SLOVESNÝ ČAS VE STARŠÍ ČEŠTINĚ

Základní

Stč. se na rozdíl od nč. vyznačovala mnohem bohatším repertoárem mluvnických časů, především v oblasti vyjadřování minulosti. V počátečních fázích navazoval systém stč. časů na stav pozdní psl., a bylo by ho tudíž možné členit na základě opozice minulost – neminulost, popř. empiričnost – neempiričnost: (A) minulé/empirické časy: ↗imperfektum, aoristy, a to ↗aorist sigmatický a ↗aorist asigmatický, perfektum (viz ↗préteritum) a ↗antepréteritum neboli ↗plusquamperfektum; (B) neminulé/neempirické časy: ↗prézens a ↗futurum (viz ↗futurum ve starší češtině).

1 Minulé/empirické časy

Jak již bylo řečeno, stč. se vyznačovala poměrně bohatým systémem minulých časů, které lze podle formálních kritérií rozdělit následovně (formální morfologie původně korespondovala s jejich gramatickým významem): (1) syntetické formy ‒ imperfektum, aorist sigmatický a aorist asigmatický; (2) analytické formy ‒ préteritum (perfektum) a antepréteritum (plusquamperfektum). Imperfektum ve stč. obvykle sloužilo (a) k vyjadřování stavu n. děje, u něhož se pozornost soustřeďovala na jeho průběh (NMV, 1976:132): ta rytieře prosiešta sv. Petra, aby z města postúpil Pas ‘ti rytíři prosili sv. Petra, aby opustil město’ (HMJČ IV, 1929:540); (b) minulého času děje/stavu průvodního k jinému minulému ději/stavu (HiMČ II/2, 1967:192): když jeho na popravu vediechu, jeden nemocný počě volati Pas ‘když ho vedli na popravu, začal jeden nemocný volat’ (HMJČ IV, 1929:541). Další specifické stč. významy imperfekta viz ↗imperfektum. Stč. aorist asigmatický a sigmatický byly sice tvořeny odlišným způsobem, nicméně jejich význam byl shodný. Aoristy zdědily z psl. status prostých minulých časů vyjadřujících minulý ukončený děj/stav (HiMČ II/2, 1967:193; HMČ, 1986:240; NMV, 1976:132): (Alexander) káza uzel rozvázati i poče ten mák zobati AlxV ‘Alexandr přikázal uzlík rozvázat a začal ten mák jíst’ (HMJČ IV, 1929:540). Již v období stč. se však tvořily především od sloves dokonavého vidu, s jejichž významem korespondoval původní aoristový význam ukončeného děje (HMČ, 1986:194). Významový rozdíl mezi imperfektem a aoristem se ve stč. textech postupně stíral: oba časy se staly především časy vyprávěcími, jejichž distribuce se obvykle řídila videm. Jednoduché minulé časy byly během staročeského období nahrazeny složeným préteritem typu volal jsem. Jak napovídá formální stránka préterita, šlo o slovesný tvar, který vznikl reanalýzou dvou původně autonomních slovesných forem: prézentního tvaru slovesa býti a ‑l‑ového participia. Zpravidla se předpokládá, že tento verbální komplex měl platnost přísudku jmenného se sponou, jehož jmenná část dodávala danému přísudku rezultativní význam (HiMČ II/2, 1967:64; HMČ, 1986:194–195, 244). Zbytky tohoto rezultativního významu demonstruje Šlosar na stč. formě jsi sstúpil, kterou interpretuje ve významu ‘jsi sestoupivší’ (HMČ, 1986:244). V období pozdní psl. byl význam přítomného času tohoto verbálního komplexu reanalyzován na význam času minulého s perfektovým významem (proto se tyto formy v paleoslovenistice a paleobohemistice pojmenovávají termínem perfektum). Ve stč. se završil proces jaz. změny tohoto perfekta v základní minulý čas bez rezultativního významu, tj. préteritum. Vedle toho se ve stč. vyskytoval ještě jeden typ opisného minulého času, tzv. ↗antepréteritumn. také ↗plusquamperfektum, který byl tvořen některou z forem minulých časů pomocného slovesa býti a ‑l‑ového participia. V závislosti na tvaru ↗auxiliáru lze rekonstruovat čtyři sady stč. forem antepréterita: (a) auxiliár býti ve formě imperfekta, typ biech nesl; (b) auxiliár býti ve formě bě‑aoristu, typ běch nesl; (c) auxiliár býti ve formě by‑aoristu, typ bych nesl (obvykle se soudí, že z této formy se vyvinul stč. kondicionál ‒ viz ↗kondicionál ve starší češtině); (d) auxiliár ve formě préterita, typ byl jsem nesl. Ve stč. představovalo antepréteritum prostředek okrajový, jehož životnost podporoval fakt, že v překladových památkách mohlo plnit roli č. ekvivalentu lat. plusquamperfekta. Gramatický význam stč. antepréterita není dosud dostatečně objasněn. Ve stč. textech se antepréteritum pravidelně nachází vedle jiného minulého děje/stavu, což obvykle vybízí k interpretaci, že sloužilo k signalizaci předčasnosti v minulosti, tzn. že děj/stav slovesa ztvárněného antepréteritem byl vzhledem k jinému minulému ději/stavu předčasný: (Maria) přijide nesúci drahé masti, jež bieš připravila Hrad ‘(Marie) přišla nesouc drahé masti, které připravila’ (HMJČ IV, 1929:551). Nicméně Komárek předpokládá, že antepréteritum (v jeho výkladu plusquamperfektum) mělo původně význam podobný perfektu, tj. že vyjadřovalo stav, který byl výsledkem děje, který předcházel jinému minulému ději/stavu: neb jakož zděli běchu, takúž otplatu vzěchu AlxV ‘neboť jak učinili, takové došli odplaty’ (NMV, 1976:18, 125). Interpretaci významu stč. antepréterita ztěžují doklady, ve kterých se vyskytuje bez jasné vazby k jinému minulému ději/stavu: také mají se (kniežata, páni…) postaviti, aby česká řeč nezahynula…; protož svaté paměti Karel ciesař, král český, přikázal jest byl Pražanóm, aby své děti česky učili… HusVýkl ‘také se mají zasadit, aby česká řeč nezahynula…; proto svaté paměti císař Karel, král český, přikázal Pražanům, aby své děti česky učili’ (HMJČ IV, 1929:552).

2 Neminulé/neempirické časy

Funkci základního neminulého/neempirického času měl ve stč. (stejně jako v psl.pč.) prézens. Podobně jako v nč. sloužil kromě vlastního významu přítomného času k vyjadřování (a) neaktuálně pojatých dějů/stavů: Lehcěť tepe dievčie ruka, ot mužské rány bývá veliká múka DalV ‘Lehce bije dívčí ruka, od mužské rány bývají veliká muka’ (přejato z ✍VWSTB), (b) budoucnosti nedokonavých sloves: A to jest často vídáno, že kdy jelen bude postřelen, hned běží do konopí a v usta nachvátá sěmence a v ránu položí a hned střěla vyskočí LékVodň ‘A to se často vidí, že když je jelen postřelen, hned vběhne do konopí, do tlamy nabere konopného semene, vloží ho do rány a střela hned vyskočí’ (přejato z ✍VWSTB). Na rozdíl od nč. jsou ve stč. případy ↗historického prézentu naprosto ojedinělé (HMJČ IV, 1929:537‒538; NMV, 1976:131). Viz ↗vývoj českého prézentu.

Vyjadřování budoucího času pomocí specializovaných slovesných forem se stabilizovalo teprve v průběhu stč., a tak lze v pramenech tohoto období pozorovat řadu více či méně ustálených prostředků vyjadřování futurálnosti. Obecně lze říci, že východiskem jejich vývoje byly (1) především slovesné formy obsahující původně rys změny stavu (ingresivnosti), (2) formy modální (vyjadřující povinnost nebo záměr) ‒ o okolnostech vzniku futura v češtině viz ↗futurum ve starší češtině.

Ad (1) Již ve stč. nabyly prézentní formy dokonavých sloves význam futurálnosti (srov. slovesa nachvátá, položí, vyskočí v předchozím dokladu A to jest často vídáno …). Ke specifickým stč. prostředkům sloužícím k vyjadřování futura nedokonavých sloves náležely také prefixy po‑vz‑: A mužie po cestách svých jdú BiblOl × kráčeti budú BiblPraž (✍Němec, 1962); tož vzbydlí v stanu tvém ŽaltWittb × bude bydliti ŽaltKlem, ŽaltPod (✍Křížková, 1962:94). Avšak prefix vz‑ futurální funkci již během 14. stol. rychle ztratil, neboť se po gramatikalizaci vidu jím tvořená futurální forma nedokonavých sloves dostala do funkční kolize s ingresivními formami sloves dokonavých (HMČ, 1986:195–196). Příklad této kolize demonstruje např. stč. forma 3. os. sg. vzbojuje, která mohla mít ve stč. význam jak futurální, tak ingresivní. Futurální funkce prefixu po‑, která byla obvyklá jen u některých sloves pohybu či sloves s příbuzným významem, se dochovala do nč. (viz ↗čas budoucí). V nejstarších textech se vyskytují morfologické syntetické formy budoucího času tvořené futurálním auxiliárem sg. 1. os. budu, 2. os. budeš, 3. os. bude … a neurčitým tvarem plnovýznamového slovesa: (a) již ve stč. byla rozšířená forma futura nedokonavých sloves známá z nč., která se skládá z futurálního auxiliáru a tvaru infinitivu plnovýznamového slovesa: Nebudeš‑li činiti jako jiní, nebude na tě ijeden tbáti ŠtítKlem ‘jestliže nebudeš tak činit jako ostatní lidé, nebude na tebe nikdo dbát’ (přejato z ✍VWSTB); (b) jen ojediněle je ve stč. textech doložena další forma budoucího času, ve které se futurální auxiliár kombinuje s ‑l‑ovým participiem jak dokonavého, tak nedokonavého slovesa: Řku‑li: neznal jsem, budu s vámi selhal EvSeit (přejato z HMJČ IV, 1929:554) ‘Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy’ ✍ČEP, 1995. Gramatický význam této podoby stč. futura není jasný: někteří badatelé ho považují za podobu futura II / futura exacta, které vyjadřuje předčasnost v budoucnosti (HMJČ III/2, 1898:426), jiní ho interpretují jako futurální perfektum, které vyjadřuje budoucí stav, který bude výsledkem předchozího děje (✍Křížková, 1960:96; NMV, 1976:18, 126), ostatní ho chápou jako futurum kondicionálu ✍Vintr, 1977:105–106).

Ad (2) Modální význam povinnosti a záměru se stal východiskem pro užití syntaktických analytických forem v platnosti futura. Tyto futurální formy byly tvořeny prézentními tvary modálního slovesa chtieti, jmieti a infinitivem plnovýznamového slovesa: Že chceš vždy v krčmě ležěti, dietky chtie hladem zemřieti HradSat (přejato z ✍VWSTB) ‘Protože chceš pořád ležet v krčmě, děti zemřou hladem’; ješto přijíti mají Pror (přejato z HMJČ IV, 1929:554). Tyto stč. konstrukce získávaly futurální význam sekundárně a stále si uchovávaly zbytky svého lexikálního významu, jak ukazuje citovaný doklad chceš vždy v krčmě ležěti, v němž je sloveso chceš interpretovatelné v modálním významu.

Rozšiřující
Literatura
  • ČEP, 1995.
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda III – Jazyk, 1934.
  • Kopečný, F. Slovesný vid v češtině, 1962.
  • Křížková, H. Vývoj opisného futura v jazycích slovanských, zvláště v ruštině, 1960.
  • 2, 1986.
  • Němec, I. Staročeské futurum typu pójdu, ponesu v poměru k préteritu. Sl 31, 1962, 27–33.
  • NMV, 1976.
  • PMČ, 1995.
  • Sedláček, J. K otázce významové charakteristiky mluvnických tvarů, zvl. forem časových (na materiálu slovanských jazyků). In Bosák, C. & A. V. Isačenko ad. (eds.), Rusko-české studie, 1960, 57–67.
  • Trost, K. Perfekt und Konditional im Altkirchenslavischen, 1972.
  • Večerka, R. Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků, 2006.
  • Vintr, J. Die ältesten Tschechischen Evangeliare: Edition, Text- und Sprachanalyse der ersten Redaktion, 1977.
  • Vintr, J. Das Tschechische: Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2001.
  • VWSTB.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
Citace
Pavel Kosek (2017): SLOVESNÝ ČAS VE STARŠÍ ČEŠTINĚ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVESNÝ ČAS VE STARŠÍ ČEŠTINĚ (poslední přístup: 18. 10. 2019)

Další pojmy:

diachronie dějiny češtiny

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka