NEOMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA  (nerestriktivní vztažná věta)

Základní

1 Tradiční gramatika

Jeden druh ↗vedlejších vztažných (relativních) vět; typická n.v.v. je vztažná věta v (1), méně typická n.v.v. je vztažná věta v (1a):

(1)

Marie, která/jež seděla na gauči, kouřila.

(1a)

Marie, jejíž přítelkyni zemřela matka, plakala.

Pro první přiblížení lze n.v.v. charakterizovat jako věty, které neomezují význam výrazu (říká se mu ↗hlava), k němuž se prostřednictvím ↗zájmena vztažného n. ↗vztažného zájmenného příslovce vztahují. Tím se liší od omezovacích (restriktivních) vztažných vět (o.v.v.), které význam hlavy omezují:

(2)

Dívka, která/jež seděla na gauči, kouřila.

Dívka, jejíž přítelkyni zemřela matka, plakala.

Shody, ale hlavně rozdíly mezi n.v.v.o.v.v. viz ↗věta vztažná omezovací.

Z hlediska strukturního je jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi n.v.v.o.v.v. ten, jaké výrazy mohou být jejich hlavou: o.v.v. mají hlavu jen jmennou skupinu (Potkal znovu [kluka], [který] lízal zmrzlinu; Díval se [směrem], [odkud] se ozýval pláč), zatímco n.v.v. mohou mít hlavu různé kategorie. Základní rozdíl je mezi (i) n.v.v., jejichž hlavou je jmenná skupina (3), (3a), a (ii) n.v.v., jejichž hlavou je jiná než jmenná skupina, tedy např. adjektivní skupina (4), adverbiální skupina (4a), slovesná skupina (4b), věta (4c) a spojení vět (4d). V typu (i) se užívá Rel(ativ) který/jenž, kde, kam, kdy…jehož/jejíž/jejichž, v typu (4) relativa což. Pouze v.v. typu (3) mohou mít interpretaci jako n.v.v. nebo jako o.v.v.:

(3)

[Moje nejlepší kamarádka z gymnázia], [která/jež] seděla na gauči, kouřila.

(3a)

Zítra pojedu [do Prahy], [kam] se vždycky moc těším.

(4)

Petr byl včera [unavený], [což] byl i dnes.

(4a)

Učí se tam [denně], [což] znamená i v neděli.

(4b)

Petr musel včera [psát domácí úkol], [což] už dnes nebude muset.

(4c)

[Petr včera přišel pozdě], [což] se Marii nelíbilo.

(4d)

[Na Šumavě je mnoho nových hotelů a neustále vznikají nové], [což] přináší ekologické problémy.

Speciální typ n.v.v. jsou věty, jejichž hlavou je jmenná skupina, ale užívá se v nich nikoli Rel kterýjenž, nýbrž relativa což (5); odpovídají jim věty s kterýžto + jméno označující množinu, do níž patří hlava (5a); viz ↗věta vztažná s jmennou hlavou:

(5)

Naproti stojí [univerzitní knihovna], [což] je nejmodernější budova ve městě.

(5a)

Naproti stojí [univerzitní knihovna], [kterážto stavba] je nejmodernější budova ve městě.

Z hlediska funkčního (analyzovatelného v teorii ↗aktuálního členění) je jedním ze společných rysů všech typů n.v.v., který je odlišuje od o.v.v., to, že n.v.v. reprezentuje samostatnou informační jednotku (IJ), kterou lze často vynechat, a zbytek souvětí obsahující hlavu tvoří další samostatnou informační jednotku (6). Naproti tomu o.v.v. tvoří část jedné informační jednotky vyjadřované celým souvětím, a nelze ji právě proto vynechat (6a); viz hlavně ↗věta vztažná omezovací:

(6)

[Kdo je starostou Luhačovic]? ‒ otázkou vyžádaná IJ[Starostou Luhačovic je [Alois Žák]], další, otázkou nevyžádaná IJ, proto vynechatelná[který byl u nás včera na návštěvě]

(6a)

[Kdo je starostou Luhačovic]? – otázkou vyžádaná IJ[Starostou Luhačovic je [člověk, [který byl zvolen všemi hlasy]]]

Na syntaktický status n.v.v. jsou velmi různé názory: cizí lingvisté zpravidla všechny n.v.v. pokládají za věty apoziční, zatímco č. jazykovědci se snaží uvnitř n.v.v. diferencovat (viz dále).

n.v.v., jejichž hlavou je jmenná skupina (věty typu (3)), se užívá stejných Rel jako v o.v.v., nejsou však nahraditelné větami se spojkou co (kromě typu (3') To už není ten Petr, co mi nosil denně kytici růží); viz ↗omezovací vztažná věta. N.v.v. bývají klasifikovány jak z hledisek funkčních, tak z hledisek strukturních, u nás primárně z hlediska funkčního. Protože jsou to kromě typu (3') věty, které nepřispívají k určení toho, co hlava označuje, (1998) je charakterizuje jako věty vyjadřující další informace o tom, co je označeno hlavou. Rozlišují se:

(i) věty komentářové: IJ jimi vyjadřovaná vyjadřuje další informace o tom, co označuje hlava, často hodnocení, doplnění n. vysvětlení informace. Podle pozice hlavy, k níž se vztahují, v nadřazené větě, mohou stát za nadřazenou větou (7a), n. uvnitř nadřazené věty (7b):

(7a)

Do finále nás posunulo vítězství nad Spartou, o kterém / o němž nikdo nepochyboval

(7b)

Vítězství nad Spartou, o kterém / o němž nikdo nepochyboval, nás posunulo do finále

Na syntaktický status těchto n.v.v. je různý názor: vedle paušální analýzy všech n.v.v. jako vět apozičních, běžné v zahraniční jazykovědě, jsou analýzy pokládající je ‒ podobně jako všechny o.v.v. ‒ za věty přívlastkové, přičemž se argumentuje jednak tím, že Rel v o.v.v. i v tomto typu n.v.v. sdílí rysy rodu a čísla hlavy (muž, který kouří, … // Petr, který kouří, …), jednak tím, že o.v.v. a tento typ n.v.v. může být nahrazen přívlastkem shodným (kouřící muž // kouřící Petr). Často se taky uvádí, že komentářovým n.v.v. odpovídají věty vsuvkové (parentetické):

(7a')

Do finále nás posunulo vítězství nad Spartou ‒ (a) o něm nikdo nepochyboval

(7b')

Vítězství nad Spartou ‒ (a) o něm nikdo nepochyboval ‒ nás posunulo do finále

(ii) věty pokračovací // věty navazovací: IJ jimi vyjadřovaná přináší novou informaci, vyjadřujíc následující událost, které je hlava n.v.v. účastníkem v pozici subjektu, objektu n. adjunktu. Tyto n.v.v. stojí za nadřazenou větou:

(8)

Táta vyrobil z papíru dvě loďky, které/jež jsme si pak pouštěli v potoce u lesa.

Odpovídají jim věty paratakticky připojené k větě předcházející a obsahující ukazovací zájmeno ten sdílející rysy rodu a čísla s hlavou:

(8')

Táta vyrobil z papíru dvě loďky a ty jsme si pak pouštěli v potoce u lesa.

Syntaktický status těchto vět je u nás předmětem dlouhodobých debat: je truismus, že jsou to věty vztažné (proto jejich už tak vágní označení jako nepravé věty vztažné // nevlastní věty vztažné není dobré), ale liší se názory na to, zda jsou to věty vedlejší; protože existuje paralelismus (8) // (8'), ukazující na to, že nevyjadřují vlastnost hlavy, ale následný děj, jehož je hlava účastníkem, mluví se o typu nepravých vět vedlejších // nevlastních vět vedlejších. Jejich gramatická forma však ukazuje, že to věty vedlejší jsou (např. v něm. je v nich jako v jiných vedlejších větách sloveso na konci). Není-li n.v.v.Rozloučila se s Petrem, který pak ještě dlouho plakal větou vedlejší, nemůže ani být větou přívlastkovou, proto termín vztažné věty nepřívlastkové (✍Daneš, 2009). Tzn. že by neměla být správná konstrukce s přívlastkem, tedy Rozloučila se s Petrem, pak ještě dlouho plačícím, ale je. Rozpor mezi očekávanou interpretací souvětí, plynoucí z toho, že ve spojení obou vět Rel typu který/jenž vyjadřuje vztažná věta vlastnost hlavy, k níž se vztahuje, a faktickou interpretací souvětí plynoucí z encyklopedických znalostí o světě jako vět vyjadřujících dvě po sobě následující události se společným účastníkem označeným hlavou vedl 3 (1987) k termínu kvaziatributivní věta // pseudodeterminační věta. Popsaný rozpor vedl č. lingvisty k četným diskusím s doporučujícím vyústěním (srov. NS, 1966, shrnutí ✍Daneš, 2009): tyto věty byly odmítány jako negramatické, n. hodnoceny jako nevhodné stylisticky, často bylo přitom ukazováno na jejich potenciální dvojznačnost (Oženil se s krásnou Římankou, s níž měl chlapečka); viz ↗věta vztažná omezovací. Novější autoři kompendií (Sou, 1972; ČŘJ, 1996; , 1998) už je z uvedených pozic neanalyzují.

n.v.v., jejichž hlavou je adjektivní skupina, adverbiální skupina, slovesná skupina, věta n. spojení vět (věty typu (4)), se užívá Rel což (9), n. z což a předložky vzniklých vztažných příslovcí, ať už vzniklých z krátkého tvaru akuzativu ‑č načež [časová následnost], začež, pročež [kauzální následek], n. z regulárního tvaru lokálu (přičemž [časová simultánnost]). Po předložkách ov se vedle dlouhého tvaru akuzativu Rel objevuje substandardní srostlice předložky a krátkého tvaru akuzativu bez relativizačního sufixu ‑ž (, več):

(9)

Říkal to francouzsky, čemuž jsem nerozuměl.

(10)

Zavolal jsem na něho, na což / načež se ozval zvon.

(10a)

Zavolal jsem na něho, na což / *načež ale nereagoval.

(11)

Narodila se mi dcera, o což jsem usilovala deset let / oč jsem usilovala deset let.

Podobně jako n.v.v.kterýjenž se u nás primárně rozlišují z hlediska funkce:

(i) ↗věty komentářové: Pokud jejich hlava je struktura menší než věta, stojí typicky těsně za ní (12):

(12)

Petr byl včera unavený, což byl i dnes – *Petr byl, což byl i dnes, včera unavený.

Síla ↗aktuálního členění může vést k tomu, že Rel a výraz, k němuž se Rel vztahuje, nejsou v kontaktním postavení: Petr už umí [plavat]i, [což]i Jana ještě neumí / [Plavat]i už Petr umí, [což]i Jana ještě neumí.

Pokud je hlavou těchto n.v.v. věta, jsou buď do této věty vložené, n. stojí za touto větou (13):

(13)

Tvářil se dost kysele, což chápu ‒ Tvářil se, což chápu, dost kysele.

(ii) ↗věty pokračovací // ↗věty navazovací: Jejich hlava je typicky věta, a proto stojí za touto větou. Významový vztah k předcházející větě odpovídá koordinaci, přičemž je interpretován jako prosté slučování (14), n. jako korektura očekávání plynoucího z první věty, explicitně vyjádřená spojkou typu ale (15). V prvním případě n.v.v. zčásti odpovídá hlavní věta se spojkou a a zájmenem to (14a), v případě druhém hlavní věta se spojkou ale a zájmenem to (15a):

(14)

Oblékli se do koktejlek, což Petra přimělo k tomu, aby se okoupal.

(14a)

Oblékli se do koktejlek, a to Petra přimělo k tomu, aby se okoupal.

(15)

Oblékli se do koktejlek, což ale Petra nepřimělo k tomu, aby se okoupal.

(15a)

Oblékli se do koktejlek, ale to Petra nepřimělo k tomu, aby se okoupal.

Pro vyjádření některých významových rysů ↗koordinace slouží taky vztažná příslovce, např.:

(16)

Mezi jejími uctívači se traduje, že Marta Gottwaldová za svého života konala zázraky, začež byla později ukřižována / za což byla později ukřižována.

Syntaktický status těchto n.v.v. je ‒ podobně jako je tomu u n.v.v.kterýjenž ‒ u nás předmětem dlouhodobých debat: na rozdíl od vět s kterýjenž je sice jisté, že to nejsou věty přívlastkové, ale stejně jako věty s kterýjenž bývají nesprávně analyzovány jako typ ↗nepravých vět vedlejších // ↗nevlastních vět vedlejších; věty komentářové se někdy pokládají za parenteze, buď všechny, n. jen ty, které jsou vložené do jiné věty.

O pokusu rozšířit distinkci věta restriktivní × věta nerestriktivní i na věty spojkové viz ↗věta vztažná omezovací.

Rozšiřující

2 Formální gramatika

2.1 Syntax

Syntaktické analýzy nerestriktivních vztažných vět (RVN), usilující o postižení jejich vztahu k restriktivním vztažným větám (RVR), jsou velmi různé; viz ↗věta vztažná omezovací. V zásadě vykrystalizovaly dvě syntaktické analýzy: (i) analýza reflektující vlastnosti RVN jakožto jevu „gramatiky vět“, tj. reflektující fakt, že jsou ‒ podobně jako RVR ‒ interní částí nominální projekce, která taky obsahuje hlavu; (ii) analýza reflektující vlastnosti RVN jakožto jevu „gramatiky diskurzu“, tj. jako vět generovaných nezávisle na větě obsahující hlavu, jejichž zájmeno (vztažné) se vztahuje k hlavě podobně, jako se vztahuje zájmeno (osobní, ukazovací) k antecedentu v diskurzu. Obě analýzy pokládají RVN za ↗větu apoziční; rozdíl mezi analýzou (i) a (ii) v hrubých rysech odpovídá hypotéze vedlejší věty jako podkladové struktuře RVN (i), a ↗hypotéze sirotka pro RVN (ii); viz ↗věta vztažná omezovací. Č. syntaktické analýzy RVR, koncipované funkčně, tj. z pohledu (ii), směšují obě hlediska. ✍Cinque (2006) navrhl, aby (i) a (ii) nebyly pokládány za dvě soutěžící analýzy jedné konstrukce, nýbrž za dvě komplementární analýzy dvou různých typů RVN, které nazývá integrované konstrukce a neintegrované konstrukce. Taková analýza č. RVN zatím není k dispozici.

2.2 Sémantika

Sémanticky se RVN od RVR liší zvl. v tom, že RVR jsou interpretovány jako intersektivní modifikátory (viz ↗intersektivní adjektivum), zatímco RVN jsou interpretovány jako informace o hlavě/antecedentu; viz ↗vztažné věty omezovací. Dále se standardně sémantická analýza spojuje se syntaktickou analýzou zajišťující empirický fakt, že RVN jsou mimo skopus operátorů ve větě obsahující jejich hlavu; RVN ve struktuře (17) je nutně interpretována mimo dosah negace:

(17)

Není pravda, že Maradona, který je pokládán za nejlepšího fotbalistu všech dob, hrál za Manchester United.

Literatura
  • Arnold, D. J. Non‑Restrictive Relatives Are Not Orphans. JL 43, 2007, 272‒309.
  • Brandt, M. Weiterführende Nebensätze: zu ihrer Syntax, Semantik und Pragmatik, 1990.
  • Cinque, G. Two Types of Appositives. University of Venice Working Papers in Linguistics 16, 2006, 7‒56.
  • ČŘJ, 1996.
  • Daneš, F. Takzvané „vztažné věty nepřívlastkové“: současné názory na jejich status. 92, 2009, 169‒183.
  • Del Gobbo, F. Appositives at the Interface. PhD. diss., Univ. of California, Irvine, 2003.
  • Dvořáček, J. Chybné věty relativní. 15, 1931, 107‒111.
  • Emonds, J. Appositive Relatives Have No Properties. LI 10, 1979, 211‒243.
  • Holler, A. Weiterführende Relativsätze: empirische und theoretische Aspekte, 2005.
  • Loock, R. Appositive Relative Clauses in English: Discourse Functions and Competing Structures, 2010.
  •  3, 1987.
  • NS, 1966.
  • , 1998.
  • Sou, 1972.
  • Straberger, R. K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných. 90, 2007, 247‒257.
  • VT, 1985.
Citace
Petr Karlík (2017): NEOMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NEOMEZOVACÍ VZTAŽNÁ VĚTA (poslední přístup: 7. 12. 2019)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka