HIERARCHIE ADVERBIÁLIÍ

Základní
Rozšiřující

Uspořádání adverbiálií ve větě na základě určitých zákonitostí. Projevem těchto zákonitostí je jejich vzájemné pořadí a vztahy jejich skopusů. Např. větné evidenční adverbiálie (a.) musí ve větě předcházet celerativní a. (1); časové anteriorní a. musí předcházet měrové a. (2); celerativní a. musí předcházet kompletivní a. (3) (přičemž (3b) se nemá číst tak, že úplně modifikuje náhle) a aspektové retrospektivní a. musí předcházet způsobové (voice) a. (4), používá‑li se terminologie ✍Cinqueho (1999). Tato pořadí jsou ve shodě s h.a. popsanou v literatuře, srov. ✍Cinque (1999), ✍Nilsen (2000), ✍Ernst (2002), ✍Rizzi (2004):

(1)

a.

Jirka údajně rychle bruslí

b.

*Jirka rychle údajně bruslí

(2)

a.

Honza dřív hodně pil

b.

*Honza hodně dřív pil

(3)

a.

Jirka náhle úplně zbledl

b.

*Jirka úplně náhle zbledl

(4)

a.

Ten strom právě krásně rozkvetl

b.

*Ten strom krásně právě rozkvetl

Hierarchické vztahy se nacházejí také mezi a. patřícími ke stejnému typu, srov. časová a. v (5) a a. místa v (6):

(5)

a.

Studenti se zítra večer chystají do hospody

b.

*Studenti se večer zítra chystají do hospody

(6)

a.

Balon letěl nahoru do oblak

b.

*Balon letěl do oblak nahoru

V literatuře lze najít dva hlavní přístupy k tomu, na čem se h.a. zákládá: specifikátorový přístup (např. ✍Alexiadou(ová), 1997; ✍Cinque, 1999; ✍Cinque, 2004; ✍Laenzlinger, 2002) a adjunkční přístup (✍Haider, 2000; ✍Haider, 2004; ✍Ernst, 2002). Ve specifikátorovém přístupu je h.a. založena na syntaxi, poněvadž je důsledkem univerzálního pořadí funkčních projekcí ve větě. Jednotlivá a. jsou generována ve specifikátoru jim odpovídající funkční projekce. Univerzalita tohoto přístupu se projevuje také tím, že pořadí a. ve větě je zrcadlovým odrazem pořadí funkčních morfémů na predikátu (tzv. mirror principle). Protože tento přístup většinou připouští jen jeden specifikátor generovaný doleva, a. ve specifikátoru vyšší funkční projekce nutně c‑ovládá a předchází a. přítomné ve specifikátoru nějaké nižší projekce (pokud nedojde k nějakému posunu ve struktuře věty, který tyto vlastnosti změní). Nejpropracovanější h.a. lze najít u ✍Cinqueho (1999), viz příklad (7), který ukazuje horní část větné struktury s funkčními projekcemi obsahujícími příslušná a. Srov. pořadí funkčních projekcí s pořadími konkrétních a. ve větách (1)–(4):

(7)

[frankly Moodspeech act [fortunately Moodevaluative [allegedly Moodevidential [probably Moodepistemic [once T(Past) [then T(Future) [perhaps Moodirrealis [necessarily Moodnecessity [possibly Moodpossibility [usually Asphabitual [again Asprepetitive(I) [often Aspfrequentative(I) [intentionally Moodvolitional [quickly Aspcelerative(I) [already T(anterior) [no longer Aspterminative [still Aspcontinuative [always Aspperfect [just Aspretrospective [soon Aspproximative [briefly Aspdurative [characteristically Aspgeneric/progressive [almost Aspprospective [completely AspsgCompletive(I) [tutto AspPlCompletive(I) [well Voice [fast/early AspCelerative(II) [again Asprepetitive(II) [often Aspfrequentative(II) [completely AspsgCompletive(II)

Pokud v gramatické větě a. nižšího typu předchází a. vyššího typu, pak to znamená, že a. nižšího typu se (popř. i s částí nižší struktury) posunulo přes a. vyššího typu. Nebo minimálně jedno z a. patří do třídy, která je ve skutečnosti reprezentována dvěma různými funkčními projekcemi, mezi nimiž se nachází projekce, do které patří to druhé a., viz např. dublovanou frekventativní a repetitivní projekci v (7). Pokud se několik a. nachází v zrcadlovém pořadí k pořadí funkčních hlav, bývá to analyzováno pomocí tzv. roll‑up posunu. Při tomto posunu se část struktury s nižším a. posune přes vyšší a. a pak se celá struktura obsahující obě a. posune přes další vyšší a. atd. V rámci specifikátorového přístupu se jednotliví autoři liší v tom, zda předpokládají pro každou větu všechny funkční projekce, n. ne. Např. podle ✍Cinqueho (1999) musí každá věta vždy obsahovat všechny funkční projekce. Naproti tomu ✍Adger & Tsoulas (2004) předpokládají, že když není určitá funkční projekce vyplněna lexikálním materiálem, tak není ve větě přítomná.

V adjunktovém přístupu h.a. není závislá přímo na frázové struktuře jako u specifikátorového přístupu, ale je založena na sémantických a skopusových vlastnostech jednotlivých a., které je činí buď kompatibilní, n. nekompatibilní s danou pozicí ve větě. A. se tedy mohou adjungovat (↗adjunkt) v jakékoli projekci ve větě, v níž jsou interpretovatelná. Protože tento přístup většinou připouští i několikanásobnou adjunkci na jednu XP a také adjunkci doprava, je zřejmé, že pořadí a. nemůže být založeno pouze na univerzální sekvenci funkčních projekcí. Tzn., že pořadí a. je do velké míry určováno jejich vzájemným skopusovým vztahem. Adjunktový přístup je flexibilnější než specifikátorový, musí proto omezit možné derivace nějakým jiným způsobem. Používá k tomu často směrové parametry, viz např. ✍Haider (2000), ✍Haider (2004)✍Ernst (2002), ✍Ernst (2004). Podle Ernsta jsou ve ↗VO jazycích (včetně č.) a. adjungována na funkční projekce buď doleva, n. doprava a na lexikální projekce se adjungují jenom doprava, viz (8), kde ternární větvení ukazuje obě alternativy pro adjunkci. Naproti tomu v OV jaz. se a. adjungují ve všech projekcích jenom doleva:

Protože v č. v základových pozicích a. vyššího typu předcházejí a. nižššího typu, děje se adjunkce nevětných a. vždy doleva (viz ✍Biskup, 2011), srov. též (1)–(4). To nesouhlasí s Ernstovou generalizací pro VO jaz. – která je postavena z velké části na angl. –, kde vyšší a. mohou následovat ve větě nižší a. Možné větné pozice konkrétních a. jsou určovány u ✍Ernsta (2002), ✍Ernsta (2004) tzv. FEO (fact‑event object) kalkulem. Větná struktura je rozdělěna do několika sémantických zón (mluvní akt > fakt > propozice > událost > specifikovaná událost), které korespondují s velikostí syntaktické struktury, a jednotlivá a. vyžadují pro svoji adjunkci vždy objekt určitého sémantického typu; srov. také ✍Haiderovo (2000) dělení větné struktury do tří sémantických domén: propozice > událost > proces/stav. Např. způsobová a. vyžadují objekt typu specifikovaná událost, který syntakticky koresponduje s VP. Naproti tomu větná a. jako údajně, popravdě vyžadují propozici n. mluvní akt, které korespondují s vyšší větnou strukturou, konkrétně IP a CP.

Existují také analýzy, které kombinují výhody obou hlavních přístupů, určitou syntaktickou přísnost se sémantickými požadavky, viz např. ✍Frey (2003). Frey dělí a. do pěti tříd, mezi nimiž je vztah c‑ovládání, značen jako „>“ v (9). Podle Freye jsou a. také citlivá na pozice argumentů, proto jsou v jeho analýze jednotlivé třídy a. nejen ve vzájemném vztahu, ale také ve vztahu k argumentům slovesa. Jednotlivá a. se mohou generovat v jim vymezeném prostoru ve větné struktuře a navíc se mohou skremblovat (viz ↗skrembling).

(9)

větná a. > rámcová a zřetelová (frame, domain) a. > událostněexterní a. > nejvyšší argument > událostněinterní a. > interní argument > procesová a. > sloveso.

Mezi větné adjunkty patří a. charakterizující náhled mluvčího jako údajně n. subjektově orientovaná a. jako chytře, hloupě. K rámcovým a. patří např. v novověku a ke zřetelovým a. ekonomicky, filozoficky. K událostněexterním patří např. kauzální a. jako kvůli dopravní zácpě a k událostněinterním patří a., která se vztahují k vlastní události, např. časová dřív, místní za domem, a a. označující prostředky jako pilkou. K procesovým adjunktům patří hlavně různé typy způsobových a. jako např. rychle, neslyšně. Z toho je zřejmé, proč např. údajně musí předcházet rychle v (1).

A. nacházející se v různých funkčních hierarchiích – např. různých klauzích jedné věty – na sebe také vzájemně působí a zachovávají stejné pořadí jako a. nacházející se v jedné funkční hierarchii, v jedné klauzi. Např. v (10) aspektové habituální a. musí předcházet aspektové repetitivní a. a v (11) habituální a. musí předcházet aspektové durativní a. V (12) časové anteriorní a. musí předcházet aspektové durativní a.:

(10)

a.

Obvykle to tak bylo, že Honza vyhrál dvakrát rozplavbu

b.

*Dvakrát to tak bylo, že Honza obvykle vyhrál rozplavbu

(11)

a.

Obvykle to tak bylo, že Honza krátce vedl

b.

*Krátce to tak bylo, že Honza obvykle vedl

(12)

a.

Už to tak bylo, že Honza krátce vedl

b.

*Krátce to tak bylo, že Honza už vedl

Tato data jsou ve shodě s ✍Cinqueho (1999) hierarchií, srov. umístění konkrétních funkčních projekcí v (7), ale specifikátorový přístup k nim nemá co říci, protože jeho analýza pořadí a. se zákládá na vztazích funkčních projekcí patřících do jedné klauze. Adjunktový přístup má naopak tu výhodu, že není vázaný na funkční hierarchii jedné klauze. Pomocí skopusových vztahů a sémantiky jednotlivých a. dokáže vysvětlit problematické věty, jako jsou (10)–(12). Např. pokud obvykle c‑ovládá dvakrát (10a), je věta gramatická, protože kvantifikátor obvykle poskytuje doménu, v níž dvakrát může pluralizovat danou událost. Opačně to však neplatí; repetitivní dvakrát se nemůže dostat přes kvantifikátor obvykle a pluralizovat událost vyhrání (10b). A např. (12b), kde krátce má ve svém skopusu , je negramatická, protože kvantifikátor vyjadřuje vztah mezi dvěma fázemi (neplatností a platností dané události) a tvrdí, že daná událost platí navždy. Toto tvrzení není možné následně časově omezit např. prostřednictvím a. krátce.

Gramatičnost těchto vět ovlivňují také jiné faktory – nejen lexikální vlastnosti a. a jejich vzájemný skopus – např. událostní struktura věty. Srovnání (10) a (13) ukazuje, že pořadí a. musí být ve shodě s h.a., jenom pokud se daná a. vztahují k téže události. Celkově tedy a. z různých funkčních hierarchií podporují sémantický (adjunktový) přístup:

(13)

Dvakrát to bylo řečeno, že Honza obvykle vyhrál rozplavbu

Nakupená a. – tj. a., která tvoří jeden konstituent (obě předcházejí klitikám v (14)) – patřící do stejné sémantické třídy také vykazují pevný slovosled. A. větší domény musí předcházet a. menší domény:

(14)

a.

Zítra večer se studenti chystají do hospody

b.

*Večer zítra se studenti chystají do hospody

Takové věty jsou problematické pro specifikátorový přístup, protože není smysluplné navrhovat funkční hierarchie v daných konstituentech pro všechny možné kombinace a. stejné třídy, která vykazují vztah inkluze n. poměr: větší – menší. Adjunktový přístup takové problémy nemá, protože tato data může vysvětlit na základě sémantické inkluze, srov. ✍Steinitz (1971), ✍Ernst (2002), ✍Biskup (2010). Také nenakupená a. stejné třídy dodržují identický slovosled (15); srov. také bezprostředně sousedící a. v (5), která mohou být nakupená i nenakupená:

(15)

a.

Zítra se (večer) studenti (večer) chystají (večer) do hospody (večer)

b.

*Večer se (zítra) studenti (zítra) chystají (zítra) do hospody (zítra)

Stejné pořadí je nutné, i když se obě a. nacházejí v rozdílných klauzích (16):

(16)

a.

Zítra to tak bude, že Honza večer vyhraje rozplavbu

b.

*Večer to tak bude, že Honza zítra vyhraje rozplavbu

Také v případě a. stejné třídy je vedle vlastních sémantických vlastností a. a jejich vzájemného skopusu důležitým faktorem událostní struktura věty. Pokud se a. vztahují k rozdílným událostem, nemusí dodržovat dané pořadí. Pro a. nacházející se v jedné klauzi srov. (15b) s (17) a pro a. nacházející se v rozdílných klauzích srov. (16b) s (18):

(17)

Večer se studenti budou chystat na to utkání zítra

(18)

Večer budou tvrdit, že Honza zítra vyhraje rozplavbu

Kvůli těmto vlastnostem navrhuje ✍Biskup (2011) tzv. Superset Subset Principle (SSP), který vysvětluje pořadí jak nakupených, tak nenakupených a. stejné třídy na základě jejich lexikálních a strukturních vlastností a na základě událostní struktury věty.

SSP:

Nejvyšší segment a. větší domény musí c‑ovládat alespoň jeden segment a. menší domény, pokud se daná a. vztahují k téže události.

Protože a. se v č. adjungují doleva a v případě nakupených a. je a. větší domény analyzováno jako modifikátor (adjunkt) a. menší domény, a. větší domény ve větě nutně předchází a. menší domény. Viz též ↗adjunkt, ↗adverbiále, ↗sémantická klasifikace adverbiálií.

Literatura
  • Adger, D. & G. Tsoulas. Circumstantial Adverbials and Aspect. In Austin, J. F. & S. Engelberg ad. (eds.), Adverbials. The Interplay between Meaning, Context, and Syntactic Structure, 2004, 45–66.
  • Alexiadou, A. Adverb Placement: A Case Study in Antisymmetric Syntax, 1997.
  • Biskup, P. Slovosled adverbiálií stejné sémantické třídy. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše, 2010, 221–225.
  • Biskup, P. Adverbials and the Phase Model, 2011.
  • Cinque, G. Adverbs and Functional Heads: A Cross-linguistic Perspective, 1999.
  • Cinque, G. Issues in Adverbial Syntax. Lga 114, 2004, 683–710.
  • Ernst, T. The Syntax of Adjuncts, 2002.
  • Ernst, T. Principles of Adverbial Distribution in the Lower Clause. Lga 114, 2004, 755–777.
  • Frey, W. Syntactic Conditions on Adjunct Clauses. In Lang, E. & C. Maienborn ad. (eds.), Modifying Adjuncts, 2003, 163–209.
  • Haider, H. Adverb Placement – Convergence of Structure and Licensing. ThL 26, 2000, 95–134.
  • Haider, H. Pre- and Postverbal Adverbials in OV and VO. Lga 114, 2004, 779–808.
  • Laenzlinger, Ch. A Feature-Based Theory of Adverb Syntax. Generative Grammar in Geneva 3, 2002, 67–106.
  • Nilsen, Ø. The Syntax of Circumstantial Adverbials, 2000.
  • Rizzi, L. Locality and Left Periphery. In Belletti, A. (ed.), Structures and Beyond, 2004, 223–251.
  • Steinitz, R. Adverbial-Syntax, 1971.
  • Viz též Adjunkt, Adverbiále, Sémantická klasifikace adverbiálií.
Citace
Petr Biskup (2017): HIERARCHIE ADVERBIÁLIÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HIERARCHIE ADVERBIÁLIÍ (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka