Proces ukotvení lingvistického tvaru nebo lexikální jednotky, které se zpravidla opírá o vysokou frekvenci tohoto tvaru; viz např. ✍Bybee(ová), 2001; ✍Goldberg(ová), 2009. Zvýšená frekvence zesiluje mentální reprezentaci tvaru u mluvčích natolik, že původně marginální gramatický tvar n. lexikální jednotka vchází do běžného jazykového repertoáru a stává se součástí jazykových norem. Doklady e. najdeme ve studii ✍Bermela (2004), který zkoumal výskyty koncovek ‑i a ‑í oproti novějším koncovkám ‑u a ‑ou v 1.os.sg. a 3.os.sg. ve slovesech I., V. a VI. třídy:

Podle Bermelovy studie korpusových dat koncovka 1.os.sg. ‑u, která převládá v psaných textech, už patří do standardní č. a soupeří s tradiční koncovkou ‑i. Užití koncovky ‑u je však preferováno jen v některých slovních třídách a v některých slovnících se označuje jako expresivní a/nebo patřící do mluvené řeči, což koncovce ‑u dává speciální stylistické odstíny, takže je možno ji chápat jako příznakový protějšek ‑i. Oproti tomu koncovka 3.os.pl. ‑ou je ještě v přechodné fázi a do standardní č. vstupuje a v myslích mluvčích se ukotvuje teprve nyní. Kromě V. třídy je koncovka podle Bermela řídká a vyskytuje se v SYN2000 převážně v dialozích n. přímé řeči. Koncovka ‑ou je dokumentována pouze pro málo sloves. Jinými slovy, míra e. u koncovek ‑u a ‑ou, tedy do jaké míry jsou ukotveny ve standardním jazyce, a následky tohoto ukotvení se výrazně liší. Tento jazykový stav se podle Bermela nedostatečně odráží např. v jazykovém korektoru češtiny jako aplikace editorů firmy Microsoft. Různé míry e. lze pozorovat u výrazových forem mnoha gramatických kategorií (viz statistická data v ✍MSoČ 1, 2010).

Zatímco koncovky 1.os.sg. ‑u a 3.os.pl. ‑ou sloves jsou predikatibilní a v různé míře pronikají do spis.č., výskyt varianty gen. sg. ‑a (místo ‑u) neživotných maskulin tvrdého vzoru (např. šluk, panák, šlofík, turek) není důsledný ani odvoditelný (✍Bermel, 2010). E. této varianty není systematický a není jasné, jak je tato koncovka ukotvena.

Z uvedených příkladů vyplývá, že efekt e. není vždy jednoznačný a je předmětem dalšího zkoumání. I lingvistický tvar s velmi malou frekvencí se může šířit a může zakotvit v jazyce. ✍Janda(ová) (1996) ukazuje, jak např. koncovky duálu instr. ‑ma, vyjadřující zanikající gramatickou subkategorii, podlehly analogické reinterpretaci, přičemž rozšířily svůj úzus a nakonec se v č. nově ukotvily. E. vysvětluje potlačování některých konstrukcí, neposkytuje ale dostačující vysvětlení toho, proč se některé konstrukce i přes nízkou frekvenci stále užívají a proč je mluvčí hodnotí jako preferované (✍Divjak(ová), 2008).