Jedna z gramatických teorií, která se řadí k tzv. kognitivním přístupům k jazykové analýze (viz ↗kognitivní lingvistika), s přesahem k interdisciplinárnímu zkoumání jazyka. Je založena na předpokladu, že organizace jazykového systému je formována určitými obecnými kognitivními a komunikačními principy a že lingvistická zobecnění mají představovat konkrétní hypotézy, které mohou přispět k odhalování organizace a fungování lidské mysli. Znamená to, že k.g. se shoduje s ostatními moderními kognitivními teoriemi (generativními i negenerativními) v tom, že považuje jazyk za osvojitelný kognitivní systém s vnitřní organizací, který slouží jako nástroj k vytváření i interpretaci nových jazykových výrazů. Od generativních přístupů se však k.g. zcela zásadně liší svou metodologií, výzkumnými otázkami, které si klade, důrazem na empirismus a tím, že vysvětlení jazykových jevů hledá v jejich ukotvení v lidské percepci, zkušenosti a prožívání světa. Hlavním nástrojem analýzy je induktivní metoda: postupuje se od hledání opakujících se gramatických vzorců v autentickém jazykovém projevu směrem k formulování adekvátního zobecnění.

Konstrukčně‑gramatické myšlení má svůj historický původ ve Fillmorově tzv. pádové gramatice (✍Fillmore, 1968), kde ještě nešlo o konstrukce v jejich současném teoretickém pojetí, ale skrze explicitní kritiku transformační syntaxe nastoloval Fillmore jednoznačnou nutnost hledat takový model jazyka, který by splňoval dvě základní podmínky: 1. přijmout sémantickou složku gramatického popisu jako jeho rovnocennou součást a 2. vyrovnat se se skutečností, že význam věty nemusí vždycky odpovídat prostému součtu významů jejích složek (lexikálních jednotek). Kombinace obou podmínek vedla kromě jiného k závěru, že je třeba rozlišovat mezi lexikálními vlastnostmi slovesa (schematicky vyjádřené valencemi) a vlastnostmi větného celku (tzv. větnými rámci), jehož je dané sloveso součástí. Z těchto dvou složek gramatické analýzy se později vyvinuly dvě „sesterské“ teorie, které dnes konstituují konstrukčně‑gramatický model jako plně rozvinutý teoretický přístup k jazyku: (a) tzv. sémantika rámců (frame semantics, dále f.s.), zaměřená na analýzu lexikálních jednotek (např. ✍Fillmore, 1982; ✍Fillmore, 1984; ✍Fillmore, 2008) i širších interakčních rámců (✍Fried(ová) & Nikiforidou(ová), 2013), a (b) k.g. zaměřená na systematický popis a reprezentaci gramatické organizace jazyka. Obě teorie ovšem k sobě navzájem odkazují; gramatický popis v k.g. integruje informace pocházející ze sémantických a interakčních rámců všude tam, kde jde o konvencionalizovaný vztah mezi formou a její interpretací, a součástí popisu rámců jsou i specifikace určitých gramatických vzorců (srov. ✍Fillmore & Lee ad., 2012).

Počátky vlastní k.g. spadají do 80. let 20. stol. (✍Fillmore, 1988; ✍Fillmore, 1989; ✍Fillmore & Kay ad., 1988) a tento model, v současnosti pro svůj původ někdy označovaný jako CxG berkleyovského typu, už představuje vyzrálý teoretický přístup s vlastní vnitřní architekturou a ustáleným formalismem, aplikovatelný na kterýkoli jazyk. Je to nederivační, monotonický, unifikační model a v tomto ohledu sdílí společné rysy s teorií ↗HPSG, jejíž formalismus také do jisté míry přebírá. Cílem k.g. je vyvíjet analytické a formální nástroje, které směřují k formulování realistických hypotéz o mentální reprezentaci jazykové vybavenosti mluvčích, včetně komunikační kompetence. K.g. se hlásí k důrazu na škálovost v jazykové kategorizaci a staví na asociativní organizaci gramatických sítí. Základním principem gramatického popisu a analýzy tak není existence pevných pravidel a výjimek z nich; gramatická organizace se chápe jako mnohorozměrná síť vztahů, které jsou ve stavu permanentní proměnlivosti a které je možno zachycovat pouze vzhledem k nějakým škálám pravděpodobnosti a funkčním prototypům. Tímto postupem k.g. zaručuje systematičnost popisu, aniž by přitom ztrácela možnost zachytit potřebný detail, včetně všudypřítomné a dnes už velmi dobře doložené kategoriální prostupnosti. Velmi důležitou roli v tomto vývoji sehrál zejména výzkum v psychologii (✍Rosch(ová), 1978; ✍Rosch(ová) & Mervis(ová), 1975), který inspiroval nové nahlížení na lingvistickou kategorizaci, s odkazem na psychologický pojem „celostního“ vnímání (Gestalt); pracuje se tak se základním předpokladem, že jazykové jednotky jsou pouze zvláštní manifestací gestaltů, viz např. ✍Lakoffova, 1977:246–247 raná formulace, že „gestalty jsou zároveň celostní a analyzovatelné. Skládají se z jednotlivých částí, ale celek nelze na jeho části redukovat“ (překlad MF). Z tohoto pojetí se pak vyvinul i pojem konstrukce jakožto teoreticky ukotvené základní analytické jednotky, tj. dále nedělitelného propojení nějaké formy a významu či funkce.

Konstrukce se vztahují na jazykové jevy různé velikosti a různě složitého vnitřního uspořádání, od sublexikálních konstrukcí přes slova, syntagmatické kombinace až po nadvětné celky. Konstrukce jsou definovány jako vícerozměrné symbolické znaky a představují „návody“ (ve smyslu funkčního prototypu) na formování a interpretaci konvenčně přijímaných jazykových výrazů, které slouží nějaké komunikační funkci a jsou ukotveny v lidské percepci. Zároveň mají co nejpřesněji zachycovat míru produktivnosti daného vzorce a podmínek jejího případného omezení. Zmíněná vícerozměrnost se projevuje souvýskytem rysů napříč jazykovými rovinami (syntaktické, morfologické, sémantické, prozodické atd.), aniž by se tím potlačovala exaktnost formulací a důraz na systematičnost popisu; tyto rysy mohou být uspořádány hierarchicky, závislostně i lineárně. Formálním pólem konstrukcí se rozumí různé kombinace syntaktických, morfologických, fonetických n. prozodických prvků, zatímco významový či funkční pól může odkazovat na rysy lexikálně sémantické, pragmatické, diskurzní, či rysy z oblasti různých funkčních vztahů syntaktických, jako je atribuce, predikace, valenční struktura predikátů atd. Gramatický systém daného jazyka je pak repertoárem konstrukcí a ty se shlukují v sítích, na základě podobnosti a částečného sdílení rysů (ať už formálních n. významových, n. jejich kombinace).

Takto pojatá organizace jazyka nutně pracuje s předpokladem, že slovní zásoba a gramatika nejsou dva přísně oddělené systémy, ale že se v mysli mluvčích propojují a částečně překrývají. K.g. tak pracuje s pojmem částečné produktivnosti (partial productivity), který se zpočátku uplatňoval především na studium tzv. syntaktických idiomů (✍Fillmore & Kay ad., 1988), tj. struktur, které mají neprůhlednou sémantiku (tedy nějaký celostní význam), ale zároveň sdílejí syntaktické chování s plně produktivními syntaktickými strukturami. Např. výraz házet flintu do žita lze intepretovat zcela kompozicionálně; známe‑li význam slov házet, flinta, do, žito a k tomu gramatické konstrukce, které reprezentují tvoření tranzitivní struktury a příslušné předložkové struktury, „vypočítáme“ doslovný význam celé kombinace. Zároveň však jde v této frázi i o běžný idiom ve významu „něco vzdát“. Z hlediska k.g. jsou podstatná minimálně tato pozorování: i v idiomatické interpretaci jde o stejnou a plně produktivní syntaktickou frázi [V + NP_ak. + PP_do], kterou najdeme nejen v doslovném čtení této slovní kombinace, ale také v řadě jiných a zcela neidiomatických výrazů (např. vložit peníze do obálky); sloveso je možné použít ve všech časech, způsobech atd. bez ohledu na interpretaci celé fráze; sloveso je možné dále modifikovat adverbiem, např. zbytečně, předem apod. (tj. je možné do daného idiomu integrovat další syntaktické prvky); fráze do žita má vlastnosti plně produktivní předložkové fráze ve významu směřování [P + N_gen.] atd. Jediné, v čem se tento idiom liší od jiných realizací verbální fráze, je to, že některé syntaktické pozice v něm mají fixní lexikální obsazení (házet, flinta, do, žito). Ve všech těchto a podobných případech není možné kategoricky oddělit sémanticky neprůhledné idiomy jako lexikální jednotky od čistě syntaktických kombinací jednotlivých lexémů, protože se velmi často někde částečně překrývají tím, že využívají zcela stejné produktivní gramatické struktury (srov. zcela jiný názor v č. teorii idiomatiky a frazeologie; viz ↗frazeologie a idiomatika); viz také ↗idiom. Lingvistické kategorie jsou tedy v k.g. vnímány a postulovány jako prototypy, z nichž každý zaujímá určitou polohu na konkrétní kategoriální škále v rámci nějakého funkčního n. konceptuálního prostoru, ale jejich platnost se může částečně posouvat směrem k jiným kategoriím, a to právě pod tlakem konkrétní gramatické konstrukce; k tomuto tématu srov. zejm. ✍Croft (2001).

V praxi toto pojetí prostupnosti znamená, že lexikální jednotky na jedné straně a vysoce schematické, abstraktní gramatické vzorce na straně druhé se chápou jen jako dva krajní póly jedné společné škály, na níž můžeme uspořádat všechny typy jazykové znalosti mluvčích, a to právě ve formě konstrukcí. V tomto obecném smyslu se tedy konstrukce od sebe navzájem liší pouze v míře schematičnosti, tj. v relativní vzdálenosti od jedné n. druhé krajnosti této škály. Nejnižší míru schematičnosti najdeme u lexikálně plně obsazených konstrukcí, ve kterých se nenabízí žádná možnost lexikální obměny; rozumíme tím jednotlivá slova n. víceslovné lexikální jednotky (házet, rychle, za; krev a mlíko, hory doly). Na opačném konci jsou čistě schematické konstrukce – syntaktické nebo morfologické – kde nenajdeme žádný specifický lexikální materiál, ale pouze velmi abstraktní informace týkající se např. slovnědruhového omezení, lineárního uspořádání konstituentů (slov n. morfémů), syntaktických funkcí apod. Mezi tyto dvě krajnosti spadají konstrukce, které jsou do určité míry schematickými vzorci, ve kterých ale je jedna n. více pozic obsazená specifickým lexémem. Příklad házet flintu do žita představuje lexikálně obsazenou, ale částečně schematickou konstrukci (házet_{[osoba, čas, způsob…]} flintu do žita), zatímco příklady typu pětkrát za měsíc, jednou za rok ilustrují typ schematické, ale částečně lexikálně obsazené konstrukce, v tomto případě jednak morfémem ‑krát, jednak předložkou za ([[NUM‑krát] za [časová jednotka]]). K.g. tedy využívá stejný analytický přístup a stejnou formu reprezentace pro zcela produktivní struktury, pro zvláštní, idiomatické výrazy a pro celé spektrum případů mezi těmito dvěma krajnostmi.

Konstrukce jakožto abstraktní (emické) znaky nelze ztotožňovat s konkrétními jazykovými výrazy. To, co mluvčí produkují (a adresáti interpretují), jsou vždycky jen fyzické realizace jedné n. více konstrukcí; je přímo jednou z definičních vlastností konstrukcí, že každý jazykový výraz (slovo, věta, syntaktická fráze atd.) může být manifestací hned několika konstrukcí. Úkolem konstrukcí je zachycovat taková zobecnění o jazykových znalostech mluvčích, která nelze odvodit n. předpovědět pouze na základě znalosti jiných částí (forem, významů) daného jazyka. Konstrukční přístup tak důsledně rozlišuje mezi konstrukcemi (= abstrakce znakové povahy) a jazykovými výrazy (= konkrétní realizace v jazykové komunikaci). Věta Tento jazykový model pracuje s šířeji pojatou definicí jazyka je realizací řady konstrukcí, mezi nimi např. determinační konstrukce (tento model), dvakrát je použita modifikační konstrukce (jazykový model, šířeji pojatou definicí), předložková konstrukce (s [NP]), valenční konstrukce, která zaručuje, že valence slovesa pracovat v daném významu je vyjádřena příslušnými pádovými tvary obou aktantů, linearizační konstrukce, která vyjadřuje příslušnou variantu aktuálního členění, atd. Zároveň můžeme realizace každé z těchto konstrukcí najít v nekonečném počtu jiných jazykových výrazů a v kombinaci s jinými konstrukcemi; k.g. chápe jazykové vyjadřování jako proces, při němž se „recyklují“ prefabrikované celky (tj. konstrukce), přičemž se vlastnosti těchto prefabrikátů mohou do jisté míry přizpůsobovat pod vlivem kombinace s jinými takovými celky.

Všechny konstrukce mají dále společné jedno: vždycky se popisují a analyzují z dvojí perspektivy současně, a to z hlediska svých vnějších vlastností a vnitřního uspořádání. Popis vnitřních rysů se soustřeďuje na vlastnosti jednotlivých složek dané konstrukce – z jakých konstituentů se skládá a v jakém jsou tyto konstituenty vzájemném vztahu, případně jaké formální, sémantické, pragmatické, prozodické, fonetické, či morfologické omezení pro ně platí. Sem spadá např. vyjadřování shody, požadavek určité sémantické třídy povolených lexikálních jednotek, kategoriální vymezení atd. Ale protože každá konstrukce může být zároveň sama součástí jiné, složitější konstrukce, vyhodnocuje se i její fungování z hlediska externího, tj. do jakých pozic se sama svými vlastnostmi hodí, n. nehodí a s jakými jinými konstrukcemi se může kombinovat. Externí (někdy také zvané prostě „konstrukční“) vlastnosti tedy vymezují kompatibilitu dané jednotky s jinou gramatickou konfigurací, jejíž je potenciálně součástí. Např. nominální fráze je konstrukcí, která má určité interní vlastnosti (v češtině shodu v rodě, čísle a pádu mezi substantivem a výrazem modifikujícím; slovosled apod.), ale zároveň slouží jako syntaktická složka konstrukcí jiných, např. předložkové fráze n. jako doplnění v konstrukcích slovesných, které samy kladou určité požadavky na tvar a obsah nominálních frází. A je to právě ona externí dimenze, která propůjčuje konstrukcím jejich celostní, gestaltový status a jíž se k.g. zásadně liší od přístupů generativních. V k.g. se nepracuje s žádným transformačním mechanismem, na jehož základě by se odvozovala jedna konstrukce od druhé. Např. pasivum nevzniká odvozováním z aktiva, ale obě konstrukce existují vedle sebe, jako dva rovnocenné jazykové vzorce, které však stavějí na stejné valenční struktuře; ta pochází z příslušného lexikálního rámce (ve smyslu f.s.) a každá konstrukce ji vztahuje k jiné morfosyntaktické realizaci, tj. jiné diatezi. Je to tedy zásadně odlišné pojetí od transformační generativní gramatiky včetně jejích dnešních mainstreamových verzí, kde pasivum vzniká derivací, a to transformacemi „merge and move“.

V souhrnu tedy lze říci, že k.g. funguje jako model pro celostní popis gramatické organizace při hledání odpovědí na otázky, jež si klade lingvistická teorie obecně: co je jazyk; v čem spočívá jazyková znalost a jak ji náš mozek organizuje; co v jazykové struktuře má n. nemá univerzální platnost; odkud se jazyková struktura bere a co je podstatou její proměnlivosti. V praxi se však tento přístup projevuje v několika variantách, jež sdílejí základní teoretické předpoklady nastíněné v úvodu, ale v některých detailech se liší. Odlišnosti plynou především z konkrétního zaměření jednotlivých jazykovědců, případně typu materiálu, se kterým pracují, nikoli z nějakých zásadních rozdílů v pojetí. Obecný úvod do fillmorovské k.g. nabízejí ✍Fried(ová) & Östman (2004) a ✍Fried(ová) (2013). Jedním dobře známým proudem je výzkum ✍Goldberg(ové) (1995), ✍Goldberg(ové) (2006), zaměřený na valenční strukturu anglických sloves, a to primárně z hlediska dětského osvojování. Předmětem jejího zájmu jsou proměny slovesného významu v závislosti na obecněji definovaném významu valenčních konstrukcí (např. ditranzitiva, kauzativnost, pohyb apod.) a její přístup je rovněž charakteristický odmítáním plného formalismu k.g.; nahrazuje jej jednoduchými asociačními schématy, která odpovídají prostému přiřazování lexikálně motivovaných participantů k pozicím ve valenčních strukturách (zhruba odpovídajícím sémantickým rolím typu agens, patiens atd.). Výrazně typologicky zaměřenou variantou k.g. je tzv. radikální konstrukční gramatika (radical construction grammar) (✍Croft, 2001), která vychází z tradice kognitivní gramatiky (srov. ✍Langacker, 1987 a ↗kognitivní gramatika) a soustřeďuje se především na celostní dimenzi konstrukcí a na postavení konstrukcí v typologických zobecněních. Hlavní tezí radikální k.g. je tvrzení, že syntaktické kategorie a vztahy (např. podmět, předmět, slovní druhy) jsou vždycky motivované sémanticky a jsou formovány konkrétními konstrukcemi v konkrétním jazyce. Specializovanou variantou a relativně nedávnou novou aplikací k.g. je tzv. fluid construction grammar, která zkoumá vznik a evoluci jazyka pomocí robotických simulací (např. ✍Steels (ed.), 2011; ✍Steels (ed.), 2012). Tento výzkumný směr je postaven na dvou elementárních předpokladech: (a) jazyk (včetně jeho gramatického uspořádání) je adaptivní chování, jehož vznik je možný pouze při interakci, která je už ze své podstaty motivovaná snahou po úspěšné vzájemné komunikaci; (b) kognitivně realistický komputační model musí být založen na jediném formalismu, který funguje jak při produkci, tak při percepci jazyka. Detailnější představení k.g. v celé její šíři včetně různých specializovaných aplikací (komputační, korpusové, diachronní, diskurzní atd.) lze najít v informativním kompendiu (✍Hoffmann & Trousdale (eds.), 2013).

Fillmorovo rané konstrukčně gramatické myšlení se v mnohém protíná i s č. lingvistickou tradicí. Jeho pádová teorie do určité míry sdílí východiska, která formovala také Danešovo třístupňové pojetí syntaxe (✍Daneš, 1964; ✍Daneš, 1968 aj.), a zejména pojem valence a slovesných rámců našel explicitní odezvu nejen v dalších Danešových pracích teoreticky zdůvodněných v modelu ↗DVS (např. ✍Daneš & Hlavsa a kol., 1981), ale dlouhodoběji také v kontextu ↗FGP, kde je zpracovávání těchto otázek spojeno zejména s výzkumem Panevové a jejích spolupracovníků (✍Panevová, 1975; ✍Panevová, 1980; ✍Hajičová, 1979; ✍Hajičová, 1983; ✍Sgall & Hajičová ad., 1986) a představuje aktivní kritický dialog s Fillmorovými koncepcemi. Novější reflexe k.g. jako teoretického přístupu se v č. lingvistice zatím neobjevují, ale pro popis č. ho soustavně využívá M. Fried(ová), a to u celého spektra gramatických jevů. Jednu oblast zájmu představují různé jevy obecně související s valencí. Konstrukčně‑gramatické řešení pro systematické zachycení změn ve valenční struktuře a jejich ztvárnění v syntaxi se ukazuje na příkladu č. syntaktických reflexiv, např. ✍Friedo(ová) (2007a), i ve srovnání s ruštinou (✍Fried(ová), 2006). V teorii sémantických rámců hledá řešení např. pro valenční zvláštnosti některých č. sloves vnímání a prožívání (✍Fried(ová), 2004) n. pro unifikovanou reprezentaci pádových alternací typu V kuchyni voněla skořice / Kuchyň voněla skořicí / V kuchyni vonělo skořicí (✍Fried(ová), 2005). Teoretické úvahy o interakci mezi sémantickými rámci a gramatickými konstrukcemi rozvíjí na problému dativu přivlastňovacího ve srovnání s adnominálním vyjadřováním posesivity (✍Fried(ová), 1999; ✍Fried(ová), 2009a). Postavení nevalenčních dativů ve struktuře č. věty zahrnuje i studie věnované tzv. dativu etickému, který je pojímán jako rodina příbuzných valenčních konstrukcí na úrovni věty (✍Fried(ová), 2011). Další aplikace k.g. na popis jevů č. gramatického systému jsou motivovány otázkami, nakolik může tento model pomoci osvětlit průběh gramatických změn a sloužit jako užitečný nástroj k systematickému zachycení jazykové variabilnosti a evolučních tendencí. Synchronní polysémie č. výrazu jestli, jak je doložen v konverzační č., je podrobena interní rekonstrukci, ve které je základní prostor pro všechny postupné změny vymezen v rámci gramatické konstrukce (✍Fried(ová), 2009b) a související změny významu jsou pojednány pomocí sémantických rámců (✍Fried(ová), 2010a). Podobně je konstrukční přístup uplatněn i při analýze jedné morfologické konstrukce, která postupem času změnila své syntaktické chování a kategoriální příslušnost: řada statí je věnována vývoji č. složeného participia přítomného ve staré češtině, ať už z hlediska sémantických rámců při popisu jejich lexikálních významů (✍Fried(ová), 2007b), n. z hlediska konstrukčního při popisu změn v jejich syntaktickém chování (✍Fried(ová), 2008; ✍Fried(ová), 2009c; ✍Fried(ová), 2010b).