SPONTÁNNÍ DIALOG

Základní

Typ ↗dialogu. Dialogy spontánní se liší od dialogů řízených hlavně v tom, že jejich průběh a trvání nejsou záměrně a vědomě usměrňovány. K s.d. patří především bezprostřední dialogy mluvené, které jsou spjaty se situací, reaguje se v nich na prostředí a na mimojazykové okolnosti, mohou se v nich maximálně uplatňovat i pocity a momentální stav účastníků. Uskutečňují se v soukromých (důvěrných, intimních) komunikačních situacích s přirozeným kontaktem mluvčích, je pro ně příznačná tematická i jazyková nepřipravenost, improvizovanost, většinou také neoficiálnost, civilnost, neformálnost. Účastníci nemusí dbát na dodržování jazykových a společenských norem, komunikace je uvolněná z hlediska užívání prostředků verbálních i neverbálních (proxemika, dotyky apod.), důležitější než forma je pro ně vyjadřovaný obsah. S.d. probíhají většinou v rodinném n. přátelském prostředí, v podobě vzájemného informování, běžných každodenních výměn názorů, n. i doprovodných rozhovorů při různých společných činnostech; viz např. ✍Müllerová (2000); ✍Müllerová (2011).

Spontánnost se tu výrazně projevuje v tom, jak se účastníci ucházejí o slovo a jak se ke slovu dostávají; bez jakéhokoli řízení, bez „institucionalizované“ regulace záleží pouze na zájmu každého z účastníků o téma, na jeho vztahu k ostatním a na jeho komunikační kompetenci a aktivitě, kdy a na jak dlouho slovo získá. Svou roli mluvčího si musí často „vybojovat“ takovými prostředky, jako jsou zesílení hlasu, zvýšení tempa řeči, pohledy, gesta, výpovědi s významem „nechte mě také promluvit“. Někteří mluvčí se pak v neřízeném dialogu vzdávají slova jen neradi, nedělají pauzy na místech, kde by mohli být v řeči vystřídáni, při nebezpečí ztráty slova zrychlují tempo, zesilují hlas, uchylují se k výpovědím s významem „nechte mě to dokončit“. V s.d. s větším počtem účastníků se tak může stát, že někteří hovoří často a hodně, jiní se neprosadí a nezasáhnou do hovoru takřka vůbec; mohou vznikat i paralelní rozhovory ve dvojicích n. menších skupinkách. Mluvčí se střídají relativně rychle; časté a přirozené je tu skákání do řeči, a to jak v podobě minimálních přesahů (overlap), tak spontánních přerušení (intervention); viz ✍Müllerová & Hoffmannová (1994).

Kromě dialogů bezprostředních s přímým kontaktem účastníků však můžeme k s.d. počítat i některé dialogy zprostředkované, např. telefonické. Při vyrovnaných pozicích a sociálních rolích partnerů probíhají rovněž bez jakékoli regulace a usměrňování; zde ovšem přichází v úvahu jen rozhovor dvou účastníků, což omezuje potřebu „boje o slovo“. Na druhé straně ale způsoby a prostředky, jak se dostat ke slovu, získat pro tu chvíli roli mluvčího a vystřídat partnera, jsou v tomto případě okleštěné: partneři se nevidí, mluvčí nepozná z výrazu partnera (gest, mimiky, řeči očí), že se už delší dobu chystá pronést svou ↗repliku, n. že má akutní potřebu na něco reagovat. Aby se účastník, který je momentálně v roli posluchače, prosadil a mohl do rozhovoru zasáhnout, musí maximálně využívat prostředky zvukové, především verbální a parajazykové, a musí velmi pozorně sledovat průběh řeči partnera, anticipovat místa vhodná k vystřídání mluvčích (v ↗konverzační analýze transition relevance place) a reagovat na jejich signály (pauza, snížené tempo řeči aj.). I zde může – i když v menší míře – docházet ke skákání do řeči partnera; naopak zde asi častěji vznikají i delší pauzy způsobené nejistotou posluchače, zda partner hodlá ještě v řeči pokračovat.

Přímý kontakt účastníků dialogu nacházejících se na různých místech dnes do značné míry poskytuje např. Skype.

s.d. ale počítáme i čím dále tím větší a stále více diferencovanou skupinu dialogů psaných. Výměny SMS zpráv n. e-mailových sdělení se sice neuskutečňují v bezprostředním face-to-face kontaktu účastníků, ani na stejném místě a ve stejném čase, přesto ale mohou vykazovat četné parametry neformálních s.d. Ještě blíže k nim pak mají on-line dialogy typu chatové komunikace (srov. ✍Hutchby, 2001; ✍Jandová a kol., 2006; ✍Jandová, 2007); ostatně jejich účastníci jsou současně přítomni ve virtuální „místnosti“. Zde je pravidlem větší počet účastníků, proto se jejich repliky (vstupy) nestřídají nijak pravidelně; do hovoru vstupují celkem chaoticky, jeden účastník se baví s několika partnery najednou, n. paralelně probíhá dialog několika dvojic. Na rozdíl od plynulejšího rytmu mluveného rozhovoru se tu překrývají a prostupují jednotlivé ↗sekvence: než jeden účastník napíše svou odpověď partnerovi, objeví se už na monitoru odpověď někoho jiného někomu jinému. Vzniklé pořadí replik je tak více méně náhodné, kohezní provázanost v sekvencích je narušena a musí být permanentně rekonstruována. Turn-taking tu má tedy specifickou povahu a je vrcholně zajímavým tématem pro ↗konverzační analýzu. Na rozdíl od face-to-face dialogů si nemohou účastníci chatu skákat do řeči a mluvit současně, nejsou zde tedy žádné překryvy (overlapy); partner může uplatnit svou reakci až po přečtení iniciační repliky jako celku. Určitá nepřehlednost a nedostatečně strukturovaná organizace, příznačná pro s.d., se tu utváří zvláštním způsobem, který vyplývá z charakteru komunikačního kanálu (média).

Z toho, že se účastníci přizpůsobují charakteru média, vyplývá i převažující užívání krátkých ↗replik (srov. ✍Cherny, 1999); mluvčí je vytvářejí v rychlém sledu, aby udrželi interaktivitu a zdání (pocit) současné přítomnosti (koprezence). Hojný je výskyt replik nedokončených, eliptických, fragmentárních; tento nespoutaný způsob vyjadřování rovněž spojuje účastníky chatové komunikace s ostatními účastníky s.d. Výrazy signalizující přítomnost, pozornost, přizvukování partnera jsou na chatu méně časté než v autentickém mluveném s.d.; více se tu vyskytují významově bohatší signály zpětné vazby (jsou spíše souhlasné n. spíše nesouhlasné, mohou mít odstín údivu, překvapení apod. ‒ viz podrobně ✍Cherny, 1999; tyto významy zesilují n. i samostatně vyjadřují emotikony, akronyma, ale také otazníky, vykřičníky aj.; srov. ✍Schönfeldt, 2002). Prozódie a neverbální prostředky užívané v mluveném s.d. jsou v chatu do jisté míry suplovány prostředky grafickými. To má vliv mimo jiné i na způsob kladení otázek. Protože nepřipadá v úvahu užití otázkové intonace a na „významy“ otazníků se nelze spolehnout, formulují účastníci chatu otázky většinou explicitně, i jako otázky nepřímé atd.

s.d. bývá – kvůli symetrii, vyrovnanosti partnerů – spatřován protipól asymetrického a většinou (více nebo méně) řízeného ↗dialogu institucionálního. Zároveň však bývá jako protipól institucionálního dialogu uváděna ↗konverzace (v užším smyslu, tak, jak ji většinou chápeme v č.; nikoli ve smyslu angl. conversation, které může označovat jakýkoli dialog). Konverzace je rovněž dialogem symetrickým, ale obvykle ne dialogem spontánním. Ze tří hlavních typů dialogu, které vyděluje ✍Mukařovský (1941), lze s.d. ztotožnit především s rozmluvou osobní, do které „pronikají zvlášť zřetelně prvky citové a volní“, a protiklad „já“ a „ty“ se může vyhrotit až k extrémnímu vyústění osobního dialogu – k hádce. Naproti tomu konverzaci jako samoúčelný hovor pro hovor řadí Mukařovský ke svému třetímu typu – k dialogům vyvázaným ze závislosti na situaci i z citových a volních vztahů mezi účastníky; podle něho konverzace na rozdíl od s.d. „není samozřejmost, nýbrž kulturní výboj, a je na ní proto velmi mnoho umělého, i sama volba tématu“. Pro tuto umělost a potlačení vztahu k situaci bývá konverzace označována i jako pseudodialog (✍Sidorkin, 1999). Klasická, zdvořilostně motivovaná konverzace má právě svou umělostí daleko např. k hádce. V konverzaci se jednotliví účastníci dostávají ke slovu bez problémů, vyváženě a stejnoměrně; repliky na sebe plynule navazují, nikdo nikoho nepřerušuje, neskáče nikomu do řeči. Až nepřirozená je i míra vzájemného souhlasu, chvály a komplimentů a hodně se užívají automatizované, konvencionalizované formule. To vše u s.d. odpadá, proto je právě tento typ dialogu považován za zdravý, přirozený výraz lidské autenticity; i konverzace ovšem může mít pozitivní význam pro rozvíjení sociálních vztahů a udržování kontaktů (✍Hoffmannová, 1996). Viz také ↗dialog, ↗institucionální dialog.

Rozšiřující
Literatura
  • Hoffmannová, J. Fatická funkce jazyka, konverzace a její žánry. SaS 57, 1996, 191–205.
  • Hutchby, I. Conversation and Technology. From the Telephone to the Internet, 2001.
  • Cherny, L. Conversation and Community: Chat in a Virtual World, 1999.
  • Jandová, E. a kol. Čeština na www chatu, 2006.
  • Jandová, E. Konverzace na www chatu, 2007.
  • Mukařovský, J. Dvě studie o dialogu (Dialog a monolog. K jevištnímu dialogu). In Mukařovský, J., Kapitoly z české poetiky I, 1941, 143–179.
  • Müllerová, O. Žánry a syntaktické rysy mluvených projevů. In Bogoczová, I. & K. Fic ad., Tváře češtiny, 2000, 21–54.
  • Müllerová, O. Komunikační situace soukromé. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová (eds.), Mluvená čeština: hledání funkčního rozpětí, 2011, 67–69.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová. Kapitoly o dialogu, 1994.
  • Schönfeldt, J. Die Gesprächsorganisation in der Chat-Kommunikation. In Beisswenger, M. (ed.), Chat-Kommunikation. Sprache, Interaktion, Sozialität & Identität in synchroner computervermittelter Kommunikation. Perspektiven auf ein interdisziplinäres Forschungsfeld 2, 2002, 25–53.
  • Sidorkin, A. M. Beyond Discourse: Education, the Self, and Dialogue, 1999, 75–76.
  • Viz také Dialog.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): SPONTÁNNÍ DIALOG. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SPONTÁNNÍ DIALOG (poslední přístup: 21. 1. 2021)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka