Aktuální realizace množiny ↗vlastních jmen, jež v závislosti na mimojazykové skutečnosti, na kterou se vztahují, reprezentují specifické třídy vlastních jmen a jejich systémové vlastnosti. Jeho charakteristickým znakem je součinnost těchto různých, avšak vzájemně vázaných a podmíněných propriálních jevů. Ty se v onymickém kontextu projevují společným areálem, stejnou chronologickou hodnotou a zpravidla i shodným stupněm produktivity: např. kumulace oikonym (↗vlastních jmen místních) typů Jaroslavice ‘ves lidí Jaroslavových’, Hlubočany ˂ akuz.pl. obyvatelského jména Hlubočěné ‘obyvatelé hlubokého údolí’ a Vinary ‘ves, v níž bydleli, pracovali vinaři’ v okolí starých správních center. Stupeň hustoty jednotlivých typů je v tomto případě různý, protože je dán mimojazykovými okolnostmi. ✍Šrámek (2008:328) rozlišuje: (1) o.k. jednoho jevu, např. areálová závislost zdrobnělých podob na prostoru rozšíření jmen nezdrobnělých (areál ↗pomístních jmen Paseka – Paséčka / Pasíčka, ojediněle Pasíček), (2) o.k. množiny (souboru, systému) jevů, postavený především na principu frekvenčního výskytu daných jevů (např. míra využití jednotlivých lexikálních bází v anoikonymii Novojičínska ‑hor‑/‑hůr‑, ‑dol‑/‑důl‑, ‑ryb‑ atd., opřená o statistické údaje); viz ✍Šrámek (2008:327–330).

Analýza o.k. umožní např. studovat vývojové procesy ↗onymie (např. jistou retardovanost hláskových změn oproti apelativům) n. opřít rekonstrukci o systémové jevy daného kontextu (např. Heršpice v Brně < něm. Gerspitz < č. ⁺Jarošovice, na již. Moravě obvyklé přejetí č. -šovice, ‑čovice, srov. Branišovice > něm. Franspitz > Franšpice, Cvrčovice > s dekompozicí něm. zu Urspitz > Uršpice). – Apelativní kontext je jazykové prostředí, v němž se propria komunikačně realizují.