VLASTNÍ JMÉNO POSESIVNÍ

Základní

č. onomastické terminologii vlastní jméno místní (↗toponymum, ↗oikonymum) vyjadřující vlastnictví objektu konkrétní osobou nebo nositelem určité funkce. Je utvořeno z ↗antroponyma, popř. ↗apelativa, a to nejčastěji sufixy -ov- nebo -ín-. Skupina v.j.p. zahrnuje typologicky pestrou škálu oikonym tvořených z antroponym, popř. apelativních označení osob reprezentujících určité funkce, např. Vítkov, Opatov, tj. ‘Vítkův/opatův majetek, hrad n. dvůr’. Základní typy v.j.p. představují:

(1) oikonyma utvořená z antroponym maskulin v sg. nulovou příponou. V č. toponymii se jedná o vzácný a neproduktivní typ, charakteristický pro jména vsí a dvorů zakládaných zejména v 18. stol., např. Laudon, Leopold, Ráb, pojmenování samot n. rybníků (viz ↗anoikonymum), např. Drahoš, Havránek, Svoboda (✍Spal, 1970; ✍David, 2011:23–24, 63–65);

(2) oikonyma utvořená z antroponym maskulin v akuz.pl., např. Divoky, Františky, Kokory;

(3) ↗jména vlastní patronymická zakončená v nom.sg. na -ice- n. -(ov)ice, např. Michalovice, Petrovice, Rajnochovice, popř. Biskupice, Opatovice, tj. ‘ves lidí Michalových/biskupových’;

(4) oikonyma utvořená z antroponym maskulin v nom.sg. sufixem -jь-᾽-0), např. Boleslav, Břeclav, Chotěboř, Jaroměř, Litomyšl, Mladeč, Spytihněv, tj. ‘Boleslavův’ (majetek, hrad n. dvůr). Náleží sem také několik oikonym utvořených sufixem ženského rodu -j(-a) vázaných na objekt označený femininem, např. Vidča (tj. ‘Videkova vesʻ, později změněno na Videč) a jména typu Kněževes, Milíčeves, Uhříněves;

(5) oikonyma utvořená sufixem -ov- z antroponym, popř. apelativ, maskulin o-kmenové n. jo-kmenové deklinace typu Bohuš, Jan, Vítek; např. Bohušov, Janov, Vítkov, Vyškov, Opatov, Písařov, Proboštov. V určitých areálech, např. podhůří Hostýnských vrchů, se uplatnila ženská podoba formantu -ov(-a), pův. Hošťálkova, Mladcova, Žitkova (tj. ‘Hošťálkova, Mladcova, Žitkova lhota n. ves’), později změna zakončení analogicky podle adjektivní deklinace, tj. Hošťálková, Mladcová, Žitková;

(6) oikonyma utvořená sufixem -ín- z antroponym maskulin a-kmenové n. ja-kmenové deklinace typu Kojata, Domašě; např. Bohutín, Domašín, Hodonín, Hulín, Kojetín, Slavonín, Zlín, tj. ‘Bohutův majetekʼ n. ʻvesʼ. V novověku jsou oikonyma tohoto typu tvořená z feminin, např. Annín, Rozařín, Terezín. Náleží sem také několik oikonym utvořených sufixem -in(-a) vázaných na objekt označený femininem, např. Kunčina, Všemina (tj. ‘Kunkova/Všemova ves’);

(7) oikonyma utvořená sufixem -yn(-ě) z antroponym maskulin, např. Čekyně, Datyně, Chropyně (tj. ‘Čekova ves’);

(8) oikonyma utvořená z antroponym maskulin sufixy -k(-a) n. -ovec, typickými pro ↗anoikonyma, které se však v oikonymii vyskytují až po roce 1600, např. Arnoštka, Vaculka, Albertovec, Karlovec, srov. též názvy usedlostí ležících za hradbami středověké Prahy, např. Dobeška, Nikolajka, Portheimka (viz ✍Procházka, 1929; ✍Lašťovková & Koťátko, 2001);

(9) vzácná oikonyma utvořená z apelativ sufixem -ství, např. Fojtství, Hrabství, Království;

(10) posesivní motiv je přítomen rovněž u něm. oikonym, např. jména typu Frenštát (z něm. Frankenstadt, tj. ‘Frankovo město’), Herálec (z něm. Herharts, tj. ‘Herhartova ves’; viz ✍Černý & Váša, 1907:37; OČSMJ, 1960; ✍Oliva, 1976; ÚOO, 1999:45–48; ✍Šrámek, 2013; ✍Matúšová, 2015).

Z detailního rozpracování této typologie, tj. analýzy nejenom derivačních sufixů, ale též základů toponym a jejich možných kombinací s různými příponami, vychází tzv. metoda malých typů (celkem 450), aplikovaná v toponymii Šmilauerem (OČSMJ, 1960; ✍Lutterer, 1997).

Typ v.j.p. zakončených na sufixy -ov- a -ín- získává od 13. stol. produktivitu na úkor ↗vlastních jmen patronymických typu Litoměřice, a zcela převládne v novodobé toponymii; srov. též změny oikonym zakončených -(ov)ice na -ov, např. Dobrkovice > Dobrkov, Holešovice > Holešov, TišnoviceTišnov (viz ✍Černý & Váša, 1907:8–9; ÚT, 1963:95; ✍Lutterer, 1969; ✍Lutterer, 1971:10; ✍Čornejová, 2009:81; ✍Olivová-Nezbedová, 2009:158–159; ✍David, 2011:21–27).

Příčin dominance typu -ov- v.j.p.nč. toponymii je několik: (i) vymizení motivačního východiska místních jmen pojmenovávajících skupinu lidí (čeleď), (ii) pro oikonyma nevhodná forma plurálu, neboť jde o označení jednoho onymického objektu (osada, město), (iii) sufix -ov- nevyvolává alternace koncové souhlásky antroponymického základu oproti jiným zakončením, srov. alternace způsobené příponami -jь: Chotěbor > Chotěboř, -(ov)ice: Ivanek > Ivančice, -ín: Strachota > Strachotín, (iv) jednoznačná manifestace rodové příslušnosti oikonyma, srov. rodově nevyhraněná oikonyma utvořená sufixem -jь, např. ten/ta Olomouc, podoby Břeclav/Břeclava, Příbram/Příbrama (územní rozsah viz ČJA IV:68–70, 73; MJMS II, 1980:175–176; srov. též ✍Černý & Váša, 1907:38; ✍Polívková, 2007:20–22; ✍Tušková, 2011:112–140), ale též analogické Jihlava/Jihlav (✍Ertl, 2011:233); (v) jednoznačně formálně vymezený monofunkční formant -ov-, srov. polyfunkční -(ov)ice (viz podrobněji ↗vlastní jméno patronymické), nevyhraněné -ín- na pozadí tzv. ↗posesivních adjektiv typu matčin.

Funkční rozdělení formantů -ov- a -ín- a dominance formantu -ov- se projevuje v nč. oikonymii: (i) tvořením v.j.p. zakončených v nom.sg. na -ov- z antroponymických základů pouze maskulin, např. Josefov, Karlov, Láryšov, a v.j.p. zakončených -ín- z antroponymických základů feminin, např. Amalín, Karlín, Marianín, Žofín; (ii) tvořením fiktivních toponym zakončených -ov- z apelativ zejm. v publicistice, např. Sáblíkov (Velký Osek, podle rychlobruslařky Sáblíkové), v uměleckých textech, např. Kameňákov, Kotov, Lesov, Větrovn. apelativ označujících ve frazémech místo, např. balíkov, blbákov, vidlákov, zapadákov, srov. též stč. doklad chujov (skladba Naše sestra Janapoč. 15. stol.); (iii) využitím formantu -ov- při tvoření ↗honorifikačních toponym, např. Baťov, Gottwaldov, Havířov, Holečkov, Švermov (viz ✍David, 2011).

Rozšiřující
Literatura
  • Černý, F. & P. Váša. Moravská jména místní, 1907.
  • ČJA IV, 2002.
  • Čornejová, M. Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009.
  • David, J. Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice. Kapitoly z moderní české toponymie, 2011.
  • Ertl, V. Dobrý autor. Výbor z jazykovědného díla, 2011, 227–233.
  • HMJČ III, 1, 1960.
  • Lašťovková, B. & J. Koťátko. Pražské usedlosti, 2001.
  • Lutterer, I. Chronological Value of Suffixes in the Czech Place-Names. Onoma 14, 1969, 55–57.
  • Lutterer, I. Zur Entwicklung der Bildungstypen slawischer Ortsnamen. In Witkowski, T. (ed.), Forschungen zur slawischen und deutschen Namenkunde, 1971, 8–13.
  • Lutterer, I. Postup osidlování Čech očima onomastika. 80, 1997, 8–12.
  • Matúšová, J. Německá vlastní jména v češtině, 2015.
  • MJČ I–V, 1947–1967.
  • MJMS I–II, 1970, 1980.
  • OČSMJ, 1960.
  • Oliva, K. Retrográdní slovník k dílu Dr. Antonína Profouse „Místní jména v Čechách“ I-V, 1976.
  • Olivová-Nezbedová, L. K přechodům mezi typy místních jmen v Čechách odvozených ze jmen osobních. AOn 50, 2009, 158–161.
  • Polívková, A. Naše místní jména a jak jich užívat, 2007.
  • Procházka, A. Cibulka, Hřebenka, Malvazinka, Popelka, Buďánka. 13, 1929, 13–14.
  • Rospond, S. Słowiańskie nazwy miejsowe z sufiksem -ьsk, 1969.
  • Rospond, S. owiańskie nazwy miejsowe z sufiksem -jь, 1983.
  • Spal, J. Osobní jména ve funkci místních. In Svoboda, J. & L. Olivová-Nezbedová (ed.), Onomastické práce 3, 1970, 260–266.
  • Šlosar, D. Slovotvorba. In Lamprecht, A. & D. Šlosar ad., Historická mluvnice češtiny, 1986, 251–340.
  • Šmilauer, V. Atlas místních jmen v Čechách, 1969.
  • Šrámek, R. Retrográdní slovník místních jmen Moravy a Slezska, 2013.
  • TSO, 1973, 136.
  • Tušková, J. M. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. Synchronní pohled na základě Českého národního korpusu, 2011.
  • ÚOO, 1999, 45–48.
  • ÚT, 1963.
Citace
Jaroslav David (2017): VLASTNÍ JMÉNO POSESIVNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLASTNÍ JMÉNO POSESIVNÍ (poslední přístup: 24. 9. 2021)

Další pojmy:

onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka