SMALL CLAUSE

Základní
Rozšiřující

V širokém smyslu označení pro sekundární predikaci (s.c. zahrnují tedy většinu toho, co se v č. tradici označuje jako ↗doplněk n. ↗kopredikát, viz ale níže); č. termín pro s.c. může být větička n. malá věta. Slovesa subkategorizující pro větičky jsou značně nesourodá: slovesa smyslového vnímání, ECM slovesa (viz ↗akuzativ s infinitivem) a jiná jim podobná. Subjekt sekundární predikace je zároveň objektem (příp. subjektem) maticového slovesa. Hlavou sekundární predikace mohou být adjektiva (1a), jména (1b) či předložkové fráze (1c):

(1)

a.

Goneril considers [her father foolish]

Goneril shledává jejího otce bláznivým

b.

The lords made [Mackbeth their king]

Lordi učinili Mackbetha svým králem

c.

I want [John in my office]

Chci Johna (u sebe) v kanceláři

Někdy se za větičky považují i infinitivní komplementy sloves smyslového vnímání a některých jiných (2). V některých případech může být základem větičky i participium (2e). Standardně (a historicky) se ale o větičkách uvažuje jako o sekundárních predikátech vyjádřených nominálně (či předložkovou frází), slovesné predikáty nejsou obvykle větičkami; viz ✍Williams (1980); ✍Haegeman(ová) & Guéron(ová) (1999)ad.; citace z ✍Fromkin(ové) (2000:133) ad.

(2)

a.

We saw [Fred leave]

Viděli jsme Freda odcházet

b.

Larry believes [that to be folly]

Larry (to) považuje (za) pošetilé

c.

Do you judge [it to be possible]?

Považuješ to za možné?

d.

Julia heard [Romeo call out her name]

Julia slyšela Romea volat její jméno

e.

We feared [PrtP John [Prt’ killed by the enemy]]

‘obáváme se John zabit nepřáteli’

Větičky jsou tedy struktury typu [NP XP], které postrádají časové charakteristiky a kde XP je NP, AP n. PP – ale ne VP.

Ve specifických případech (a obvykle s jinými slovesy) jsou adjektivní větičky označovány za predikativní adjunkty či kopredikáty a obvykle se dělí podle sémantických kritérií (✍Himmelmann & Schultze-Berndt(ová), 2005). Na jedné straně mluvíme o rezultativech (tedy doplnění výsledku děje) (3): adj. vyjadřuje stav, do nějž byl subjekt sekundární predikace uveden provedením děje. Proti rezultativům se obvykle vydělují depiktiva (4): ta vyjadřují stav za probíhajícího děje (hlavní predikace):

(3)

a.

Fred wiped [the table clean]

Fred vytřel stůl dosucha

b.

George boiled [the carrots soft]

George uvařil mrkev doměkka

(4)

George bought [the carrots fresh]

George koupil mrkev čerstvou

V generativní tradici se ovšem tradičně používá termín depiktivum pro jakákoli adjektivní doplnění sekundární predikace, zejména v literatuře o slovanských jazycích, kde důležitou roli hraje shoda (n. její absence) adjektiva se subjektem predikace.

Větička, tj. s.c., je v jistém smyslu věta menší než obvyklá věta. O větě se mluví, protože má sémantické charakteristiky věty, tj. subjekt a predikát, ale syntakticky je proti obvyklým větám menší v tom, že jí chybí komplementizéry (tj. nemají CP), auxiliáry či morfémy vyjadřující čas (tj. nemají TP) a typicky jí chybí i sloveso (ale viz níže). Obsahují tak vlastně pouze subjektové DP a nominální predikát.

Poprvé použil termínu s.c. ✍Williams (1975) pro případy jako např. redukované relativní věty (5). (Historický přehled je z ✍Balazs(ové), 2012:kap. 2.)

(5)

The man [driving the bus] is Norton’s best friend

✍Williams (1980) definoval s.c. poněkud odlišně, tedy jako struktury s predikací, v nichž je subjekt-predikátový vztah založen na ↗c-ovládání a koindexaci – takže kromě (dnes) standardních případů v (6) uvažuje o větičkách pro struktury (5) a (7). V jeho pojetí je větičkou i kontrolovaný infinitivní komplement; viz ↗kontrola (7a), účelový infinitiv (7b) a/nebo rozštěpená věta (viz ↗důrazově vytýkací konstrukce) (7c):

(6)

a.

Johni is sadi

b.

Johni ate the meatk rawk

c.

Johni ate the meat nudei

(7)

a.

John wants [Bill to win]

b.

I bought [it to give to Pete]

c.

It was [John that I saw]

Dnešnímu pojetí větiček dal základ ✍Stowell (1981), ✍Stowell (1983). Jeho pojetí je postaveno na představě subjektu jako specifikátoru určité projekce: a to pouze NP (8a) a/nebo S (8b), ostatní projekce (tj. AP, PP, VP) nejsou samy o sobě schopny licencovat subjekt (8c‒e):

(8)

a.

[S John [S’ saw Bill ]]

b.

[NP John’s [N‘ extreme tallness ]] annoyed me

c.

*[AP John(’s) [A‘ very tall ]] annoyed me

d.

*[PP John(’s) [P‘ in the garden ]] annoyed me

e.

*[VP John(’s) [V‘ watch TV ]] annoyed me

Na druhou stranu, za specifických podmínek (pokud je, Stowellovou optikou, k dispozici strukturní pád do daného specifikátoru), tento specifikátor může být licencován a může se v něm objevit NP – ať už přímo v ECM konstrukci (9a) n. s pomocí předložky of (a tedy s gen. – který, v tomto případě a smyslu, je pak strukturním pádem) v (9b):

(9)

a.

I consider [S John [INFL to be very stupid ]]

b.

That was [AP nice of [NP John ]]

Subjekt větiček se chová jako jiné subjekty. Je-li subjekt nevyslovený, předpokládá se, že ve specifikátoru větičky je PRO subjekt (10). Jako jiné subjekty se chová i v dalších konstrukcích, vstupuje např. do raisingových konstrukcí; viz ↗nadzvednutí (11):

(10)

a.

Scott wandered home [AP PRO drunk ]

b.

Jack rolled the dough [PP PRO into a ball ]

(11)

a.

The trucki seemed [AP ti full of hay ]

b.

Fernandoi looks like [NP ti a model ]

Stowell tak definuje větičku jako konstituent; subjektem větičky je NP ve specifikátoru (12a). Podobně – tedy jako konstituent – analyzoval větičky i ✍Safir (1983):

(12)

a.

[XPNP [X‘ X YP ]]

b.

[S NP [VP V NPi APi ]]

✍Williams (1983) naproti tomu trvá na tom, že subjekt větičky je externí vůči frázi, v níž je ve vztahu predikace; jinými slovy říká, že větička není konstituent. Pro větu John considers Billi sicki tak navrhuje „placatou“ strukturu (12b), v níž sloveso consider subkategorizuje pro dva elementy, NP a AP. Jako obvykle vede Williamse k tomuto návrhu dobrý důvod: možnosti skopusu. Zatímco v raisingových konstrukcích z infinitivu (13) je možné obojí čtení, tj. kvantifikátor má skopus přes sloveso seem (13a) a naopak, seem přes kvantifikátor (13b), nadzvednutí z větičky (14) připouští pouze povrchový skopus, ne inverzní skopus z rekonstrukce:

(13)

Someonei seems [ tto be sick ]

a.

> seem: there is a person x such that it seems that x is sick

b.

seem > : it seems that there is a person x such that x is sick

(14)

Someonei seems ti sick

a.

> seem

b.

*seem >

✍Williams (1983) uzavírá, že v (14) stopa ve větičce není: kdyby byla, musela by být rekonstrukce možná. ✍Williams (2010) dále propracovává původní návrh.

Větičky tak byly (a jsou) analyzovány jako konstituenty, od Stowella jako kategorie XP (A, N, P, V podle kategorie dané větičky). ✍Chomsky (1981)✍Hornstein & Lightfood (1987) přinášejí důvody k tomu, vidět větičky jako struktury větší než pouze XP. Např. Chomského vede k návrhu větičky jako S (tj. stejné velikosti jako věta) snaha po uniformitě derivace: veškerá propozice se děje v kategorii S [S NP XP ]. Jak dále argumentuje ✍Kitagawa (1985), podle Stowellova modelu by věty typu (15) měly být negramatické: v (15) se wh-posouvá ne celý konstituent, ale pouze část větičky. To ho vede k návrhu struktury větičky v podstatě paralelní struktuře věty, podobně jako ✍Chomského (1981):

(15)

[AP How talented]i do you consider [SC him ti ]?

✍Bowers (1993) přišel – inspiruje se Williamsovou teorií predikace – s návrhem fráze zodpovědné za predikaci PrP (predikační fráze): tato fráze je společná všem predikacím, tedy jak větám, tak větičkám. Specifikátor predikační fráze je pozicí subjektu, komplement hlavy Pr je predikát. Věta (16) tak obsahuje dvě predikace: Harold je subjektem predikace hlavní věty, predikátem hlavní věty je [VP consider Marian attractive]; Marian je pak subjektem predikace ve větičce (a zároveň objektem slovesa consider). (Sloveso consider se posouvá z hlavy slovesa do hlavy predikace věty; predikační hlava větičky je v angl. v tomto případě nevyslovená.)

(16)

Harold might consider Marian attractive

[IP Harold [I‘ might [PrP ti [Pr‘ considerk [VP tk [PrP Marian [Pr‘ Pr [AP attractive ]]]]]]]]

Predikační frází je možné vysvětlit i případy dříve jen těžko vysvětlitelné, např. případy koordinace (zdánlivě) odlišných kategorií, tedy AP a NP v (17). V této fázi generativního snažení je řešení nasnadě: jde o koordinaci dvou predikačních frází:

(17)

Mayor Shinn considers Eulalie [AP talented ] and [NP a tyrant]

Toto řešení navíc umožňuje analyzovat i data z jiných jazyků; ✍Bailyn (2001), ✍Bailyn (2002)✍Matushansky(ová) (2008) využívají predikační frázi k řešení ruských dat v (18): jak větiček (a), tak depiktiv (b):

(18)

a.

My tancevali pjanymi / *pjanyje

‘my (jsme) tancovaly opilýmiINSTR / *opiléNOM

b.

My sčitajem ego svoim / *svojego

‘my považujeme ho svýmINSTR / svéhoAKUZ

Bailyn postuluje, že v ruštině má Pr hlava silné pádové rysy (tj. instr.), a komplement predikační hlavy se tedy musí objevit v instr. Pr hlava je v těchto případech nulová, resp. nevyslovená, jako v angl. To se ale liší v případech s kak: Bailyn tvrdí, že kak je zjevná (a vyslovená) hlava predikační fráze s vlastnostmi odlišnými od její nulové verze: kak absorbuje instr. a predikát musí získat pád subjektu (19b) či objektu (19a). Jiným „vyslovením“ predikátorové hlavy v ruštině je podle Bailyna předložka za v (19c):

(19)

a.

My tancevali kak pjanyje / *kak pjanymi

‘my (jsme) tancovaly jako opiléNOM / *jako opilýmiINSTR

b.

My sčitajem ego kak svojego / *kak svoim

‘my považujeme ho jako svéhoAKUZ / *jako svýmINSTR

c.

My sčitajem ego za svojego

‘my považujeme ho za svéhoAKUZ

✍Citko(vá) (2008) moudře konstatuje: ne všechny větičky jsou tak malé, jak si myslíme, a hlavně: ne všechny větičky mají stejnou strukturu.

V češtině odpovídá větičkám doplněk (20), ovšem kromě přechodníkových konstrukcí (20d) a infinitivů (20e), jejichž základem je sloveso, byť v nominálním tvaru:

(20)

a.

Vynikal [jako novinář]

b.

Vrátil se [opálen / opálený]

c.

Vrátil se [s veselou / ve veselé náladě]

d.

Vrátil se [klopýtaje]

e.

Slyšela jsem ho [zpívat falešně]

Č. (21) i angličtina (22) mají paralelní případy depiktiv (a) a adverbiálních konstrukcí (b) (podle 3, 1987:111, příslovečné určení komitativní). Základem pro odlišení těchto dvou konstrukcí není sémantika (ta je v obou konstrukcích v podstatě totožná), ale kritérium morfologické: depiktiva jsou adjektiva a jako taková se shodují se subjektem větičky:

(21)

a.

Petr se vrátil veselý

b.

Petr se vrátil s veselou / ve veselé náladě

(22)

a.

Claire left the room angry

b.

Claire left the room angrily

Literatura
  • Bailyn, J. F. The Syntax of Slavic Predicate Case. ZAS Occasional Papers in Linguistics 22, 2001, 1–26.
  • Bailyn, J. F. Overt Predicators. Journal of Slavic Linguistics 9, 2002, 23–52.
  • Baker, M. C. Lexical Categories: Verbs, Nouns, and Adjectives, 2003.
  • Balazs, J. E. The Syntax of Small Clauses. M.A. diss., Cornell, 2012.
  • Bowers, J. The Syntax of Predication. LI 24, 1993, 591–656.
  • Cardinalletti, A. & M.-T. Guasti. (eds.) Small Clauses, 1995.
  • Citko, B. Small Clauses Reconsidered: Not So Small and not All Alike. Lga 118, 2008, 261–295.
  • Fromkin, V. A. (ed.) Linguistics: An Introduction to Linguistic Theory, 2000.
  • Haegeman, L. & J. Guéron. English Grammar: A Generative Perspective, 1999.
  • Himmelmann, N. & E. F. Schultze-Berndt. (eds.) Secondary Predication and Adverbial Modification. The Typology of Depictives, 2005.
  • Hornstein, N. & D. Lightfoot. Predication and pro. Lg 63, 1987, 23–52.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Kitagawa, Y. Small but Clausal. Papers from the Regional Meeting of the Chicago Linguistic Society 21, 1985, 210–220.
  • Matushansky, O. A Case Study of Predication. In Marušič, F. & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics. Contributions from Formal Description of Slavic Languages 6.5, 2008, 213–239.
  • 3, 1987.
  • Safir, K. On Small Clauses as Constituents. LI 14, 1983, 730–735.
  • Staudinger, B. Sätzchen: Small Clauses im Deutschen, 1997.
  • Stowell, T. Origins of Phrase Structure. PhD. diss., MIT, 1981.
  • Stowell, T. Subjects across Categories. The Linguistic Review 2, 1983, 285–312.
  • Williams, E. Small Clauses in English. Syntax and Semantics 4, 1975, 249–273.
  • Williams, E. Predication. LI 11, 1980, 203–238.
  • Williams, E. Against Small Clauses. LI 14, 1983, 287–308.
  • Williams, E. Representation Theory, 2003.
  • Williams, E. Island Fever. In Zwart, J.-W. & M. de Vries (eds.), Structure Preserved. Studies in Syntax for Jan Koster, 2010, 367–374.
Citace
Lucie Taraldsen Medová (2017): SMALL CLAUSE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SMALL CLAUSE (poslední přístup: 6. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka