OTÁZKOVÁ INTONACE
V češtině se realizuje ve třech hlavních průbězích základní frekvence („výšky“ tónu, F0) (✍MČ 3, 1987:323, ✍PMČ, 1995:50): (i) ↗stoupavá antikadence (Zůstal tam na /oběd?), (ii) ↗ stoupavě-klesavá antikadence (Zůstal tam na /oběd\?), (iii) ↗kadence (Kam vlastně je\dete?); viz ↗větná intonace. Mezi (i) a (ii) nevidí mluvnice významový rozdíl, obě se uplatňují v ↗zjišťovacích otázkách, (iii) představuje neutrální intonaci ↗doplňovacích otázek. Termín o.i. se běžně používá hlavně pro (i). Hlavní tonální pohyb (tzv. ↗intonační centrum, IC) se může nacházet v různých pozicích podle pravidel ↗aktuálního členění: V neutrálním případě bez zvláštní fokusace (rématizace) se nachází na posledním slově ve větě (viz nahoře). Pokud se – např. v spontánní řeči – (kontrastivně) vytýká jiné než poslední slovo, tak toto slovo přitahuje ↗IC: Ty jsi /brambory zapomněl? Pozice IC v otázkách se v č. lingvistice diskutovala hlavně v souvislosti se slovosledným postavením tázacího výrazu v ↗doplňovacích tázacích větách: Jako neutrální považuje většina badatelů postavení IC na konci věty (✍Daneš, 1949; ✍Křížková, 1968; ✍Firbas, 1976; s rezervou ✍Grepl, 1967), čímž se č. liší např. od ruštiny. Pokud se tázací výraz (hovorově) přestavuje na jiné než první místo a nejsou účinná další pravidla, stává se nositelem IC: To ti KDO\ říkal? (✍Křížková, 1968). V případě kontrastivního fokusu n. kontrastivní topikalizace na dalším konstituentu může n. dokonce musí (k této kontroverzi viz ↗doplňovací tázací věta) tento konstituent převzít IC: A ten /dopis kdy napíšeš? (✍Grepl, 1967: 93), /Večer CO\ budeš dělat? (✍Firbas, 1976).
Zatímco uvedená pravidla o pozici IC jsou v dosavadních analýzách podrobně analyzována, poměrně málo pozornosti bylo věnováno intonační fonologií a rozboru souhry o.i. se systémem větných typů a ↗ilokuce. Ačkoliv se o.i. běžně uvádí jako jeden ze základních formálních rysů ↗otázek, jedná se zřejmě o fenomén, který působí na úrovni pragmatiky, nikoli přímo v syntaxi (viz ✍Meyer, 2004): O.i. s malými rozdíly funguje jak v „pravých“, tak v „nepravých“ otázkách (viz ↗deklarativní otázka, ↗ověřovací otázka); o.i. může dokonce měnit rozkazovací věty n. samostatné infinitivy v (ověřovací) otázky, ačkoliv otázky a imperativy jsou zásadně neslučitelné (✍SČ, 1998:460): Otevři /okno? [Co to je za nesmysl v tomto počasí!], Schovat se? [Na to je pozdě.]. Když aplikujeme o.i. na jednotlivá slova, automaticky začíná proces inference, který vede k otázkové interpretaci: /Kafe → Nedáte si kafe? Viz také ✍Truckenbrodt (2012) s aktuálním přehledem z hlediska obecné lingvistiky.
- Daneš, F. Intonace otázky. NŘ 33, 1949, 62–68.
- Firbas, J. A Study on the Functional Perspective of the English and the Slavonic Interrogative Sentence. BSE 12, 1976, 9–56.
- Grepl, M. Emocionálně motivované aktualizace v syntaktické struktuře výpovědi, 1967.
- Křížková, H. Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění. NŘ 4, 1968, 200–210.
- MČ 3, 1987.
- Meyer, R. Prosody, Mood, and Focus. A Study of So-called “intonationally marked” Yes-No Questions in Russian. In FASL 12, 2004, 333–352.
- PMČ, 1995.
- SČ, 1998.
- Truckenbrodt, H. Semantics of Intonation. In Maienborn, C. & K. von Heusinger, K. ad. (eds.), Semantics. An International Handbook of Natural Language Meaning 3, 2012, 2039–2069.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OTÁZKOVÁ INTONACE (poslední přístup: 12. 10. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka