DVOUROVINNÁ VALENČNÍ SYNTAX  (DVS)

Základní

Pojetí syntaxe vypracované v Ústavu pro jazyk český v 60. a 70. letech 20. stol. pod vedením F. Daneše; založeno na funkčním pojetí syntaxe načrtnutém ✍Mathesiem (1936), ✍Mathesiem (1942a). Vedle ↗FGP druhá gramatická teorie, která u nás po 2. světové válce vznikla a vyústila ve vydání mluvnice češtiny založené na té které teorii: DVS >  2 (1986), 3 (1987), FGP > MSoČ 2 (2014).

Podle Mathesia, na něhož se DVS odvolává, je základem syntaxe usouvztažňovací a zároveň větotvorný akt, opírající se o predikaci. „Pozadím tohoto aktu jsou větné vzorce, podle nichž se v daném jaz. tvoří věty různých typů a vůbec všechno, co se obecně týká stavby věty“ (✍Mathesius, 1942b:17), takže studium větné syntaxe předpokládá „systematickou analýzu větných vzorců“ (ibid.). Pojem „věta“ má u Mathesia dvě stránky: „Do jazyka patří věta jako abstraktní vzorec, kdežto jako konkrétní promluva náleží do mluvy“ (✍Mathesius, 1947:173). Lze tedy syntax definovat jako „nauku o struktuře větných typů a tvoření vět při konkrétním aktu promluvení“ (✍Mathesius, 1947:218). Pro větu ve smyslu konkrétní výpovědi, tedy ze stanoviska situační a promluvové perspektivy, vypracoval Mathesius zvláštní, „mimogramatický“ oddíl syntaxe a nazval jej aktuální členění věty, resp. výpovědi, neboť „věta jako vyjádření aktuálního postoje k nějaké skutečnosti je výpovědí“ (✍Mathesius, 1942b:59); viz ↗aktuální členění větné, ↗funkční perspektiva větná. V rámci koncepce větných vzorců byla tato fundamentální distinkce dále rozpracována a terminologicky fixována takto: V komunikaci existují jednotlivé konkrétní reálné výpovědní události. Ty je ovšem možno teoreticky pomocí abstrakce zobecňovat a docházet tak k výpovědím na různých stupních obecnosti. Naproti tomu věta se chápe jako jednotka jazykového systému (tedy jako teoretický konstrukt), jako relační struktura založená na nějakém (větném) vzorci. Výpovědi založené na některém z větných vzorců se nazývají výpovědi větné (ve zjednodušeném pojetí věty), ostatní výpovědi (jsou samozřejmě v menšině) výpovědi nevětné (resp. ↗větné ekvivalenty; o nich podrobně ✍Daneš (1984/1985)).

V modelu DVS je větná syntax č. pojata jako uspořádaný soubor větných vzorců a pravidel, tj. obecných a jaz. společenstvím přijatých organizačních principů, podle nichž mluvčí utváří jedinečné výpovědi. Rozlišuje se formálně gramatická složka vzorce, zvaná gramatický větný vzorec (GVV), a složka sémantická, zvaná sémantický větný vzorec (SVV). Větný vzorec jako celek je korelací těchto dvou, a má tedy charakter větného vzorce komplexního (KVV) a konstituuje větný typ. Jakýkoli KVV nějak lexikálně obsazený představuje základovou větnou strukturu. V celkovém významu věty je třeba odlišit složky kognitivní a složky komunikativní. Centrální, organizující složkou větných vzorců je v č. sloveso ve tvaru určitém (VF), popř. výraz slovesně jmenný, ve funkci predikátoru; srov. ✍Daneš & Hlavsa ad. (1973a). Slovesa mají totiž tu syntaktickou vlastnost, že k sobě poutají určitý počet jistých tvarů dalších slov neboli mají valenci, přesněji řečeno svůj valenční potenciál (VP). (Ten mají, byť neúplný, i jejich ↗nominalizace.) Např. sloveso navštívit v pozici VF vyžaduje, aby bylo doplněno pozicemi Snom a Sacc, např. ve větné výpovědi (větě) Maminka navštívila tetu, která představuje lexikálně obsazený (a modalizovaný) vzorec Snom‑VF‑Sacc. Jak je vidět, funkční pozice ↗GVV jsou charakterizovány slovnědruhovými a flektivními údaji (jde o morfologické kategorie syntakticky vázané). ↗GVV se mohou různě kombinovat a vytvářet vzorce složité. Aplikací množiny fakultativních derivačních pravidel (rozvíjejících, rozšiřovacích a substitučních), postihujících rekurzivní vlastnosti jaz. (viz ↗rekurzivita), lze z poměrně malého počtu vzorců generovat teoreticky nekonečnou množinu jejich derivací. Konstitutivní (valenční) pozice vzorce jsou buď obligatorní (ve větě musí být lexikálně obsazeny), n. jen potenciální (jejich neobsazení nevede k vytvoření negramatické věty); (srov. ✍Daneš, 1971b).

Také ↗SVV se opírá o centrální postavení slovesa, totiž o to, že slovesný význam (predikát) implikuje jistý počet sémantických pozic spjatých s určitou syntakticko‑sémantickou funkcí. Tuto vlastnost predikátu lze nazvat (v návaznosti na ✍Paulinyho, 1943) jeho intencí (n. sémantickou valencí). Sémantické pozice implikované v intenčním potenciálu (IP) daného predikátu představují participanty (někdy zvané aktanty) v různých sémantických rolích (viz ↗aktant). Např. u slovesa navštívit (v daném významu) jsou těmito rolemi (1) ten, kdo návštěvu vykonává (agens jakožto participant levointenční), a (2) ten, komu návštěva platí (patiens, participant pravointenční). ↗SVV tedy představuje konfiguraci jistých participantských rolí spolu s typovou sémantickou charakteristikou predikátu. (Stanovení počtu a názvů rolí přikládá model větných vzorců spíše jen hodnotu mnemotechnickou vzhledem k arbitrárnosti a vágnosti takové klasifikace a opírá se především o analýzu a klasifikaci sémantické struktury predikátů.) Sémantická struktura lexikálně obsazeného ↗GVV neboli relační struktura, jejímiž složkami jsou lexikální a syntaktické významy konstitutivních členů, se v této koncepci nazývá propozice (jsou ovšem i jiné definice propozice). Do jednotlivých participantských rolí, které patří do intenčního potenciálu daného predikátu, lze často dosadit jen jednotky určitého sémantického typu. Platí tu jisté omezující, resp. selekční sémantické tendence. Jde o selekční rysy typu [+anim], [–konkr], [+/– propoz] apod.

Ve smyslu Mathesiovy myšlenky, že syntax v pojetí funkčním soustřeďuje svou pozornost především na zkoumání typů predikace, byla navržena sémantická klasifikace predikátorů (srov. ✍Daneš, 1971a). Předpokládá se, že intenční potenciál daného výrazu (především slovesa) lze zachytit nějakým obecným schématem, vymezujícím zároveň jistou třídu predikát(or)ů. Tyto sémantické formule (SF) mají formu symbolického zápisu těch rysů, které jsou relevantní z hlediska funkce usouvztažňovací/větotvorné. Opírají se v podstatě o formuli relační logiky, jsou však pojaty tak, aby vyhovovaly potřebám popisu přirozeného jaz. Např. ↗SF slovesa bydlet (užitého ve větné struktuře typu Bratr bydlí na venkově) je x L y, kde x = ‘bydlící’, L = ‘relátor lokace’, y = ‘místo’. Na základě těchto sémantických vlastností lze predikáty a jim odpovídající predikátory (tj. slovesné výrazy v jednom ze svých polysémních významů) rozdělit na (1) statické (neboli situace) a (2) dějové, přičemž může jít buď o (2a) procesy nesložené, n. o (2b) procesy mutační. Detailnější sémantická klasifikace predikátů v DVS vyhlíží takto:

(1) Většina predikátorů statických jsou dvoučlenné relace těchto druhů: přináležitost/sounáležitost, mentální posese (mít, patřit, vědět), lokalizace, souvýskyt, poloha (bydlit, nalézat se, patřit mezi), kvalifikace, kvantifikace, podobnost/odlišnost/totožnost, inkluze apod. Jednomístné jsou predikáty existence a pozice (být, klečet). Zvláštní skupinu tvoří predikáty nečleněné: Je teplo, Mrzne; statické predikátory podrobně zpracoval ✍Kořenský (1971), ✍Kořenský (1972).

(2a) Procesy (nesložené) jsou buď akční uzavřené (skákat, plakat), n. otevřené (napadat, sledovat, nést), n. neakční (uzavřené zářit, kvést, plynout, spát), též nečleněné (pršet, svítat).

(2b) Mutace jsou predikáty složené a představují nejrozsáhlejší třídu predikátů (a predikátorů). Je pro ně charakteristické, že v naprosté většině vystupují ve vidových dvojicích (a naopak většina vidových párů patří právě mezi mutace); srov. ✍Daneš, (1979). Implikují proces změny, kterou lze interpretovat jako přechod (T) z nějaké iniciální situace (i) do situace finální (f), takže jejich nejobecnější ↗SF má podobu i T f (např. spravit/spravovat). Finální situace, k jejímuž dosažení změna směřuje, představuje její rezultát, takže mutace jsou vlastně predikáty rezultativní. Přitom sloveso dok. dosažení cíle pozitivně tvrdí, kdežto sloveso nedok. tvrdí jen snahu po jeho dosažení, o dosažení samém nic neříká (je bezpříznakové). Mutační změna záleží v podstatě v nahrazení situace i situací f (resp. v úsilí o to), takže i má povahu ↗presupozice: nepatří k vlastnímu významu predikátu a je mimo dosah jeho negace. Mutace je možno dělit podle několika kritérií, z nichž nejzajímavější je rozlišení mutací akčních a neakčních. Akční mutace představují změnu uskutečňovanou záměrnou činností nějakého personického agentu. Jejich obecná ↗SF je: x A (Σ1 T Σ2), kde Σ je obecný symbol pro jakoukoli (začleněnou) SF. Podle toho pak ↗SF slovesa spravit/spravovat je: a A((xSy) T (xSz)), tj. osoba a způsobuje přechod objektu x ze stavu funkčního nepořádku do stavu funkčního pořádku. Další příklady: rozšířit/rozšiřovat, uspat/uspávat, dopsat/dopisovat. Akční mutace je vhodné chápat jako ↗kauzativa (v širším smyslu). Naproti tomu mutace neakční je možné chápat jako ↗inchoativa (v širším smyslu), neboť implikují přechodový proces jako jednoduchou, spontánní změnu nějaké entity bez zřetele k možnému původci n. příčině. Jejich obecná formule má tvar Σ1 T Σ2. Příklady: (z)modrat, prasknout/praskat, objevit/objevovat se, dohořet/dohořívat, stmívá se/setmělo se (nečl.).

Idea modelu větných vzorců, inspirovaná Mathesiem, byla poprvé formulována (↗GVV) a byla dále rozpracována týmem pracovníků z ÚJČ, a to především zapojením složky sémantické (✍Daneš, 1965; ✍Daneš, 1968a; ✍Daneš, 1968b). Po stránce teoreticko‑metodologické byly kriticky zhodnoceny početné relevantní práce lingvistů současnosti i minulosti v obsáhlé publikaci ✍Daneš & Hlavsa ad. (1973b). Po stránce analyticko‑deskriptivní bylo prozkoumáno na 2000 sloves a 300 z nich bylo podrobeno prohloubené syntakticko‑sémantické analýze a rozčleněno na zhruba 2000 monosémních „predikátorů“. Tento materiál byl pak soustavně zpracován a (spolu s formulací koncepce) publikován v monografii ✍Daneš & Hlavsa ad. (19811), ✍Daneš & Hlavsa (19872). Na těchto základech byl vypracován syntaktický oddíl tzv. akademické Mluvnice češtiny ( 3, 1987); zhodnocení a perspektivy srov. ✍Hlavsa (1988). Již dříve byla tato koncepce načrtnuta v kolektivní práci ✍Daneš & Komárek ad. (1975), později na ni navázal valenční slovník nejčastějších č. sloves (✍Svozilová & Prouzová ad., 1997) a předtím již ✍Novotný (1984).

Osobitým tvůrčím způsobem rozvíjejí myšlenkový rámec DVS Grepl & Karlík ve svých syntaxích (v Sgk, 1986, zejména ale v , 1998), s prohloubenou analýzou a klasifikací propozičních typů založenou na teorii mikrosituací. ✍Karlík (2000) navrhl teoretické prohloubení valenčního přístupu v hypotéze modifikované valenční teorie (MVT); viz ✍Karlík (2010).

Valenčně‑intenční pojetí syntaxe se postupně dostává i do škol (např. ✍Kamiš & Nekvapil, 1988; ✍Hlavsa, 1982/1983, aj). Způsobů traktování syntaxe v termínech větných vzorců, modelů, schémat apod. se objevilo v č. lingvistice (především rusistice) několik. Poměrně blízko má k modelu DVS H. Běličová v ✍Barnetová & Běličová ad. (1979) a taky v SV (1996). Dále se sem hlásí monografie ✍Kubíkova (1977), prozrazující vliv ruských prací a gramatik zpracovaných Švedovou, navazujících na model větných vzorců, ✍Zimek (1980) a zejména práce ✍Adamcova (1978), důmyslně kombinující přístupy ↗Pražské školy s impulzy generativistickými. Viz též ↗české poválečné mluvnictví.

Rozšiřující
Literatura
  • Adamec, P. Obrazovanije predloženij iz propozicij v sovremennom russkom jazyke, 1978.
  • Barnetová, V. & H. Běličová-Křížková ad. Russkaja grammatika 2, 1979.
  • Běličová, H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu, 1982.
  • Daneš, F. A Three-Level Approach to Syntax. TLP 1, 1964, 225–240.
  • Daneš, F. K systematickému syntaktickému popisu slovanských jazyků. SaS 26, 1965, 112–117.
  • Daneš, F. Sémantická struktura větného vzorce. In OSS 2, 1968a, 45–49.
  • Daneš, F. Some Thoughts on the Semantic Structure of the Sentence. Lga 21, 1968b, 55–69.
  • Daneš, F. Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS 32, 1971a, 193–207.
  • Daneš, F. Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní. In Komárek, M. (ed.), Miscellanea linguistica, 1971b, 131–138.
  • Daneš, F. Poznámky k slovesnému vidu z hlediska sémantického. In Safarewicz, J. (ed.), Opuscula Polono-Slavica, 1979, 87–94.
  • Daneš, F. K pojetí a klasifikaci nominálních výpovědí v češtině. Zbornik matice srpske za fiologiju i lingvistiku 27–28, 1984/1985, 211–216.
  • Daneš, F. Sentence Patterns and Predicate Classes. In Steele, R. & T. Threadgold (eds.), Language Topics, Vol. 1, 1987, 3–21.
  • Daneš, F. A Functional Model of System of Sentence Structures. In Ventola, E. (ed.), Functional and Systemic Linguistics, 1991, 63–79.
  • Daneš, F. A Sentence-Pattern Model of Syntax. In Luelsdorff, P. A. (ed.), The Prague School of Structural and Functional Linguistics, 1994, 197–221.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa ad. Postavení slovesa v struktuře české věty. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, 1973a, 129–139.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa ad. Práce o sémantické struktuře věty, 1973b.
  • Daneš, F. & M. Komárek ad. Teoretické základy synchronní mluvnice češtiny. SaS 36, 1975, 18–46.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa. Hierarchizace sémantické struktury věty. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů v Záhřebu. Lingvistika, 1978, 67–78.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa ad. Větné vzorce v češtině, 19811.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa ad. Větné vzorce v češtině, 19872.
  • Dokulil, M. Slovenský příspěvek k sémantice a syntaxi slovesa. SaS 11, 1948/1949, 68–78.
  • Hajičová, E. & J. Panevová. Valency (Case) Frames of Verbs. In Sgall, P. (ed.), Contributions to Functional Syntax, Semantics and Language Comprehension, 1984, 147–188.
  • Hlavsa, Z. The Meaning of Verbs, Semantic Sentence Patterns and the Structure of Situation. In Daneš, F. & D. Viehweger (eds.), Probleme der Satzsemantik II, 1982, 23–35.
  • Hlavsa, Z. Nový pohled na skladbu a vyučování českému jazyku. ČJL 33, 1982/1983, 120–129.
  • Hlavsa, Z. Koncepce větného vzorce v gramatickém popisu slovanských jazyků – čtvrt století zkušeností a problémů. In Petr, J. (ed.), Československá slavistika 1988, 1988, 99–107.
  • Kamiš, K. & J. Nekvapil. Současný spisovný jazyk: Valenční pojetí skladby ve škole, 1988.
  • Karlík, P. Hypotéza modifikované valenční teorie. SaS 61, 2000, 170–189.
  • Karlík, P. Moravské pokračování syntaktické koncepce Františka Daneše. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Užívání a prožívání jazyka, 2010, 27–32.
  • Kořenský, J. K problému větněsémantických funkcí nedějových významů českého slovesa. SaS 32, 1971, 208–216.
  • Kořenský, J. Funkce českých sloves býtmít ve větněsémantické struktuře „situace“ (state of affairs). 23, 1972, 159–168.
  • Kořenský, J. Konstrukce gramatiky ze sémantické báze, 1984.
  • Kubík, M. Modeli dvusostavnych glagoľnych předloženij russkogo jazyka v sopostavlenii s češskim, 1977.
  • Mathesius, V. On Some Problems of Systematic Analysis of Grammar. TCLP 6, 1936, 95–107.
  • Mathesius, V. O soustavném rozboru gramatickém. SaS 8, 1942a, 88–92.
  • Mathesius, V. Řeč a sloh. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poesii, 1942b, 11–102.
  • Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947.
  • 2, 1986.
  • 3, 1987.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
  • Novotný, J. Nástin syntaktického popisu češtiny na základě valenční teorie, 1984.
  • Pauliny, E. Štruktúra slovenského slovesa, 1943.
  • , 1998.
  • Sgk, 1986.
  • SV, 1996.
  • Svozilová, N. & H. Prouzová ad. Slovesa pro praxi. Valenční slovník nejčastějších českých sloves, 1997.
  • VT, 1985.
  • Zimek, R. Sémantická výstavba věty, 1980.
Citace
František Daneš (2017): DVOUROVINNÁ VALENČNÍ SYNTAX. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/DVOUROVINNÁ VALENČNÍ SYNTAX (poslední přístup: 17. 11. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka