VÍCEJAZYČNOST TEXTU

Základní

Existence plurality jazyků v lidském světě se projevuje v jazykovém chování jedince, v sociální komunikaci a ve výstavbě textů. V.t., tj. fakt, že si lidé osvojují a v komunikaci užívají různé jaz., představuje komplexní fenomén, který se uplatňuje v mnoha oblastech. Lidé jsou často schopni – byť většinou s různou mírou zvládnutí – naučit se více jazyků (viz ↗bilingvismus) a vytvářejí texty v jaz. osvojených sekundárně (naučených); viz ↗osvojování druhého jazyka. Výrazně to platí pro vědecké texty (zvláště v současnosti publikace v angl.), ale také pro texty umělecké; např. v tvorbě M. Kundery n. V. Linhartové byla č. vystřídána francouzštinou, O. Filip či L. Moníková publikovali svá díla v něm. (✍Forster, 1974; ✍Kremnitz, 2004; ✍Richterová, 2004). V komunikaci dochází ke kontaktu nositelů různých jaz. a její účastníci někdy přecházejí z jednoho jaz. do jiného (↗střídání kódu). Charakteristické je to zvláště pro oblasti s jaz. smíšeným obyvatelstvem (viz např. ✍Bogoczová, 2000; ✍Lanstyák, 2000) a pro současná multikulturní a multijazyková společenství či organizace a firmy. V některých komunitách navíc získávají určité jazyky pozici prostředku pro specifické jazykové domény či funkční oblasti (jaz. úředního styku, odborná komunikace, náboženství, společenské konverzace), na druhé straně se ve funkci ↗lingua franca prosazují jaz. s nadnárodní platností (dříve uplatnění lat., v současnosti angl.).

Různé aspekty vícejazyčnosti lidského světa se promítají do struktury textů a podílejí se na utváření jejich smyslu; možnost kombinovat a propojovat elementy několika jaz. přitom patří k podstatným charakteristikám textu (✍Coseriu, 1994:50). Jako standardní součást vědeckých textů vystupují cizojaz. abstrakty a résumé, obvyklé je také uvádění dokladů a citátů v původních jaz. V minulosti se ve vědeckých textech někdy objevovaly pasáže v lat., jaz. vzdělanosti, jako projev tzv. kulturní vícejazyčnosti, nazývané též kulturní diglosie (např. Gramatika česká J. Blahoslava (1571); k tomu ✍Čejka, 1998). Zvláště na přelomu 19. a 20. stol. byla lat. v lékařských, zejména sexuologických, pracích využívána jako jaz., který měl výklady učinit nepřístupnými pro laiky. Nápadně proniká vícejazyčnost do textů reklamních, kde zvýrazňuje mezinárodnost nabídky produktů, spojuje propagované zboží s prestiží použitých jazyků v příslušné oblasti a stává se zdrojem hry se slovy, která se snaží zaujmout recipienty (✍Čmejrková, 2000:79–87).

Nejvíce a s největší mnohotvárností se ale vícejazyčnost prosazuje v umělecké literatuře (✍Schmitz‑Emans(ová), 1997:49–105; ✍Schmeling & Schmitz‑Emans(ová) (eds.), 2002; ✍Mareš, 2003; ✍Schmitz‑Emans(ová) (ed.), 2004; ✍Mareš, 2012 aj.). Je to dáno jednak faktem, že literatura rozsáhle modeluje a znázorňuje lidskou verbální aktivitu (↗formy podání řeči), jednak tím, že v souvislosti s dominancí estetické funkce obrací pozornost na výrazové i významové možnosti jaz. V.t. se vyskytovala už ve starověké literatuře, ve středověku a raném novověku se pak rozšířila především v podobě tzv. makaronismu (viz ↗makaronština), jenž byl primárně podmíněn napětím mezi lat. a rozvíjejícími se národními jaz. (✍Skwarczyńska, 1937; ✍Ristow, 1965). Už z 10. stol. jsou doloženy verše, v nichž se střídají různojaz. úseky (slova, verše), v č. prostředí je tato podoba básní spjata se žákovskou poezií 14. stol.:

Qui suevimus sepe radi, / jedli bychom často rádi / sed ubi cibaria?

‘My, kteří jsme zvyklí třít bídu, / […] / ale kde je něco k jídlu?’

V užším chápání je makaronismus charakterizován sloučením lexikálních prostředků jednoho, zpravidla domácího, jaz. a gramatických prostředků jiného jaz. (nejčastěji lat.). Tato forma básnictví, především komického a satirického rázu, se rozvinula v 15. a 16. stol. v Itálii (Mazzam, Falchette, reponas „skloň svůj kyj, Falchetto“; T. Folengo, 1521) a poté i v dalších zemích. V pozdější době se makaronismus využíval zvláště k zesměšnění pseudovzdělanosti a povýšenosti (J. B. Molière), ale byl také pěstován jako učenecká zábava. K satirickému efektu využil makaronské střetnutí mezi jaz. Jezovitský marš v Havlíčkově Křtu svatého Vladimíra (vyd. 1877):

Te rogamus, audi nos – / ten Vladimír, to je kos! / Gloria in excelsis Deo – / držme my se jeho.

Ve starším období bylo střídání jaz. v literárním textu určováno hlavně konvencemi spjatými s jeho žánrem, tématem a funkcí; stávalo se také dokladem autorovy jaz. a tvůrčí virtuozity. Proces utváření novodobých národů a zdůraznění jaz. jako národního atributu vedl ke zdůraznění hierarchie mezi bázovým jaz. textu a jinými, včleněnými jazyky. Do popředí vystoupil hodnotový protiklad mezi vlastním („naším“) a cizím; ✍Moser (1996) označuje jaz. prvky, jež do textu vnášejí rys cizosti, jako ↗xenismy. Jaz. cizost vystupuje jako signál jinakosti, může však také podněcovat k setkání s odlišností a pluralitou jako obohacujícím činitelem (✍Schmitz‑Emans(ová), 1997:103). Zároveň se mezi jazyky v literárním textu profilují opozice jako srozumitelnost – nesrozumitelnost, oficiálnost – neoficiálnost, prestižnost – neprestižnost, vznešenost – obyčejnost, stálost – módnost, sakrálnost – profánnost apod.

Vícejazyčnost se v literárních textech vztahuje k různým ↗subjektům textu. Postavám bývá přisuzováno vyjadřování v cizím jaz., pro jehož reprezentaci bylo vyvinuto několik postupů: prezence v.t. (formulace je uvedena v příslušném cizím jaz.), evokace v.t. (do promluv se vkládají jednotlivé výrazy a obraty, např. pozdravy a společenské fráze, které vyvolávají představu daného jaz.: Bez disciplíny, mein Lieber, by naše armády nikdy nedosáhly takových úspěchů na frontách), signalizace v.t. (o jaz. informuje metařečový údaj, nejčastěji umístěný v rámcové větě: odvětil francouzsky), eliminace v.t. (chybí expl. poukaz, je ale zřejmé, že ve znázorněné komunikační situaci postava používá cizí jaz.). Subjekt vypravěče (podavatele) získává pozici instance, která rozhoduje o jaz. podobě literárního textu; podle ✍Uspenského (2008:65) působí ve vztahu k uplatňování různých jaz. ve vyjadřování postav buď jako pozorovatel (registrátor), n. jako redaktor, který řeč postav zpracovává. Vypravěč ale také často přejímá cizojaz. prvky z řeči postav do svého projevu a sahá k těmto prvkům i bez vazby na postavy (např. cizojaz. citáty a sentence). Subjekt adresáta je z hlediska v.t. diferencován podle toho, zda se u něho předpokládá, či nepředpokládá znalost cizích jaz. v textu. Pro případy, kdy adresát vystupuje jako subjekt, který jaz. zahrnuté do textu neovládá a současně by měl porozumět cizojaz. pasážím, byly vyvinuty různé postupy sloužící ke zpřístupnění jejich významu, např. paralelně uváděný vnitrotextový překlad (Eine Schriftstellerin. Spisovatelka) n. shrnutí obsahu promluvy v myšlenkách postavy.

Mnohosti podob v.t. v literatuře odpovídá široká škála jejích funkcí. Ve vztahu k textovým subjektům často získává funkci národnostně zařazovací a individuálně n. skupinově charakterizační. Dále přispívá k budování obrazu specifiky národního a kulturního prostředí (funkce atmosférotvorná) a spoluutváří strukturu hodnot reprezentovaných textem (funkce hodnotová). Může mít také funkci utajovací (znemožňuje či omezuje přístup k určité informaci), komikotvornou a herní (např. komolení jaz., neporozumění a jeho důsledky), výrazovou (zaměření na formální kvality cizojaz. prostředků), kreativní (představení a průzkum možností jaz.) či obecně kult. (vřazení textu do kulturní tradice).

č. literatuře existuje mnoho textů, jejichž struktura a smysl jsou v.t. zásadně determinovány, např. Fidlovačka J. K. Tyla, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války J. Haška, Příběh inženýra lidských duší J. Škvoreckého n. Sestra J. Topola.

Rozšiřující
Literatura
  • Bogoczová, I. Stylizace – druhá přirozenost. SaS 61, 2000, 18–21.
  • Coseriu, E. Textlinguistik. Eine Einführung, 1994.
  • Čejka, M. Střídání kódů u Jana Blahoslava a Martina Luthera (Několik poznámek k tzv. kulturní diglosii). LF 121, 1998, 84–104.
  • Čmejrková, S. Reklama v češtině, čeština v reklamě, 2000.
  • Forster, L. Dichten in fremden Sprachen. Vielsprachigkeit in der Literatur, 1974.
  • Kremnitz, G. Mehrsprachigkeit in der Literatur. Wie Autoren ihre Sprache wählen. Aus der Sicht der Soziologie der Kommunikation, 2004.
  • Lanstyák, I. K otázke striedania kódov (maďarského a slovenského jazyka) v komunite Maďarov na Slovensku. SaS 61, 2000, 1–17.
  • Mareš, P. „Also, nazdar!“ Aspekty textové vícejazyčnosti, 2003.
  • Mareš, P. Nejen jazykem českým. Studie o vícejazyčnosti v literatuře, 2012.
  • Moser, W. Xenismen. Die Nachahmung fremder Sprachen, 1996.
  • Richterová, S. Polyglotismus v češtině. In Richterová, S., Místo domova, 2004, 132–143.
  • Ristow, B. Maccaronische Dichtung in Deutschland. In Reallexikon der deutschen Literaturgeschichte, Bd. L‒O, 1965, 259–262.
  • Schmeling, M. & M. Schmitz-Emans. (eds.) Multilinguale Literatur im 20. Jahrhundert, 2002.
  • Schmitz-Emans, M. Die Sprache der modernen Dichtung, 1997.
  • Schmitz-Emans, M. (ed.) Literatur und Vielsprachigkeit, 2004.
  • Skwarczyńska, S. Estetyka makaronizmu (Próba postawienia zagadnienia). In Prace ofiarowane Kazimierzowi Wóycickiemu, 1937, 337–370.
  • Uspenskij, B. Poetika kompozice, 2008.
Citace
Petr Mareš (2017): VÍCEJAZYČNOST TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÍCEJAZYČNOST TEXTU (poslední přístup: 21. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka