SLOVENŠTINA

Základní

Slovanský jazyk, geneticky blízce příbuzný s češtinou, s níž spoluvytváří tzv. česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků. Shody podmíněné příbuzností s.č. byly navíc posilovány areálovým sousedstvím a dále také kulturními kontakty některých vrstev slovenské společnosti s č. prostředím, pěstovanými ovšem v historické době s různou intenzitou. Politické, kulturní a ekonomické kontakty později dosáhly vrcholu ve společném státě Čechů a Slováků, vytvořeném v roce 1918. Avšak po větší část historické doby měly obě jazykové komunity, česká i slovenská, své vlastní rozdílné dějiny, neboť jejich území náležela různým historicko-politickým celkům; dnešní slovenské území patřilo jako součást Uher k zemím Koruny svatoštěpánské. Pokud jde o jaz., přinášela s sebou tato skutečnost pochopitelně také to, že sousedící oblasti podléhaly jazykověkonvergenčním tendencím v rámci vlastního politického celku, což v řadě případů ve výsledku znamenalo oddalování jazyků na obou stranách politické hranice. Některé divergence souvisí také s tím, že jazykověkontaktová situace s.č. nebyla identická: zatímco v případě č. dominoval vedle latiny kontakt s němčinou, v případě s. musíme navíc počítat s adstrátem a kulturním vlivem maďarským, ve východoslovenské oblasti také s vlivem sousedních polských a ukrajinských nář.

1 Poměr češtiny a slovenštiny: genetické základy slovenštiny

Přechod mezi východními nář.č. a západními nář. s. je v podstatě pozvolný a některé jevy jsou oběma těmto oblastem společné. Výraznou hranici mezi č.s. nicméně představuje izoglosa pračeské změny (+dj >) dz’ > z’ a stč. ↗asibilace r’ > ř, které na slovenském jaz. území neproběhly. Vedle těchto jaz. jevů, jimiž se s.č. odlišily na prahu doby historické, je západoslovanské česko-slovenské či moravsko-slovenské jaz. kontinuum ovšem přerušeno pravděpodobně již předhistorickými jihoslovanskými jaz. prvky, vyskytujícími se kompaktně především ve středoslovenských nářečích, s případnými menšími přesahy do oblasti nářečí západoslovenských a východoslovenských. V inventáři těchto tzv. jihoslavismů se starší slavistika a slovakistika značně různí. ✍Pauliny (1963) uvádí pět nesporných jihoslavismů ve střední s.: střídnice s za +ch před pádovou koncovkou při ↗druhé palatalizaci velár (pravidelně v nom.pl. personálních mask. zakončených na ‑ch, srov. např. středoslk.spis. slk. Česi, mnísi × č. a západoslk. Češi; jinde je změna zastřena pozdější vnitroparadigmatickou analogií vyrovnávající tvarotvornou bázi podle nom., resp. prosazení akuz.-nom.pl. nepersonálních maskulin; to platí zcela pro spis.jaz., pro nář. jen z části); zjednodušení starých skupin +dl‑, +‑tl‑ > l uvnitř slova (první změna doložena hojně především ve jménech se sufixem ‑dl(o), srov. středoslk. šilo × č. šídlo, západoslk. šidlo/šillo, východoslk. šidlo, doklady druhé změny se omezují na subst. omelo/ometlo ‘koště na vymetání pece na chléb’); vývoj skupin +õrT‑, +õlT‑ pod cirkumflexem > raT‑, laT‑ (srov. středoslk. ražeň, lakeť × č. rožeň, loket, západoslk. rožeň, loket, východoslk. rožeň, lokec); préz. koncovka 1. os.pl.mo, doložená v jižní části středoslk. areálu; tvar 3. os.pl. slovesa býti sa/, doložený na celém středoslk území. ✍Krajčovič (1988) k jihoslavismům připojuje ještě tři další rysy, a sice vznik neoakutu na tematickém ‑e‑préz. kmeni sloves (srov. středoslk. nesieš × západoslk. a východoslk. neseš); vznik neoakutu na o‑ové složce přípony instr. sg. a‑kmenů (středoslk.instr. sg. ženou × stč., západoslk. ženú, východoslk. ženu); vznik neoakutu na o‑ové složce přípony nom.akuz.sg. neut. adj. (středoslk.nom.akuz.sg. neut. adj. dobruo × č. a západoslk. dobré a východoslk. dobre …).

Právě jihoslavismy ve střední s. spolu s areálově podmíněným jaz. kontaktem západoslovenské oblasti s nář. českými a východoslovenské oblasti s nář. polskými a ukrajinskými nastolily mnohokrát otázku původu s., resp. nář. příslušnosti jejího psl. základu. Historie teorií o původu s. a středoslovenských jihoslavismů je pestrá a spletitá. Jednalo se přitom o otázky, které vzhledem k roli, jaká je ve středoevropském prostoru přisuzována jaz. jako nejdůležitějšímu etnoidentifikačnímu faktoru a historicitě jako nejdůležitějšímu legitimizačnímu argumentu, nemohly zůstat prosty ideologických vlivů. Některá sporná místa, jako např. domnělý lechický původ východoslovenských nář., který předpokládal např. ✍Czambel (1906), ✍Stieber (1931) a později i ✍Bernštejn (1961), pomohly osvětlit historické jaz. doklady z východoslovenské oblasti (✍Šmilauer, 1933), nepotvrzující pro východoslovenské území staré shody s polštinou, a ukazující tedy na to, že tyto shody zde musejí být novějšího data a je třeba je vykládat historickým jaz. kontaktem, nikoliv genetickou příslušností východoslovenských nářečí k polštině (srov. ✍Pauliny, 1963:45–51). Ovšem celá řada dalších úvah v teoriích o vzniku s. se pohybuje zcela na poli jaz. prehistorie, a má tudíž nutně hypotetickou povahu, takže je pochopitelné, že mezi badateli nepanuje naprostá shoda. Z prostorových důvodů není možné vypočítávat všechny dosavadní teorie o vzniku s. a o původu středoslovenských, východoslovenských n. západoslovenských nářečí a jejich argumenty (podrobněji srov. ✍Stanislav, 1933; ✍Vážný, 1934; ✍Pauliny, 1963; ✍Krajčovič, 1974; ✍Krajčovič, 1988). Zastavíme se pouze u některých důležitějších milníků, které řešení těchto otázek spojují s tzv. československou teorií.

✍Czambel (1906) obecným poukazem na přítomnost jihoslovanských prvků ve střední s. a jejím označením za jazyk původem jihoslovanský, „počeštěný“ teprve pozdním kontaktem, vyvracel úzkou genetickou vazbu s. na č. Po vzniku Československa se pak s otázkou jihoslavismů museli vypořádat i stoupenci teorie československého prajazyka. Její čelný představitel F. Trávníček se klonil k výkladu středoslovenských jihoslavismů jako pozdních, teprve historických inovací, diferencujících stejně jako jiné historické nář. změny staré homogenní československé jaz. území (srov. např. ✍Trávníček, 1935:13–16). Naproti tomu č. slovakista V. Vážný vycházel sice také z předpokladu pračeskoslovenského jaz., ale starobylost některých zvláštností střední s. a jejich vznik před 10. stol. připouštěl a vysvětloval je jaz. kontaktem v sousedství s jihoslovanským etnikem (srov. např. ✍Vážný, 1934:219–221). Společný byl nejen oběma právě uvedeným č. badatelům, ale také řadě jiných č. slavistů předpoklad, že s. není samostatný slovanský jaz., nýbrž součást dialektálního kontinua českého, tedy česko-moravsko-slovenského. Oficiální prvorepublikovou teorii o jediném československém jaz., vzniklém z jednotné pračeskoslovenštiny (viz ↗československý jazyk níže), se naopak mimo jiné právě poukazem na stáří jihoslavismů, z nichž některé považuje dokonce za přinesené ze slovanské pravlasti, pokoušel vyvrátit slovenský jazykovědec ✍Novák (1935). Z novějšího bádání slovenské jazykovědné slovakistiky, které se soustavně zabývá nejstaršími dějinami s., je třeba kromě ✍Nováka (1980) zmínit vlivné monografické práce dvou badatelů, dnes již klasiků historické slovakistiky, a sice E. Paulinyho a R. Krajčoviče.

✍Pauliny (1963) navazuje na starší československé jazykovědněslovakistické bádání v tom, že předpokládá západoslovanské osídlení celého slovenského prostoru, přičemž jihoslavismy považuje spolu s Novákem za přinesené už z pravlasti, kde jejich vznik vysvětluje areálově podmíněným jaz. kontaktem prastředoslovenského etnika s jihoslovanským (srov. např. ✍Pauliny, 1963:18, 20, 37 a jinde). Paulinyho stanovisku jsou, jak se zdá, názorově blízké i nejnovější příspěvky historickosrovnávací slavistické jazykovědy k problému středoslovenských jihoslavismů, jež v nich vidí stopy dřívějšího rozčlenění praslovanštiny (✍Udolph, 2014:1141) a míšení a překrývání dialektů, podmíněného velkou slovanskou migrací (srov. ✍Schuster-Šewc, 2014:1160, k středoslovenským a ojedinělým č. případům vzniku skupin raT‑, laT‑ také pod klesavou intonací).

✍Krajčovič (1974), ✍Krajčovič (1988) svou migračně-integrační teorií, jak ji sám nazývá, v mnohém navázal na Paulinyho, souhlasí v zásadě i s Paulinyho předpokladem osídlování dnešního Slovenska ze dvou směrů (záp.vých. oblast osídlena ze severu a severovýchodu, centrální oblast od jihu n. jihovýchodu; v tom se oba badatelé shodují se závěry archeologického bádání), avšak zjevně na rozdíl od Paulinyho nezůstává jen u předpokladu osídlení ze dvou směrů, nýbrž postuluje také různý makrodialektální/etnický původ tohoto psl. osídlení: západoslovenská a východoslovenská oblast, osídlená ze severu a severovýchodu, byla osídlena z psl. prabáze severozápadní, tedy západoslovanské, naopak historické jižní jádro střední s. bylo osídleno od jihu n. jihovýchodu etnikem psl. báze jihovýchodní, tedy prabáze jaz. jihoslovanské a východoslovanské. Předpokladem ne zcela homogenního psl. základu s. se Krajčovič částečně přibližuje některým starším teoriím předpokládajícím pro střední Slovensko jihoslovanské osídlení, jako novum však současně explicitně postuluje ranou, a to již pozdně psl.jaz. integraci slovenského území. Podle Krajčoviče došlo v období, které následovalo po osídlení dnešního Slovenska Slovany (od severu a od jihu – odtud tzv. starší středoslovenské jihoslavismy), k jaz. integraci celé oblasti psl. základu s., a sice jednak změnami charakteru západoslovanského (zachování nepalatalizovaných skupin kv‑, gv‑ před ě, i diftongického původu, nepřítomnost ľ epentetického, vývoj skupin +dj, +tj, +kt’ > dz’, c’), jež integrovaly také oblast středoslovenskou, jednak změnami charakteru nezápadoslovanského, zasahujícími kromě centrální s. také území západoslovenské (jen po Záhoří) a východoslovenské – jde o tzv. mladší jihoslavismy (náslovné + > i: ihla × č. jehla, záhor. jehu̯a; délka na příponě ‑ánom.akuz.pl. neut. mestá × záhor. mjesta, č. města; přípona +‑omьinstr. sg. o‑kmenů, srov. chlapom × č. chlapem, záhor. chu̯apem a reliktální východoslk. chlopem; slabičné , ve slovech jako krst, krv × záhor. krest, krev, č. křest, krev; krátkost za starý akut v případech typu krava, slama × záhor. kráva, su̯áma, č. kráva, sláma). Zatímco starší jihoslavismy (viz výše) zůstaly omezeny na původní oblast centrálního Slovenska (resp. se šířily s její expanzí na sever), mladší se rozšířily i za její hranice, zejména na západ a severozápad – protože však ani žádný z mladších jihoslavismů nepřekročil karpatský oblouk a neintegroval tak s. jako celek, což se naopak podařilo jevům západoslovanského rázu, byl podle Krajčoviče už v tomto časném období s. jako celku vtisknut převažující západoslovanský charakter. K tomu lze poznamenat následující. První skupina Krajčovičem uváděných integračních procesů v pomigračním období, tedy změny rázu západoslovanského, jež měly integrovat také středoslovenskou oblast, nemusí být pro důkaz integračních procesů ve s. průkazná, nepřijmeme-li Krajčovičův předpoklad jihoslovanského osídlení středního Slovenska a staré jihoslavismy budeme vykládat podobně jako Pauliny pouze jako areálově-kontaktově vzniklou zvláštnost středoslovenských dialektů – pak by to totiž znamenalo, že tyto archaické jevy byly vlastní i středoslovenským nář. a nelze (a není třeba) vykládat je jako výsledek integračního procesu na slovenském území. To ovšem neubírá na váze druhé skupině integračních procesů, jež podle Krajčoviče v pomigračním období integrovaly území přilehlá ke středoslovenské oblasti tzv. mladšími jihoslavismy. Poukázání na rozšíření tzv. mladších jihoslavismů, jimž se starší bádání soustavněji nevěnovalo, činí z Krajčovičovy teorie důležitý příspěvek do diskuse československé jazykovědy o stáří s.

Střední s. vykazuje pak zvláštnosti i v období následujícím (Krajčovič ho nazývá konstitutivním) např. v průběhu, relativní chronologii a výsledcích zániku a vokalizace ↗jerů, denazalizace ↗nosovek a ↗kontrakce vokálů (právě uvedené pořadí těchto změn odpovídá časovému sledu, jak jej pro střední s. předpokládal už Novák). Zatímco v západních nář. s. a ve značné části nář. východních se jerové střídnice shodují se stavem v č. a v západoslovanských jaz. vůbec (kde došlo všude – s výjimkou polabštiny a dolní luž. srbštiny – k vývoji +ь > ’e, +ъ > e), ve střední s., která neměla zadní e‑ovou variantu vzniklou kontrakcí, jsou jerové střídnice poměrně pestré: za +ь je nejčastěji ’e (deň [ďeň]), ale také o (kotol, ovos), á (kotál, chrbát), ’a (ľan); za +ъ nejčastěji o (von, doska), ale také á (dážď), e (sen, lakeť), a (mach, daska); (vývoj východoslovenského (+ъ >) e > o je sekundární a byl snad způsoben vlivem sousedních ukrajinských nář.). Na rozdíl od západoslovenských a východoslovenských nář. s velkou pravděpodobností nebyla ve střední s. provedena kontrakce v instr.sg.fem.subst., adj.pron. (ženou < +ženojǫ × západoslk. ženú < +ženojǫ a východoslk. ženu < ženú < +ženojǫ a č. ženou < stč. ženú < +ženojǫ); v nom.akuz.sg. neut. adj. proběhla kontrakce s odlišným výsledkem: středoslk. dobruo < dobró (zachované např. v topolč. nářečích, která nemají diftong uo) < +dobroje × západoslk. dobré < +dobroje a východoslk. dobre < dobré < +dobroje.

2 Poměr češtiny a slovenštiny: etablování spisovné slovenštiny

Jak bylo zmíněno výše, je přechod mezi východními nář.č. a západními nář. s. převážně kontinuální. Z této skutečnosti mohou plynout také jisté rozpaky v otázce, kterému z obou jaz. tato nář. přiřadit. Československá vlastivěda (✍Havránek, 1934; ✍Vážný, 1934) řadí valašská a slovácká nář. Moravy k s. Naopak ✍Bělič (1972) a po něm i ✍Lamprecht (1976) je chápou jako nář. česká, a to zjevně na principu politicko-geografickém, neboť těmto nář. velmi blízká nář. záhorská (ve starší literatuře nazývaná nářečí Moravského dolu) pojímají už jako nář. jiného jaz., totiž s. Přechodový charakter těchto dial. mohl pak hovořit ve prospěch teorie o jednotném československém jaz., existujícím ve dvou spis. variantách, české a slovenské. Touto teorií prvorepubliková jazykověda (Trávníček, Vážný aj.) vycházela vstříc oficiální politické koncepci nového československého státu: středoevropská situace, definující národ především jazykově, nabízela dvě možnosti – buď popřít existenci dvou samostatných jaz. a konstruovat jaz. jeden a s ním i jeden národ, n. připustit existenci dvou samostatných jaz., ale tím i uznat existenci dvou národů; na základě konceptu československého jaz. pak mohla být zvolena možnost první. Takové řešení bylo sice problematické (např. i pro existenci jihoslavismů, dialektální kontinuitu relativizujících), avšak přesto možné: spolupůsobila zde patrně i skutečnost, že Slováci před rokem 1918 nevytvořili vlastní státní útvar a jen pozvolna a poměrně pozdě se formovalo jejich národní uvědomění (srov. k tomu nejnověji ✍Halász, 2011).

S posledně řečeným pak zjevně koresponduje i skutečnost, že více či méně explicitní snahy o kodifikaci spis. s. jsou relativně pozdní. V době mezi koncem 14. stol., kdy se objevují nejstarší texty, a 18. stol. užívalo slovenské obyvatelstvo dnešního Slovenska jako kulturní podobu domácího jaz. češtinu, byť slovakizovanou. Dokládá to i jaz. praxe evangelíků, kteří přijímajíce za kultovní jaz. vždy jaz. domácí, se na západním a středním Slovensku rozhodli pro č. Východoslovenští kalvíni povýšili na obřadní jaz. zemplínské nář., v němž pak byly tištěny (v maďarské grafice) i knihy – mluví se o tzv. kulturní východoslovenštině. První implicitní normovací pokusy na bázi kulturní západoslovenštiny spadají do poloviny 18. stol.: tzv. jezuitská s. v prostředí jezuitské univerzity v Trnavě a tzv. kamaldulská s. (kodifikovaná v mluvnici připojené k latinsko-slovenskému slovníku z r. 1763, jehož autorství bývá někdy připisováno opatu Romualdu Hadvábnému, a uplatněná v slovenském biblickém překladu kamaldulských mnichů, dochovaném v opise z let 1756–1759). Z téže jaz. báze vyšel i pokus o spis. s. v kruhu kolem katolického kněze Antona Bernoláka v 80. let. 18. stol. (Dissertatio philologico-critica de litteris Slavorum, 1787; Linguae slavonicae () orthographia, 1787; Grammatica slavica, 1790). Značně rozkolísaná a regionálně i konfesně omezená bernoláčtina se až do pol. 19. stol. sice udržela v dílech rázu nejen náboženského, ale i vědeckého a uměleckého (Fándly, Hollý, kanovník Palkovič), celoslovenským spis.jaz. se však nestala. Kollár propagoval jako spis. řeč Slováků č. (srov. jeho a Šafárikovo vystoupení proti Štúrovi ve spisku Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky) a slovenští protestanti pěstovali dál bibličtinu (tj. č. Bible kralické). Ve 40. let. 19. stol. však z jejich prostředí vzešel Ľ. Štúr, který ve spisech Nárečja slovenskuo alebo potreba písaňja v tomto nárečí (1846) a Nauka reči slovenskej (1846) obhajoval a kodifikoval spis. slovenský jaz. – ustavený na základě středoslovenského kulturního interdialektu, vzešlého ze středoslovenského nář., jež pokládal za nejpůvodnější jaz. Slovanů, konzervovaný v této jejich domnělé pravlasti. Také štúrovská s. měla několik variant. K upevnění a sjednocení úzu spis. s. došlo až v r. 1851 jaz. reformou Hodži a Hattaly (tzv. opravená s., tj. štúrovština s hláskovými, morfologickými a pravopisnými úpravami), která vznikla po dohodě mezi bernolákovci (Hattala) a štúrovci (Štúr, Hurban, Hodža), jakož i mezi štúrovci samotnými. Napříště se např. upustilo od výhradně fonologického principu pravopisu. Kodifikační příručka této spis. s. vyšla (z pera Hattalova) v roce 1852 (Krátka mluvnica slovenská). Tato spis. s. se udržela – omezena na oblast literární a publicistickou v době zesíleného maďarizačního tlaku po rakousko-uherském vyrovnání (zákaz činnosti Matice slovenské, zavření gymnázií s vyučovacím jaz. slovenským [.…]) – až do vzniku Československé republiky v roce 1918.

Navzdory existenci ideje jednotného československého národa nebylo již proto po r. 1918 reálné, aby Slováci užívali jako spis. jaz. č. Vznikl tedy konstrukt, tzv. jazyk československý // českoslovenština, existující podle jaz. zákona z r. 1920 ve dvou spis. variantách, české a slovenské. Zřejmá vykonstruovanost českoslovenštiny a diskrepance mezi definováním národa na základě jaz. a existencí oficiálně jediného národa byla předmětem kritiky. Obnovení existence společného státu Čechů a Slováků po přerušení v době Slovenského štátu už s sebou obnovení konceptu československého národa nepřineslo. Slováci byli oficiálně uznáni za samostatný národ a měli své vládní instituce (např. centrální úřady však užívaly výhradně č.). Od vyhlášení federace v r. 1968 se postavení obou jaz. v rámci státu vyrovnávalo a vytvářela se situace pasivního bilingvismu, kdy při setkání dvou kódů (č.s.) mluvčí zpravidla nepřecházejí do kódu svého komunikačního partnera. Od října 1990 má s. status úředního jaz. a v ústavě nově vzniklé (1993) Slovenské republiky je zakotvena jako státní jaz. na území Slovenské republiky. V r. 1995 byl schválen zákon o státním jaz. Slovenské republiky, který, zdá se, reagoval na pocit ohrožení pozic s., jenž je součástí historické zkušenosti slovenského národa (ačkoli podle sčítání lidu v r. 1991 představovala maďarská menšina jen 10,7 % obyvatelstva, před r. 1918 nebezpečí maďarizace zcela reálně hrozilo). V boji některých puristicky laděných jaz. příruček proti bohemismům (skutečným, ale i domnělým) byla pak patrná snaha o co nejvýraznější delimitaci s. vůči češtině. V souvislosti s tím, že jaz. je vnímán jako prvořadý etnoidentifikační činitel, byla také nezřídka tematizována potřeba úcty k mateřskému jaz. V 90. letech byly debaty o jazyce občas politizovány a ideologizovány a slovenská současnost byla promítána někdy do velmi dávné minulosti, např. v souvislosti s cyrilometodějským kultem, převážně však se tak dálo ze strany laiků, lingvisticky a historicky neškolených.

Zatímco v 90. letech byla s. a její postavení ve společnosti jedním z významných bodů veřejné debaty na Slovensku, v posledních letech lze zaznamenat spíše ústup této tematiky, což zjevně představuje součást procesu dotváření Slovenska jako postnacionálně moderního státu. S tím pak, zdá se, koresponduje i to, že dnešní jazykověda si spíše neklade otázky, jejichž řešení jsme obsáhle líčili v předchozím oddíle a které ve své době vcelku pochopitelně zaměstnávaly generace jazykovědců: úvahy o genetickém vymezení s. zjevně odrážejí to, co se v bádání o vzniku moderních národů nazývá primordiální koncepcí národa (srov. ✍Hroch, 2009:18), tedy představu, že národ, příp.jaz., jsou spíše objektivním faktem, který je případně třeba důmyslně odhalit, než subjektivním rozhodnutím, které je třeba smysluplně zdůvodnit.

3 Současná spisovná slovenština v porovnání s češtinou

3.1 Fonetika a fonologie

Foneticko-fonologický systém současné spis. s. je v porovnání s č. poněkud složitější a konzervativnější (mj. v důsledku neprovedení přehlásek, diftongizace ý > ej, diftongizace ú > ou, monoftongizace diftongů ieuo, úžení é > í apod.). Podsystém krátkých vokálů má oproti č. navíc nízkou střední samohlásku ä, vyslovovanou jako široké e (v grafice psáno ä s diakritikem zvaným slovensky dvojbodka n. dve bodky); ve spis. s. se zachovává jen v krátkých slabikách po retnicích, i zde je však už jen záležitostí jevištní spis. výslovnosti (vyšší štýl spisovnej výslovnosti), běžně je totiž dovolena i ve spis. projevech výslovnost [e] (např. deväť, mäso, realizováno neutrálně [ďeveť], [meso]), někdy také [a] (u kontinuantů neutrálních nt-kmenů a jejich derivátů (např. púpä ‘poupě’ vedle jevištního [púpä] také [púpa] n. [púpe], podobně žriebä ‘hříbě’ [žri̯eba] i [žri̯ebe], žriebäcí ‘hříběcí’ [žri̯ebací] i [žri̯ebecí], žriebätko ‘hříbátko’ [žri̯ebatko] i [žri̯ebetko]). Oproti č.s. navíc i stoupavé diftongy i̯e, i̯a, i̯u (v grafice označované ie, ia, iu) a u̯o (v grafice psáno ô, s nadepsaným diakritikem nazývaným ve s. vokáň, viz níže); z hlediska rytmického zákona (viz níže) jsou stoupavé diftongy hodnoceny jako dlouhé. ↗Klesavé diftongy s. nemá; ‑ouinstr.sg.fem.subst., adj.zájm. (např. jednou takou dlhou ulicou, so svojou mladšou sestrou) a v instr. bezrodých zájmen 1. a 2. os.sg. a zvratného osobního zájmena (so mnou, s tebou, so sebou) se sice vyslovuje stejně jako v č. [ou̯], tradičně se však interpretuje jako bifonematické spojení. Slabikotvorné zachovalo opozici kvantity (srov. např. naplniť – napĺňať, vlk – vĺča, krk – kŕčok), značenou v grafice stejně jako u samohlásek čárkou nad písmenem.

↗Vokalická kvantita má sice fonologickou distinktivní platnost, je však neutralizovatelná tzv. rytmickým krácením, jemuž při tvoření tvarů podléhá dlouhý vokál n. diftong tvarotvorné n. slovotvorné přípony v případě, že následuje po předchozí dlouhé slabice (tj. slabice s dlouhým vokálem, dlouhým ŕ, ĺ nebo diftongem) a že by, pokud by nedošlo ke zkrácení, stály v rámci jednoho slova dvě dlouhé slabiky bezprostředně po sobě. V takovém případě se nositel vokalické kvantity v druhé slabice zkrátí, místo dlouhého vokálu nastoupí jeho krátký protějšek, místo diftongu jeho druhý vokalický komponent (např. volám × hádam; vraciam, vraciaš × strácam, strácaš; robím, robíš × kúpim, kúpiš; padnúť × dosiahnuť; nový, nová, nové, nového × krásny, krásna, krásne, krásneho; cudzí, cudzia, cudzie × domáci, domáca, domáce; mestá × miesta, čísla; uliciach × prácach; nitôčka × chvíľočka; kuriatko × zvieratko apod.) Z působení rytmického zákona existují ve spis. s. výjimky, podmíněné potřebami morfologického a slovotvorného plánu: např. u sloves se nekrátí diftong ‑ia v koncovce 3. os.pl. (1. os. sg. kúpim s uplatněním rytmického krácení, avšak 3.os. pl. kúpia) a v přechodníku na ‑iac (súdiac; po předcházejícím j je však ‑ac: stojac), dále diftong či délka v činném příčestí přítomném ‑iaci, ‑iaca, ‑iace (súdiaci; pouze po j je ‑aci, stojaci), kmenotvorné ‑ie‑ u typu rozumieť (zmúdrieť, zmúdriem) a kmenotvorná přípona ‑ieva‑ (blúdievať, blúdievam); u subst. koncovka gen.pl.í feminin (piesní, básní, sietí, schôdzí), koncovky u neuter typu vysvedčenie (lístie, lístia, ôstie…); koncovky ve slovotvorném typu kolektivně posesivních adj. na ‑í (páví, vtáčí); v kompozitech se nekrátí dvě po sobě stojící délky, jestliže každá z nich náleží jinému členu kompozita (prvýkrát); nekrátí se rovněž délky ve slabikách následujících po dlouhých předponách ná‑, ‑, ‑ (súčiastka, zásielka) a délky po nie‑ a bár(s), bohvie‑, čertvie‑, ktovie‑, neviem‑ v neurčitých zájmenech (instr. niekým, ktoviečím). Některé výjimky odstranila kodifikace v 90. let., kdy se platnost rytmického zákona rozšířila také na činné příčestí přítomné ‑úci, ‑úca, ‑úce (tedy píšuci, píšuca, píšuce) a na deriváty se sufixy ‑ár, ‑áreň (prevádzkar, prevádzkareň) včetně případů, kdy sufixu předchází slabičná délka diftongická (mliekar, mliekareň). Obsah a rozsah výjimek z rytmického zákona představuje dynamickou část jaz. úzu a je předmětem intenzivní jazykovědné diskuse (srov. ✍Považan, 2005).

V systému konsonantickém se s. oproti č. vyznačuje absencí hlásky ř; historicky je rozdíl podmíněn tím, že měkké r (z něhož se v č. vyvinulo asibilací ř) ve s. splynulo s tvrdým r. Proti č.s. navíc fonémy dz, a hlásku měkké ľ s fonologickou platností (srov. ľavica ‘levice’ × lavica ‘lavice’, ľad ‘led’× lad ‘lad’). Měkké ľ se může vyskytovat v pozici na konci slova (kráľ, zatiaľ), před konsonantem (veľký, poľština, koľko) a před samohláskami zadními (ľavica, kráľovná, ľudia) – v těchto případech se měkkost označuje v grafice háčkem –, ale také v pozici před předními samohláskami, kde se však měkkost do grafiky nepromítá (ale, len, list, liek, nom. pl. polia realizováno ortoepicky [aľe], [ľen], [ľist], [ľi̯ek], [poľi̯a]). Výslovnost měkkého ľ ve skupinách le, li, lie, lia je však běžně pociťována jako regionální, proto její kodifikace příručkou Pravidlá slovenskej výslovnostir. 1996, jejíž závaznost ve věcech výslovnosti je úředně zakotvena, narazila na odpor i u značné části slovenských jazykovědců. K tomu dodejme, že hodnocení měkkého ľ jako neprestižního jaz. prvku je pravděpodobně již starší záležitostí; lze např. soudit, že měkké ľ nebylo součástí vyššího kolokviálního stylu slovenských zemanů: např. ✍Stanislav (1932:199) zaznamenává ve středoslovenském Liptově, kde je měkké ľ běžně doloženo, jeho absenci ve starých zemanských obcích.

Od č. je z části odlišná také výslovnost v. V pozici před slabičným vrcholem situace odpovídá české, tedy vyslovuje se před vokálem n. slabikotvorným , , resp. před znělým konsonantem labiodentální v (příp. dochází před neznělým konsonantem k znělostní asimilaci, včera [fčera], v spálni [fspálňi]). V pozici po slabičném vrcholu na konci slabiky uvnitř slova před následující slabikou začínající konsonantem n. v pozici na konci slova se však uplatňuje bilabiální sonorní varianta fonému v, totiž [u̯], označované někdy také jako neslabičné  (např. pravda [prau̯da], spravme [sprau̯me], krv [kr̥u̯]); výslovnost s jinou poziční variantou je zde hodnocena jako neortoepická, pouze v některých případech je i ve spis. výslovnosti možná také labiodentální realizace, a sice v pozici před n, ň, l, ľ, r (např. správny [spráu̯ni] i [správni], slovník [slou̯ňík] i [slovňík], škovránok [škou̯ránok] i [škovránok], pavlač [pau̯lač] i [pavlač]) n. na konci slov a slabik, předchází-li r, l nebo u (např. červ [čeru̯] i [červ], avšak nikoliv [čerf], nerv [neru̯] i [nerv], nikoliv [nerf], zásuvka [zásuu̯ka] i [zásuvka], nikoliv [zásufka]); v některých případech se však připouští variantní výslovnost s ohledem na nejednoznačnou hranici slabiky (např. návšteva [náfšťeva] i [náu̯šťeva]).

Podobně jako č. zná také s. ↗asimilaci znělosti konsonantů na hranicích morfémů a stejně jako v č. ani ve s. se tato změna nepromítá do grafiky. Ve s. se uplatňuje pouze asimilace regresivní, progresivní typ znělostní asimilace (typu č. shoda [schoda]) se ve s. nevyskytuje. Mezi oběma spis.jaz. jsou navíc některé další rozdíly v rozsahu a podmínkách asimilačních změn (podobnou situaci jako ve s. nacházíme zčásti v nář. na Moravě a ve Slezsku). Ve spis. s. dochází častěji ke změně neznělé hlásky ve znělou před jedinečnými souhláskami (r, l, m, n, ň, j, v) a před samohláskami uvnitř slova n. mezi předložkou a jménem (např. k vode [g voďě], k našej sťažnosti [g našei̯ sťažnosťi], k autu [g au̯tu], 1. os.pl. slovesa byť sme [zme], takmer [tagmer], šéfredaktor [šévredaktor], všakáno [fšagáno], akiste [agisťe]); výjimku zde představují pouze spojení neslabičných předložek k a s s osobním zájm., kde k znělostní asimilaci předložky ve spis. výslovnosti nedochází (k nám [k nám], k vám [k vám], s nimi [s ňimi]). K sonorizaci neznělého konsonantu dochází ve spis. s. i přes hranici slov (typ vlak došiel [vlag došiel]), a to i tehdy, jestliže následující slovo začíná jedinečnou hláskou n. vokálem (např. vlak mešká [vlag mešká], brat odišiel [brad odiši̯el]); tento jev je podpořen také omezeným používáním rázu ve vyšším výslovnostním stylu s., což je další jev odlišující spis.č. od spis. s. Dále se v s. zněle vyslovují také vokalizované předložky so [zo], ku [gu] (např. ku kostolu [gu kostolu], so sebou [zo sebou̯]); výjimku zde představují pouze vokalizované předložky soku ve spojení s tvary os. zájm. (ku mne, so mnou, realizované spis. [ku mňe], [so mnou̯]). Větší omezení pro sonorizaci neznělé hlásky před znělou představuje ve s. hranice základu slova a slovotvorné n. tvarotvorné přípony; ve spis. s. zde před samohláskami ke změně neznělé souhlásky ve znělou nedochází nikdy a před sonorami jen v některých případech, a sice v 1. os.pl.imper. (např. kúpme [kúbme], trafme [travme]) a v dat.sg.mask. a neut. posesivních zájm. náš, váš (nášmu [nážmu], vášmu [vážmu] jako nášho [nážho], vášho [vážho]); naproti tomu zůstává zachován neznělý konsonant např. v instr.pl. před koncovkou ‑mi (chlapmi [chlapmi]) (k tomu srov. ✍Ďurovič, 2004: 72–78, v areálovém kontextu).

3.2 Pravopis

S. patří k slovanským jaz. zaznamenávaným ↗latinským písmem. Nedostatek znaků latinského písma řeší s. podobně jako č. většinou používáním diakritických znamének nad písmeny latinské abecedy (č, š, ž, ď, ť, ň, ľ, á, é, í, ó, ú, ý, ŕ, ĺ, ô, ä), výjimečně spřežkami (slk. zložka; dz, resp. ch) a v jednom případě spojením obojího (). Repertoár diakritik je v porovnání s č. bohatší: vedle háčku (slk. mäkčeň) a čárky (slk. dĺžeň) se v s. objevují ještě dvě diakritika vázaná pouze na jeden vokalický grafém, a sice tzv. vokáň nad o a tzv. dvojbodka (též dve bodky) nad a. Háček se ve slovenské grafice používá výhradně u konsonantických grafémů (včetně ľ – v typografii se zde užívá místo háčku apostrofu, podobně jako u ď, ť, jak to známe i z č.; na rozdíl od č. s. nezná grafém ě, spisovná s. nemá krátké slabiky bje, pje, vje, fje, mje a slabiky [ďe], [ťe], [ňe] zapisuje de, te, ne). Čárka se užívá k označení délky vokálů a dlouhých slabičných likvid. Vokáň byl do spis. s. zaveden v 19. stol. podle vzoru francouzského cirkumflexu, s nímž se typograficky shoduje, a slouží k zápisu diftongu uo (v grafice ô, např. kôň, stôl). Dvojbodka nad a se užívá k označení širokého ä (k výskytu slk. ä a jeho výslovnosti viz výše).

Pravopisný systém s. je založen na principu fonologickém, uplatňuje se však i princip fonetický (psaní předpon s‑z‑: před následující neznělou souhláskou se píše s‑, před následující znělou a před vokálem se píše z‑ / zo‑; srov. stratiť × č. ztratit, skúsiť × č. zkusit, zbierať × č. sbírat, zobrať × č. sebrat, zbelieť jako č. zbělet, avšak spomaliť × č. zpomalit), princip etymologický (rozlišování grafémů i – y bez opory ve výslovnosti), princip morfologický (nom.pl. mask. veľkí, individuálně posesivní adj. sufix ‑in i po jinak tzv. tvrdých souhláskách, např. matkin apod.), morfematický (med – realizované [met]) a princip slabičný (srov. di [ďi], ti [ťi], ni [ňi]). Odlišně od č. se zaznamenávají v grafice slabiky [ďe], [ťe], [ňe] jako de, te, ne. V případě psaných slabik de, te, nedi, ti, ni je ovšem třeba si uvědomit, že se ne vždy vyslovují s hláskami [ď], [ť], [ň]: předcházející konsonant neměkčí např. í/i v koncovce nom.pl.mask. (krásni [krásni], nikoli [krásňi]), é/e kontinuující dlouhý vokál vzniklý vokalickou kontrakcí skupiny s prvním vokálem zadní řady (mladého [mladého], krásneho [krásneho]) ani e, jež je reflexem psl. ↗tvrdého jeru (ten [ten], jeden [jeden]), a e/i v základech přejatých slov (tempo [tempo], dekórum [dekórum], negatívny [negatívni]).

3.3 Morfologie

Po stránce morfologické je s. mnohdy progresivnější než č. Pokud jde o morfologický typ s., dominuje typ flexivní, avšak např. aglutinující rysy jsou zde výraznější než v č., což je dáno z části novým vývojem, z části neprovedením změn, které v č. kdysi flexivní typ zvýraznily. U jmen je ve s. podobně jako v č. zastoupena deklinace jak substantivní, tak také adjektivní, historicky vzniklá kontrakcí, a dále zájmenná, která na rozdíl od č. doznala některých změn, z nichž některé posilují aglutinační rysy s. (srov. gen.sg.mask. neut. môjho, dat.sg.mask. neut. môjmu); výrazným vývojem prošla také původně jmenná deklinace individuálně posesivních adj. (otcov, matkin), která z části sdílela osud deklinace přivlastňovacích zájm. (gen.sg.mask. neut. otcovho, matkinho, dat.sg.mask. neut. otcovmu, matkinmu) a z části byla, podobně jako v č., ovlivněna složenou adj. deklinací. Pokud jde o skloňování subst., stejně jako v č. je zde hlavním třídícím kritériem gramatický rod. V rámci maskulin se rozlišuje ještě mezi životnými a neživotnými. V rámci rodů se pak substantiva dále dělí podle zakončení v nom.sg., příp. při stejném zakončení v nom. ještě podle gen.sg. (dlaň, gen. dlanekosť, gen. kosti), resp. podle konsonantu stojícího před koncovkou nom.sg. (dubstroj; příp.ženaulica). Hlavní deklinační typy v rámci jednotlivých rodů (kontinuanty psl. o‑/jo‑ a a‑/ja‑kmenů) rozlišují podobně jako v č. mezi skloňovacím typem měkkým a tvrdým (maskulina dubstroj, neutra mestosrdce, feminina ženaulica). Diference se zakládají na některých rozdílech zděděných z psl. (srov. nom.sg. neut. mesto, srdce, lok.sg.mask. a neut. na dube, na stroji, v meste, v srdci, gen.sg.nom. ak. pl. ženy, ulice, dat.lok. sg. žene, ulici, nom.akuz.pl. mask. duby, stroje) a z části také představují výsledky vývoje již slk. (např. dat.lok. pl. uliciam, uliciach vs. ženám, ženách). Rozdíly mezi měkkými a tvrdými vzory nejsou však ve s. tak dalekosáhlé jako v č., kde bylo jejich další oddálení způsobeno historickými hláskoslovnými změnami ’a > ě, ’u > i, ’ú > í, jež ve s. nenastaly (srov. např. slk.nom. sg. žena, ulica, akuz. sg. ženu, ulicu, instr. sg. ženou, ulicou × č.nom. sg. žena, ulice, akuz. sg. ženu, ulici, instr. sg. ženou, ulicí). Méně výrazný rozdíl mezi měkkou a tvrdou flexí ve s. je navíc třeba přičíst i výraznější tendenci k meziparadigmatické analogii. Analogie vůbec působí ve s. častěji než v č.: srov. např. dat.lok.fem. a neuter s koncovkou původních a‑kmenů (mestám, mestách), lok.pl.mask. s jedinou koncovkou ‑och (× č. ‑ech, ‑ích, ‑ách), lok.pl. neuter ‑ách (× č. ‑ech, ‑ách, ‑ích), koncovka instr.pl. subst. ‑ami společná pro všechny rody (jen u mask. ještě ‑mi), tendence po jednotné podobě kmene v rámci paradigmatu (odstranění výsledků ↗druhé palatalizace velár: na ruke). Je rovněž patrný důslednější přechod od kmenového principu k rodovému, projevující se např. těsnějším příklonem jmen typu hrdinamask. vyrovnáním gen.akuz.sg. (s. nom. hrdina, akuz. hrdinu > gen. hrdinu × č. gen. hrdiny) a přijetím mužské koncovky v instr.sg. (hrdinom × č. hrdinou jako ženou), a důslednější dobudování kategorie personálnosti vytvořením gen.-akuz.pl. vyrovnáním s paradigmatem sg. (nom. pl. žiaci, gen. pl. žiakov > akuz. pl. žiakov × č.akuz. pl. žáky). U základních číslovek má s. zvláštní tvary pro personální maskulina (dvajadva, dve, traja – tri, štyriaštyri, piatipäť, šiestišesť...). Dále s. nezachovala (až na relikty) vok. a zcela rozložena je jmenná adj. deklinace, původní jmenné tvary u posesivních adj. jsou omezeny na minimum (nom., ak. sg.mask., fem. i neuter; nom.pl.živ.mask.). V oblasti slovesné paradigmatiky je výrazná skutečnost, že 1. os.sg.ind.préz. má u všech slovesných tříd osobní příponu ‑m (např. nesiem, beriem, padnem, bijem, pracujem× č. nesu, beru …).

Většina zmíněných morfologických inovací je vysvětlitelná poměrně pozdním kodifikováním spis. s.; podobný vývoj nacházíme v č.mor. nář. Obvykle se pro s. rovněž obecně konstatuje ústup flexivnosti a vzestup prvků vlastních aglutinačnímu typu jaz., a to právě v souvislosti s tendencí po neměnném základu při tvoření jmenných tvarů oslabováním pádové synonymie a se snižováním míry kumulace funkcí v morfému (např. zmíněné prosazení ‑m v 1. os.sg.préz.). Přestože s. eliminuje v oblasti jmenné deklinace konsonantické alternace, má v porovnání se spis.č. v oblasti flexe, ale i derivace více alternací vokalických: k dloužení krátkého vokálu, příp. k jeho náhradě diftongem dochází např. v gen.pl.subst. (čas – čias/časov, vrana – vrán, päta – piat, žena – žien, kniha – kníh, stopa – stôp, ruka rúk, srna sŕn, jablko – jabĺk), při tvoření kolektiv (lístie, ôstie), při tvoření relačních adj. od zeměpisných jmen (Trenčín – trenčiansky) a při přechylování (Trenčan – Trenčianka) n. při tvoření řadových číslovek (päťpiaty, šesťšiesty, sedemsiedmy, osemôsmy). Introflexe je nápadná také při odvozování sekundárních nedok. a‑kmenů (tady si s. podržela řadu a‑kmenových formací, které ve spis.č. z velké části ustoupily formacím ova‑kmenovým), alternace kořenového vokálu (kvalitativní, ale i kvantitativní) je tu derivačním spoluformantem vedle kmenotvorného infinitivního formantu: osladiť – osládzať/osladzovať, naplniť – napĺňať, spojiť – spájať/spojovať, ohovoriť – ohovárať, narušiť – narúšať/narušovať aj.).

3.4 Syntax

V oblasti syntaxe se ve spis. s. (podobně jako v mor.nář.) uchovávají některé arch. konstrukce (např. ↗gen. záporový, poměrně časté vyjadřování ↗voluntativní modality ↗modálními predikativy, ↗bezpodměté věty…). Jistý rozdíl oproti č. je i v tvoření a užívání ↗přechodníku přítomného, který ve s. zachoval jediný tvar užívaný pro všechny rody v obou číslech (idúc, tušiac) a tvořený jak od sloves nedok. (vyjadřuje děj současný s dějem hlavním), tak dok. (vyjadřuje pak děj předčasný před dějem hlavním; ve spis.č. je tento tzv. přechodník budoucí jen záležitostí exkluzivního knižního jaz.). Adjektivizované tvary nt‑ového part. na ‑úci, ‑úca, ‑úce /uci, ‑uca, ‑uce či ‑iaci, ‑iaca, ‑iace / ‑aci, ‑aca, ‑ace, ve slovenské gramatické tradici označované jako činné príčastie prítomné, se však tvoří jen od nedok. sloves. Přechodník minulý s. nemá, avšak vyskytují se, třebaže jen zřídka, adjektivizované tvary s‑ového part. (ve slovenské gramatické tradici označované jako činné príčastie minulé), tvořené příponami ‑vší, ‑všia, ‑všie od sloves dok. L‑ové participium jako součást préterita slovesa vyjadřuje ve s. kongruenci přísudku se subjektem ve jmenném rodě jen v sg., v pl. je (od Pravidel z roku 1953) tvar unifikovaný: muži/ženy/dievčatá hovorili (předtím muži hovorili × domy stály; ženy/dievčatá hovorily). Odlišná od č. je také kongruence l‑ového participia při vykání, kde se ve s. uplatňuje kongruence plurálová, např. Už ste sa vrátili, pán doktor?

3.5 Lexikum

Značná část lexika s. je psl. původu. Pokud jde o psl. lexikální dědictví, s. patří k těm slovanským jaz., které z něho ztratily minimum slov (✍Kopečný, 1981). Při kontrastivním pohledu na lexikum spis.č.s. vystupují ve s. slova maďarského původu n. přejatá maďarským prostřednictvím (banovať ‘litovat’, bosorka ‘čarodějnice’, čižmy ‘boty’, golier ‘límec’, gombík ‘knoflík’, chýr ‘pověst, novina, zvěst’, kefa ‘kartáč’, oldomáš ‘pohoštění’, orgován ‘šeřík’, ťarcha ‘tíha, břemeno’ aj.), z nichž některá se vyskytují i v moravských nář. (viz také ↗hungarismy v českém lexiku), a tzv. karpatismy, slova ukrajinsko-rumunského původu, objevující se v souvislosti s příchodem valašského pasteveckého obyvatelstva na s. území (bača, bryndza, cap, fujara, valach, žinčica aj., některá z nich rovněž přesahují jaz. hranici česko-slovenskou.; viz také ↗karpatismy v českém lexiku). Jinak přejímala s. slova z týchž jaz. jako č. (z latiny, řečtiny, němčiny, francouzštiny, ruštiny aj., v poslední době ve značné míře z angl.), ale také ze samotné č. (množství takových slov je např. v terminologii). O č. původu svědčí někdy i hlásková podoba slova (srov. slk. cit, Ježiš, pekný). Část č. přejímek, zejména z doby prvorepublikového společného soužití, byla vytlačena slovy domácími n. nečeskými (brýle > nyní jen okuliare, inkúst > atrament, myslivec > poľovník, poptávka > dopyt, válka > vojna). Slovní zásobu současné spis. s. zachycuje Slovník slovenského jazyka (1959–1968), Krátký slovník slovenského jazyka (1987, 4. vyd. 2003) a nejnověji Slovník súčasného slovenského jazyka (2006–), historickou slovní zásobu pak Historický slovník slovenského jazyka (1991–2008).

Viz také ↗česko-slovenský jazykový kontakt, ↗slovakismy v češtině, ↗dějiny češtiny na Slovensku.

Rozšiřující
Literatura
  • Atlas slovenského jazyka I, vokalizmus a konsonantizmus, ed. J. Štolc, 1–2, 1968.
  • Atlas slovenského jazyka II, flexia, 1, 1981, 2, 1978, sprac. J. Štolc.
  • Atlas slovenského jazyka III, tvorenie slov, sprac. F. Buffa, 1, 1981, 2, 1978.
  • Atlas slovenského jazyka IV, lexika, sprac. A. Habovštiak, 1–2, 1984.
  • Bělič, J. Nástin české dialektologie, 1972.
  • Bělič, J. & A. Jedlička ad. Slovenština, 1980.
  • Berger, T. Tschechen und Slowaken: Zum Scheitern einer gemeinsamen, tschechoslowakischen Schriftsprache. In Gardt, A. (ed.), Über Muttersprachen und Vaterländer. Zur Entwicklung Standardsprachen und Nationen in Europa, 1997, 151–181.
  • Berger, T. Nation und Sprache: das Tschechische und das Slovakische. In Sprache und Nation. Ihr Verhältnis in Geschichte und Gegenwart, 2000, 825–864.
  • Berger, T. Slovaks in Czechia – Czechs in Slovakia. International Journal of the Sociology of Language 162, 2003, 19–39.
  • Bernštejn, S. B. Očerk sravnitel’noj grammatiki slavjanskich jazykov, 1961.
  • Blanár, V. Nový pohľad do autorskej dielne Antona Bernoláka, 2006.
  • Blanár, V. & E. Jóna ad. Dejiny spisovnej slovenčiny II, 1974.
  • Bosák, J. (ed.) Slovenský jazyk, 1998.
  • Buzássyová, K. & A. Jarošová ad. (ed.) Slovník súčasného slovenského jazyka, A–G, 2006.
  • Buzássyová, K. & A. Jarošová ad. (ed.) Slovník súčasného slovenského jazyka, H–L, 2011.
  • Czambel, S. Slovenská reč a jej miesto v rodine slovanských jazykov, 1906.
  • Dolník, J. Postoje k bohemizmom v súčasnej slovenčine. In Pospíšil, I. (ed.), Brněnská slovakistika a česko-slovenské vztahy, 1998, 41–44.
  • Dolník, J. Súčasná spisovná slovenčina a jej problémy, 2007.
  • Dolník, J. Teória spisovného jazyka so zreteľom na spisovnú slovenčinu, 2010.
  • Ďurovič, Ľ. O slovenčine a Slovensku. Vybrané štúdie I, 2004.
  • Furdík, J. Slovenská slovotvorba, 2004.
  • Halász, I. Uhorsko a podoby slovenskej identity v dlhom 19. storočí, 2011.
  • Havránek, B. Nářečí česká. In Československá vlastivěda III, Jazyk, 1934, 84–218.
  • Horecký, J. Onomaziologická štruktúra slovenčiny, 2003.
  • Hroch, M. Národy nejsou dílem náhody, 2009.
  • Ivanová, M. Syntax slovenského jazyka, 2011.
  • Ivanová-Šalingová, M. & S. Šaling ad. Slovenčina bez chýb, 1998.
  • Kačala, J. Slovenčina – vec politická?, 1994.
  • Kačala, J. & R. Krajčovič. Prehľad dejín spisovnej slovenčiny, 2011.
  • Kopečný, F. Základní všeslovanská slovní zásoba, 1981.
  • Kováč, D. Dějiny Slovenska, 1998.
  • Krajčovič, R. Slovenčina a slovanské jazyky I. Praslovanská genéza slovenčiny, 1974.
  • Krajčovič, R. A Historical Phonology of the Slovak Language, 1975.
  • Krajčovič, R. Vývin slovenského jazyka a dialektológia, 1988.
  • Krajčovič, R. Slovenčina a slovanské jazyky II. Fonologický vývin, 2003.
  • Krajčovič, R. & P. Žigo. Dejiny spisovnej slovenčiny, 2006.
  • Kráľ, Á. Pravidlá slovenskej výslovnosti, 1996.
  • Lamprecht, A. (ed.) České nářeční texty, 1976.
  • Lauersdorf, M. R. The Question of ‘Cultural Language’ and Interdialectal Norm in 16th Century Slovakia, 1996.
  • Lauersdorf, M. R. The Morphology of 16th-Century Slovak Administrative-Legal Texts and the Question of Diglossia in Pre-Codification Slovakia, 2010.
  • Lifanov, K. Genezis slovackogo literaturnogo jazyka, 2001.
  • Lipowski, J. Konvergence a divergence češtiny a slovenštiny v československém státě, 2005.
  • Majtán, M. (ed.) Historický slovník slovenského jazyka 1–7, 1991–2008.
  • Mistrík, J. Gramatika slovenčiny, 2003.
  • Mistrík, J. a kol. Encyklopédia jazykovedy, 1993.
  • Nábělková, M. Slovenčina a čeština v kontakte. Pokračovanie príbehu, 2008.
  • Nábělková, M. The Case of Czech-Slovak Language Contact and Contact-induced Phenomena. In Besters-Dilger, J. & C. Dermarkar ad. (eds.), Congruence in Contact-Induced Language Change: Language Families, Typological Resemblance, and Perceived Similarity, 2014, 61–92.
  • Novák, Ľ. Jazykovedné glosy k československej otázke, 1935.
  • Novák, Ľ. K najstarším dejinám slovenského jazyka, 1980.
  • Ondrejovič, S. Jazyk, veda o jazyku, societa. Sociolingvistické etudy, 2008.
  • Ondrejovič, S. Slovensko. In Gladkova, H. & K. Vačkova (eds.), Jazykové právo a slovanské jazyky, 2013, 482–491.
  • Ondrejovič, S. & J. Vrabľová ad. (eds.) Jazyk a diskurz v kultúrnom a politickom kontexte, 2013.
  • Oravec, P. Slovník slangu a hovorovej slovenčiny, 2014.
  • Oravec, P. & E. Bajzíková. Súčasný slovenský spisovný jazyk. Syntax, 1986.
  • Papierz, M. Podstawowe struktury składniowe współczesnego języka słowackiego, 2013.
  • Pauliny, E. Fonologický vývin slovenčiny, 1963.
  • Pauliny, E. Dejiny spisovnej slovenčiny I, 1966.
  • Pauliny, E. Slovenská fonológia, 1979.
  • Pauliny, E. Dejiny spisovnej slovenčiny od začiatkov po súčasnosť, 1983.
  • Pauliny, E. Vývin slovenskej deklinácie, 1990.
  • Pauliny, E. & J. Ružička ad. Slovenská gramatika, 1968.
  • Pramene k dejinám slovenčiny I–III, 1992–2008.
  • Považan, M. (ed.) Kvantita v spisovnej slovenčine a v slovenských nárečiach, 2005.
  • Pravidlá slovenského pravopisu, 2000.
  • Pražák, A. Dějiny spisovné slovenštiny po dobu Štúrovu, 1922.
  • Ripka, I. Slovník slovenských nárečí I, A–K, 1994.
  • Ripka, I. Slovník slovenských nárečí II, L–P, 2006.
  • Ružička, J. (ed.) Morfológia slovenského jazyka, 1966.
  • Schuster-Šewc, H. Der Zerfall der slavischen Spracheinheit (des Urslavischen) und die genetische Gliederung der slavischen Sprachen. In Gutschmidt, K. & S. Kempgen ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. Ein internationales Handbuch zu ihrer Struktur, ihrer Geschichte und ihrer Erforschung 2, 2014, 1153–1165.
  • Sokolová, M. & K. Musilová ad. Slovenčina a čeština. Synchrónne porovnanie s cvičeniami, 2005.
  • Stanislav, J. Problém juhoslovanských prvkov v strednej slovenčine. Slavia occidentalis 12, 1933, 148–157.
  • Stanislav, J. Liptovské nárečia, 1932.
  • Stanislav, J. Dejiny slovenského jazyka I, 1956.
  • Stanislav, J. Dejiny slovenského jazyka II, 1958.
  • Stanislav, J. Dejiny slovenského jazyka III, 1957.
  • Stanislav, J. Dejiny slovenského jazyka IV–V, 1973.
  • Stehlík, M. Češi a Slováci 1882–1914. Nezřetelnost společné cesty, 2009.
  • Stieber, Z. Jeszcze o dialekcie wschodniosłowackim. Lud słowiański 2, 1931, 32–41.
  • Swaté Biblia Slowénské aneb Pisma Swatého Částka I–II, Slowakische Bibel der Kamaldulenser, Bd. I–II, Biblia Slavica, V, ed. H. Rothe, F. Scholz, J. Doruľa, 2002.
  • Šmilauer, V. Bol Spiš v XIII. st. poľský? In Göllnerová, A. (ed.), Pavlovi Bujnákovi ctitelia, priatelia, žiaci, 1933, 28–33.
  • Štolc, J. Slovenská dialektológia, 1994.
  • Štúr, Ľ. Nauka reči slovenskej. I. Text (faksimile), eds. Ľ. Ďurovič, S. Ondrejovič. II. Komentáre. Bibliografia, 2006.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice československá, 1935.
  • Udolph, J. Ethnogenese und Urheimat der Slaven. In Gutschmidt, K. & S. Kempgen ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. Ein internationales Handbuch zu ihrer Struktur, ihrer Geschichte und ihrer Erforschung 2, 2014, 1131–1144.
  • Vážný, V. Nářečí slovenská. In Československá vlastivěda III, Jazyk, 1934, 219–310.
  • Vážný, V. Spisovný jazyk slovenský. In Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 145–221.
  • Viz také Česko-slovenský jazykový kontakt, Slovakismy v češtině, Dějiny češtiny na Slovensku.
Citace
Taťána Vykypělová (2017): SLOVENŠTINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLOVENŠTINA (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

slavistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka