PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČINKU

Základní

Typ ↗příslovečného určení. Tradiční označení pro člen vyjadřující následek vyplývající z nestandardní míry (kvantity, intenzity) děje:

(1)

Křičel (tak), až ochraptěl // do ochraptění / až hrůza / že to nebylo možné snést // nesnesitelně

Tradičně se pokládá většinou buď za jeden ze způsobů vyjádření ↗příslovečného určení způsobu a ↗příslovečného určení míry (např. Šmilauer v NS, 1969; Sbg, 1972), n. za typ příslovečného určení příčinnostního (Sgk, 1986; SS, 1990). Účinek vyjadřují primárně vedlejší věty účinkové. V jejich vymezení není jednoty. Např. Sbg (1972) za ně považují (1) Byl (tak) smutný, že se rozplakal a (2) Byl velmi smutný, takže se rozplakal, které intuitivnímu vymezení účinku vyhovují, tak i (3) Byl smutný, takže se rozplakal, které mu nevyhovují, neboť událost vyjadřovaná větou rozplakal se není následkem nestandardní míry smutku. Věty (4) Byl velmi smutný, a proto se rozplakal, které vymezení vyhovují, za účinkové nepovažují, protože zájmenné adverbium proto vyjadřuje následek nikoli jako účinek velké míry, nýbrž jako výsledek působení příčiny, k níž anaforicky ukazuje, tj. události první věty; (3) a (4) jsou proto mainstreamově analyzovány jako důsledkové/následkové. ✍Svoboda (1954), ✍Svoboda (1956) naproti tomu rozlišuje účinkové věty určovací, tj. (1), a účinkové věty následné, tj. (2) a (3); věty (4) pokládá taky za důsledkové.

V novější lit. se za účinkové věty pokládají zprav. jen Svobodovy účinkové věty určovací, tj. typu (1). Jejich vnitřní klasifikace se opírá o to, že v typu (i) není v hlavní větě vyjádřeno určení míry konkrétním adverbiem, protože v hloubkové struktuře je přítomen rys „míra“, který může být v povrchové struktuře vyjádřen způsobově‑měrovým adverbiem tak a který musí být nějak saturován: (a) ukázáním: Potřebuju tak (+ ukázání rukama) dlouhé hole (Cimrmam), (b) účinkovou větou (Potřebuju tak dlouhé hole, že se nevlezou ani do telefonní budky); není-li, je struktura negramatická: *Potřebuju tak dlouhé hole.

Účinek je událost, která je interpretována jako následek míry děje/stavu vyjádřeného ve větě maticové, a tak je děj/stav věty maticové kvantitativně modifikován (saturován rys míry): (a1) velká míra (Potřebuju tak dlouhé hole, že jimi dosáhnu až na strop; srov. i nadsázky v idiomech: Smál se, až se za břicho popadal), (a2) dostatečná/adekvátní (Referoval tak, že tomu každý rozumělaby tomu každý rozuměl; rozdíl mezi větou s žeaby viz ↗spojka). K distribuci spojek žeaby a k dalším komplexnějším výrazům typu Ona rudla, divže/málemže/taktakže… viz ✍Karlík (1989).

V typu (ii) je v maticové větě přítomno měrové adverbium s konkrétním významem a účinek je co do pravdivosti otevřená událost, jejíž očekávaná/chtěná pravdivost je (α) neslučitelná s nadprůměrnou mírou/přemírou děje/stavu věty maticové: Byl příliš starý, aby // než aby to pochopil, (β) neslučitelná s neexistencí dostatečné míry děje stavu věty maticové pro uskutečnění události věty účinkové (Necítila se dost bezpečná, aby usnula), (γ) slučitelná s existencí dostatečné/adekvátní míry děje věty maticové pro uskutečnění události věty účinkové (Byl na frontě dost dlouho, aby rozpoznal tanky T 34); ✍Daneš (1957) analyzuje tyto věty jako účinkově přirovnávací, po něm srov. analýzu ✍Karlíka (1989). Podstatným rysem typu (ii) je to, že účinek je co do pravdivosti otevřená událost, jejíž očekávaná/chtěná pravdivost je buď neslučitelná, n. slučitelná s vyjádřenou mírou děje/stavu věty maticové: např. Byl příliš starý, aby // než aby to pochopil nic neříká o tom, zda to pochopil, n. nepochopil, a význam „takže to nepochopil“ je preferenční ↗inference z neslučitelnosti příčiny a následku, nikoli tvrzení (srov. Byl příliš starý, aby to pochopil, ale on to přesto pochopil). Naproti tomu v následkové větě Byl příliš starý, takže to pochopil je tento význam tvrzen (srov. nemožnost pokračovat: Byl příliš starý, takže to pochopil, *ale on to nepochopil). Protože pravdivost účinkové věty je otevřená, je možné účinek (ii) vyjádřit i infinitivní skupinou: Byl příliš starý (na to) pochopit to / Pochopit to, (na to) byl příliš starý. Typické adverbiále s interpretací p.u.ú. jsou předložkové skupiny s předložkou do přidělující jménu gen. n. k přidělující dat. (často s před předložkovou frází stojícím s významem krajní hranice): Opil se (až) do němoty; Bylo to (až) k popukání.

Rozšiřující
Literatura
  • Daneš, F. Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než aby. NŘ 37, 1954, 12–22.
  • Horák, G. Účinková veta s hyperbolickým významom. 13, 1977, 125–134.
  • Karlík, P. O tzv. účinku. SaS 50, 1989, 1–9.
  • NS, 1969, 286, 293–295.
  • Sbg, 1975, 144, 311–314.
  • Sgk, 1986, 379–382.
  • SS, 1990, 136–139.
  • Svoboda, K. O tak zvaných větách příčinných a účinkových. 37, 1954, 1–11.
  • Svoboda, K. O souřadných souvětích vysvětlovacích a důsledkových. 39, 1956, 1–18.
  • VT, 1985, 137–145.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČINKU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ÚČINKU (poslední přístup: 21. 10. 2021)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka