ZVUKOMALBA  (onomatopoie)

Základní

1. Jazykový jev, při němž forma některých jaz. znaků, označující, bezprostředně souvisí s jejich obsahem, označovaným, tj. forma do jisté míry imituje reálný zvuk. Dochází tak k oslabení ↗arbitrárnostijaz. znaku. Onomatopoické lexikální jednotky (onomatopoická slova // onomatopoia) jsou tedy zčásti realitou motivované. Z. je hlásková nápodoba existujícího zvuku, která se v jaz. nejčastěji realizuje v podobě onomatopoického citoslovce, např. kykyryký, kuku, vrz, žbluňk. V důsledku nápodoby vznikají shody i mezi typologicky a geneticky vzdálenými jaz., i když tu jsou vedle shod patrné i dílčí odlišnosti, srov. č. kykyryký, r. кукареку, něm. kikeriki, angl. cock‑a‑doodle‑doo; č. žbluňk, r. бултых, něm. plumps, angl. splash, fr. floup aj. ✍De Saussure (1916) uvádí, že skutečná onomatopoia (typu bimbam, tiktak atd.) jsou málo početná a že i ona jsou do jisté míry arbitrární, protože jsou pouze přibližnou a již polokonvenční imitací určitých zvuků.

Hlavními rysy onomatopoických citoslovcí jsou podle ✍Kořínka (1934): (a) nezávislost na normálním hláskovém habitu příslušného jaz., (b) hlásková neměnnost. Jako příklad k prvnímu rysu Kořínek uvádí výslovnost cink s dlouhým velárním n. Druhý rys spočívá v tom, že v případě jakékoli hláskové změny by se narušil vztah mezi jaz. jednotkou a odpovídajícím zvukem. ✍Mathesius (1947) upozorňuje na slabičnou výslovnost s ve slově pst. ✍Skalička (2004) tuto tzv. abnormalitu onomatopoických slov vidí v nezvyklých hláskách n. v nezvyklé skupině hlásek. Takovou skupinou hlásek je v č. např. každé spojení palatály + zadního vokálu, např. ve slově kňučet. Uvedená hlásková kombinace byla odstraněna stč. přehláskou 'u > i, srov. např. kľúč > klíč a v současné č. se mimo expresivní a zvukomalebnou slovní zásobu nevyskytuje. V souvislosti s problematikou motivace onomatopoické části slovní zásoby se objevují termíny imitativní motivace / zvuková motivace (Dokulil v TSČ, 1962:103) n. fonetická motivace (Filipec v Člex, 1985:37).

Počáteční těsná souvislost mezi konkrétním zvukem a jeho hláskovou imitací se může postupně ztrácet. Tento proces nazývá ✍Kopečný (1957) neutralizací, ✍Mareš (1967) užívá termínu desonomatopoizace. V č. je tento proces dobře patrný u sloves žbluňkat, žbluňknout, která označují spíše druh pohybu doprovázený určitým zvukem než samotný zvuk. Historicky docházelo v důsledku desonomatopoizace k mylným remotivacím původně onomatopoických kořenů. Podle ✍Mareše (1967) ztráta souvislosti mezi onomatopoickým východiskem a pojmenováním může někdy vést až k tomu, že výraz s původním onomatopoickým základem je přiřazen k mylné slovotvorné čeledi. Na vývoji slova hrdlička ukazuje, že původně šlo o slovo s onomatopoickým kořenem +gur‑ > +gъr‑, srov. r. горлица (a též např. sln. zvukomalebná slovesa grliti, gruliti ‘vrkat (o hrdličce i o holubu)’); v č. se však tato zvuková souvislost ztratila a do kořene byl dodatečně vložen konsonant d, který teprve sekundárně slovotvorně zapojil název ptáka do slovotvorné čeledi subst. hrdlo. Ze sémiotického hlediska jde o projev jazykové ikoničnosti. (Podle jiného názoru však je příbuznost slova hrdlička jakožto ‘ptáka s voletem’ se slovem hrdlo prvotní, viz ✍Večerka, 2006:192.)

2. Z etymologického hlediska se zvukomalebná slova většinou nepokládají za příbuzná geneticky, nýbrž „elementárně“ (viz ↗elementární příbuznost) (✍Kopečný, 1957; ✍Kopečný, 1965). Slova vyjadřující podobné zvuky, pro něž jsou příznačné podobné slovotvorné i sémantické rysy, lze totiž najít jak v jazycích geneticky příbuzných, tak nepříbuzných. Srov. Kopečného výklad tzv. elementu TAK (s velkým množstvím realizací pro vyjádření zvuku vznikajícího při ťukání, klepání), který je podle něj obsažen v řadě elementárně příbuzných slov jak v jazycích indoevropských: b. interjekce čuk! ‘ťuk!’, substantivizované čuk ‘kladivo’, č. ťuk! (v dětské řeči též ‘kladívko’), ř. τύκος ‘perlík, kladivo’, něm. Stock ‘hůl’, tak neindoevropských: polynéské toki ‘sekera’ (✍Kopečný, 1957:382–385). Navíc neobvyklé hláskové variace, jimiž se vyznačují lexémy onomatopoického původu vyskytující se v lexiku příbuzných ie. jazyků, které se nedají vysvětlit běžnými zákonitostmi hláskového vývoje platnými pro neutrální slovní zásobu, a časová nevymezenost vzniku těchto slov znemožňují spolehlivě rekonstruovat společné indoevropské východisko.

Rozšiřující
Literatura
  • Blatná, R. Onomatopoické názvy dřevěných dechových hudebních nástrojů (na českém a ruském materiále). Sl 60, 1991, 154–160.
  • Cruse, D. A. Meaning in Language, 2000.
  • Crystal, D. Dictionary of Linguistics and Phonetics, 1996.
  • Čermák, F. Lexikon a sémantika, 2010.
  • Člex, 1985.
  • de Saussure, F. Cours de linguistique générale, 1916 (č. překlad Kurs obecné lingvistiky, 2007).
  • Fidler Ueda, M. Onomatopoeia in Czech, 2014.
  • Kopečný, F. Slavistický příspěvek k problému tzv. elementární příbuznosti. In Ezikovedski izsledvanija v čest na akademik S. Mladenov, 1957, 363–387.
  • Kopečný, F. Zur sogenannten Elementarverwandschaft. Linguistics 19, 1965, 80–101.
  • Kořínek, J. M. Studie z oblasti onomatopoje. Příspěvek k ide. ablautu, 1934.
  • Mareš, F. V. K metodice etymologického bádání: Etymologie některých pojmenování ptáků onomatopoického původu. Sl 36, 1967, 345–373.
  • Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947.
  • 2, 1986.
  • Skalička, V. K maďarské gramatice. In Čermák, F. & J. Čermák ad. (eds.), Vladimír Skalička. Souborné dílo, 2004, 37–91.
  • TSČ, 1962.
  • Varbot, Ž. Ž. K semantike i etimologii zvukopodražatel’nych glagolov v praslavjanskom jazyke. In Tolstoj, N. I. (ed.), Slavjanskoje jazykoznanije. X Meždunarodnyj s´jezd slavistov. Doklady sovetskoj delegacii, 1988, 66–78.
  • Večerka, R. a kol. K pramenům slov. Uvedení do etymologie, 2006.
Citace
Renata Novotná (1), Helena Karlíková (2) (2017): ZVUKOMALBA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZVUKOMALBA (poslední přístup: 15. 6. 2019)

Další pojmy:

lexikologie etymologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka