OSAMOSTATŇOVÁNÍ HLAVNÍCH VĚT

Základní

Podle Grepla (např. v , 1998) dochází v procesu komunikace, zvl. dialogické, často k o.h.v. Typický příklad:

(1)

Tak jako tak se bude zlobit

o.h.v. dochází v kontextu, stojí-li hlavní věta za vedlejší větou příčinnostní a je-li její návaznost signalizována částicovými n. příslovečnými výrazy typu přece (přesto, zato …), tak, tedy; tj. v strukturách jako: i když …, přece …; jestliže …, tak …; protože …, tedy … aj. Částice n. příslovce v nich zachované odkazují – obecně řečeno – k tomu, co bylo v předcházejícím kontextu formulováno n. co by bylo možné na jejich základě presuponovat a formulovat v podobě nějaké vedlejší příčinnostní věty. Mají tedy osamostatnělé hlavní věty vždy povahu výpovědí reaktivních a syntakticky se vyznačují tím, že na jejich levé periferii stojí příslovečný / částicový výraz původně tvořící součást spojovacího prostředku.

(1) Východiskem osamostatňování hlavních vět bývá zejména souvětí s ↗vedlejší větou přípustkovou: I když ho pozveme / I kdybychom ho pozvali, beztak nepřijde → Beztak nepřijde! Takové osamostatnělé věty, především však jejich navazovací (odkazovací) výraz, předpokládají obvykle něčí názor (stanovisko, návrh...) mluvčím do jisté míry akceptovaný, zároveň ale implikují jistou „námitku“, „protiargument“, „korekturu“. Sem patří věty např. s výrazy přesto (Přesto mu zavolám); přece (Přece jsem ho poznal!); stejně (Stejně nevyhrajeme); tak jako tak (Tak jako tak mu napíšu); nicméně (Nicméně mu zatelefonuji) apod. Tyto výrazy se vývojově dostávají do funkce odporovacích spojek, a naopak funkce namítací částice nabývá původní odporovací ale: Ale budou s tím potíže.

(2) Východiskem osamostatňování bývají jiná příslovečná souvětí, hlavně s ↗větou podmínkovou n. ↗vedlejší větou příčinnou. Hlavní věta na ně navazuje částicemi typu tak, tož, tedy, takže. Tyto výrazy jsou sémanticky vágní; zjednodušeně lze o nich říct jen to, že implikují vyvození závěru z něčeho. Hlavní věty s těmito částicemi mohou proto plnit různé komunikační funkce, a to v závislosti na situaci, na celkové formě i na obsahu. S ind. n. kond. se jich často užívá k vyjádření „souhlasného závěru“, „shrnutí“ předcházející diskuse: Tak ho tedy pozveme; Takže jsme se dohodli; Tož pojedeme aj. S imper. mívají nejčastěji funkci „dovolení“, „souhlasu“, „koncedování“, někdy až „rezignace“: Tak běž.'; Tak si jdi!; Tedy mu to řekni. Ve formě tázací mívají funkci „ověřování“, v 2. os. s odstínem „naléhání“: Takže se mu omluvil?; Tak s tím mohu počítat?

Viz také ↗osamostatňování infinitivních konstrukcí, ↗osamostatňování vedlejších vět.

Rozšiřující
Literatura
  • Bajzíková, E. Úvod do textovej syntaxe, 1979, 61–72.
  • Hrbáček, J. Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, 1994, 56–58.
  • , 1998, 399–400.
  • VT, 1985, 146–186.
Citace
Miroslav Grepl (2017): OSAMOSTATŇOVÁNÍ HLAVNÍCH VĚT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/OSAMOSTATŇOVÁNÍ HLAVNÍCH VĚT (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka