Domněnka o vzdáleném příbuzenském vztahu mezi ↗indoevropskými jazyky a několika dalšími ↗jazykovými rodinami Evropy, Asie a Afriky: jaz. uralskými, altajskými, drávidskými, jihokavkazskými (kartvelskými) a semitohamitskými. Název „nostratický“ je odvozen od latinského noster ‘náš’. Autorem n.t. je ruský lingvista Illič-Svityč. Teorie se opírá o lexikální shody mezi uvedenými jaz. rodinami: č. slovům voda, žena, oko, maso, jméno, černý, znát aj. odpovídají v jazycích uvedených neindoevropských jaz. slova podobného znění a významu. Jen zřídka je však totéž slovo (tentýž kořen) doloženo ve všech šesti nostratických rodinách. Zpravidla se jich na konkrétní shodě podílí jen část. Shody jsou též v oblasti zájmen (souhláska m v zájm. 1. os. atd.). Co do gramatické stavby se ovšem tyto rodiny od sebe podstatně liší.

Že mezi jaz. rodinami, jejichž existence je bezpečně prokázána, existují vzdálené příbuzenské vztahy, je a priori velmi pravděpodobné. Vzhledem k nadmíru dlouhým časovým úsekům, jež nás dělí od doby, kdy tato dávná jaz. společenství existovala, nelze domněnky tohoto druhu ani bezpečně dokázat, ani s jistotou popřít. Větší stupeň pravděpodobnosti je vždy u teorií, které spojují v jeden „kmen“ pouze dvě sousední jaz. rodiny, např. indoevropskou a uralskou (indouralská teorie), n. indoevropskou a semitohamitskou. N.t. je ze všech domněnek tohoto druhu nejlépe propracována; nicméně byla kladně přijata jen nevelkým okruhem lingvistů. Viz též ↗glottogonie.