KRITICKÁ ANALÝZA DISKURZU  (KAD)

Základní

Souhrnné označení pro metodologicky různě orientované přístupy zabývající se podílem užívání jazyka a jiných znakových systémů na re/produkci sociálních problémů, zvláště etnické a jiné nerovnosti. K.a.d. se zaměřuje především na diskurz mediální (např. ✍Fairclough, 1995), politický (např. ✍Wodak(ová) & van Dijk, 2000) a na diskurzní dimenzi rasismu a antisemitismu (např. ✍Reisigl & Wodak(ová), 2001). Nejdůležitější publikační platformou je časopis Discourse & Society, vycházející od roku 1990 v nakladatelství Sage.

Rozšiřující

Vztah mezi užíváním jazyka (diskurzem) a sociální realitou je v k.a.d. chápán jako obousměrný: užívání jazyka a jiných znakových systémů sociální realitu ovlivňuje a současně je jí ovlivňováno. Sociální realita (např. současný trend zajímat se více o kvalitu potravin) je spoluutvářena praktikami nediskurzními (návštěvami farmářských trhů) i diskurzními (kvalita potravin v supermarketech je oblíbené téma mediální i každodenní komunikace). Povahu jejich vzájemných vztahů je však často velmi obtížné určit. Jako nelingvistické zdroje k.a.d. jsou obvykle uváděny Bachtinova teorie dialogičnosti, neomarxismus (zvláště Gramsciho pojetí hegemonie), Frankfurtská škola, práce Habermasovy a Foucaultovy (srov. např. ✍van Dijk, 1993; ✍Toolan (ed.), 2002; ✍Weiss & Wodak(ová) (eds.), 2003). K.a.d. částečně navázala na kritickou lingvistiku, pěstovanou v 70. a 80. letech ve Velké Británii (srov. např. ✍Hodge & Kress, 1993; ✍Fowler, 1991), ale vytýkala jí zjednodušené vidění vztahu mezi jazykovými jevy, např. užíváním pasiva, a prezentací sociální reality. Podstatná byla inspirace systémovou funkční lingvistikou (ke vztahu mezi těmito dvěma přístupy viz ✍Nekvapil & Kaderka, 2007) a textovou lingvistikou (např. ✍van Dijk & Kintsch, 1983). Metodologický eklekticismus a různost jednotlivých přístupů nejsou v rámci k.a.d. považovány za nedostatek, dostatečně silným pojítkem je podle názoru jejích protagonistů zaujetí postoje ke zkoumanému jevu a snaha přispět k odstranění nebo zmírnění jevů, které analytik považuje za negativní.

K.a.d. zkoumá především to, jak se v jednotlivých promluvách reprodukuje n. modifikuje dominantní postavení jedné skupiny (majority, vládnoucích elit, mužů, lékařů atd.) nad jinou, jak dominantní skupina užívá přirozený jazyk a další znakové systémy tak, aby si udržela, event. posílila svou moc – politickou, hospodářskou a v neposlední řadě moc založenou na specifickém vědění, znalostech. Inspirována Foucaultem, zabývá se k.a.d. také mocí nad diskurzem, tj. tím, kdo má privilegovaný přístup k médiím, kdo určuje obsah výuky atd. Stoupenci tohoto přístupu si uvědomují, že dominance má často podobu hegemonie, tzn., že daný stav považují za přirozený či do jisté míry výhodný i „dominovaní“. V k.a.d. vždy byly – byť ve velmi omezené míře – analyzovány (někdy spíše dávány jen za příklad) i texty přispívající k sociální změně, např. k prosazení rovnějších genderových vztahů. Tuto dimenzi k.a.d. v poslední době rozvíjí tzv. pozitivní analýza diskurzu (✍Martin, 2004). Podle něho musí analýzu utváření a udržování hegemonie doplňovat analýza utváření společenství (community).

V rámci k.a.d. se konstituovaly tři hlavní směry:

1. Vůdčí osobností diskurzně‑historického přístupu je R. Wodak(ová). Tento směr klade velký důraz na analýzu historického a politického kontextu. Pracuje s pojmy text, žánr, pole jednání, kontext a diskurz. Text (např. vystoupení poslance v parlamentu) je definován jako materiální výsledek jazykových aktů, žánr (např. projednávání zákonů) je definován jako sociálně ratifikovaný způsob užívání jazyka a dalších sociálních aktivit, pole jednání (např. politika) je definováno jako oblast sociální reality daná nějakým cílem n. účelem. Kontextem se rozumí bezprostřední jazykový kontext, intertextové a interdiskurzní vztahy, vnějazykový kontext, např. institucionální rámec, v němž jsou text n. interakce realizovány, a konečně jejich širší společenský a historický rámec. Diskurz je definován jako „komplexní svazek“ jazykových aktů, které patří k určitému žánru a jsou realizovány v určitém poli jednání. Analýza se soustřeďuje na identifikaci a interpretaci diskurzních strategií a toposů využívaných v daném textu či diskurzu. Diskurzní strategie jsou: (a) volba pojmenování (srov. např. „sociálně znevýhodnění“ a „nepřizpůsobiví“), (b) predikace, tj. přisuzování atributů (vlastností i aktivit) jednotlivým sociálním aktérům (srov. např. dnešní mladí lidé si myslí, že všechny informace najdou na internetu), (c) argumentace, zdůvodňující či ospravedlňující přisouzení pozitivních nebo negativních atributů nějaké skupině, (d) perspektivizace, tj. podání události či vztahů mezi skupinami z perspektivy jedné skupiny n. jakoby nezaujatě, (e) intenzifikacen. naopak zmírnění (srov. např. rozdíly mezi výrazy odsun, transfer, vyhnání nebo vyhánění Němců). Druhým analytickým pojmem je pojem topos. Toposy jsou obligatorní, explicitně či implicitně přítomné, premisy dané argumentace, Wodak(ová) mluví např. o toposu spravedlnosti (jeho konkretizací je např. častá formulace, že je třeba všem měřit stejným metrem) n. toposu hrozby a nebezpečí (jeho konkretizací jsou obavy z přílivu cizinců).

2. Hlavním představitelem druhého směru, vycházejícího ze systémové funkční lingvistiky a inspirujícího se dílem M. Foucaulta, je N. Fairclough. Podle něho je úkolem k.a.d. zkoumat vztah mezi sémiozou, tj. všemi formami produkování významů, a dalšími složkami sociálních praktik, tj. produkčními aktivitami, prostředky produkce, sociálními vztahy, identitami, hodnotami a vědomím. Částečná inspirace dílem M. Foucaulta je patrná především na pojmu řád diskurzu. Ten je chápán jako sémiotický aspekt sociálního řádu a má postihnout to, že v jedné oblasti života společnosti tak či onak koexistují různé diskurzy jako způsoby ustalování významů. Zkoumat je třeba nejen vztahy mezi diskurzy, např. otázku dominance jednoho diskurzu nad ostatními, ale také vztahy mezi různými řády diskurzů. Fairclough věnoval velkou pozornost pronikání reklamního diskurzu do nových oblastí společnosti, např. do univerzitního prostředí. Vlastní analýza se zaměřuje na sémiotickou dimenzi určitého sociálního problému, analyzuje síť praktik, v nichž se nachází, vztah diskurzních (ve Faircloughově pojmosloví sémioza) a nediskurzních praktik, analyzuje daný řád diskurzu i konkrétní interakce a texty. Vlastní sémiotická a lingvistická analýza vychází z předpokladu systémové funkční lingvistiky, že jazyk je formován funkcemi, jimž slouží. V další fázi se analytik ptá, zda daný problém přispívá k udržení daného sociálního řádu, hledá řešení, jak jej odstranit, a na závěr kriticky reflektuje vlastní zjištění a pozici.

3. Představitelem třetího směru, sociokognitivního přístupu, je T. A. van Dijk. Podle něho je zprostředkujícím článkem mezi diskurzem a sociální realitou sociální kognice, tj. vědění, postoje, ideologie, normy a hodnoty. Ideologie definuje jako základní sociální reprezentace, kterými disponuje určitá sociální skupina, základ vědění a postojů jejich členů. Složkami takto chápané ideologie jsou pravděpodobně sebeobraz dané skupiny, jejich cíle, normy a zdroje. Ideologie dané skupiny nepřímo ovlivňuje osobní kognici jejích členů, jejich rozumění diskurzu a dalším akcím a interakcím. Při analýze komunikace se sociokognitivní přístup zaměřuje: na témata jakožto garanty ↗koherence a to, co nejspíše ovlivňuje další diskurzní i nediskurzní jednání účastníků komunikace, a na tzv. lokální významy, tj. lexikální významy a rétorické a stylistické prostředky. Cílem je usouvztažnit tyto složky textu či interakce s globálním (historickým aj.) i lokálním (situačním) kontextem. Kontext je pojímán důsledně kognitivně: produkci a recepci ovlivňuje model kontextu, tedy mentální reprezentace, které si utvářejí účastníci komunikace a jež jsou uloženy v epizodické paměti.

Pokus o propojení lakoffovsky orientované ↗kognitivní lingvistikyk.a.d. představuje sborník z první konference „Critical Approaches to Discourse Analysis Across Disciplines“, která se konala v roce 2006 na University of East Anglia (viz ✍Hart & Lukeš (eds.), 2007). Viz také ↗diskurz, ↗analýza diskurzu, ↗teorie reprezentace diskursu.

Literatura
  • Caldas-Coulthard, C. R. & M. Coulthard. (eds.) Texts and Practices: Readings in Critical Discourse Analysis, 1996.
  • Fairclough, N. Language and Power, 1991.
  • Fairclough, N. Discourse and Social Change, 1992.
  • Fairclough, N. Media Discourse, 1995.
  • Fairclough, N. Analysing Discourse: Textual Analysis for Social Research, 2003.
  • Fairclough, N. & L. Chouliaraki. Discourse in Late Modernity: Rethinking Critical Discourse Analysis, 1999.
  • Fowler, R. Language in the News: Discourse and Ideology in the Press, 1991.
  • Hart, Ch. & D. Lukeš. (eds.) Cognitive Linguistics in Critical Discourse Analysis: Application and Theory, 2007.
  • Hodge, R. & G. Kress. Language as Ideology, 1993.
  • Homoláč, J. Ruth Wodak − Michael Meyer (eds.): Methods of Critical Discourse Analysis. SaS 64, 2003, 306−312.
  • Homoláč, J. Internetové diskuse o cikánech a Romech, 2009.
  • Karhanová, K. Norman Fairclough: Discourse and Social Change. SaS 59, 1998, 225–228.
  • Karhanová, K. Kritická analýza současného politického diskurzu: Nový jazyk britských labouristů. SaS 63, 2002, 111–117.
  • Martin, J. R. Positive Discourse Analysis: Solidarity and Change. Revista Canaria de Estudios Ingleses 49, 2004, 179−200.
  • Nekvapil, J. Norman Fairclough: Analysing Discourse: Textual Analysis for Social Research. London – New York: Routledge. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 42, 2006, 435−439.
  • Nekvapil, J. & P. Kaderka. Lynne Young – Claire Harrison (eds.): Systemic Functional Linguistics and Critical Discourse Analysis: Studies in Social Change. London – New York: Continuum. SaS 68, 2007, 190−196.
  • Toolan, M. (ed.) Critical Discourse Analysis: Critical Concepts in Linguistics, I−IV, 2002.
  • Reisigl, M. & R. Wodak. Discourse and Discrimination, Rhetorics of Racism and Anti-Semitism, 2001.
  • van Dijk, T. A. Principles of Critical Discourse Analysis. Discourse & Society 4, 1993, 249−283.
  • van Dijk, T. A. Ideology: A Multidisciplinary Approach, 1998.
  • van Dijk, T. A. & W. Kintsch. Strategies of Discourse Comprehension, 1983.
  • Weiss, G. & R. Wodak. (eds.) Critical Discourse Analysis: Theory and Interdisciplinarity in Critical Discourse Analysis, 2003.
  • Wodak, R. & M. Meyer. (eds.) Methods of Critical Discourse Analysis, 2001.
  • Wodak, R. & T. A. van Dijk. Racism at the Top, 2000.
Citace
Jiří Homoláč (2017): KRITICKÁ ANALÝZA DISKURZU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KRITICKÁ ANALÝZA DISKURZU (poslední přístup: 25. 1. 2020)

Další pojmy:

analýza diskurzu

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka