Typ ↗příslovečného určení; podle intuitivního vymezení výsledek změny označované slovesem, připisovaný buď tomu, co je vyjádřeno/vyjádřitelné podmětem (1), n. předmětem (2):

Pokládá se zprav. za typ příslovečného určení způsobu, n. za samostatné určení; v novějších pracích se vykládá jako typ rezultativního ↗kopredikátu (✍SČ, 1998:314), n. – jestliže jde o předložkovou skupinu – jako tzv. druhý předmět (jako v Zvolili ho tajemníkem // za tajemníka) u ✍Panevové (1980). U některých autorů mají všechna určení výsledku povahu valenční (✍Panevová, 1980; ✍MSoČ 2, 2014), jinde se (mnohdy intuitivně) diferencuje mezi valenčními a nevalenčními. Nezřídka se eviduje vztah struktur s p.u.v. (i) a s ↗příslovečným určením původu (ii): (i) Sestavil kostky do pyramidy – (ii) Sestavil z kostek pyramidu; takový vztah je bez změny slovesa spíše výjimkou, srov. Přešít sako na kalhoty – *Přešít ze saka kalhoty.