VID A ČAS V KONTEXTU

Základní

Počátky studia funkce ↗času a ↗vidu v promluvě, tj. analýzy času v kontextuvidu v kontextu, jsou spojeny s klasickými pracemi ✍Weinricha (1964)✍Benvenista (1966), zaměřenými na románské jaz. Slovanskými jaz. se následně zabývají ✍Hopper (1979)✍Thelin (1990), ruštinou pak především ✍Chvany(ová) (1985)✍Paducheva(ová) (2011), češtinou ✍Esvan (2006), ✍Esvan (2015); o situaci v americké lingvistice viz ↗vid, oddíl 3., a ↗čas, oddíl 3.

1 Narativní způsob

Výchozím bodem studia narativního způsobu je potřeba uvědomit si specifičnost užívaného jazyka ve vyprávění, které bývá autonomní a oddělené od referenčního bodu, jímž je okamžik promluvy z hlediska vypravěče, tak aby bylo možné sledovat fikční referenční bod, který se přesouvá spolu s dějovou linií. Především proto se v narativních textech objevují deiktická adverbia jako teď n. nyní, odkazující na pohyblivý referenční bod, nikoliv na okamžik promluvy vypravěče:

(1)

Dveře práskly. Slyšeli to oba. Fízlové, šeptal Malej. Našli pršipláště. Dveře k půdě se otevřely. Stáli teď v kuželu světla. Šel k nim po schodech, pomalu, pořád svítil. (J. Topol)

(2)

„Lukáši...“ Byl rozhodnutý nechat ji v nejistotě, ale zároveň jí dát znamení, že ji má rád. Oblékl se; nyní měl na sobě hadry, ve kterých sem přišel. Pohlédl na ni. Seděla nahá na široké posteli. (M. Vopěnka)

V mnohých studiích se objevily snahy definovat způsob vyprávění prostřednictvím gramatických vlastností jednotlivých jaz., ovšem stanovit obecná pravidla výlučně na základě charakteristických znaků jazykového systému nelze. Přesto je možné více či méně přesně stanovit souhrn atributů, které jsou charakteristické pro různé typy promluvy. Mimo vid a čas lze mezi tyto specifické rysy, jež napomáhají rozlišit daný typ promluvy, zařadit také osobní zájmena, deiktická adverbia, pořádek slov atd.

Pro č. jsou při analýze narativního způsobu podstatné dvě vlastnosti: (i) vyprávění může probíhat v minulém i v přítomném čase, (ii) vidová opozice funguje bez ohledu na čas vyprávění, tzn. že perfektivní slovesa v prézentu ztrácejí svůj futurální význam. Tento fenomén ilustruje příklad (3) – v příkladu (3a) vypravěč zvolil perfektivní formy sloves, které nemají futurální význam, příklad (3b) znázorňuje transpozici originálního úryvku do minulého času, přičemž nevyvstala potřeba změnit užitý vid:

(3a)

Vladimír sedí u stolu v kuchyni. […] Vezme odpadky a postaví je ke dveřím. Umyje lžíci a hrnek od ranní kávy, otře je utěrkou a uloží do skříně. Utěrku přehodí přes topení. Vezme do ruky půllitr. Naposledy se projde bytem. Je klidný. (J. Rudiš)

(3b)

Vladimír seděl u stolu v kuchyni. […] Vzal odpadky a postavil je ke dveřím. Umyl lžíci a hrnek od ranní kávy, otřel je utěrkou a uložil do skříně. Utěrku přehodil přes topení. Vzal do ruky půllitr. Naposledy se prošel bytem. Byl klidný.

Užívání přítomného času v narativních kontextech, které povoluje aplikaci stejného vidu i v čase minulém, bývá nazýváno vyprávěcí prézens (✍Esvan, 2015). Plně fungující vidovou opozicí v prézentu a zmíněným užíváním dokonavých sloves bez futurálního významu se č. odlišuje od ostatních slovanských jaz. (kromě slovenštiny); viz ✍Dickey (2000).

2 Alternace časů

Autonomní povaha narace s ohledem na moment promluvy se týká jak minulého, tak přítomného času, jelikož oba časy bývají užívány v narativních kontextech odkazujíce na dějovou linii. Vzhledem k tomu, že se minulý a přítomný čas ve vyprávění střídá více méně volně a ztrácí svou pravou deiktickou hodnotu, jež je pro odkázání k momentu promluvy podstatná, vyvstává otázka, zda se pravý význam časů ve vyprávění skutečně rozlišuje a pokud ano, jakým způsobem. Podle ✍Paducheva(ové) (2011) v tomto případě neleží rozdíl mezi minulým a přítomným časem v jejich povaze „časové“, ale závisí na vztahu mezi vypravěčem a čtenářem/posluchačem. V přítomném čase se tak vytváří určitá komunikační pseudosituace, v níž je vypravěč a čtenář/posluchač v přímém kontaktu. Toto zapojení čtenáře/posluchače vysvětluje danou expresivní hodnotu přítomného času ve vyprávění, zejm. pak klasické užití tzv. ↗historického prézentu, kdy vypravěč přechází z minulého do přítomného času za účelem vyzdvihnout určitý obraz děje tak, aby byl „živější“:

(4)

Slyšel jen vzdálený řinkot, jako by někdo šlapal po střepech. Vyhlédl na ulici a už to viděl. Rozbitá tabule ve výloze obchodu s počítači, nějaký ten… COM, tamhle šikmo přes křižovatku. Nebezpečně zubatým otvorem prochází chlap a nese počítač, za ním druhý s monitorem a třetí se vrací zpoza rohu, kde asi mají auto. Vy kurvy, ulevil si a šmátral v tašce po mobilním telefonu. (J. Balabán)

Král Václav namáhavě povstal, uklonil se nepatrně všem hostům. A jedním hřmotným skokem vyrazil skrytými dvířky v rohu čelní zdi. Hlavní stůl se podezřele zakymácel. Uprostřed pitvor se vynořil králův šašek, kde nic tu nic, do této chvíle utajený. Vyskočí na okraj stolu, hodí za dvířky, za útěkem krále pokřivený škleb smíchu. Bleskem vyklouzlo zpod křesel několik trpaslíků. (A. Vrbová)

Zvláštní typ vyprávění představuje ústní podání. Jedná se o komunikační situaci, velice odlišnou od literární narace, při níž je vypravěč a posluchač v přímém kontaktu. Vyprávěné události tedy lze jednoduše porovnat s referenčním bodem okamžiku promluvy, a užití minulého času tak plní svou skutečnou deiktickou funkci odkazující k událostem, které se odehrály v minulosti. V momentě, kdy se vypravěč rozhodne nejen oživovat určitou událost, ale vyprávět opravdový příběh s rozvinutým dějem, navrátí se k narativnímu způsobu vyprávění. Nepoužívá tedy pouze minulý čas, ale také vyprávěcí prézens, jež demonstruje užívání perfektivních forem, které nemají futurální význam (viz ✍Esvan, 2006):

(6)

normálně o půl šesté večer zazvonila baba. já sem vařila. otevřu dveře. v kalhotkách ne. já dobrý večer. dobrý večer sociální pracovnice jdu se podívat jak bydlíte. (oral2013)

no tak tam sedíme že jo bylo štvrt na deset že jo no a .. řikám hele já musim jít domů tak eště jedno na mě já řikám já já peníze mám já už du... a teď se votočím a tatík tam seděl že jo no tak sem si dal eště jedno. a teď du na záchod... a povidám hele tati …

Střídání časů při mluveném vyprávění je obecně velmi těsné a do přítomného času se přechází především prostřednictvím určitých typů sloves, jako jsou verba vivendi n. verba dicendi. Tuto tendenci znázorňují slovesa řikámpovidám v př. (7), představující typický rys mluveného jazyka, často stylizovaný v literatuře (B. Hrabal).

3 Vidová opozice

Při snaze interpretovat funkce vidové opozice v narativních kontextech se často odkazuje na pojmy foreground, reprezentující důležité události ve vyprávění, které napomáhají, aby děj postupoval dopředu, a background, představující méně důležité události. Typologické studie poukazují na to, že zdůrazňování popředí příběhu (foreground) je určitým druhem jaz. universa, které se v různých jazycích realizuje rozličnými způsoby – např. částicemi v jazyce swahili, v románských jaz. jsou používány různé druhy časů, ve slovanských jaz. pak slovesný vid. ✍Hopper (1979) uvádí, že v ruštině se foreground popisuje prostřednictvím perfektivních sloves, background naopak pomocí sloves imperfektivních. Jedná se o hypotézu, jíž ✍Chvany(ová) (1985) připisuje příliš zjednodušující charakter. Daný předpoklad totiž sice leží na validních základech, nelze jej však nekriticky přijmout. Co se týče č., existuje silná korelace mezi užíváním perfektivních sloves a vývojem příběhu, avšak v textech nalezneme také perfektivní slovesa následující jedno po druhém, aniž by zastupovala události rozvíjející se v čase:

(8)

První láhev v nás zmizela hodně rychle, hlavně zásluhou Anny. Vypila sama víc než polovinu. (J. Hájíček)

Dalším nedostatkem této dichotomie je fakt, že pojem background zastupuje vše, co není foreground, čili komplex velmi odlišných situací. V rámci uchopení této rozdílnosti je mimo příběhu, který odkazuje na pojem foreground, třeba rozlišit tři typy promluvy: popis, komentářpřímou řeč (viz ✍Adam, 1992; ✍Smith(ová), 2003). Z hlediska vidu a času se vcelku zřetelně vymezují příběhpopis. Při popisu jsou používány zejména imperfektivní formy sloves, jež vyjadřují stav n. činnost, vyskytující se přirozeně mimo děj v tom smyslu, že se nepodílejí na jeho postupu dopředu, což ilustruje část příkladu (9) v okně se svítilo. Anna už byla v pyžamu a celý příklad (10):

(9)

Došly jsme k chalupě, v okně se svítilo. Anna už byla v pyžamu. Zapadly jsme do jejího pokoje a odhodily kabáty. (J. Hájíček)

(10)

Začíná podzim a stromy žloutnou, rudnou, hnědnou; malé lázně v krásném údolí jako by byly obklopeny požárem. Po kolonádě chodí ženy a naklánějí se k pramenům. (M. Kundera)

Při vyprávění příběhu, tedy událostí, které posouvají příběh dál, se pak obecně používají perfektivní formy:

(11)

Doktor poděkoval, rozloučil sevyšel s plnou taškou do mrazivého vzduchu. (Z. Zapletal)

(12)

Za chvíli se vrátí s lahví Martelu. Odšroubuje uzávěr a podá mi ji. (Z. Rosenbaum)

Tento základní isomorfismus mezi typem vyprávění (popis × příběh) a slovesným videm (nedokonavost × dokonavost) mnohdy nefunguje bezvýjimečně. Do zcela jasně deskriptivní části lze např. vložit určitou náhodnou událost, jež přerušuje vlastnosti popisu, které jsou „mimodějové povahy“. Tato událost, jež nemůže být hodnocena jakožto významná pro rozvoj děje, protože se přímo netýká postav příběhu, je pak vyjádřena prostřednictvím perfektivní formy slovesa:

(13)

Moře šumělo a na obzoru se objevil šedý pruh deště. Dva strážníci jeli po břehu na koních, nechali je klusat v přibíhajících vlnách a pozorovali pěnu, která stříkala zvířatům okolo kopyt. V dálce za výběžkem pobřeží vyplul malý rybářský člun. Bylo větrno, vzduch chutnal slaně a ulpíval na rtech. (J. Mucha)

Do příběhu naopak lze vložit durativní události vyjádřené imperfektivními slovesy, které již neleží „mimo čas“, jak je tomu při popisu, ale jsou plně integrovány do průběhu děje, kde právě svou průběhovostí vytvářejí určitý druh narativního napětí. Tyto případy užívání imperfektiv jsou často považovány za prostředek „zpomalení“ vyprávění:

(14)

Autobus vjížděl k nástupišti číslo 23. Otec se otočil a řekl: „Jsme tady, Lucie! Vystupujeme.“ Usmála se. „Já vím, tati!“ (S. Rudolf)

(15)

Druhý den si přicházím pro fotky. Paní je naštěstí vzadu v ateliéru. Postarší vyzáblý prodavač vytáhne fotky z pytlíku a rozesměje se. (M. Viewegh)

Pokud imperfektivní sloveso zaujímá pozici uvnitř řetězce perfektivních sloves, událost, kterou popisuje, bývá často interpretována jako vymezená událostmi vyjádřenými perfektivními slovesy, viz (16). Omezení události na určitý interval bývá potom často explicitně vyjádřeno pomocí příslovečného určení času, viz (17):

(16)

Prolezu plotem, běžím do parku a zhroutím se na nejbližší prázdnou lavičku. (M. Viewegh)

(17)

„Tak proč je tady těch obrazů tolik?“ „Protože jsou připraveny na výstavu,“ odpověděl Tomáš. Darina chvilku přemýšlela, a pak řekla: „Jestli se prodá těch obrazů víc než jeden, tak si ustřihnu cop.“ (K. Valášek)

Zvláštní střídání vidu v příběhu, jež se v č. vyskytuje poměrně hojně, reprezentuje také užití imperfektivního slovesa na konci řetězce perfektivních sloves, a to převážně v koordinaci:

(18)

Potom si zapálil cigaretu a vyfukoval kouř do čistého mrazivého vzduchu. (Z. Zapletal)

(19)

Polkne poslední doušek. Zaplatí a odchází. (J. Formánek)

Fakt, že poslední událost není výslovně uvedena jakožto završená, připouští vnímat danou událost méně příkrým způsobem, s „otevřeným“ koncem. Tato konstrukce zaujímá specifické postavení při užití vidu ve vyprávění v č.; věnovalo se mu několik autorů srovnávajících slovanské jaz.: ✍Stunová (1993), ✍Dickey (2000), ✍Esvan (2013a), ✍Berger (2013), konfrontaci s románskými jaz. se věnuje ✍ Esvan (2013b).

4 Registrující prézens

Další specifické užití přítomného času, které je při studiu aplikace vidu v kontextu třeba vzít v úvahu, je známé jako registrující prézens // záznamový prézens. Je pro něj charakteristické, že se vyskytuje pouze se slovesy v imperfektivní formě vyjadřujícími nikoli opakované n. průběhové události, nýbrž události jednoznačně ukončené. Tento typ přítomného času je užíván především v záznamech událostí a často se objevuje v biografiích, registrujících události, které jsou obvykle spojeny s určitým datem:

(20)

Roku 1825 Teubner náhle umírá a zanechává po sobě nešťastnou Jindřišku s malými dcerkami. O rok později ztrácí Jindřiška i otce... (internet)

Tento typ prézentu bývá také užíván v diářích a blozích, i v literárních textech s expresivním významem, většinou spojených se silnou subjektivizací narace (např. zmatený vypravěč nejasně vnímá danou realitu a mechanicky vyjmenovává probíhající události, které právě zažívá) (✍Esvan, 2015):

(21)

a jdu si někam vyměnit Libry za Eura. Procházím si město, je tu několik katedrál a centrum je docela pěkný. Směnárna však nikde, po několika radách místních hledám poštu, kde mě peníze prý vymění. Poštu nacházím a Eura dostávám za docela blbej kurz. (Internet)

(22)

Někdo mne pokládá na lehátko uvnitř vozu, měří mi tlak, dostávám jakousi injekci. Sanitka vyjíždí a já ztrácím vědomí. (M. Viewegh)

Registrující prézens tedy představuje alternativní způsob vyprávění v přítomném čase. Zásadním rozdílem mezi uvedenými dvěma způsoby vyprávění, vyprávěcím × registrujícím prézentem, není pouze skutečnost, že registrující prézens bývá vyjádřen pouze jedním videm, ale zejména fakt, že registrující prézens nelze symetricky převést do minulého času. Tento typ přítomného času tedy není možné transponovat do času minulého, aniž nebylo třeba změnit užité vidové formy:

(22a)

Někdo mne pokládal na lehátko uvnitř vozu, měřil mi tlak, dostával jsem jakousi injekci. Sanitka vyjížděla a já jsem ztrácel vědomí. (M. Viewegh)

Na tuto asymetrii upozorňuje již ✍Bondarko (1958), nepokouší se však stanovit pravidla distinkce mezi vyprávěcím a registrujícím prézentem a užívání imperfektivních sloves v historickém prézentu v č. obecně považuje za „fakultativní“. Toto stanovisko kritizuje ✍Stunová (1993)✍Esvan (2015).

5 Vliv žánru textů

Mimo rozlišování literárního a mluveného projevu, v němž je vyprávěcí prézens více či méně volně zaměnitelný s minulým časem, je nutné se při rozboru kontextů zaměřit také na druhy textů, v nichž se prézens vyskytuje. Vyprávěcí prézens totiž není omezen pouze na literaturu či ústní podání – můžeme jej pozorovat i v diskurzech, kdy je použití určitého času více restriktivní, tzn. že střídání přítomného času s časem minulým není obecně povoleno. Např. při vyprávění anekdot, u zápisků ve scénářích n. v receptech se také používá převážně přítomný, nikoliv minulý čas (viz ✍Esvan, 2006):

(23)

Chlápek přijde pozdě v noci domů, svalí se na postel a povídá své manželce: „Promiň, miláčku, ale vsadili jsme se s kamarády v hospodě, kdo vypije víc panáků.“ „Ano? A kdo skončil na druhém místě?“ (internet)

(24)

Měkké maso vyjmeme a šťávu vydusíme na tuk, zaprášíme ji moukou, zasmahnemezalijeme 400 ml vody, asi 30 minut povaříme, přecedíme a nakonec dle chuti osolíme. (internet)

Užívání určitého času se ovšem v průběhu času vyvíjí. Např. kuchařské recepty, jež jsou tradičně popisovány ve vyprávěcím prézentu v 1. osobě plurálu, dnes běžně bývají sdělovány v imperativu v 2. osobě plurálu, což představuje zcela jiný druh projevu.

Tyto typy textů ovšem demonstrují nejen rozdíly vztahující se k literárnímu vyprávění – málo pravděpodobné je zde expresivní užití výše zmíněného imperativu, durativního imperfektiva sloužícího ke „zpomalení“ vyprávění i střídání registrujícího prézentu způsobujícího subjektivnější vnímání událostí.

6 Diachronní pohled

✍Bondarko (1958) uvádí, že používání perfektivních forem bez futurálního významu bylo ve vyprávěcím prézentu běžné již v historické češtině, od 16.–17. stol. se pak v literárních textech při vyprávění rozšiřuje používání imperfektiv. ✍Esvan (2015) poznamenává, že tato aplikace imperfektivních forem sloves objevujících se v příkladech uvedených Bondarkem (zejména od T. Svatopluka) ve skutečnosti koresponduje s povahou užívání registrujícího prézentu.

Rozsáhlá analýza systému užívání časů a vidů v č. literatuře 20. stol. navíc poukázala na další model vyprávění, a to komplementární distribuci (✍Esvan, 2013a). Jedná se o těsné střídání perfektivních sloves v minulém čase s imperfektivními slovesy v přítomném čase. Přestože je tento způsob vyprávění užíván méně často než vyprávěcí a registrující prézens, je typickým prostředkem vyprávění v některých dílech K. Čapka, K. Legátové a dalších:

(25)

Vasil mu klade vážně ruku na rameno. “Juraji, osm let ji máme na očích –” Hordubal se mu prudce vytrhl: “Jdi, jdi, nebo – – Geriči, dokud jsem živ, jako je Bůh nade mnou, neznám tě, a byl jsi můj nejlepší přítel.” A už se Hordubal neotočívrávorá domů. Gerič jen zafrkal a dlouho, potichu klne do noci. (K. Čapek)

(26)

Strom se zkroutil, zapraskal, rozštípl se do vysoka a padl. Ferda sténá a pramínek jasné krve stříká do výše z jeho žíly, kterou přeťal ozubený řetěz pily. Všichni se k němu seběhli. Vojtěch utahuje kapesníkem Ferdovu ruku nad loktem, ale krev crčí dál. Zsinalý Ferda omdlévá. „Dělejte něco!“ volá rozčileně Janek. „Ať nevykrvácí!“ Vojtěch shodil košili, trhá ji na pruhy, Vlasta obvazuje poraněnému ruku a plátno je ve chviličce rudé jako prapor. Vojtěch, Matěj a Janek odnesli Ferdu k rampě. Odvozci rychle stáhli řetězy kulatinu a ujíždějí s raněným do nemocnice. (J. & M. Tomanovi)

(27)

Pavlík přiskočil k matce a točí jí před obličejem pošlou myší. „Dívejte, mami! To přinesla Dajda!“ Žena napřáhla bezděčně ruku na obranu. „Bojíte se?“ „To víš.“ Vysypala slupky a vrací se do stavení. Synek jde s ní. „Zahoď tu myš a umyj si ruce.“ Pavlík je zvyklý poslouchat. Odhodil myš a dívá se s lítostí, jak dopadá na hnojiště. Byl by ji rád ukázal otci. Otec si obléká kabát. Bartková ho uchopila za paži. „Nechoď, Toňo!“ (K. Legátová)

Také užívání sloves v komplementární distribuci se však neomezuje pouze na literární texty. Tato technika je všeobecně přijímána většinou mluvčích českého jazyka a bývá aplikována při popisu krátkých videí, jakožto odpověď na otázku Co se děje? (✍Schmiedtová & Carroll(ová) ad., 2006).

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, J.-M. Les textes: types et prototypes, 1992.
  • Benveniste, E. Problèmes de linguistique générale, 1966.
  • Berger, T. Ungewöhnliche Verwendungen des Aspekts im Tschechischen: der imperfektive Aspekt in Handlungssequenzen. ZfSl 58, 2013, 31–42.
  • Bondarko, А. V. Nastojaščeje istoričeskoje (praesens historicum) glogolov nesoveršennogo i soveršennogo vidov v češskom jazyke. Sl 27, 1958, 556–584.
  • Dickey, S. M. Parameters of Slavic Aspect. A Cognitive Approach, 2000.
  • Esvan, F. Historický prézens v současné češtině: možnosti a meze jeho jazykových a komunikativních funkcí. In Štícha, F. (ed.), Možnosti a meze české gramatiky, 2006, 226–248.
  • Esvan, F. Ke střídání vidu při vyprávění v češtině. Gramatika & Korpus 2012, 2013a, 1–6.
  • Esvan, F. À propos de l’usage de l’imperfectif dans la narration de séquences d’événements en tchèque. Romano-Bohemica – Journal for Central European Studies 2, 2013b, 53–66.
  • Esvan, F. Aspectual Opposition in the Different Contexts of the Historical Present in Czech. WS 56, 2015, 211–216.
  • Esvan, F. Tempo e aspetto nella narrazione in ceco in una prospettiva diacronica (v tisku).
  • Hopper, P. J. Aspect and Foregrounding in Discourse. In Syntax and Semantics 12, 1979, 213–241.
  • Chvany, V. C. Backgrounded Perfectives and Plot Line Imperfectives: Towards a Theory of Gounding in Text. In Fleyer, M. S. & A. Timberlake (eds.), The Scope of Slavic Aspect, 1985, 247–273.
  • Křížková, H. K problematice praesentu historického v ruštině a v češtině. Sovětská jazykověda 5, 1955, 241–255.
  • Paducheva, E. The Linguistics of Narrative. The Case of Russian, 2011.
  • Schmiedtová, B. & M. Carroll ad. Tense Switch in Aspect/-Non-Aspect Languages and its Implications for Information Structure. In Fabricius-Hansen, C. & B. Behrens ad. (eds.), Explicit and Implicit Information in Text Information Structure across Languages, 2006, 59–62.
  • Smith, C. S. Modes of Discourse, 2003.
  • Stunová, A. A Contrastive Analysis of Russian and Czech Aspects: Invariance vs Discourse. PhD. diss., Univ. Amsterdam, 1993.
  • Thelin, N. B. (ed.) Verbal Aspect in Discourse, 1990.
  • Weinrich, H. Tempus, 1964.
  • Viz také Slovesný čas, Slovesný vid.
Citace
François Esvan (2017): VID A ČAS V KONTEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VID A ČAS V KONTEXTU (poslední přístup: 28. 9. 2020)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka