MENŠINOVÝ JAZYK  (minority language)

Základní

Jazyk používaný společenstvím lidí, které je početně menší a má slabší postavení než zbytek společnosti. Přeneseně se mluví o slabším postavení jazyka (místo postavení společenství jeho mluvčích). V některých zemích má silnější postavení jazykové společenství, které je početně menšinové. V takovém případě se jeho jazyk za menšinový obvykle nepovažuje. Postavení jazykového společenství, resp. jazyka, ve společnosti závisí na různých faktorech, jako je jeho relativní politická n. ekonomická moc či kulturní vliv v rámci státu n. v mezinárodních vztazích. U společenských skupin užívajících m.j. nezřídka dochází kvůli jejich slabšímu postavení k ↗jazykovému posunu až ztrátě m.j., což může vyvolat snahy o jeho revitalizaci.

Menšinovost jazyka je relativní vlastnost. Některé jazyky jsou menšinové v rámci státu, ale většinové v některém z jeho regionů či obcích. Takové je např. faktické postavení maďarštiny na Slovensku, resp. takové bylo v ČSR postavení němčiny zvláště v pohraničních oblastech. O jazycích, které jsou většinové z hlediska státu, ale menšinové v mezinárodním kontextu, jako např. čeština v mezinárodním obchodě, politice či vědě, se obvykle nemluví jako o menšinových, ale jako o „malých“ jazycích. U m.j. se uplatňuje také rozdíl mezi faktickým a oficiálním statusem jazyka. Jazyky, které jsou fakticky menšinové, někdy bývají prohlášeny za ↗úřední jazyk státu. To je např. situace běloruštiny v Bělorusku, která má spolu s ruštinou právní status tzv. státního jazyka, ale oproti ruštině ji užívá početně menší část obyvatelstva a její postavení je mnohem slabší. Podobná je situace v Irsku, kde je irština prohlášena dokonce za první oficiální jazyk před angličtinou, ale angličtina je fakticky většinovým jazykem. Jazyky, které jsou dominantní celostátně i regionálně, jsou někdy fakticky menšinové v některých lokálních prostředích. V ČR je v takovém postavení čeština např. v některých pracovních prostředích (v nadnárodních firmách, řízení letového provozu, odborných publikacích některých vědních oborů apod.), kde převažuje užívání jiných jazyků.

V mezinárodním kontextu existují pojmy příbuzné pojmu m.j. a některé z nich se na rozdíl od něj objevují i v pramenech mezinárodního práva. Jedním z nich je regionální či menšinový jazyk, který se vyskytuje v Evropské chartě regionálních či menšinových jazyků (ECRML – European Charter for Regional or Minority Languages), mezinárodní smlouvě Rady Evropy, která byla ratifikována řadou členských států této organizace, včetně České republiky. ECRML definuje regionální či menšinové jazyky jako „jazyky, které jsou (i) tradičně užívány na daném území státu občany tohoto státu, kteří tvoří skupinu početně menší než ostatní obyvatelstvo státu, a (ii) odlišné od úředního jazyka (úředních jazyků) tohoto státu“ s dovětkem, že nejde o „dialekty úředního jazyka (úředních jazyků) státu ani jazyky migrantů“ (článek 1). Jedná se tedy jen o jazyky, které nejsou výlučně jazyky migrantů, ačkoliv i migranti bývají co do počtu a postavení menšinou. Dále se objevuje také výraz ohrožený jazyk (endangered language), který označuje m.j. užívaný společenstvím procházejícím koncovými fázemi ↗jazykového posunu. Výraz méně užívaný jazyk (lesser‑used language) je deskriptivnější a hodnotově neutrálnější než termíny m.j.ohrožený jazyk, protože nereflektuje mocenskou relaci většina–menšina (jako termín m.j.), resp. prekérnost situace jazyka (jako termín ohrožený jazyk). Rozšíření termínu méně užívaný jazyk podporovala mj. činnost Evropské kanceláře pro méně užívané jazyky (EBLUL – European Bureau for Lesser‑Used Languages), nezisková organizace založená poslanci Evropského parlamentu v r. 1982 a zaniklá v r. 2010. Dalším běžným laickým i právním pojmem je jazyk národnostní menšiny. Existuje více definic národnostní menšiny, ale v právních řádech států, které definice obsahují, lze nalézt obvykle shodu v tom, že se jedná o početní menšinu obyvatel n. občanů státu, která se od ostatních odlišuje etnicky, jazykově, kulturně či nábožensky (objektivní aspekt) a přímo či nepřímo projevuje skupinovou sounáležitost (subjektivní aspekt).

V České republice se m.j. obvykle ztotožňuje s pojmem „jazyk národnostní menšiny“, který se zmiňuje v normách českého ↗jazykového práva. Definici národnostní menšiny obsahuje menšinový zákon (č. 273/2001 Sb.), podle nějž je národnostní menšina „společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo“ (§ 2, odst. 1). Tento ani jiný zákon, ani ústava ČR však jmenovitě neuvádějí, které menšiny se v tomto smyslu na území Česka nacházejí. Za orientační bod se někdy považuje složení Rady vlády pro národnostní menšiny, poradního orgánu české vlády, které určuje její statut, schvalovaný vládou. V r. 2014 v ní mělo zastoupení 14 nár. menšin: běloruská, bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, romská, rusínská, ruská, řecká, slovenská, srbská, ukrajinská a vietnamská. Počet menšin zastoupených v Radě byl v předcházejících letech nižší. Příslušníci národnostních menšin bývají jako skupina ve slabším postavení a mají menší příležitosti užívat svůj jazyk, proto jsou jim přiznána práva, která jim mají zaručit zachování jejich jazyka a jejich horší postavení alespoň částečně kompenzovat. Jazyková práva, která náleží příslušníkům národnostních menšin v ČR, jsou: právo na užívání jména a ↗příjmení v jazyce národnostní menšiny, právo na vícejazyčné názvy a označení, právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy, právo na užívání jazyka národnostní menšiny ve věcech volebních, právo na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny a právo na rozšiřování a přijímání informací v jazyce národnostní menšiny. Za jazyk národnostní menšiny je v ČR obvykle považován jazyk stejného jména, jaké nese národnostní menšina, tj. za jazyk slovenské národnostní menšiny je považována slovenština, za jazyk polské národnostní menšiny polština, za jazyk ukrajinské národnostní menšiny ukrajinština atd., ačkoliv někteří příslušníci menšiny v každodenním životě užívají jiný jazyk n. se hlásí k jinému jazyku jako ↗jazyku mateřskému (v ČR jde např. o ruštinu u Ukrajinců, češtinu u Slováků atd.).

Rozšiřující
Literatura
  • Ammon, U. (ed.) Status and Function of Languages und Language Varieties, 1989.
  • Duchêne, A. Ideologies Across Nations: The Construction of Linguistic Minorities at the United Nations, 2008.
  • de Varennes, F. Language, Minorities and Human Rights, 1996.
  • Dunbar, R. & G. Parry. (eds.) The European Charter for Regional or Minority Languages: Legal Challenges and Opportunities, 2008.
  • Edwards, J. Minority Languages and Group Identity: Cases and Categories, 2010.
  • European Charter for Regional or Minority Languages (= ETS 148).
  • Jirasová, M. & A. Sulitka. (eds.) K problematice ratifikace Evropské charty regionálních či menšinových jazyků v České republice, 2005.
  • May, S. Language and Minority Rights: Ethnicity, Nationalism and the Politics of Language, 2012.
  • Nekvapil, J. Hlavní výzvy pro češtinu jako středně velký jazyk na začátku 21. století. In Hasil, J. (ed.), Přednášky z 53. běhu LŠSS, 2010, 19–36.
  • Nekvapil, J. & T. Sherman. Czech, German and English: Finding their Place in Multinational Companies in the Czech Republic. In Carl, J. & P. Stevenson (eds.), Language, Discourse and Identity in Central Europe, 2009, 122–146.
  • Nekvapil, J. & M. Sloboda ad. Mnohojazyčnost v České republice: Základní informace / Multilingualism in the Czech Republic: Basic Information, 2009.
  • Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny. Charta: Co bychom měli vědět? Informační text orgánům veřejné správy k Evropské chartě regionálních či menšinových jazyků s ohledem na její uplatnění v praxi, 2006.
  • Sloboda, M. Menej používané jazyky v Česku: problémy rozvoja v jazykovo „homogénnom“ národnom štáte. In Papp, A. M. (ed.), Kevésbé használt nyelvek helyzete a Visegrádi Négyek országaiban / The Situation of the Lesser Used Languages in Visegrád Four Countries, 2010, 38–55.
  • Williams, C. H. Minority Language Promotion, Protection and Regulation, 2013.
  • Woehrling, J.-M. The European Charter for Regional or Minority Languages: A Critical Commentary, 2006.
  • Wolff, S. & G. Hogan-Brun. (eds.) Minority Languages in Europe: Frameworks, Status, Prospects, 2003.
  • Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (menšinový zákon).
Citace
Marián Sloboda (2017): MENŠINOVÝ JAZYK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MENŠINOVÝ JAZYK (poslední přístup: 17. 11. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka