KULTIVACE JAZYKA

Základní

Alternativní výraz pro termín jazyková kultura/kultura jazyka (viz ↗jazyková kultura). Smyslem jeho zavádění je přiblížit č. jazykovědný diskurz odbornému diskurzu mezinárodnímu a zasadit k.j. do širší oblasti lidského jednání (objektem kultivování mohou být i entity nejazykové). Pojmem k.j. se rozumí provádění malých změn především v pravopisu (např. nahrazení jednoho písmena písmenem jiným v určité skupině slov), ve slovníku (např. utvoření vhodného termínu pro nový jev) n. ve stylu konkrétního jazyka (např. zjednodušení nějakého typu vyjadřování). Nejde však jen o provádění změn v jazyce, ale i o udržení jeho dobrého stavu („pečování o jazyk“). K.j. předpokládá, že už je v zásadě jasné, která ↗varieta jazyka se bude kultivovat, pro jaké uživatele bude kultivována, popř. kdo ji bude kultivovat, podobně jako kultivace půdy předpokládá, že je např. vyjasněno, kde se půda přesně nachází a kdo je jejím vlastníkem. Z toho plyne, že s jazykem, resp. jazyky lze dělat zásadnější věci, než je jeho, resp. jejich, kultivování – sem patří především rozhodování o tom, který jaz. se bude n. nebude v daném jazykovém společenství používat (popř. i v kterých komunikačních doménách). Tomuto typu zacházení s jazykem se často říká ↗statusové plánování, zatímco ke k.j. se často odkazuje jako k ↗plánování korpusovému.

Rozšiřující

V zásadě jakákoli varieta konkrétního jaz. se může stát objektem kultivování, avšak hlavním objektem kultivování bývá jazyk spisovný neboli standardní (viz jazykový ↗standard). Pokud jde o standardní jazyk, lze rozlišovat dvě fáze kultivování: (a) kultivování zvolené variety jaz., jehož výsledkem má být právě (polyfunkční) standardní jazyk, (b) kultivování už zformovaného standardního jazyka. Z případů (a) je zřejmé, že teorie k.j. úzce souvisí s teorií standardního jazyka.

Kultivování standardního jazyka sleduje určité cíle. První soubor těchto cílů je skrytě n. otevřeně propojen se statusovým plánováním, což znamená, že tyto cíle jsou spjaty s „nejazykovými“ cíli společnosti (jako je např. zdůrazňování politické n. kulturní nezávislosti), zatímco druhý je zaměřen na efektivitu samotného jaz. jako komunikačního nástroje, a je proto – na rozdíl od prvního souboru cílů – ve větší míře v kompetenci lingvistů a pedagogů.

Pokud jde o první soubor cílů kultivování standardního jazyka, ✍Fishman (2006) sem řadí (i) čistotu jazyka, (ii) jeho jedinečnost, (iii) klasicizaci a (iv) oddálení konkrétní variety jazyka od určité strukturně blízké variety. Jazykoví odborníci tyto cíle naplňují takto: v případě prvního cíle pracují na tom, aby se v jaz. neobjevovaly prvky pocházející z cizích jazyků; v případě druhého cíle podporují charakteristické rysy příslušného jaz.; v případě třetího cíle do jazyka zabudovávají prvky nějakého klasického jazyka, jako např. sanskrt do hindštiny; v případě čtvrtého cíle podporují odlišnost dvou strukturně blízkých variet (viz oddalování srbštiny a chorvatštiny po rozpadu Jugoslávie). Do druhého souboru cílů kultivování standardního jaz. patří stabilita a jednotnost jazyka neboli omezení jeho variantnosti, dále funkční propracovanost jazyka, tj. to, aby jednotlivé prostředky byly přesně diferencovány podle různých funkcí (např. diferencování různých sufixů substantiv v závislosti na vyjadřování různých významů), a maximalizace funkčního rozpětí, tj. to, aby jazyk mohl být využíván pro celou řadu účelů (např. nejen pro účely liturgické, ale i pro školní výuku a vědecké vyjadřování).

Nejde však jen o k.j., ale i o kultivování komunikačního procesu, tedy o kultivování užívání jazyka (jak produkování, tak i recipování). Je nasnadě, že kultivování v tomto smyslu se netýká pouze standardního jaz., nýbrž užívání v zásadě všech variet téhož jazyka a v případě vícejazyčného prostředí i jazyků různých.

K.j. je jedním z druhů organizovaného ↗jazykového managementu, který je charakteristický pro období společenské modernizace (✍Neustupný, 2006). Rozvoj kultivačních přístupů je proto typicky svázán s utvářením standardních jazyků. V dnešních vyspělých společnostech, které se v různé míře vyznačují postmoderními rysy, lze však naopak pozorovat procesy jazykové ↗destandardizace. V této dnešní situaci se mohou odborníci zabývající se k.j. vydat dvěma směry: jednak mohou odchylky od kodifikovaného standardního jaz. kritizovat a hodnotit jako chyby, jednak mohou standardní jaz. postupně upravovat, zvyšovat jeho variantnost a obecně podporovat větší toleranci k variantnosti. I když kultivace postupuje zpravidla zároveň oběma směry (také v závislosti na různých komunikačních doménách), zdá se, že důraz na směr druhý je v postmoderních společnostech akcentujících pluralitu a rozmanitost perspektivnější.

Literatura
  • Fishman, J. A. Do not Leave Your Language Alone: The Hidden Status Agendas within Corpus Planning in Language Policy, 2006.
  • Garvin, P. L. (ed.) A Prague School Reader on Esthetics, Literary Structure and Style, 1964.
  • Nekvapil, J. Kultivace (standardního) jazyka. SaS 68, 2007, 287–301.
  • Nekvapil, J. Language Cultivation in Developed Contexts. In Spolsky, B. & F. M. Hult (eds.), The Handbook of Educational Linguistics, 2008, 251–265.
  • Neustupný, J. V. Sociolinguistic Aspects of Social Modernization. In Ammon, U. & N. Dittmar ad. (eds.), Sociolinguistics: An International Handbook of the Science of Language and Society, 2006, 2209–2223.
Citace
Jiří Nekvapil (2017): KULTIVACE JAZYKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KULTIVACE JAZYKA (poslední přístup: 21. 1. 2020)

Další pojmy:

sociolingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka