METODA MALÝCH TYPŮ

Základní

Metoda uplatňující se při studiu slovanských ↗vlastních jmen místních neboli oikonym. Jejím tvůrcem je ✍Šmilauer (1958). M.m.t. přináší nové pojetí toponymického typu jakožto souboru ↗vlastních jmen vyznačujících se shodnou n. do jisté míry podobnou slovotvornou strukturou, příslušností do stejného vývojového období a kompaktním zeměpisným rozšířením. Jde o jemnější klasifikaci oikonym, při níž se nepřihlíží jen k derivačním sufixům, jako tomu bylo dříve (např. jména se sufixem -ice n. -ín), ale i k samotným oikonymickým základům a k tomu, jak se s jednotlivými sufixy kombinují; podrobněji např. ✍Harvalík (2004:20–23).

Rozšiřující

Malý typ (nově mikrotyp; viz ✍Šrámek, 1999:81‒82) může představovat: (1) Určité vlastní jméno místní vzniklé z ↗apelativa a rozšířené v jisté části zkoumaného území; k typu patří i jeho deminutivní obměny a plurálové formy: např. Újezd, Újezdec, Újezdy. (2) Jisté jméno složené (Sovolusky) n. odvozené (Mukařov), tvoří-li na zkoumaném území areál. (3) Konkrétní slovotvorný typ jmen složených (např. s předním členem adj. a zadním subst. – Holohlavy, Kratonohy). (4) Složená vlastní jména místní s určitým komponentem (např. se zadním členem deverbálním -jedy: Kozojedy, Mlékojedy). (5) Jména utvořená stejnou oikonymickou příponou (-áry/-ary, např. Ovčáry, Psáry). (6) Jména obsahující jistý základ apelativní n. propriální, a to bez ohledu na jejich oikonymický sufix (např. základ vetla ‘druh vrby’: Vtelno, Vetlá, Telnice; ↗antroponymum Lobek: Lobeč, Lobeček, Lobkovice). (7) Jména obsahující antroponyma se stejným ↗antroponymickým formantem;  jejich oikonymický formant je v tomto případě irelevantní (např. antroponyma se sufixem -or: VladiceVlador, Býchory < Býchor atd.). (8) Jména fundovaná stejně utvářenými antroponymy ↗slovotvorná fundace a k tomu odvozená týmž oikonymickým formantem (Slavoňov, Drahoňov < Slavoň, Drahoň). Výsledky strukturní analýzy jsou prověřovány ↗jazykovězeměpisnou metodou a konfrontovány s příslušným historickým materiálem. Jen ty soubory oikonym, které jsou určitelné místně a časově, tvoří pravé malé typy.

M.m.t. vychází ze dvou předpokladů: (1) Inventář základů vlastních jmen místních i jejich formantů se v průběhu doby mění a s nimi se mění i malé typy. Některé z nich zanikají (např. se zánikem slova vetlač. zaniká i produktivita typu obsahujícího tento základ), jiné vznikají, mění se jejich obliba. (2) Rozsah osídlené půdy se postupem doby zvětšoval. Na základě těchto skutečností se dochází k následujícím zjištěním: (a) Malé typy omezené jen na nejstarší sídelní území jsou velmi starobylé; v době rozšiřování tohoto území již nebyly živé (vlastní jména místní se základem vetl-a). (b) Typy vyskytující se na nejstarším sídelním území a v jeho přilehlých oblastech naznačují směr kolonizace (vlastní jména místní se základem tat- ‘zloděj’ rozšířená na nejstarším sídelním území Čech a v záp. Čechách, např. Tatce, Tatobity, Všetaty, svědčí o kolonizačním postupu po Berounce na západ). (c) Typy vyskytující se mimo staré sídelní území jsou zpravidla nové a vypovídají o pozdějším osídlení regionu (jméno Žďár). Studiem jednotlivých typů (zejm. zjišťováním jejich stáří a zeměpisného rozšíření) dospívá m.m.t. k cenným poznatkům o postupu a době osídlení zkoumaného území. Na anoikonymický materiál (↗pomístní jméno) aplikovala m.m.t. např. ✍Olivová-Nezbedová (1995). V zahraničí našla m.m.t. odezvu především v německé (v bývalé NDR) a polské onomastice, podrobněji ÚOO (1999:82), ✍Šrámek (2002:XL).

Protikladným termínem makrotyp bývá označován soubor vlastních jmen místních se stejným ↗oikonymickým formantem; podrobněji viz ✍Rospond (1958), např. vlastní jména místní s posesivním sufixem -ov (Budišov, Bořitov, Benešov, Hronov).

Literatura
  • Harvalík, M. Synchronní a diachronní aspekty české onymie, 2004.
  • Lutterer, I. Vývoj místních jmen a osídlení v povodí Orlic, 1969.
  • Olivová-Nezbedová, L. Pomístní jména v Čechách vzniklá ze jmen vlastních odvozováním příponami. In PJČ, 1995, 52–80.
  • Rospond, S. Stratygrafia toponimiczna. In Zwoliński, P. (ed.), Z polskich studjów slawistycznych 2, 1958, 159–186.
  • Šmilauer, V. Metoda „malých typů“ v toponomastice. In Horálek, K. & J. Kurz (eds.), Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Moskvě, 1958, 44–51.
  • Šmilauer, V. Osídlení Čech ve světle místních jmen, 1960, 5–202.
  • Šmilauer, V. Atlas místních jmen v Čechách 1–2, 1969.
  • Šrámek, R. Soustava místních jmen na severovýchodní Moravě a ve Slezsku. Slezský sborník 63, 1965, 368–397.
  • Šrámek, R. Onomastická teorie ve slovanské onomastice. In Rzetelska-Feleszko, E. & A. Cieślikowa ad. (eds.), Słowiańska onomastyka, encyklopedia I, 2002, XL.
  • ÚOO, 1999, 80−82.
Citace
Jana Pleskalová (2017): METODA MALÝCH TYPŮ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/METODA MALÝCH TYPŮ (poslední přístup: 22. 10. 2020)

Další pojmy:

onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka