ARCHIFONÉM

Základní

V tradiční fonologii (✍Trubeckoy, 1939) porovnávací základ fonologického protikladu (tj. ↗opozice). Je vnímán jako konstanta za danou (nejčastěji privativní) opozici a hovoří se o něm v případě ↗neutralizace dané opozice, kdy jeden z fonémů v privativní opozici ztrácí svůj výlučný příznak a realizuje se stejným ↗fonem jako nepříznakový člen opozice. Od tohoto pojetí jsou odvozena pojetí a. jako základu opozice. Tak je možné v těchto přístupech (např. ✍Revzin, 1966; ✍Mulder, 1968) chápat a. právě jako základ jakékoliv (nedisjunktní) opozice, což je zobecnění předchozího pojetí, které je oproštěno od pojmu neutralizace v tom smyslu, že v obou případech jde o invariant dané (nejčastěji privativní) opozice. Jiné stanovisko je takové, které zavádí archifonémy jako fonémy neurčité v dané korelaci; takové pojetí se objevuje u ✍Bičana (2013) či ✍Šefčíka (2013). Viz též ↗neutralizace znělosti.

A. nacházíme právě v neutralizačních pozicích. Příkladem v č. pro archifonémové reprezentanty okluzív či frikativ je absolutní konec slova, pozice před ↗dierémem, kdy se neutralizuje znělost (viz ↗neutralizace znělosti). Pro č. okluzívy a frikativy lze znázornit jednotlivé a. znělostní korelace takto (zachován běžný zápis fonémů, archifonémy zachyceny kapitálkami):

okluzívy

frikativy

veláry

p

P

f

F

b

v

alveoláry

t

T

s

S

d

z

palatály

ť

Ť

š

Š

ď

ž

veláry

k

K

x

X

g

h

A. v případech alternací mohou být identifikovány s fonémem, ze kterého pocházejí, v případech jiných ale podrobněji identifikovány být nemohou, pokud daný a. není v alternačním postavení. Např. ve slově /hraT/ je finální a. po distribuční analýze možné jednoznačně přiřadit k fonému /d/, ve slově /dra:T/ naopak k fonému /t/, neboť se oba a. nacházejí v alternačním postavení. Ve slově /Tka:T/ či /Txoř/ ale iniciální foném nikdy nealternuje, přitom se nachází v postavení neutralizačním, není tedy pro něj možné určit fonologickou hodnotu přesněji než jen daným archifonémem.

Rozšiřující
Literatura
  • Akamatsu, T. The Theory of Neutralization and the Archiphoneme in Functional Phonology, 1988.
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • Čermák, F & J. Holub. Syntagmatika a paradigmatika českého slova, 1990.
  • Davidsen‑Nielsen, N. Neutralization and Archiphoneme, 1978.
  • Hjelmslev, L. O základech teorie jazyka, 1972.
  • Lass, R. Phonology. An Introduction to Basic Concepts, 1998.
  • Martinet, A. Neutralization. In Fudge, E. C. (ed.), Phonology, 1973, 74–80.
  • Mulder, J. W. F. Sets and Relations in Phonology. An Axiomatic Approach to the Description of Speech, 1968.
  • Revzin, I. I. Models of Language, 1966.
  • Šefčík, O. Archifonémy a jejich realizace. Zborník filozofickej fakulty Univerzity Komenského 72, Philologica, 2013, 331–337.
  • Trubetzkoy, N. S. Grundzüge der Phonologie. 1939.
Citace
Ondřej Šefčík (2017): ARCHIFONÉM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ARCHIFONÉM (poslední přístup: 24. 1. 2019)

Další pojmy:

fonologie morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka