TÁZACÍ VĚTA

Základní

Typ vět (formální typ), charakterizovaný syntaktickými rysy jako přítomnost tázacích výrazů (fráze obsahující tázací zájmena (kdo, jaký…), tázací zájmenná příslovce (kam, jak…) n. tázací spojky/částice (zda, ‑li…)) nebo určitým gramatickým slovosledem, sémanticky souhrou logických typů otázky a přiléhající odpovědi (viz ↗kongruence otázky a odpovědi). Typické příklady:

(1)

Přijdeš odpoledne?

(2)

Kdy přijdeš?

(3)

Přijdeš, nebo za sebe pošleš náhradu?

(4)

Ptal se, jestli přijdeš odpoledne

(5)

Ptal se, kdy přijdeš

(6)

Ptal se, jestli přijdu nebo za sebe pošlu náhradu

Pragmaticky signalizují t.v. nezávislé (= přímé tázací věty), tj. (1)–(3), neúplnost informace, a jsou proto standardním prostředkem vyjádření ↗otázek. (V č. jazykovědě se ovšem termíny otázkatázací věta ‒ a termíny tyto termíny obsahující ‒ nezřídka užívají promiskuitně.) Nepřímé tázací věty, tj. (4)–(6), dědí syntaktické a sémantické vlastnosti nezávislých t.v., ale jako zapuštěné (podřízené) věty nedisponují vlastním větným modem, a proto nemohou vyjadřovat pragmatickou otázkovost výpovědi, tj. realizovat ilokuční akt otázky (viz ↗ilokuce): Kdo rozbil to okno? – Petr × Ptal se, kdo rozbil to okno – #Petr. (Speciální případ představují ↗explicitní performativní formule: Ptám se, kdo rozbil to okno – Petr.) Místo toho nepřímé tázací věty podléhají subkategorizačním (selekčním) požadavkům nadřízeného slovesa, adjektiva n. adverbia: ptal se, zda / kdo, kde… × ptal se, *že…; ptal se, *aby… Souhlasně s aktuálními analýzami tzv. větného modu (viz ✍Brandt(ová) & Reis(ová) ad., 1992; ✍Reis(ová), 1999; ✍Gunlogson(ová), 2001; ✍Truckenbrodt, 2006) se rozlišují tedy systematicky formální typy (= oznamovací, tázací, rozkazovací věta) od typů funkčních či používacích (= přísudek, otázka, rozkaz atd.); známé smíšené případy jako např. ↗otázky ověřovací jsou z tohoto hlediska syntakticky a sémanticky oznamovací věty, které se pragmaticky nestandardně používají jako otázky. Lakmusový papírek v této souvislosti tvoří distribuce jazykových prostředků jako ↗modálních částic a ↗intonace, která by se mohla řídit buď podle formálního, n. podle používacího typu. Pro č. modální částice platí spíš to první: V ↗otázkách deklarativních se vyskytují částice, které jsou možné v oznamovacích větách, ale nikoli v jednoznačných t.v.: Už jste přece o tom slyšel? / Zdá se mi, že jsme přece všichni už o tom slyšeli. / Copak jste už *přece o tom slyšel?

Podle morfologických, syntaktických a sémantických kritérií rozlišujeme u t.v. formální podtypy: ↗zjišťovací tázací věta // ↗zjišťovací otázka (1), (4), ↗doplňovací tázací věta // ↗doplňovací otázka (2), (5), ↗alternativní otázka // ↗disjunktivní otázka (3), (6). Mezi nimi rovněž existují funkční přechody – např. otázka zjišťovací Chcete někdo přidat? podle situace může vyvolávat stejné odpovědi jako otázka doplňovací Kdo chce přidat?, totiž sdělování seznamu osob, kteří se hlásí na přidání (nikoli ano, nebo ne). Viz také ↗tázací zájmeno, ↗otázka.

Rozšiřující

1 Syntax tázacích vět

Syntakticky se t.v. podle standardní analýzy v tradici ✍Chomského (1977) vyznačují rysem větného typu [+Q] (později nazvaným [+wh]) (✍Katz & Postal, 1964; ✍Baker, 1970; ✍Bresnan(ová), 1972 aj.), který na povrchu vede k realizaci interogativní spojky (jestli, zda) n. tázacího zájmena / adverbia / komplexního tázacího výrazu (kdo, kdy, který z příspěvků) na levém okraji věty, v jiných jaz. též k zvednutí slovesa do druhé pozice (něm.) n. k inverzi podmětu s pomocným slovesem (angl.). Dále je tento rys (podle ✍Bakera, 1970; ✍Bresnan(ové), 1972) selektován řídícím členem, tzn. omezuje možnosti utvoření souvětí: Slovesa jako ptát se, přemýšlet, hádat apod. obligatorně vyžadují vedlejší větu s rysem [+Q]: Zeptal se / přemýšlel, kdo přijde / jestli přijde Marek (nebo ne) / *že přijde Marek. Proti tzv. hypotéze o Q-morfému byly vzneseny různé námitky: (i) Nahrazení Q-morfému tázacím zájmenem nemůže vysvětlit pohyb všech tázacích zájmen na začátek věty v ↗několikanásobných otázkách v polštině (✍Wachowicz(ová), 1974) a podobně v č.; viz také ↗ doplňovací tázací věta. (ii) Obecně je nutno odlišit rys, který vymezuje sémantickou sféru platnosti (= skopus) „otázkovosti“, od rysu, který motivuje syntaktický pohyb tázacího výrazu: Poněkud nestandardní konstrukce Co myslíš, kde jsem byl? je sémanticky ekvivalentní konstrukci Kde myslíš, že jsem byl?, tzn. tázací adverbium kde se sémanticky interpretuje ve vyšší pozici, než je ta, do které se syntakticky pohybuje. (iii) Na fenomény selekce v souvětích nestačí rys [+Q] (viz ✍Grimshaw(ová), 1979; ✍Lahiri, 1991; ✍Adger & Quer, 2001): Jsou predikáty, které selektují t.v. zjišťovací, ale ne doplňovací, např. Často jsem pochyboval, jestli mezi nimi vůbec probíhala nějaká komunikace / *kdo s kým tady komunikoval, a zároveň existuje opačný případ: Překvapilo ho, jak/*zda je voda ledová. Navíc ovlivňují možnosti selekce např. negace a modalita nadřízené věty (viz ✍Lahiri, 1991; ✍Adger & Quer, 2001): *Marek věří / Nikdo by nevěřil, jak je dvouleté dítě těžké. Námitky (i) a (ii) odpadnou, připustíme-li další rysy, které motivují čistě syntaktický pohyb tázacích výrazů, jako např. [+Focus] podle ✍Boškoviće (2002), n. zvlášť sémanticky aktivní Q-morfém a čistě morfosyntaktický rys [+wh] (✍von Stechow, 2012). Problém ilustrovaný v (iii) se aspoň částečně vyřešil dosazením mechanismů, které napravují neshodu v sémantickém typu mezi vedlejšími t.v. a selekčními požadavky řídícího predikátu (✍Lahiri, 1991), např. přes odpovídající determinátor nad větou (✍Adger & Quer, 2001; viz ↗přímá tázací věta, ↗nepřímá tázací věta). Evidence pro syntaktický rys [+Q] má univerzálně dostatečnou podporu. V č. vede přítomnost toho rysu ve vedlejší větě k užití tázací spojky n. ke zvednutí tázacího zájmena/adverbia do nejvyšší pozice ve větě a současně k interogativní interpretaci. Slovesa jako ptát se, pochybovat, říci, vědět apod. selektují obligatorně či opcionálně větné komplementy s rysem [+Q]; interpretace vedlejší t.v. se při tom může ještě kontextuálně modifikovat. V samostatných t.v. rys [+Q] v přítomnosti odpovídajícího tázacího zájmena/adverbia vede k interpretaci jako doplňovací t.v.; v tom případě se tázací zájmeno/adverbium přitahuje do nejvyšší pozice ve větě (= Spec, C). Alternativně a jen v mluvených projevech se může zdůrazňovat zvláštním přízvukem (viz ↗otázková intonace) a zůstat níže. Bez tázacího zájmena/adverbia se věta s [+Q] interpretuje jako zjišťovací n. disjunktivní t.v., což se často (ale neobligatorně) znázorňuje pohybem finitního slovesa do nejvyšší odpovídající pozice (= C0) (viz ✍Junghanns, 1999).

2 Sémantika tázacích vět

Analýza sémantiky t.v. různých druhů musí být především schopna vysvětlit základní vztah mezi otázkou a (vhodnou) odpovědí. Ve vhodné – tzv. „kongruentní“ (✍von Stechow, 1990; ✍Krifka, 2011) – odpovědi na t.v. doplňovací je ve ↗fokusu ten konstituent, který odpovídá tázacímu zájmenu/adverbiu v otázce: Kdo tady chrápal? – (Tady chrápal) [Foc Honza]. Tato souvislost taky slouží k identifikaci fokusu (↗rématu podle běžné č. terminologie) v teorii informační struktury (viz ↗otázkový test). T.v. zjišťovací vyžadují odpověď se zdůrazněným slovesem: Rušilo Vás to chrápání?(Ano,) (to chrápání mě) rušilo. Alternativní t.v. se většinou chovají podobně jako doplňovací t.v.: Koupila jsi mamce [Foc kytičku] nebo [Foc bonbóny]? – (Koupila jsem jí) [Foc bonbóny]. Tady však hraje značnou roli intonace t.v. (viz ↗otázková intonace); jestliže nepodporuje rozdělení v otázce zmíněných alternativ do dvou kontrastivně fokusovaných frází, lze odpovědět jako na t.v. zjišťovací; srov.: Koupila jsi mamince kytičku nebo bonbóny? – (Ano,) koupila. Podtypy (samostatných) t.v. se tudíž liší podle možných odpovědí (podrobněji viz ↗kongruence otázky a odpovědi). Viz také ↗eliptická odpověď.

Tento poznatek je východisko klasické analýzy ✍Hamblina (1973). Podle něho t.v. označuje množinu propozic, která se skládá z jejích možných odpovědí. Vztah mezi otázkou Qu a vhodnou odpovědí Ans se tedy redukuje na pouhé členství: ⟦Ans⟧ ∈ ⟦Qu⟧. Analýza Hamblina má mj. výhodu, že se dá zásadně přenést i na podřízené t.v.: vědět, kdo přijde lze parafrázovat jako ‘znát množinu propozic, které konstitují správnou odpověď na otázku „kdo přijde?“’, resp. ‘znát extenzi otázky „kdo přijde?“. Podobně vědět, jestli Marek přijde je ekvivalentní k ‘znát hodnotu propozice „Marek přijde“’, tzn. vědět, že Marek přijde, jestli tomu tak je, a vědět, že Marek nepřijde, jestli tomu tak není; viz ↗hamblinovská sémantika. ✍Karttunen (1977) rozvíjí Hamblinovu analýzu, ale omezuje význam t.v. na množinu skutečně platných odpovědí. Ve formalizaci ✍von Stechowa (2012:2203), který se o Karttunena opírá, t.v. Který kluk chrápe? znamená

λw.λp.(Ǝx)[x je kluk ve w & p=[λw'.x chrápe ve w'] & p(w)],

tzn. množinu propozic formy x chrápe platných ve světě w, tak že x je kluk ve w; jestli jenom Bill a John jsou zároveň kluci a chrápou ve w, rovná se to {Bill chrápe, John chrápe}. Derivace této věty na úrovni L(ogické)F(ormy) podle ✍von Stechowa (2012):

Odpovídajícím způsobem by věta Jan ví, který kluk chrápe v dané situaci byla ekvivalentní větě Jan ví, že Bill a John chrápou. Sémanticky prázdné zájmeno WH-PRO splňuje roli λ-abstrakce. Příspěvek morfému Q (λwλpλq.p=q nebo kratší λwλp.{p}; viz ✍Heim(ová), 2000) spočívá v tom zobrazovat propozici do množiny propozic. Tuto analýzu se stejným Q a WH je možné rozšířit i na zjišťovací t.v. (viz ✍Guerzoni(ová), 2004, cit. podle ✍von Stechowa, 2012). Pro alternativní – i v několika ohledech úspěšnější – řešení sémantiky t.v., která však zatím nebyla aplikována na č., viz ✍Krifka (2011). Dá se zobecnit, že se podle těchto vlivných analýz všechny různé podtypy t.v. vyznačují přítomností morfému Q s jednotnou sémantickou interpretací, což současně ovlivňuje možnosti jejích syntaktických forem.

Literatura
  • Adger, D. & J. Quer. The Syntax and Semantics of Unselected Embedded Questions. Lg 77, 2001, 107–133.
  • Baker, C. L. Notes on the Description of English Questions: The Role of an Abstract Question Morpheme. Foundations of Language 6, 1970, 197–219.
  • Bošković, Ž. A-movement and the EPP. Syntax 5, 2002, 167–218.
  • Brandt, M. & M. Reis ad. Satztyp, Satzmodus und Illokution. In Rosengren, I. (ed.), Satz und Illokution, 1992, 1–90.
  • Bresnan, J. Theory of Complementation in English Syntax. PhD. diss., MIT, 1972.
  • Grepl, M. O větách tázacích. 48, 1965, 276–291.
  • Grimshaw, J. Complement Selection and the Lexicon. LI 10, 1979, 279–326.
  • Guerzoni, E. Even-NPIs in YES/NO Questions. NLS 12, 2004, 319–343.
  • Gunlogson, C. True to Form. Rising and Falling Declaratives as Questions in English. PhD. diss., UCSD, San Diego, 2001.
  • Hamblin, C. L. Questions in Montague Grammar. Foundations of Language 10, 1973, 41–53.
  • Heim, I. Notes on Interrogative Semantics, 2000 (http://sfs.uni-tuebingen.de/~astechow/).
  • Chomsky, N. On Wh-Movement. In Culicover, P. W. & T. Wasow ad. (eds.), Formal Syntax, 1977, 71–132.
  • Junghanns, U. Generative Beschreibung periphrastischer Konstruktionen des Tschechischen. In Anstatt, T. & R. Meyer ad. (ed.), Linguistische Beiträge zur Slavistik aus Deutschland und Österreich. VII. JungslavistInnen-Treffen 1998, 1999, 133–165.
  • Karttunen, L. Syntax and Semantics of Questions. Linguistics and Philosophy 1, 1977, 3–44.
  • Katz, J. & P. Postal. An Integrated Theory of Linguistic Descriptions, 1964.
  • Krifka, M. Questions. In von Heusinger, K. & C. Maienborn ad. (eds.), Semantics: An International Handbook of Natural Language Meaning 2, 2011, 1742–1785.
  • Lahiri, U. Embedded Interrogatives and Predicates that Embed Them. PhD. diss., MIT, 1991.
  • 3, 1987.
  • Reis, M. On Sentence Types in German: An Enquiry into the Relationship between Grammar and Pragmatics. Interdisciplinary Journal for Germanic Linguistics and Semiotic Analysis 4, 1999, 195–236.
  • , 1998.
  • Truckenbrodt, H. On the Semantic Motivation of Syntactic Verb Movement to C in German. Theoretical Linguistics 32, 2006, 257–306.
  • von Stechow, A. Focusing and Backgrounding Operators. In Abraham, W. (ed.), Discourse Particles, 1990, 37–84.
  • von Stechow, A. Syntax and Semantics: An Overview. In von Heusinger, K. & C. Maienborn ad. (eds.), Semantics: An International Handbook of Natural Language Meaning 3, 2012, 2173–2223.
  • Wachowicz, K. A. Against the Universality of a Single Wh-Question Movement. Foundations of Language 11, 1974, 155–166.
  • Viz také Tázací zájmeno, Otázka.
Citace
Roland Meyer (2017): TÁZACÍ VĚTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TÁZACÍ VĚTA (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax sémantika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka