VLASTNÍ JMÉNO PŘÍMÉ

Základní

Pojmenování objektu skrze nějaký znak obsažený přímo v objektu (Dlouhá louka – louka, Boroví – les, Černice – pole s černou půdou), zatímco nepřímé vlastní jméno pojmenovává objekt pomocí objektu jiného, který je ve jméně explicitně vyjádřen, a to buď apelativem (U dubu – pole), n. propriem (Za Borovím – louka). V.j.p. mají podobu nom., popř. předložkových pádů s předložkami na, v (srov. časté varianty typu Niva / Na nivě pro jediný pozemek, podobně Kouty / V koutech), nepřímá vlastní jména jsou v předložkových pádech s ostatními předložkami vyjadřujícími prostorové, příp. i posesivní vztahy (Nad silničkou, slez. Do Balhara, tj. Balharovo, atd.). Toto rozdělení, představující jedno z tradičních klasifikačních kritérií ↗toponym, zejména ↗pomístních jmen, je pro svou nejednoznačnost a nedůslednost (viz např. ÚOO, 1999) užíváno dnes jen jako hledisko pomocné. Viz také ↗relační objekt.

Rozšiřující
Literatura
  • Olivová‑Nezbedová, L. & M. Knappová ad. Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest, 1995, 27.
  • Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky, 1963, 9.
  • ÚOO, 1999, 16–18.
Citace
Jana Pleskalová (2017): VLASTNÍ JMÉNO PŘÍMÉ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLASTNÍ JMÉNO PŘÍMÉ (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

onomastika lexikologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka