TEMPLÁT

Základní
Rozšiřující

T. jsou tradičně a napříč jazyky spojovány obecně s afro-asijskou, konkrétně pak se semitskou jazykovou rodinou. Klasická analýza (která pochází z prací arabských gramatiků z 9. stol. a v principu byla adoptována a přitom adaptována do ↗autosegmentální fonologie ✍McCarthym, 1985 (diss. 1979)) je postavena na nezávislosti melodické/segmentální (konsonanty, vokály) a slabičné (x-sloty) informace, která je nezávisle uložena v lexiku. Tzn. že templatická omezení jsou vynucována lexikální jednotkou, která se skládá z pevného počtu a pořadí konsonantických a vokalických pozic, totiž právě templátu. Např. v klasické arabštině má tvar katab‑ čtyři rozdílné lexikální ingredienty: (1) kořen, složený ze tří konsonantů √ktb, který nese lexikální význam ‘psát’, (2) krajně levé ‑a‑, které označuje rod činný, (3) krajně pravé ‑a‑, které označuje náležitost do slovesné třídy, (4) t. CVCVC, který identifikuje nepříznakový binyan 1 (významově nepříznakový). Tvar kaatab‑, kde je krajně levé ‑a‑ dlouhé, je výsledkem stejných lexikálních ingrediencí (1) až (3) s výjimkou toho, že jsou přizpůsobeny t. binyanu (3) CVVCVC, který (kromě jiného) označuje reciprocitu.

Na základě popisů templatických jevů v nesemitských jaz., v nichž je morfologie konkatenativní (spíše než nekonkatenativní jako v semitských jaz.) navrhla prozodická morfologie (✍McCarthy, 1982; ✍McCarthy & Prince, 1990; ✍McCarthy & Prince, 1996; a následující) analýzu, ve které jsou templatická omezení vyjádřena pomocí ↗prozodických konstituentů (slabika, stopa, prozodické slovo). Po nástupu ↗teorie optimality autoři zmíněného reprezentačního pohledu od něj odstoupili ve prospěch přístupu, podle kterého jsou templatická omezení výsledkem komputace a ve kterém přestávají být templáty lexikálně, gramaticky a kognitivně nezávislými objekty (teorie zobecněného t. (generalized template theory); viz ✍McCarthy & Prince, 1994; ✍Downing(ová), 2006).

T. Scheer navrhl v sérii studií (viz lit.) konstrukt t. pro výklad vokalické kvality v č. T. je konstantní vokalický objem uložený na heteromorfémický řetězec specifickou morfologickou a/nebo sémantickou konfigurací. Příkladem jsou č. slovesa s iterativním významem (✍Scheer, 2003; ✍Scheer, 2004a; ✍Scheer, 2004b). Derivace iterativa z neiterativa vyvolává jak iterativní zdloužení (sad‑i‑t > sáz‑e‑t, skoč‑i‑t > skák‑a‑t, změny v kvalitě vokálů nejsou relevantní), tak iterativní krácení (cít‑i‑t > ‑ciť‑ova‑t, výš‑i‑t > ‑vyš‑ova‑t). S iterativním dloužením se setkáme jen u sloves třídy třetí (tematický vokál, tV ‑e) a páté (tV ‑a‑), zatímco iterativní krácení se vyskytuje jen ve třídě šesté (tV ‑ova‑). Tematický element dloužící třídy třetí a páté váží jednu samostatnou moru, zatímco krátící třída šestá má dvoumorový tematický element. V tomto kontextu je ↗mora (µ) deskriptivní jednotka, která udává vokalickou kvantitu: krátké vokály a slabičné konsonanty váží jednu moru, dlouhé vokály, včetně diftongů, se počítají za mory dvě (srov. ↗váha slabiky). Iterativní derivace tedy směřují k tomu, aby vytvářely konstantní váhu přesně 3µ. Krátké vstupy (ze slovníku) se musí zdloužit, jakmile se přičlení k jednomorovému tematickému elementu (oproti dlouhým vstupům, které žádnou změnu nevyžadují: máv‑nou‑t > máv‑a‑t), zatímco dlouhé vstupy se musí zkrátit, jsou-li připojeny k dvoumorové jednotce (oproti krátkým vstupům, které se nevykazují žádnou změnou: tlač‑i‑t > ‑tlač‑ova‑t). Tuto pravidelnost potvrzují dvojité iterativní útvary: sad‑i‑t, skoč‑i‑t (bez templatického omezení) – sáz‑e‑t, skák‑a‑t (t. si vynucuje zdloužení) – saz‑ova‑t, ‑skak‑ova‑t (t. si vynucuje krácení). To, že templatické omezení „iterativa musí vážit přesně tři mory“, závisí na iterativní povaze jednotky, lze vypozorovat z faktu, že neiterativa mohou bez omezení vážit více (5µ telefonovat) či méně (2µ dělat) než 3µ. Pro iterativa můžeme tedy t. vyjádřit jako [kořen+tV].

Templatická omezení platí pro lineární řetězce, které se skládají z nejméně dvou morfémů, z nichž jeden je kořen: [prefix+kořen] n. [kořen+sufix]. Pro daný tvar mohou určovat jeho minimální, maximální n. přesnou váhu. Počítají se jen vokály, konsonanty jsou irelevantní: ty nikdy k templatické váze nepřispívají.

Ke kategoriím, které kromě iterativ byly v č. identifikovány jako templatické, patří (a) deminutiva (minimálně 3µ: vlak – [vláč‑ek]; ✍Scheer, 2001c; ✍Scheer, 2003), (b) kmeny, před nimiž stojí prefix zakončený vokálem, pokud se jedná o substantivum (přesně 3µ: za‑pad‑nout – [zá‑pad], za‑toč‑it – [zá‑toč]‑ka, za‑táč‑et – [za‑táč]‑ka; ✍Scheer, 2000a:126n.; ✍Scheer, 2001a:43n.), (c) a‑skloňování ženského rodu (maximálně 3µ: [blán‑a], [blán‑y] atd. – [blan‑ou], [blan‑ám], [blan‑ách], [blan‑ami]; ✍Scheer, 2003:109n.), (d) infinitivy (minimálně 2µ: zna-l – [zná‑t], pláč‑u – [plak‑a‑t]; ✍Scheer, 2003; ✍Caha & Scheer, 2008; neplatí však pro modální sloveso moct, které odpovídá jen jedné moře – modální slovesa ovšem mohou mít individuální morfosyntaktické a morfofonologické vlastnosti (viz angl. modální slovesa a možná argumentace u ✍Emondse, 2004)), (e) hypokoristika na ‑a (minimálně 3µ: Jiří – [Jír‑a], Petr – [Péť‑a], Vladimír – [Vláď‑a], Božena – [Bóž‑a]; ✍Bethin(ová), 2003), (f) komparativ adjektiv na ‑ší (maximálně 3µ: blízk‑ý – [bliž-ší]; ✍Scheer, 2003; ✍Scheer, 2004a), (g) komparativ adverbií na ‑ě (minimálně 3µ: drah‑ý – [dráž‑e]; ✍Scheer, 2003; ✍Scheer, 2004a), (h) adjektiva na ‑í typu rybí (maximálně 3µ: pták – [ptač‑í], Bůh – [bož‑í], čáp – [čap‑í]; ✍Scheer, 2001b:38), (ch) kolektiva na ‑í (minimálně 3µ: dub – [doub‑í], hora – pod‑[hůř‑í], hust‑ý – [houšt‑í]; ✍Scheer, 2001b:38). Seznam není vyčerpávající: mohou existovat i další templatické kategorie. Mnohé kategorie mají v současné č. výjimky n. dublety (srov. čtyřmorové blánou oproti blanou) a na to, zda se budou templatickými omezeními řídit, má vliv i frekvence konkrétních slov n. původ (viz níže).

To, že nejen morfologické, ale i sémantické vlastnosti mají vliv na templatická omezení, lze vyvodit i z případů, kdy morfologicky a fonologicky rozdílné sufixy docilují stejného efektu. Např. deminutiva splňují třímorové omezení: zdloužení kořenu je vyvoláno sufixem ‑(e)k (‑e‑k, ‑k‑o, ‑k‑a: list – [líst‑e‑k], had – [hád‑e‑k], čel‑o – [číl‑k‑o], slov‑o – [slův‑k‑o], knih‑a – [kníž‑k‑a], duh‑a – [douž‑k‑a]), ale také sufixem ‑ě, který označuje mladé jedince živých tvorů (had – [hád‑ě], kozel – [kůzl‑e], žid – [žíd‑ě], medvěd – [medvíd‑ě], hovad‑o – [hovád‑ě], hus‑a – [hous‑e], sov‑a – [sův‑ě]). Jediná vlastnost, která je oběma sufixům společná, je jejich význam: dělají věci „malé“.

Splňuje-li řetězec [kořen+sufix] templatické omezení, prefixy se mohou, ale nemusí započítávat. Infinitivy se detailně zabývali ✍Caha & Scheer (2008). Jak již bylo řečeno, infinitivy musejí vážit nejméně 2µ, proto zna‑l > [zná‑t]. Pro rozpoznání podkladového vokálu slouží ‑l‑ové participium: srov. [stá‑t]stá‑l (infinitivní délka je lexikální) × [stá‑t] se – sta‑l se (infinitivní délka je templatická). Ve [zná‑t] – [po‑zna‑t] se prefix zjevně započítává do řetězce, který t. realizuje, jelikož je dvoumorové omezení splněno bez zdloužení a. Oproti tomu prefixy nemají žádný efekt ve [bdí‑t] (bděl): pro‑[bdí‑t]. Tento kontrast je paralelní při negaci: kořeny, které jsou citlivé na prefixy, jsou také citlivé na negaci ([ne‑zna‑t]) a kořeny, u nichž se prefixy nezapočítávají, nezapočítávají se ani při negaci (ne‑[bdí‑t]). Okolnost, zda se prefixy a negace do t. započítávají, závisí na tematickém vokálu: infinitivy s tV=i, ø (nula) na prefixy nejsou citlivé, zatímco ty s tV=a ano. V infinitivech s povrchovou formou (C)CV‑t může být vokál buď kmenový ((C)CV‑ø‑t jako v hřát), n. tematický ((C)øC‑V‑t jako v brát), což je pro daný rozdíl relevantní. Identitu infinitivů odhalíme dvěma diagnostickými testy. To, že hřát odpovídá hřá‑ø‑t, ale brát představuje bør‑á‑t, se ukazuje ve výběru alomorfu pro pasivní participium a odvozené tvary jako např. deverbální adjektivum (atematické kořeny volí ‑t, tematické ‑n: vy‑hřa‑t‑ý × za‑br‑a‑n‑ý) a na přítomnosti glajdu, který odděluje kořenné a koncovkové vokály při skloňování (1. os. sg. hře‑j‑u), zatímco tematické vokály jsou vymazány (1. os. sg. ber‑u, nikoliv *ber‑e‑j‑u, viz ↗Jakobsonovo pravidlo).

Zda jsou templatické alternace výsledkem synchronní komputace, n. spíše představují fosilizované stopy gramatické aktivity předchozího období, zůstává otevřenou otázkou, kterou musíme posoudit pro každou jednotlivou strukturu. Je zřejmé, že templatická pravidelnost určitých kategorií je dnes lexikalizovaná. O lexikalizovaných strukturách svědčí množství (či spíše míra) slov, které se templatickým omezením neřídí: čím více protipříkladů, tím je pravděpodobnější, že daná alternace není synchronně aktivní. Příkladem toho, kdy současné alternace závisejí na lexikálním záznamu dvou rozdílných tvarů spíše než na gramatické komputaci, je již zmíněné a-skloňování ženského rodu. Zatímco se substantiva jako dráha, kráva, rána, skála, tráva, blána, brána, čára, jáma, pára, sláma, váha, vláha zkracují, pokud je k nim připojena dvoumorová struktura obsahující pádovou koncovku (blan‑ou, blan‑á‑m, blan‑á‑ch, blan‑a‑mi), jiná slova jako kára, káva, láva, máta, šťáva, máry, páka, škvára, tára, váza, žáha, třída, křída, bříza, křída, líha, lícha, líska, mícha, míza, síra, svída, tíha, třída, tříska, hrůza, půda, chůda, chůva, můra, stvůra, šňůra, zrůda, odrůda, coura, šmouha, touha, vzpoura nevykazují žádné takové alternace. Mezi substantivy, která alternují, je jistá míra volné variace n. variace mezi mluvčími: narazíme jak na tvar krav‑ou, tak kráv‑ou, jak hlin‑ám, tak hlín‑ám atd. Jak lze předpokládat v situacích, v nichž existuje konkurence mezi dvěma lexikálně zaznamenanými tvary, svou roli hraje frekvence dokladů: je pravděpodobnější, že frekventovaná slova se budou templatickým omezením řídit. Další známkou lexikalizace jsou nové výpůjčky: slova jako ČínaJáva nealternují.

Co se týče netemplatických alternací, kvalita vokálů může mít vliv na pravidelnost templatických alternací. To může také svědčit o faktu, že daná alternace není výsledkem synchronní komputace. Ve spisovné č. mohou, ale nemusí kvantitativní alternace zahrnovat kvalitu vokálu: aá, eé, ií, yý jsou uniformní, zatímco ěí, oouuů navíc mění kvalitu vokálu. Páry, které také zahrnují změnu v kvalitě vokálu, mají v tomto jaz. omezenou produktivitu. Jsou např. typicky těmi prvními, které v paradigmatech přestanou alternovat, tj. jež si vytvoří konkurenční tvary, ve kterých je kvalita vokálu konstantní n. ve kterých se s alternací délky nesetkáme vůbec. Např. v případě a-skloňování ženského rodu přestanou typicky alternovat málo frekventovaná slova, která mívala alternaci citlivou na délku. Srov. frekventované díraděr s málo frekventovaným víravěr / vír (věr je spis./archaické), frekventované houbahub s málo frekventovaným moukamuk / mouk, málo frekventované kůra – kor / kůr (kor je archaické). ✍Bethin(ová) (2003:67) si všimla, že hypokoristika na ‑a se středovými kmenovými vokály (e, o) mají sklon neřídit se templatickým zdloužením, které se objevuje jinde. Srovnej Vladimír – [Vláďa] (pravidelné) s Benedikt – [Beňa], Olga – [Ola]. Existují i slova se středovým vokálem, která tvoří zdloužená hypokoristika, ale ta pak mají konkurenční tvary na kvalitu citlivé a vůči kvantitě neutrální: Tomáš – [Tůma] / [Tóma].

Dalším prověřením nesynchronického statusu templatických alternací je sémantický posun: existují případy, kdy příbuzné tvary vykazují očekávané alternace délky, ale s ohledem na jejich význam je nelze pokládat za danou derivaci. Například hleděthlídat nesou všechny znaky iterativního × neiterativního páru: ke zdloužení dochází, jakmile je jako sufix připojeno -a‑t. Je také zřejmé, jakým způsobem se někdo dívá, jestliže se na něco hledí opakovaně. Přesto ale je obtížné prohlásit sémantický vztah mezi hleděthlídat za iterativní. Stejně jsou na tom páry kalitkálet, kazitpře‑kážet, ležetléhatpatřit (jako v patřit v tváří tvář smrti) – pátrat. Tento systém dává smysl, pokud jsou tvary vypadající jako iterativa výsledkem pravé iterativní derivace, k níž došlo v nějaké dřívější fázi jaz., když byl jejich význam skutečně iterativní. Iterativní tvary se pak lexikalizovaly a zapojily se tak do sémantického posunu, jehož výsledkem je současná situace (✍Scheer, 2004b).

Kvantitativní výsledky, které zahrnují velké (n. téměř vyčerpávající) množství č. lexika, jsou k dispozici pro dvě templatické kategorie ([za+kořen]; ✍Scheer, 2000a:126n.; ✍Scheer, 2001a:43n.; a infinitivy; ✍Scheer, 2003; ✍Scheer, 2004a; ✍Scheer, 2004b) a pro jednu dílčí pravidelnost (již výše zmíněná struktura infinitivu (C)CV‑t; ✍Caha & Scheer, 2008). Např. z 228 neiterativních × iterativních párů se jen 19 neřídí templatickou strukturou.

Při posuzování synchronní (ne)aktivity templatických derivací je důležité mít na paměti, že synchronní neaktivnost neznamená, že je daná alternace diachronní: znamená to jen, že je výsledkem synchronní komputace, ke které došlo v nějaké předchozí fázi jaz., a že zbývající alternace jsou dnes řízeny jinými prostředky, tj. alomorfií n. různými lexikálními záznamy.

Objev templatických pravidelností vrhá nové světlo na západoslovanskou vokalickou délku, o které od 19. stol. panuje představa, (1) že souvisí s praslovanskou intonací a délkou (která je sama o sobě založena na východoslovanském přízvuku a jihoslovanské intonaci/délce), a tudíž (2) že má diachronní vysvětlení. Nicméně neexistuje žádný způsob, jak z praslovanské intonace n. délky predikovat západoslovanskou délku: všechny pokusy o vytvoření diachronní cesty (akutová a cirkumflexová intonace v ✍Jagićových (1884) Zákonech, novoakutová a novocirkumflexová intonace vzniklá metatonií ✍Lehr-Spławińského (1917)) ztroskotaly. To, že západoslovanská délka nemá nic společného s těmito parametry, bylo prokázáno v poválečné literatuře (např. ✍Stang, 1957:21; ✍Kortlandt, 1975; ✍Garde, 1976:ix) a především pak pro č. ✍Šaurem (1995)✍Scheerem (2003). Ačkoliv neplatí, že všechny alternace vokalické délky, jež se objevují v západoslovanských jaz., jsou templatické povahy, templatický pohled nabízí vysvětlení jejich geneze: jsou domácího původu. Tzn. že západoslovanská délka není výsledkem diachronního procesu, který spojuje nějakého praslovanského předchůdce se západoslovanským reflexem. Vztah je spíše synchronní a derivační, tj. mezi netemplatickým základem a templatickým odvozeným tvarem (✍Scheer, 2003; ✍Scheer, 2011). Připomeňme, že synchronnost v tomto kontextu může odkazovat na synchronní derivaci, která proběhla před několika stoletími: nemusí nutně odkazovat na současnou gramatickou aktivitu.

Templatická omezení obecně představují výzvu pro teorie rozhraní, které musejí vysvětlit, jak se morfosémanticky motivované omezení může přeměnit na fonologickou alternaci, jež počítá vokalickou kvantitu (v jiných jaz. i konsonantickou kvantitu) na daném řetězci (pro č. viz ✍Caha & Scheer, 2008). Tento druh templaticity, se kterým se setkáme v č., také vyvolává otázku, proč templatická omezení vůbec existují: v č. není t. nikdy morfémem, tj. není distinktivní, tzn. že templatická omezení jsou vždy doprovázená afixovým příznakem: např. infinitivy se vyznačují minimálním dvoumorovým t., ale také afixem ‑t. V jiných jaz. tomu tak není: např. v klasické arabštině jsou templáty distinktivní (např. katab‑a ‘psát 3. os.sg.mask. pf.’ – kaatab‑a ‘id., reciproční’). Vodítkem v případě otázky, proč čeština t. vůbec implementuje, může být fakt, že existují při osvojování prvního jaz. včetně jaz., ve kterých dospělý cíl nemá žádnou templatickou aktivitu (✍Macken, 1992; ✍Velleman(ová) & Vihman(ová), 2002; ✍Wauquier-Gravelines, 2003; shrnutí viz ✍Scheer, 2016). Teorie osvojení jaz. tvrdí, že t. pomáhají lexikalizovat řetězce hlásek: ty fungují jako orientační body, jež kategorizují jinak amorfní tok dat. Je zajímavé, že u dětí byly t. různých velikostí pozorovány dříve, než si osvojily morfosémantické kategorie. Jedna z možností, jak tedy na t. pohlížet, je taková, že je budeme považovat za kognitivní strategii pro kategorizaci, která označuje hranice domén. Spojení s morfosémantickou kategorií je pak sekundární. Avšak diskuze v tomto místě není uzavřena a tradiční pohled se stále používá (např. ✍Prunet & Irdissi ad., 2008).

Literatura
  • Bethin, Ch. Metrical Quantity in Czech: Evidence From Hypocoristics. In FASL 11, 2003, 63–82.
  • Caha, P. & T. Scheer. The Syntax and Phonology of Czech Templatic Morphology. In FASL 16, 2008, 68–83.
  • Downing, L. Canonical Forms in Prosodic Morphology, 2006.
  • Emonds, J. E. Organizace lexikonu. In Č-US 5, 2004, 9–32.
  • Garde, P. Histoire de l’accentuation slave, 1976.
  • Jagić, V. Mitteilungen zur Wiener Philologenversammlung. Anzeiger für indogermanische Sprach- und Altertumskunde 3, 1894, 251–254.
  • Kortlandt, F. Slavic Accentuation: A Study in Relative Chronology, 1975.
  • Lehr-Spławiński, T. Ze studjów nad akcentem słowiańskim, 1917.
  • Macken, M. Where’s Phonology? In Ferguson, C. & L. Menn ad. (eds.), Phonological Development. Models, Research, Implications, 1992, 249–273.
  • McCarthy, J. Prosodic Templates, Morphemic Templates and Morphemic Tiers. In van der Hulst, H. & N. Smith (eds.), The Structure of Phonological Representations 1, 1982, 191–223.
  • McCarthy, J. Formal Problems in Semitic Phonology and Morphology, 1985.
  • McCarthy, J. & A. Prince. Foot and Word in Prosodic Morphology: The Arabic Broken Plural. NLLT 8, 1990, 209–283.
  • McCarthy, J. & A. Prince. The Emergence of the Unmarked: Optimality in Prosodic Morphology. In Gonzalez, M. (ed.), Proceedings of the North-East Linguistic Society 24, 1994, 333–379.
  • McCarthy, J. & A. Prince. Prosodic Morphology, 1996 (ruk.).
  • Prunet, J.-F. & A. Idrissi ad. On the Mental Representation of Arabic Roots. LI 39, 2008, 221–259.
  • Scheer, T. De la Localité, de la Morphologie et de la Phonologie en Phonologie. Hab. spis, l’UniversitÈ de Nice Sophia-Antipolis, 2000a.
  • Scheer, T. Handout z kurzu Čeština ve Varšavě, 2000b (viz http://sites.unice.fr/scheer/).
  • Scheer, T. The Key to Czech Vowel Length (Arabic Rule in Middle Europe), 2001 (viz http://sites.unice.fr/scheer/).
  • Scheer, T. The Rhythmic Law in Czech: Vowel-final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghans ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics, 2001a, 37–48.
  • Scheer, T. The Key to Czech Vowel Length: Templates. In Kosta, P. & J. Blaszczak ad. (eds.), Investigations into Formal Slavic Linguistics, 2003, 97–118.
  • Scheer, T. Le corpus heuristique: un outil qui montre mais ne démontre pas. Corpus 3, 2004a, 153–192.
  • Scheer, T. O samohláskové délce při derivaci v češtině. In Č-US 5, 2004b, 224–239.
  • Scheer, T. Home-made Western Slavic Vowel Lenght. In Sukač, R. (ed.), From Present to Past and Back, 2011, 165–187.
  • Scheer, T. Variable Shape Templates and the Position of Czech in Templatic Typology. Linguistica Brunensia 64, 2016, 89–108.
  • Stang, C. Slavonic Accentuation, 1957.
  • Šaur, V. K výkladu vývoje české vokalické kvantity. In Karlík, P. & J. Pleskalová ad. (eds.), Pocta Dušanu Šlosarovi. Sborník k 65. narozeninám, 1995, 91–96.
  • Velleman, S. & M. M. Vihman. Whole-word Phonology and Templates: Trap, Bootstrap, or Some of Each? Language, Speech & Hearing Services in Schools 33, 2002, 9–23.
  • Wauquier-Gravelines, S. Troncation et reduplication. Peut-on parler de gabarits morphologiques dans le lexique précoce? In Fradin, B. & G. Dal ad. (eds.), Les unités morphologiques. Silexicales 3, 2003, 220–229.
Citace
Tobias Scheer (2017): TEMPLÁT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TEMPLÁT (poslední přístup: 13. 11. 2019)

Další pojmy:

fonologie morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka