SLOVNÍ PŘÍZVUK – ZVUKOVÉ CHARAKTERISTIKY V ČEŠTINĚ  (slovní přízvuk)

Základní
Rozšiřující

S.p. v č. je charakterizován jako pevný, iniciální. V běžném projevu však často nemá podobu reálné zvukové prominence na ↗slabice, nelze nalézt pravidelnou relaci tzv. přízvučné slabiky (první slabiky slova) k některé akustické kvalitě (výšce, síle, případně trvání) n. komplexu kvalit, ať už samostatně n. v kontrastu k slabikám sousedním.

Teoretická východiska viz ↗prozodická struktura v doméně slova.

1 Iniciální (hlavní) přízvuk

Tendence ve využití zvukových charakteristik, je‑li slovní přízvuk signalizován jako reálná prominence:

a) Změna melodického průběhu: Dojem přízvučnosti slabiky může vyvolat jak zvýšení, tak snížení tónu; velikost vhodného výškového kroku je limitována z obou stran, tj. musí být dostatečná, ale ne přílišná. V syntetickém materiálu složeném z izolovaných slov byl např. optimálním intervalem při zvýšení půltónový krok, při snížení pak čtyři půltóny (tercie) (✍Janota, 1967). Větší výškové intervaly jsou zřejmě posluchačem hodnoceny na úrovni ↗větné melodie. Přijatelná či optimální velikost výškových změn je opět silně závislá na kontextu. Pracujeme‑li např. s delšími slabičnými řetězy, je nutno počítat se změnami na úrovni čtvrttónů (✍Palková, 1987).

b) Dynamické změny: Tradiční představa o dynamickém základu s.p. má podporu v intuitivním postřehu uživatele jaz. jakožto mluvčího. Chceme‑li vědomě zdůraznit některou slabiku slova, učiníme tak nejčastěji zesílením celkového svalového napětí i výdechového proudu, čímž dynamika vzroste.

V materiálu izolovaných slov stoupá dojem „přízvučnosti“ se zvyšující se dynamikou slabik. V kontextu přirozeného řečového signálu však nacházíme dosti často přízvučné slabiky slabší než jejich okolí. V komplexu zvukových kvalit zřejmě není zesílení přízvučné slabiky kvalitou určující.

c) Délka: Zřetelné prodloužení samohlásky jako signál přízvuku není v č. přijatelné, protože rozdíl dlouhých a krátkých samohlásek je fonologicky funkční.

V jistých mezích se však může i rozdíl v trvání hlásek stát faktorem, který způsobí dojem prominence slabiky. Opět záleží na kontextu. Např. v testu provedeném na materiálu izolovaných slov bez významu se prodloužení projevilo jako faktor podporující hodnocení přízvučnosti. V jiném testu pracujícím s delším řetězem slabik (rovněž bez významu) byly samohlásky ve slabikách hodnocených jako přízvučné v převaze kratší (✍Janota & Palková, 1974). V izolovaných slovech se může ukázat jako faktor podporující vznik „přízvučnosti“ i změna v trvání iniciálního konsonantu (✍Chlumský, 1928; ✍Janota, 1967).

d) Kvalita samohlásek: V řadě jaz. je kvalita samohlásky určující pro rozdíl přízvučné a nepřízvučné slabiky. V č. kvalita samohlásek nezávisí na jejich umístění ve slově. Ve standardní výslovnosti nejsou samohlásky redukovány v kvalitě ani kvantitě. Poznatky o současné výslovnosti v nestandardních projevech ukazují, že dochází‑li k redukci například vlivem tempa či nedbalosti mluvčího, týká se deformace stejnou měrou i první slabiky slova, zachována je spíš koncovka (✍Janota & Palková, 1989).

2 Tzv. vedlejší přízvuk (diskuse)

Vedlejším přízvukem se míní zvýraznění některé další slabiky uvnitř slova. Předpokládá se, že v č. stojí na třetí slabice, obecně pak na každé liché slabice slova. Ve složeninách se přičítá první slabice druhé části. Je hodnocen jako fakultativní. Představu vedlejšího přízvuku tradují spíše běžné gramatiky než fonetické studie (srov. ✍Havránek & Jedlička, 1981:35). V realitě řeči, v projevu mluveném plynule, běžným tempem a bez výrazně expresivních zvukových forem, obvykle nelze najít zvukovou charakteristiku, která by představovala další prominenci uvnitř ↗přízvukového taktu. K tomu dospěl již ✍Chlumský (1928), později ✍Hála (1962); ✍Romportl (1973) pojem vedlejšího přízvuku úplně pomíjí.

Obecně může mít vedlejší přízvuk různou motivaci, jak rytmickou, tak jazykovou. V jaz. s větším množstvím složených slov bývá reálným zvukovým jevem (srov. např. němčinu n. angličtinu). Také v jaz. s pohyblivým přízvukem n. s prominencí umístěnou blíže konci slova se může objevit nějaký vedlejší zvukový signál začátku slovního celku. Žádná z těchto motivací neplatí pro č.

Předpokládáme, že eventuální dojem vedlejšího přízvuku vzniká v č. spíše u mluvčího než u posluchače. Začneme‑li vědomě zdůrazňovat rytmický základ řeči, začneme‑li „skandovat“, objeví se prominence skutečně na lichých slabikách taktů, případně na začátcích všech částí složenin (srov. dětská počítadla typu: „Upo-toka-roste-kvítí-říka-jímu-petr-klíč…“). Lze si představit, že tato tendence může zůstat v pocitu mluvčího, který se např. snaží o zřetelnou výslovnost. Kdyby však vznikala tak výrazná vedlejší prominence, aby si jí povšiml posluchač, přestal by projev působit jako „neutrální“, stal by se nápadně expresivním n. jinak příznakovým z hlediska postoje mluvčího v dané mluvní situaci.

Vedlejší s.p. v č. považujeme proto za jev pouze potenciální. Základ pojmu přitom spočívá ještě více v oblasti percepce, než je tomu u přízvuku „hlavního“.

Nesporné uplatnění má vedlejší přízvuk při záměrné rytmické organizaci textu. Představa vedlejšího přízvuku patří mezi dispozice č., které podporují vznik rytmického dojmu. Upevňuje povědomí posluchače o počtu slabik v taktu. Svou potenciální přítomností přispívá také k tomu, že se delší takt může uplatnit na různých místech metrického schématu na místě dvojice stop s týmž celkovým počtem slabik.

(l)

Letěl bílý motýlek
kolem mlýnice
viděla ho u mlýna
bílá slepice

∪∪
∪∪
∪∪
∪∪

(2)

Pakli v býlí není síly
mocné slovo neomýlí


Viz také ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗intonace v popisu prozodie, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗mluvní takt, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗promluvový úsek, ↗větný přízvuk, ↗větná intonace.

Literatura
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962.
  • Havránek, B. & A. Jedlička. Česká mluvnice, 1981.
  • Chlumský, J. Česká kvantita, melodie a přízvuk, 1928.
  • Janota, P. An Experiment Concerning the Perception of Stress by Czech Listeners. Phonetica Pragensia I, 1967, 45‒68.
  • Janota, P. & Z. Palková. Auditory Evaluation of Stress under the Influence of Context. Phonetica Pragensia IV, 1974, 29‒60.
  • Janota, P. & Z. Palková. Auditory Analysis of Speech Segments. Proceedings of the 28th Acoustic Conference, 1989, 194‒197.
  • Palková, Z. Intonatorische Merkmale in der Perzeption der Wortgrenzen im Satz. In Gamkrelidze, T. V. (ed.), Proceedings of the 11th International Congress of Phonetic Sciences, 1987, 296‒299.
  • Romportl, M. Základy fonetiky, 1973.
Citace
Zdena Palková (2017): SLOVNÍ PŘÍZVUK – ZVUKOVÉ CHARAKTERISTIKY V ČEŠTINĚ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVNÍ PŘÍZVUK – ZVUKOVÉ CHARAKTERISTIKY V ČEŠTINĚ (poslední přístup: 27. 5. 2020)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka