ODPOVĚĎ

Základní

Z hlediska textové lingvistiky svou funkcí ve výstavbě ↗dialogu vytváří komplementární dvojici s ↗otázkou; v kontextu rozhovoru se však může různě utvářet její vztah k otázce i způsob vyjádření. Z hlediska ↗konverzační analýzy (srov. např. ✍Ten Have, 1999; ✍Schegloff, 2007; ✍Sidnell, 2010 aj.) jsou základními jednotkami výstavby ↗dialogu ↗repliky. N-tice (dvojice, trojice) replik, které jsou těsně propojeny funkčně, sémanticky i syntakticky, vytvářejí vyšší jednotky – ↗sekvence. Nejčastějším případem těsně propojené dvojice, v níž jedna replika strukturně i funkčně vyžaduje druhou (adjacency pair) a podmiňuje její výstavbu (conditional relevance), je sekvence otázka – odpověď. Z hlediska komunikačně-pragmatického lze různě posuzovat, co je vhodnou, přesnou, postačující o. na určitou otázku; lze při tom uplatnit i Griceovy ↗konverzační maximy, zejména maximu kvantity a maximu relace. Každé otázce lze teoreticky přiřadit množinu možných o., ale jejich relevance ve vztahu k otázce je rozdílná, také ve vztahu k očekávání tazatele.

Pro mluvené projevy platí obecně, že se v nich ve specifické symbióze a při vzájemném vyvažování uplatňují dva protichůdné principy: princip ekonomie (výrazové úspornosti) a princip redundance (výrazové nadbytečnosti). Zvláště v případě, že se komunikační partneři dobře znají, mohou se vyjadřovat velmi implicitně a úsporně, a to se týká i o. na otázky. Z pohledu textové syntaxe je třeba sledovat ↗koherenci a ↗kohezi, způsob, jak reaktivní replika (o.) navazuje na repliku iniciační (otázku). Při dominanci principu ekonomie se podle ✍Hallidaye & Hasan(ové) (1976) stává hlavním prostředkem propojení o. s otázkou ↗elipsa (viz také ↗eliptická odpověď), při dominanci principu redundance vystupuje do popředí lexikální koheze, tj. lexikální prostředky z otázky se opakují v o., resp. jsou nahrazovány synonymy, hyperonymy, hyponymy, antonymy atd. Kombinací uvedených úhlů pohledu (sémantického, pragmatického, textově syntaktického) dospěla např. Müllerová v  3 (1987:645–659) k rozlišení (a) o. z hlediska očekávání tazatele a míry poskytované informace plně informativních, superinformativních, subinformativních a takových, jež jsou zároveň subinformativní (neposkytují některé požadované či očekávané informace) a superinformativní (poskytují některé neočekávané informace navíc). Z hlediska způsobu vyjádření pak rozlišuje o. neredukované, částečně redukované a maximálně redukované (ve vztahu k otázce), a dále o. obsahující větné členy neobsažené v otázce. Časté a pragmaticky dostačující jsou i o. prostřednictvím ↗větných ekvivalentů / ↗odpověďových částic  ano/ne. Redukovanost o. je v dialogu jevem zcela náležitým a systémovým; z tohoto hlediska je problematický klasický školský požadavek „odpovídej celou větou“, který ovšem na druhé straně může být zdůvodněn snahou rozvíjet vyjadřovací schopnosti žáků.

Kromě toho se však v dialogu (např. v různých typech mediálních interview, srov. o tom ✍Hoffmannová, 2004; ✍Hoffmannová, 2005) můžeme setkat i s „odpověďmi“, které jsou vůči otázce značně samostatné, jsou na ní nezávislé svým obsahem, odpoutávají se od ní, nepřebírají z ní syntaktické schéma ani lexikální obsazení. Zde je na místě uplatnit rozdíl mezi angl. termíny answerresponse. Responze jsou reaktivní repliky, které ale nelze považovat za o. ve výše charakterizovaném smyslu „answer“. Jsou to reakce typu „nevím“; reakce vyhýbavé; reakce, v nichž odpovídající odmítá otázku; reakce, v nichž zpochybňuje některý z výrazů užitých tazatelem, „chytá ho za slovo“; reakce, v níž kritizuje samotného tazatele a jeho kompetence. A do okruhu responzí patří i případy, kdy se reakcí na otázku stává jiná otázka, n. reakce, v nichž „odpovídající“ zavádí do rozhovoru jiné téma a posunuje rozhovor někam jinam; v těchto případech se v prostoru responze spojuje replika reaktivní s replikou iniciační (ve vztahu k další výstavbě rozhovoru).

Při vysoké míře redukce o.n. v případech, kdy místo odpovědi tazatel obdrží jinou (responzní) reakci, nastupují u tazatele procesy ↗inference, snaha dobrat se implikovaného významu. Maximálně redukované mohou být o. na ↗doplňovací otázky (V kolik hodin tě mám zítra večer čekat? – V deset.), ale i o. na ↗zjišťovací otázky; tyto o. obvykle vyjadřují souhlas/nesouhlas, schválení/zamítnutí něčeho, potvrzení/popření, přijetí/odmítnutí něčeho. Doplňovací otázky pomocí tázacích výrazů (kdo?, co?) poměrně úzce vymezují, resp. omezují, formulaci o., jsou to otázky zavřené; zatímco otevřené otázky způsob reagování tolik neomezují, v o. se lze více odpoutat od otázky a samostatněji se rozhovořit. Viz také ↗otázka, ↗eliptická odpověď.

Rozšiřující
Literatura
  • Halliday, M. A. K. & R. Hasan. Cohesion in English, 1976.
  • Hoffmannová, J. „Mlžení“ a „kusejrování“ českých politiků. In Č-US 5, 2004, 312–320.
  • Hoffmannová, J. Výstavba interview z hlediska textové syntaxe a stylistiky. In Šimková, M. (ed.), Aktuálne otázky súčasnej syntaxe, 2005, 127–138.
  • 3, 1987, 645–659.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová. Kapitoly o dialogu, 1994.
  • Schegloff, E. A. Sequence Organization in Interaction: A Primer in Conversation Analysis 1, 2007.
  • Sidnell, J. Conversation Analysis: An Introduction, 2010.
  • Ten Have, P. Doing Conversation Analysis. A Practical Guide, 1999.
Citace
Jana Hoffmannová (2017): ODPOVĚĎ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ODPOVĚĎ (poslední přístup: 25. 6. 2019)

Další pojmy:

textová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka