PLÁNOVÝ JAZYK

Základní

Jazyk, který je vědomě vytvořen lidmi podle určitých kritérií k usnadnění mezinárodní jazykové komunikace; angl. planned language. Termín nahrazuje starší výraz umělý jazyk, jímž se označují hlavně programovací jazyky pro počítače (např. Algol, Basic, Fortran, Pascal apod.), ale i svou podobou a funkcí odlišné umělecké jazyky (altlang), užívané v literárních dílech (elfština J. R. Tolkiena, vulkánština a klingonština M. Okranda či nadsad A. Burgesse n. ↗newspeak). Termín p.j., pro který se synonymně užívá také termín mezinárodní pomocný jazyk, patří k základním pojmům ↗interlingvistiky, zvláště jejího odvětví plánové lingvistiky, jež přispěla k rozvoji teorie ↗jazykového plánování. Do odborné literatury jej uvedl na počátku 30. let 20. století rakouský interlingvista E. Wüster.

Historie p.j. je velmi stará. S myšlenkou vytvořit takový jazyk se setkáváme už u starořeckého filozofa Platona. Jedním z prvních projektů p.j. byl zřejmě „mezietnický písemný jazyk“, jehož autorem byl římský filozof Claudius Galénus (2. stol.). Pokusy vytvořit pomocné jazyky nabyly systematickou podobu až v 17. stol. (41 návrhů) a pokračovaly v 18. stol. (50 návrhů). Rozkvět těchto jaz. nastal v 19. stol. (246), zejména pak v jeho poslední čtvrtině (119), a v první čtvrtině 20. stol. (249). Ve 2. a 3. čtvrtině 20. stol. vzniklo shodně po 150 návrzích. Podle ✍Duličenka (1990) jich bylo vytvořeno do roku 1973 přes devět set. Mezi autory byly významné osobnosti jako R. Descartes, G. W. Leibniz, O. Jespersen, G. B. Shaw, J. Effel a další.

Drtivá většina (přes 90 %) těchto jaz. se do mezinárodní jazykové komunikace nezačlenila a zůstala pouze na papíře n. byla známa jen mezi odborníky. Tyto jazyky bývají označovány jako projekty p.j. Jen několik návrhů sloužilo jako komunikační prostředek; nazývají se p.j. P.j. nebyly nikdy míněny jako jediný prostředek lidské komunikace, ale vždy jako prostředek pomocný, někdy omezený jen na určité komunikační sféry (turistika, obchod, odborný diskurz apod.).

P.j. dělíme na pazigrafie a pazilálie. Pazigrafie je grafický jazykový systém užívající číslic (číslicové pazigrafie), písmen (písmenné pazigrafie), ideogramů (ideografie) apod. Pazilálie mají formu zvukovou i grafickou. Ze strukturně‑typologického hlediska se dělí na p.j. apriorní, aposteriorní a smíšené.

Apriorní projekty p.j. se skládají z prvků, které jsou vytvořeny arbitrárně, bez jakékoliv podobnosti se systémy přirozených jazyků. Nejznámějším jazykem je solrésol francouzského profesora J. F. Sudreho. Je založen na užití, spojování a kombinování sedmi slabik solmizační stupnice, a tak i sedmi not. Jazykem se dalo nejen mluvit, ale bylo jím možné komunikovat také zpěvem, hrou na hudební nástroj apod. Příklad textu: Dore milasi domi (já miluji tebe). Apriorní projekty byly časté v počátečním období vzniku p.j., od 90. let 19. stol. jejich počet klesal.

Aposteriorní projekty p.j. v lexiku a gramatice vycházejí z přirozených jazyků. Podle stupně aposteriornosti se člení se na tři podskupiny. (i) Minimální p.j. tvoří jazyky se zjednodušenou gramatikou a zredukovanou slovní zásobou. Jejich základem je konkrétní etnický jazyk n. kombinace dvou jazyků. Rozlišují se (a) klasické minimální p.j., které vnikly zjednodušením latiny (latino sine flexione), řečtiny (apolema) aj., (b) moderní minimální p.j., z nichž nejznámější je Basic English C. K. Ogdena, (c) kompromisní minimální p.j., které jsou založeny na splynutí dvou jazyků (např. anglo‑německý projekt tutonish). (ii) Naturalistické p.j. vycházejí z vlastností přirozených jazyků (často románských, germánských či slovanských). Nejvýznamnějšími jazyky tohoto typu jsou occidental, interlingva či slovio. (iii) Schematické p.j. jsou charakteristické pevnou organizací jazykové struktury. Základními principy jsou mezinárodnost slovníku, vztah jeden foném = jeden grafém, gramatika bez výjimek. Nejznámějšími jazyky jsou esperanto a ido.

Smíšené projekty p.j. obsahují prvky apriorní a aposteriorní. Nejužívanějším jazykem tohoto typu byl volapük německého duchovního J. M. Schleyera.

Nejvýznamnějším projektem p.j. je dnes esperanto. Vzniklo roku 1887 a jeho autorem byl Polák L. L. Zamenhof. Jazyk ovládá několik milionů uživatelů asi ve stu zemích, vzniká v něm původní literatura, vycházejí časopisy, vysílají rozhlasové stanice, konají se kongresy apod. Úplná gramatika esperanta má 16 osvojovacích pravidel. Strukturou, vývojem a komunikační funkcí esperanta a jeho jazykového společenství, se zabývá esperantologie.

Na území Československa vzniklo kolem dvaceti projektů p.j. Nejznámějším z nich byl projekt apriorního p.j. panglottie, jehož autorem byl J. A. Komenský.

Rozšiřující
Literatura
  • Barandovská-Frank, V. Úvod do interlingvistiky, 1995.
  • Blanke, D. Internationale Plansprachen: Eine Einführung, 1985.
  • Duličenko, A. D. Meždunarodnyje vspomogateľnyje jazyky, 1990.
  • Eco, U. Hledání dokonalého jazyka, 2001.
Citace
Jiří Zeman (2017): PLÁNOVÝ JAZYK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PLÁNOVÝ JAZYK (poslední přístup: 21. 9. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka