOLOGY slouží obvykle pouze k vyjádření formy a slovosledu, a tak uvádí jen posloupnost dále neanalyzovaných tvarů daného výrazu (zapisovaných většinou ortograficky, jen zřídka jako řetězec fonémů). Může však být využit pro mnohem podrobnější zachycení fonologické struktury, kde jsou fonémy reprezentovány jako komplexní jednotky složené z distinktivních rysů, které vstupují do slabik jako jednotek vyšších (✍Bird & Klein, 1994; ✍Bird, 1995; ✍Höhle, 1999). Zkoumají se i suprasegmentální jevy a prozodické fráze (✍Klein, 2000; ✍Crysman, 2002; ✍Bonami & Delais‑Roussarie, 2006; ✍Tseng, 2008; ✍Tseng, 2009). ✍Skwarski (2009) rozšiřuje fonologickou strukturu o abstraktní rovinu reprezentace fonémů.

4.2 Slovník a morfologie

Lexikální údaje jsou v HPSG velmi detailní a bohatě strukturované, čemuž odpovídá i uspořádání slovníku jako hierarchie lexikálních kategorií (✍Erjavec, 1995; ✍Bouma & van Eynde ad., 2000; ✍Corbett, 2010). Kromě lexémů s lexikálně specifickými údaji se za součást slovníku považují i lexikální pravidla (✍Oliva, 1994; ✍Flickinger, 1987; ✍Meurers, 2001), která mohou sloužit jako popis morfologie daného jazyka, a to flektivní (✍Bonami & Boye, 2002; ✍Bonami & Boye, 2006; ✍Crysmann, 2009) i derivační (✍Riehemann(ová), 1998; ✍Krieger, 1994). Lexikální pravidla však mohou manipulací s valenčními rámci řešit i jevy tradičně spojované s pravidly syntaxe, např. neprojektivní závislosti nebo nevalenční doplnění (✍Bouma & Malouf, 2001).

4.3 Syntax

4.3.1 Struktura

HPSG vychází ze složkové (frázové) syntaktické struktury. Každý podtyp objektu sign, který reprezentuje syntaktickou strukturu (phrase), obsahuje všechny své složky – syntaktické dcery – a odpovídá složkovému stromu. Hodnotou atributu DAUGHTERS (resp. atributů specifikujících dceru jako řídící, komplement, adjunkt apod.) dané fráze jsou její bezprostřední složky, což mohou být slova (word, další podtyp objektu sign, který nemá syntaktickou strukturu), nebo další fráze se svými dcerami. Všechny projekce lexikální hlavy sdílejí některé její vlastnosti, např. slovní druh a morfologické kategorie. V každé frázi se jedna dcera obvykle označuje jako řídící – hlava; syntaktická matka a dcera mají identickou hodnotu atributu HEAD, který obsahuje ony sdílené vlastnosti. Úplné a postupně naplňované valenční požadavky jsou uvedeny v atributu VALENCE (případně SUBCATEGORIZATION) lexikální hlavy a každé její projekce. Toto řešení je inspirováno kategoriální gramatikou (s postupným zjednodušováním komplexních kategorií) a G&BMP (↗teorie X‑bar). Ne každá fráze musí mít v HPSG nutně jednu hlavu. Např. koordinace se často považuje za frázi bez hlav n. s více hlavami. Podobně se někdy řeší např. idiomatické konstrukce. Lokální stromy v syntaktické struktuře se v HPSG vymezují tzv. frázovými schématy, která určují specifické podoby frází, n. podtypy objektu phrase.

4.3.2 ↗Valence

Valence lexikálních i frázových kategorií je jedním z předpokladů klíčového postavení slovníku v HPSG. Valenční rámce a mechanismus jejich naplňování (inspirovaný kategoriální gramatikou) přebírají do značné míry úlohu pravidel gramatiky. Valenční požadavky jsou ve slovníku uvedeny u autosémantik i synsémantik (např. předložka vyžaduje jmennou frázi v určitém pádu, budoucí čas slovesa být infinitiv) a lexikální pravidla je mohou při pasivizaci a jiných diatezích upravovat. Valenční rámce jsou také spojeny se sémantickou interpretací argumentů a nenaplněné valenční požadavky slouží jako ekvivalent prázdných syntaktických elementů (např. PRO jako podmětu řízeného infinitivu, pro jako nevyjádřeného podmětu finitních sloves, nebo stopy po extrahovaném větném členu); viz ↗prázdné kategorie. Hranice mezi podmětem a komplementy na straně jedné a adjunkty na straně druhé se původně vždy projevovala i formálně (✍Pollard & Sag, 1994). Přívlastky a příslovečná určení modifikovaly řídící člen na základě zvláštního frázového schématu a lexikálně specifikovaného požadavku na podobu řídícího členu (MOD(IFIED)). Nověji se často předpokládá, že mezi valenční požadavky řídícího členu se lexikálním pravidlem nedeterministicky přidávají i adjunkty (důvodem je zejména nerozlišitelnost komplementů a adjunktů z hlediska extrakce, viz např. ✍Przepiórkowski, 1999a; ✍Przepiórkowski, 1999b). Původně stačil k vyjádření valenčního rámce jediný seznam obligatorních doplnění, ale časem došlo jednak k oddělení podmětu (např. kvůli bezpodmětovým slovesům, viz ✍Borsley, 1987), jednak k zavedení dvou a později i tří paralelních rovin specifikace valence (✍Bouma & Malouf ad., 2001). Ve slovníku je tak valence uvedena jako seznam všech obligatorních doplnění daného lexému ve výchozím tvaru (ARG(UMENT)‑ST(RUCTURE)). Z něho je odvozena další rovina valence (DEP(ENDENT)S), která reflektuje případné diateze a přidává fakultativní doplnění, včetně všech adjunktů. Teprve z ní je odvozen valenční rámec (VAL(ENCE)) s valenčními požadavky, které musí být naplněny v daném kontextu a kde chybí nerealizované větné členy (např. pro nebo stopy po extrahovaných elementech). O možnostech řešení slovanských diatezí v HPSG viz též ✍Avgustinova & Skut ad. (1999). Valenční rámec je i prostředkem k řešení shody (5.3.3) a přidělování pádu. V závislosti na strukturní nebo lexikální (inherentní) specifikaci pádu v daném valenčním požadavku se v případě strukturního pádu stanoví konkrétní morfologický pád až na základě syntaktického kontextu (✍Heinz & Matiasek, 1994; ✍Przepiórkowski, 1999a). Ve valenčním rámci je také možné odkazovat z jednoho valenčního požadavku do valenčního rámce jiného valenčního požadavku. Tímto způsobem se řeší např. gramatická kontrola podmětu závislého infinitivu. Někdy se vyzdvižením nenaplněných valenčních požadavků závislého predikátu řeší i slovosledné jevy (5.3.4).

4.3.3 ↗Shoda

Shoda se řeší jako vztah identity mezi relevantními morfologickými kategoriemi určujícího výrazu (substantiva, zájmena) a odpovídajícími kategoriemi určovaného výrazu (v přísudku nebo přívlastku). Podle ✍Pollarda & Saga (1987), ✍Pollarda & Saga (1994) jsou kategorie shody součástí valenčních požadavků určovaného výrazu na výraz určující a jejich uspokojení se děje v rámci obecných pravidel naplňování valenčního rámce. Tak např. je‑li sloveso ve 3.os.sg., jsou tyto kategorie uvedeny ve valenčním požadavku na podmět. Další součásti přísudku, které vyjadřují shodu s podmětem (např. příčestí, přídavná jména), obsahují valenční požadavek na podmět, který je naplněn identifikací s podmětem finitního slovesa (viz 5.3.5). U přívlastku se místo valenčního rámce používá zvláštní atribut MOD, který specifikuje požadavky na člensky řídící člen, včetně kategorií shody. U bezpodmětových sloves však tímto způsobem nelze vyjádřit morfologické kategorie finitního tvaru a v případech tzv. hybridní shody (např. jste zatčen nebo viděl jste to?) nelze ztotožnit kategorie shody u všech výrazů, které se shody účastní. Podle ✍Kathola (1999) jsou morfologické kategorie součástí řídících rysů daného tvaru. Pak lze např. u zdvořilého zájmena vy uvést dvojí číslo – množné pro shodu s finitním tvarem slovesa a jednotné pro shodu s ostatními částmi přísudku. ✍Wechsler & Zlatić(ová) (2003) tento přístup zobecňují pro další příklady hybridní shody v srbštině a chorvatštině. Na tomto základě řeší ✍Rosen (2007) známé případy hybridní shody v č.

4.3.4 ↗Slovosled

Údaje o slovosledu jsou uvedeny nezávisle na horizontálním pořadí terminálních uzlů v syntaktické struktuře jako posloupnost slovních tvarů v atributu PHONOLOGY. Slovosled tak není svázán se syntaktickou strukturou, ale je dán vztahem mezi hodnotou PHONOLOGY u celého objektu sign a hodnotami PHONOLOGY u složek tohoto objektu. V pevném slovosledu je hodnota PHONOLOGY celého objektu sign dána konfiguračně, sřetězením hodnot PHONOLOGY jeho složek v předem daném pořadí, např. podmět před přísudkem. Ve volném slovosledu může být posloupnost tvarů z jedné složky začleněna do posloupnosti celého objektu nespojitě, nekonfiguračně, přerušená posloupností z jiné složky, např. podmět se tak může objevit v přísudku mezi slovesem a předmětem, i když v syntaktické struktuře představují podmět a přísudek oddělené složky. Taková gramatika je pak formálně silnější než bezkontextová (✍Reape, 1994). Pravidla slovosledu lze formulovat nezávisle na pravidlech větněčlenské struktury. Mohou např. požadovat, aby dativní příklonka stála před akuzativní, předložka před jmennou skupinou, základ výpovědi před ohniskem (✍Uszkoreit, 1987). Kromě vymezení slovosledné pozice vůči jinému větnému členu lze takto specifikovat i slovosledná pole a jejich naplňování, známé např. z němčiny (Vorfeld, Mittlefeld) n. i z některých slovanských jazyků (Wackernagelova druhá pozice podle ↗Wackernagelova zákona). Více o tzv. linearizačních gramatikách a topologických polích viz např. ✍Penn (1999a), ✍Penn (1999b), ✍Kathol (2000).

V praxi se řada slovosledných jevů řeší z lingvistických n. implementačních důvodů konfiguračně. Kromě ploché struktury lze variabilitu slovosledu v rámci slovosledné domény jednoho řídícího uzlu modelovat i binární strukturou (pro č. např. ✍Oliva, 1992). Standardním řešením pro případy nespojitého slovosledu způsobené postavením některého větného členu na začátku věty, přestože jeho řídící člen je až dále ve větě (např. Koho myslíš, že jsem včera potkal?; viz ↗přemosťovací sloveso), je specifikace tohoto „chybějícího“ větného členu ve všech frázových projekcích řídícího členu až po lokální strom, kde je tento větný člen dostupný (viz např. ✍Bouma & Malouf ad., 2001), chybějící větný člen je specifikován v atributu SLASH; název je inspirován kategoriální gramatikou, kde zápis pomocí lomítek slouží k vytváření komplexních kategorií. Nespojitý slovosled v důsledku oddělení trsu sloves a jejich závislých členů se může řešit spojováním nenaplněných valenčních rámců a jejich naplněním na úrovni celého trsu (✍Hinrichs & Nakazawa, 1994). Podobným způsobem lze řešit i postavení příklonek mimo slovoslednou doménu jejich řídícího členu (✍Kupść(ová), 1999).

5 HPSG při analýze češtiny

✍Oliva (1992)✍Avgustinova & Oliva (1995) řeší problém volného slovosledu syntaktickým stromem s binárním větvením vpravo a prázdnou hlavou v nejpravější pozici. Toto řešení bylo použito v základu jedné verze korektoru gramatiky češtiny, vytvořeného v rámci evropského projektu (✍Hajičová & Sgall, 1994). Otázkou gramatické ↗kontroly infinitivu se zabývají ✍Przepiórkowski & Rosen (2005), shodou podmětu s přísudkem při vykání ✍Rosen (2007).

Úvod do HPSG pro slavisty podávají ✍Przepiórkowski & Kupść(ová) (2006), různým slovanským jevům je věnován sborník ✍Borsley & Przepiórkowski (1999). Typologii slovanských jaz. zpracovávají např. ✍Avgustinova & Skut ad. (1999)✍Avgustinova (2003), ✍Avgustinova (2007).

Ze slovanských jaz. je v HPSG nejlépe zpracována polština a bulharština. Pro oba jaz. je k dispozici ucelený teoretický popis včetně implementace (✍Przepiórkowski & Kupść(ová) ad., 2002; ✍Osenova & Simov, 2007). Detailnější popis konkrétních jevů v polštině lze najít v následujících pracích: přidělování pádů, hranice mezi komplementy a adjunkty – ✍Przepiórkowski (1999a), ✍Przepiórkowski (1999b), pomocná slovesa – ✍Kupść(ová) & Tseng (2005)✍Crysmann (2011), příklonky, včetně haplologie – ✍Kupść(ová) (1999), ✍Kupść(ová) (2000), koreference – ✍Marciniak(ová) (1999), koordinace – ✍Kupść(ová) & Marciniak(ová) ad. (2000), záporová shoda – ✍Richter & Sailer (1999). Z chorvatských příkladů vycházejí ✍Wechsler & Zlatićová (2003) při analýze typů shody a ✍Penn (1999a), ✍Penn (1999b) v řešení slovosledu jako výsledku spolupůsobení faktorů z oblasti syntaxe, prozodie a aktuálního členění.

Literatura
  • Ades, A. E. & M. J. Steedman. On the Order of Words. Linguistics and Philosophy 4, 1982, 517–558.
  • Avgustinova, T. Metagrammar of Systematic Relations: A Study with Special Reference to Slavic Morphosyntax. In Junghanns, U. & L. Szucsich (eds.), Syntactic Structures and Morphological Information, 2003, 1–24.
  • Avgustinova, T. Language Family Oriented Perspective in Multilingual Grammar Design, 2007.
  • Avgustinova, T. & K. Oliva. The Position of Sentential Clitics in the Czech Clause. WSJ 41, 1995, 21–42.
  • Avgustinova, T. & W. Skut ad. Typological Similarities in HPSG: A Case Study on Slavic Diathesis. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG, 1999, 1–28.
  • Bird, S. Computational Phonology: A Constraint-Based Approach, 1995.
  • Bird, S. & E. Klein. Phonological Analysis in Typed Feature Systems. Computational Linguistics 20, 1994, 455–491.
  • Boas, H. & I. A. Sag. (eds.) Sign-Based Construction Grammar, 2012.
  • Bolc, L. & K. Czuba ad. A Survey of Systems for Implementing HPSG Grammars. Technical Report 814, Institute of Computer Science, Polish Academy of Sciences, Varšava, 1996.
  • Bonami, O. & G. Boyé. Suppletion and Dependency in Inflectional Morphology. In Van Eynde, F. & L. Hellan ad. (eds.), The Proceedings of the 8th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2002, 51–70.
  • Bonami, O. & G. Boyé. Deriving Inflectional Irregularity. In Müller, S. (ed.), The Proceedings of the 13th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2006, 361–380.
  • Bonami, O. & E. Delais-Roussarie. Metrical Phonology in HPSG. In Müller, S. (ed.), The Proceedings of the 13th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2006, 39–59.
  • Borsley, R. D. Subjects and Complements in HPSG, 1987.
  • Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski. (eds.) Slavic in HPSG, 1999.
  • Bouma, G. & F. van Eynde ad. Constraint-Based Lexica. In Van Eynde, F. & D. Gibbon (eds.), Lexicon Development for Speech and Language Processing, 2000, 43–75.
  • Bouma, G. & R. Malouf ad. Satisfying Constraints on Extraction and Adjunction. NLLT 1, 2001, 1–65.
  • Corbett, G. G. Classic Problems at the Syntax-Morphology Interface: Whose are They? In Müller, S. (ed.), The Proceedings of the 17th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2010, 255–268.
  • Crysmann, B. Constraint-Based Coanalysis: Portuguese Cliticisation and Morphology-Syntax Interaction in HPSG. PhD. diss., Deutsches Forschungszentrum für Künstliche Intelligenz & Univ. des Saarlandes, Saarbrücken, 2002.
  • Crysmann, B. Underspecification and Neutrality: A Unified Approach to Syncretism. In Rogers, J. (ed.), Proceedings of the Joint Conference on Formal Grammar and Mathematics of Language (FG-MOL) 2005, 2009, 1–12.
  • Crysmann, B. A Coanalysis Approach to Polish Past Tense Agreement. In Nolda, A. & O. Teuber (eds.), Syntax and Morphology Multi-dimensional, 2011, 77–100.
  • Dalrymple, M. & R. M. Kaplan ad. (eds.) Formal Issues in Lexical-Functional Grammar, 1995.
  • de Saussure, F. Kurs obecné lingvistiky, 1989.
  • Erbach, G. & B. Krenn. Idioms and Support Verb Constructions. In Nerbonne, J. & K. Netter ad. (eds.), German in Head-Driven Phrase Structure Grammar, 1994, 365–396.
  • Erjavec, T. Unification, Inheritance, and Paradigms in the Morphology of Natural Languages. PhD. diss., Univ. of Edinburgh, 1995.
  • Flickinger, D. Lexical Rules in the Hierarchical Lexicon. PhD. diss., Stanford Univ., 1987.
  • Gazdar, G. & E. Klein ad. Generalized Phrase Structure Grammar, 1985.
  • Green, G. M. Elementary Principles of Head-Driven Phrase Structure Grammar. In Borsley, R. D. & K. Börjars (eds.), Non-Transformational Syntax, 2011, 9–53.
  • Hajičová, E. & P. Sgall ad. Adaptation and Transfer of Parsing Techniques. Deliverable of the Joint Project PECO 2824, Univerzita Karlova, 1994.
  • Heinz, W. & J. Matiasek. Argument Structure and Case Assignment in German. In Nerbonne, J. & K. Netter ad. (eds.), German in Head-Driven Phrase Structure Grammar, 1994, 199–236.
  • Hinrichs, E. W. & T. Nakazawa. Linearizing AUXs in German Verbal Complexes. In Nerbonne, J. & K. Netter ad. (eds.), German in Head-Driven Phrase Structure Grammar, 1994, 11–38.
  • Höhle, T. N. An Architecture for Phonology. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG, 1999, 61–90.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Kaplan, R. D. & J. Bresnan. Lexical-Functional Grammar: A Formal System for Grammatical Representation. In Bresnan, J. (ed.), The Mental Representation of Grammatical Relations, 1982, 173–281 (reprint in Dalrymple, M. & R. M. Kaplan ad. (eds.), Formal Issues in Lexical-Functional Grammar, 1995, 29–130).
  • Kathol, A. Agreement and the Syntax-Morphology Interface in HPSG. In Levine, R. & G. Green (eds.), Studies in Contemporary Phrase Structure Grammar, 1999, 223–274.
  • Kathol, A. Linear Syntax, 2000.
  • Kathol, A. & A. Przepiórkowski ad. Advanced Topics in Head-Driven Phrase Structure Grammar. In Borsley, R. D. & K. Börjars (eds.), Non-Transformational Syntax, 2011, 54–111.
  • Kay, P. & Ch. J. Fillmore. Grammatical Constructions and Linguistic Generalizations: The What’s x Doing y? Construction. Lg 75, 1997, 1–33.
  • Klein, E. Prosodic Constituency in HPSG. In Cann, R. & C. Grover ad. (eds.), Grammatical Interfaces in HPSG, 2000, 171–203.
  • Krieger, H.-U. Derivation without Lexical Rules. In Rupp, C. & M. Rosner ad. (eds.), Constraints, Language and Computation, 1994, 277–313.
  • Kupść, A. Haplology of the Polish Reflexive Marker. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG, 1999, 91–125.
  • Kupść, A. An HPSG Grammar of Polish Clitics. Ph.D. diss., IPI PAN Varšava & Univ. Paris 7, 2000.
  • Kupść, A. & M. Marciniak ad. Constituent Coordination in Polish: An Attempt at an HPSG Account. In Banski, P. & A. Przepiórkowski (eds.), Proceeding of the Conference Generative Linguistics in Poland, 2000, 114–115.
  • Kupść, A. & J. Tseng. A New HPSG Approach to Polish Auxiliary Constructions. In Müller, S. (ed.), The Proceedings of the 12th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2005, 253–273.
  • Levine, R. D. & W. D. Meurers. Head-Driven Phrase Structure Grammar: Linguistic Approach, Formal Foundations, and Computational Realization. In Brown, K. (ed.), Encyclopedia of Language and Linguistics, 2006.
  • Marciniak, M. Towards a Binding Theory for Polish. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG, 1999, 125–147.
  • Melnik, N. From “hand-written” to Computationally Implemented HPSG Theories. Research on Language and Computation 5, 2007, 199–236.
  • Meurers, W. D. On Expressing Lexical Generalizations in HPSG. Nordic Journal of Linguistics 24, 2001, 161–217.
  • Müller, S. Head-Driven Phrase Structure Grammar: Eine Einführung, 2007.
  • Oliva, K. The Proper Treatment of Word Order in HPSG. In Boitet, Ch. (ed.), Proceedings of COLING 92, 1, 1992, 184–190.
  • Oliva, K. HPSG Lexicon without Lexical Rules. In Proceedings of COLING 94, 2, 1994, 823–826.
  • Osenova, P. & K. Simov. Formalna gramatika na bălgarskija ezik, 2007.
  • Penn, G. An RSRL Formalization of Serbo-Croation Second Position Clitic Placement. In Kordoni, V. (ed.), Tübinger Studies in Head-Driven Phrase Structure Grammar, Arbeitspapiere des SFB 340, Bericht Nr. 132, 1999a, 177–197.
  • Penn, G. Linearization and WH-Extraction in HPSG: Evidence from Serbo-Croation. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG, 1999b, 149–182.
  • Pollard, C. & I. A. Sag. Information-Based Syntax and Semantics, 1987.
  • Pollard, C. & I. A. Sag. Head-Driven Phrase Structure Grammar, 1994.
  • Przepiórkowski, A. Case Assignment and the Complement/Adjunct Dichotomy. PhD. diss., Univ. Tübingen, 1999a.
  • Przepiórkowski, A. On Complements and Adjuncts in Polish. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG. Studies in Constraint-Based Lexicalism, 1999b, 183–210.
  • Przepiórkowski, A. & A. Kupść ad. Formalny opis języka polskiego: Teoria i implementacja, 2002.
  • Przepiórkowski, A. & A. Rosen. Czech and Polish Raising/Control with or without Structure Sharing. Research in Language 3, 2005, 33–66.
  • Przepiórkowski, A. & A. Kupść. HPSG for Slavicists. Glossos 8, 2006 (http://slaviccenters.duke.edu/projects).
  • Reape, M. Domain Union and Word Order Variation in German. In Nerbonne, J. & K. Netter ad. (eds.), German in Head-Driven Phrase Structure Grammar, 1994, 151–198.
  • Richter, F. A Mathematical Formalism for Linguistic Theories with an Application in Head-Driven Phrase Structure Grammar. PhD. diss., Univ. Tübingen, 2000.
  • Richter, F. A Web-Based Course in Grammar Formalisms and Parsing. An Electronic Course Book, 2004 (http://milca.sfs.uni-tuebingen.de/).
  • Richter, F. & M. Sailer. LF Conditions on Expressions of Ty2: An HPSG Analysis of Negative Concord in Polish. In Borsley, R. D. & A. Przepiórkowski (eds.), Slavic in HPSG, 1999, 247–282.
  • Riehemann, S. Z. Type-Based Derivational Morphology. The Journal of Comparative Germanic Linguistics 2, 1998, 49–77.
  • Rosen, A. Hybrid Agreement in Czech Predicates. In Kosta, P. & L. Schürcks (eds.), Linguistic Investigations into Formal Description of Slavic Languages, 2007, 309–318.
  • Sag, I. A. English Relative Clause Constructions. JL 33, 1997, 431–484.
  • Sag, I. A. & T. Wasow ad. Syntactic Theory: A Formal Introduction, 2003.
  • Sailer, M. Phraseologie und Syntax (Head-Driven Phrase Structure Grammar). In Prinz, M. & U. Richter-Vapaatalo (eds.), Idiome, Konstruktionen, „verblümte rede“, 2012, 241–262.
  • Skwarski, F. Accounting for Underlying Forms in HPSG Phonology. In Müller, S. (ed.), Proceedings of the 16th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2009, 318–337.
  • Tseng, J. The Representation of Syllable Structure in HPSG. In Müller, S. (ed.), The Proceedings of the 15th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2008, 234–252.
  • Tseng, J. Phonological Change and Grammaticalization in HPSG: The Case of French Final Consonants. In Müller, S. (ed.), Proceedings of the 16th International Conference on Head-Driven Phrase Structure Grammar, 2009, 338–358.
  • Uszkoreit, H. Word Order and Constituent Structure in German, 1987.
  • Wechsler, S. & L. Zlatić. The Many Faces of Agreement, 2003.
  • Aktualizovaná bibliografie HPSG (http://hpsg.fu-berlin.de/).
Citace
Alexandr Rosen (2017): HPSG. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HPSG (poslední přístup: 23. 4. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka